Jan Mareček

(text nebyl žádným způsobem redigován)

I.

Už jen letmý,
trochu vlažnější polibek, na tvář.
Posledně neposlední sbohem ti chci dát.
Pak dlouze, nenuceně, sladce a dlouho spát.

II.

Hladím ti tvé rudé vlasy,
hraji si v nich (tak rád!)
a prsty do nich zarývám,
potají při tom zpívám svou píseň duchů.

Tvé oči mě probodávají,
chtíčem i necudností,
která ti je ctností.

Díval jsem se ti do očí
(trochu jsem se styděl)
když zahlédl jsem sebe.
Onanujícího,
nad tvou nahou bledou postavou.
Onanoval jsem, až mi tekla krev,
slyšel jsem tvůj vzrušený vzdech,
viděl jsem i smyslný úsměv
se žvýkačkou na zubech.

III.

Dáváš mi!
Já vím!
Dej mi!
Dám!

IV.

Výkřiky z lidských hrdel
mě ze snu pomalu probouzí.
Procitám, orosen vlastním potem,
na dlaních, na tváři.
Výkřiky bolesti i násilí pomalu utichají.
Cítím,
cítím jen bolest ve svém nitru.

VI.

Už nevím kolikrát jsem plakal.
Už nevím kolikrát jsem umíral.
Mé rty se pohybovaly,
matčiny oči plakaly.

Teď, když jsem sám
do země volám už jen své jméno.
Doufám, že mi vrátí zpět mé mladé tělo.

VII.

Ticho v hlase,
prázdno v bytě,
volám své rodiče.

Tuším, že odnes je ďábel sám.
Na obličej nanáším si matčin make-up,
v duši mám zmatek,
když oblékám se do otcových starých spodek.
Volám:

Matko!
Otče!

Stále pláči
a krásná dívka mi utírá mou uplakanou tvář.
Najednou jsem sám
a Andělská křídla mi hladí tvář.

VIII.

Cítím tvoje slzy,
už mě nic nemrzí.
Pálí mě na jazyku,
pak na břichu.

Stékají mi po rtech,
párají mi kůži snad už všude,
nejvíce snad na zádech.

pláčeš mi na dlaně,
ustrnou mé skráně,
cítím tvůj utrápený pohled.

Rve mi to srdce, plíce,
uskřinul mi dech.
Nechci víc abys plakala,
nechci mít už popálený záda,
chci tě mít celou!

IX.

Krepovaný vlasy,
bledá pleť.
Tuším zmatenou odpověď.

Letmý polibek, co bude dál?
Noc plná touhy, či budeme snít dál?

Nezkušenost ze mě číší sotva znatelným pohledem.

Miluješ mě?
Miluji!
Nu a co dál?
Snad jen spolu posnídat a žít spolu dál.

X.

Měsíc ozáří mou smutnou zanícenou tvář,
která přestává vydávat svůj trýznivý pláč
jen se smutně usmívá,
od bolesti a stesku.

Měsíční svit dopadá,
otvírá mi staré jizvy na srdci,
když mě upoutává svou stříbřitou září.

Tělo mé pomalu uzdravuje,
kůže má pomalu praská a vysychá,
pod ní je jen zbytek mého já,
které hledá cestu k tobě.

Měsíc má tajemnou moc,
ukazuje mi cestu bolesti i smutku.
Měsíc mě objímá v mém šílenství i beznaději.
Měsíc laská mé dlouhé vlasy a zve ke mně smrt

XI.

Kdo z vás volá mé dávné jméno?
Mé tělo pluje po moři.
Jsem sám a utápím se v slzách
Kam plout?
Kam jít?
Stále slyší v uších vojenský pochod,
svištění biče a utnuté ruce
které se svírají v pěst
aby mohli naplnit dávnou pomstu.

Pluji na lodi plné smutku.
Pozoruji své vyhládlé břicho,
je to snad naposled?

Proplouvám dál rozbouřeným mořem,
dech se mi krátí a s nataženou dlaní prosím boha o pomoc,
i když vím že zůstanu sám.

Tak pojď na mé břicho,
vím že máš to rád.
Pojď, nejsi sám když ti sekám tvé zkřehlé prsty.
Tak pluj sám na své loďce jak starý námořník.

Chci ti pomoci od beznaděje,
můj starý muži,
když ti nemoc oslabuje tělo
tak mi vykládej dávné příběhy
ze kterých půjde na mě zima.

XII.

Čekám v koutě na tebe,
Jsi tajemná a krásná,
tajemná a ničící.
Při pohledu na tebe mě zamrazí,
třepu se v koutě vzrušením.
Čas mi nemilosrdně utekl vzpomínkou na tebe,
jak jsi v návalu bolesti a zlosti
ničila vše co po nás dvou zbylo

XIII.

Tvůj dech se mi ztrácí
a já vím, že už nikdy nepřijdeš,
že už tu nikdy nebudeš.
Budu jen vzpomínat,
dívat se do slunce.
Bude mi spalovat tvář.
zůstanu tu sám
a ptáci klovou oči
které už nemohly plakat.

XIV.

Tvůj uhýbavý pohled dobře znám,
oči těkají sem a tam.
Zmateně.
Miluji ten pocit nadvlády,
kdy tě můžu mít celou v posteli.
Chci spát s tvým tělem v náručí,
s tvým pohledem a studeným dotekem.

XV.

Nashledanou malý chlapče,
je čas jít a utěšovat jiné.
Mé břicho se vzdouvá
a ruce jsou teplé od krve.

Chtěl jsi jít, nevěděl jsi proč.
Cítil jsi to v kostech nevěděl jsi co.
Už je to pryč
a v tvých ústech už není náhle pro mě místo.

Spojil jsem tvé tělo s mým,
probodl jsem dlaně,
přišil jsem tvář na tvář,
břich na břich.
Jsme dva, ale přesto jeden.
Dýchám za dva.

Zahalím tvé tělo vlasy,
měsíc prudce svítí,
smrt jsou jen hadry a stará špína.
Tak pojď za mnou malý chlapče,
krev nás spojila a bolest semkla

Smál jsem se tehdy naposledy,
rty mi ztěžkly a dásně prudce krvácely,
když jsem se zakusoval do tvých mladých kostí,
hnala mě tehdy touha a vášeň po krvi a mladém mase.

XVI.

Dech kreslí na sklo hustou mlhu.
Déšť zmáčel bílé tělo ležící na chodníku.
Nikdo si ho nevšímá.
Jen já vidím jeho unikající duši.

XVII.

Na planině mnoho těl.
Bubny doznívají,
mrtvoly sbírají,
na kusy řezají,
psům házejí,
zbytek zahodí nebo utopí.

XVIII.

Cítím tvou kůži,
napínám ji pod rukou,
vidím žijící maso pod tvou mladou tváří.
Řežu a chvějí se mi ruce.
Doufám že najdu mír v tvé duši.
Křičíš a chvěje se ti hlas.

Nevadí, chlácholím se.
Miluji ji!
Hledám bolest,
hledám mír,
hledám život.

Bodám a hledím ti do očí,
Už nepláčí.
Mají prázdný pohled.

Dnes jsem zvítězil!

XIX.

Musím na tebe stále myslet.
Na tvé vzdechy,
na tvůj tep.
Obracím tvé nahé tělo,
líbám ho,
olizuji víčka.
Zachytávám tvé slzy do dlaní.
Omývám si tvář a odcházím pryč.

XX.

Se svou zapařenou zadelí,
ležím v posteli.
S pudrem v ruce,
doufám,
že mě to přebolí

(současná tvorba)