Jiřina Hájková

Léta * vice

Ozvěny I

Všude tě vidím
Všude tě cítím A
Hejna havranů Jejich zlé škleby
Vytloukají mě ze tvých slov

Obejmi mne ať můžu věřit
Cestám a snům a jedné sladké smrti
Obejmi úsměv nad schodištěm
Odejmi zimě její příště

Pijí mne v tmách
A pak za svítání
Krvavým k rokem Jednou větou
Nesou mou lásku na krchov

Snow Flakes

Zdála ses mi Lásko
Tak lehoučká že nepadáš
Jen stoupáš vzhůru
Šeptaná tmou
Slovo javorový list

Zdálo se mi že vidím
Slzy v tvých očích
Toho večera Věřím jim Víc než slovům
Ale stejně málo
Jim rozumím

Zdá se mi Zdá Vrýváš
Se do mne Sladkou jizvou
Jedu na ní jak na koni
Rozpouštím zimu
Všemi ústy

Zdála ses mi
Tak
Tak opravdová

Padá hvězda

Zbyla mi slova Jak obnošené
Šaty V objetí prázdných rukávů
Tančím do tmy Průvan je úsměv noci
Rychleji Znovu Zavírám si tě
Do sebe Jahody v lednu: Něco
Si přej Až bude padat hvězda

Něco si přej Něco Ach Něco?
Někoho

Všechny naše sny črtané
Nanejvýš jedním tahem smazává
Dlaň času Jahody v lednu
Láska v listopadu Je únor

Přeju si –

Pro mořského koníka

Zapomenutá
Chci snít Na kraji
Tvého nebe Do naha svlečená
Z těch slov Bez dechu
Beze jména Jsi
Za tou zdí Až na dno

Pod jedním snem jehož tíha
Ze mne vymetá Střepy a jizvy
Krev a klam Víš Bylo to
Blízko Bylo to Bylo
Snadno

Mlhavá Dávná
Nečitelná Budu se ti zdávat
Nežli mne naráz vypláčeš
Někde teď prší...š (Miláčku)

A mně je I za tebe
Chladno

Za bouří

Zavřít se do srdce jako do věže
Poslouchat déšť a hromy zvenčí
Poslouchat přesýpání písku v kostech
Polykat jedovaté tabletky
Svých vlastních slov

Do lásky se nemůžeš zamilovat
Musíš ji žít Odevzdat jí svou
Krev Touhu Cestu
Protože
Je to červená Červená
Červená Absolutní

A ty to víš Slyšíš ji
Jak se blíží noční krajinou
Jak dupe po schodech Jak
Rozevírá náruč
Padáš do ní V poslední chvíli
Uhýbá: Jiná adresa

Zavřít se do srdce jak do věže
A prosit Boha Ať už ten blesk
Uhodí a všechno shoří
Na prach a navždy

Na

Černočerný popel

Nikde nikdo

Můj tanec nad propastí
Mé ticho v temnotách
Vztahuji ruce k tobě k sobě k noci
...
Rozlep si mne Jsem obálka
Určená pouze tobě
Ten pohled skrze zamlžené sklo
Za nímž se Dějou Věci
To dítě které vyrostlo
Lastura co už šumět neumí
A les v němž vládnou vlci
...
Kdykoliv zavadím o tuhle
Strunu nebe – vzpomenu si
Jaké to bylo Tenkrát
Doopravdy

Už nechci

Z...rána

To ticho pole pod sněhem
Zkouší si vlasy
Přesmutných divoženek
Podťatých kdysi jediným
Úderem
Krutosti převlečené
Za lásku

Dosud Je tma
A jenom v korunách
Holých lip spí zbytek příběhu
Toho jejž z obzoru
Zvolna sloupává
Nehet úsvitu

Jdu po té cestě pod hřbitovem
Neptej se mne Jak
Náhle vím Že už
Nikdy

Pamatuj

Pod těmito slovy Jsem už nahá
Už žádné šelmy se ztupenými drápy Žádný plastikový
Ráj Tohle jsou Šílící žlázy Výbuchy Pot A Krev
Je to páska kterou už nikdy nepřevineš zpět
A přece Pstruzi tvých zajíkavých úsměvů Až do rána
Slídí potokem mých úst Zavřeš-li oči
Uvidíš až na dno Růžovo rudě se svírá

Loď boků se kymácí Nahoru dolů Zrcadla srůstají
Nepoznáváš už kam jsi doopravdy chtěl Jak zmatený pilot
Směřuješ vystřelený přímo k zemi Přijme tě v křeči
Mezi svá drolivá stehna Do klína stařeckých rtů
Do zahrad ticha Umíráš přesvědčen Že letíš
Tak blízko nebi Poprvé beze strachu z pádu

Dnes to ještě víš Měsíc v novoluní skrývá svůj chladný prs
A já si tě uložím Na dno úsměvu Vystlané uzounkými proužky
Noci která Připravená jak na půl oka spící sluha
Čeká a vždycky bude

Pod těmito slovy

Plíseň

Tichá a nezničitelná Jak tvoje
Láska požírá mapu mého života
Šeptavě obsazuje kout za koutem
Svými zelenošedými květy Jedem a bolestí

Dívám se rozkročená Nad údolím
Denně jsem drhla svoji duši směsí octa
Vodky a pohrdání Zatahovala rolety
Podivných úsměvů až se drnčivě rozbíjely o zem
Od jisté doby vím Žes zrcadlo
Mých slabostí i síly A nyní také
Zjišťuji jak dlouho padá kámen velikosti
Pomeranče vržený dolů ze skal

Slunce je vyprané a spící Všechna svá ano
Jsem přehodila přes židli
V pokoji kam se nevrátím Dluhy
Se nedočkavě vrtí v obálkách z hrubého papíru

Ještě bych mohla
Spo lehnout na znamení Obrátit to a
Lhát si Že mohu kdykoliv Lhát ti
Že tohle Tohle nikdy Vzdušné kořeny mých slov
Těžknou a vracejí mne Křičím
Zašitými ústy A ty mne
Míjíš Bože

Ztráty a nálezy

Ach závidím Těm hladkým tvářičkám
Z nichž spánek činí plátky tichých růží Nikdy
Je netrápí Nach bdění Ty se nemusejí děsit řezavé
Řeči nad ránem odmykaných dveří Ach jak jim
Závidím Nesou si každá před sebou Věrný a lesklý obraz
Nádherné zapomnění Polykají své dny Jako moře lávu
S údivným zašuměním A
Nikdy netouží být samy A nikdy
Nejsou samy Sebou Obtisknuté v mých pěstích
Pevné a nedotknutelné zároveň
Ach Jak Jak moc A jak moc marně Víš?

Obcházím jako mlsný pes Krouhám z nich aspoň
Očima Žebrám A znova Znova Znova Nesmířená
Ne Ná Vidící A ony mají na tenkých řetízcích
Sakra pevně Zadarmo jako special bonus
To nač já ani za nic na světě Ne a Nedosáhnu

Oschlo to po dešti a teď přichází noc
Ach jak ti závidím Neviditelný střed vesmíru
To jak smíš nevědět Neslyšet ticho
Po okraj přeplněné slovy

Jak moc ti závidím
Své srdce

Boreč

Kde jsou ty dny nesené pyšně pod šťastným praporem
Mých vlasů Noci v nichž bylo všechno jasné
První dotek medu To co nelze volat zpět

Kde

A kde jsi ty Abys mě celou vyskládala
Do krabiček kostí Do stínů odmítnutých hvězd
Do Mů

Vnímám ty vlhké obliny Náhradní
Sladkost Tryskám do tmy Už mě to neděsí
Už ani neubývám Už se ti nepodobám

Jiná

Přesto stále Vím: Bylo to všechno Tam v těch zdech
Sem jsem si přišla vyzvednout Vyprosit
Vybojovat

Tebe

Nediv se tedy že se bojím žít
Bez ticha lopuchů Bez hřmění vlastní krve
V klenbách večera Nediv se Nebo div

(S) kým jsi dnes?

Kdo je ta socha s úsměvem bez úsměvu
Řeč okradená O polibky kroužící hrdlem vesmíru
jak divukrásné sponky ve vlasech mrtvé poslední
Noc před kremací

Kdo

Ne-li
Já

Testament

Je pozdě nechat prosakovat Plivance
Slov Jen tak Jen z ospalosti Se sypat jako hořký sníh
Je pozdě v úsměvu houpat všechny příští dny
Opilá kouzlem zešílevších sirén Navyklá
Věřit na zázrak Pozdě

Je pozdě toužit po věcech jimž jsme se dosud
Vysmívali Konečně najít řeku která ví Kam nese
Všechna ta slova Tolik Tolik slov Nápěvy světla
V rybízových keřích Kam přišly zvuky
Polibků a facek

Pozdě má lásko Pozdě k nenávisti
Den klouže po střechách tohoto města
Už ani nechce slyšet tvoje jméno Rozsekané
Na sykavky a klouby pod tenkou blánou
Zmatnělého nebe

Na kterém naše smutkem rozdrcené oči
Vybuchují v dvojitém ohňostroji
Těsně nad obzorem
Tak těsně že už není úniku
Ani tam Ani
Tam

(současná tvorba)