literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Vyděšen plynoucím časem, k smrti vyplašen vydáním stého novodobého Divokého vína, obklopen 815 autory, kteří v něm od roku 2002 zveřejnili svá díla, neschopen sám sednout ke stolu, diktuji tato slova. Jsem rád, že svědectví doby zůstane zachováno v archivu Národní knihovny a chápu to jako velkou čest pro sebe a doporučuji vám, milí autoři, abyste to podobně pociťovali i vy sami, i když mnozí z vás zůstanete v budoucnosti zachováni ve svých samostatných dílech.
Můj přítel, jenž si nepřeje být jmenován, vytvořil seznam 70 literátů a 30 fotografů a výtvarníků, doplnil jej ukázkami z jejich tvorby a domníváme se, že by měli být připomenuti. Jejich počet je symbolicky sto, jako je vydaných čísel www.divokevino.cz. Přítel mě prosí, abych sdělil publiku, že jeho výběr nejsou nutně nejlepší básně, ale básničky, které mu zrovna konvenovaly. Pokud by někdo z básníků nebo výtvarníků, či fotografů, se cítil být diskriminován nejmenováním v seznamu, nechť mi napíše a já jeho jméno zveřejním obratem v Divoké vinici, bez ohledu na to, jak veliké mi připadá jeho umění.
Spoluzakladatel Divokého vína Emil Machálek, řečený Méla, s nímž jsme jako studenti libeňského gymnázia Na Zámečku 19. září 1964 vydali vůbec první číslo, napsal vzpomínku, která již nepřináší nic nového (promiň, Mélo), ale neználkům barvitě počátky popisuje. Méla mě poněkud vyzdvihuje, za což mu děkuju, neb literát pověřený výběrem stovky nejlepších autorů mě do ní nezařadil. Jistě to tak nemyslel, říká Saša, jíž text diktuju.

Fotografem stého čísla je Libor Peichl, jenž v mých aktivitách zaujal dva významné posty. Je ředitelem společnosti SCHOTT CR, a. s. v Lanškrounu, jejíž pracovníci sami hlasováním rozhodli o velkém daru firmy pro Babybox. V pracovně ředitele jsem si prohlédl jeho fotografie z Kyrgyzstánu a byla ruka v rukávě. Děkuju pracovníkům firmy SCHOTT CR, a. s. a milé asistentce ředitele Daniele Markové.

Jindřich Štreit doplnil své fotografie texty básnířky Evy Kavanové.

Na stránky Divokého vína vstoupila se svými obrázky Kateřina Němcová, mladičká dcera mé blízké spolupracovnice v oblasti babyboxů Ludmily Brázdové, primářky neonatologie v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří. Kuriozitou zůstává, že spolupracuje s jedním z nejstarších autorů, brněnským básníkem Ivo Odehnalem. Tomáš Mladějovský prokládá svoji básnickou tvorbu vlastními obrazy. Od dětských kresbiček a říkanek se k milostné poezii a kresbám aktů přesune Marcela Hajtášová Hradecký. Soubor svých fotografií, místy doprovázených vlastními texty, mi poslal Vlastimil Kula, známý autor vodních ženských aktů.

Divoké víno číslo 100 poctila na mou prosbu svými fotografiemi Pavlína Novotná.
Na své články o psychoanalýze a umění publikované v tištěném Divokém víně navázal prof. PhDr. Milan Nakonečný, můj profesor psychologie a přítel, jenž se věnuje kromě psychologie a magie také malování. V těchto dnech končí jeho výstava v jihočeském Táboře, o níž jsem vás v Divoké vinici informoval. Milan mi odkázal své obrazy. Jejich počet na můj dotaz odhadl na tři stovky, na oplátku jsem mu odkázal stádo svých koní.
Ve stém čísle publikuje své básničky herec, textař a poet Miloň Čepelka, s nímž jsem se seznámil v zimě roku 1964-65 ve vile Československého rozhlasu v Dykově ulici 14, z níž vysílal se Zdeňkem Svěrákem Polní poštu, pořad písniček na přání pro vojáky. Písňové texty publikuje Michal Bystrov, syn zesnulého publicisty Vladimíra Bystrova a novinářky Marty Bystrovové, jež své články někdy podepisuje jako Marta Švagrová. Vladimír Bystrov mě motivoval k vydávání internetového Divokého vína otištěnou chválou, že Divoké víno z šedesátých a počátku sedmdesátých let je časopis dosud jiným nepřekonaný!
Příznivcům tradičních básníků nebude scházet moravský vinař Oldřich Damborský, moravskoslezský Bořek Mezník, nevyhýbající se žádnému slovu, a samozřejmě rodinné stříbro Divokého vína – básnířky a básníci Zora Wildová, Eva Frantinová, Karel Sýs a Jiří Žáček.
Děkuju vám všem, milí autoři, bez vás by Divoké víno nebylo.

Ludvík Hess

JEZDECKÉ SOCHY A SOCHY KONÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ

Ve snaze taky vytvořit příspěvek do jubilejního stého čísla doplním své dva předchozí články Jezdecké sochy publikované v Divokém víně číslo 80 a 88.
Projíždím-li kolem jezdeckého pomníku sv. Václava od J. V. Myslbeka na pražském Václavském náměstí, pokaždé mě znovu zneklidní její chyby - kůň stojící na dvou nohách, na což byl sochař pyšný a tvrdil, že koně tak stát naučil. Překroucené třmenové řemeny vycházející zpod postranic sedla, by Václavovi jízdu zcela znemožnily. A konečně ocas svázaný do uzlu. Při loňské návštěvě Španělské vysoké jezdecké školy ve Vídni mi došlo, kdo byl Myslbekovi vzorem pro svázání ocasu do uzlu. Lipicáni předvádějící figury vysoké školy mají ocasy tak upravené, aby si do něj nešlápli při figurách, kdy stojí na pánevních končetinách.
Objížděl jsem se svými synky celou Vídeň, kde je soch koní daleko víc než v Praze. Nepochybuju o tom, že každý vídeňský sochař než vytvořil sochu koně, si zajel do Prahy, a naopak čeští sochaři čerpali informace při tvorbě jezdeckých soch návštěvami Vídně.
Věřte nevěřte, objevil jsem v českých zemích několik dalších soch, a tak vám o nich podávám hlášení.
Méla Machálek mě upozornil, že ve vstupní hale radnice Prahy 3 na Žižkově je bronzová socha Jana Žižky od sochaře Bohumila Kafky, autora Jana Žižky na žižkovské hoře Vítkov. Jedná se zřejmě o studii, která byla odlita do bronzu, a na rozdíl od své sestry na hoře Vítkově není ani zdaleka v poloviční životní velikosti. Jezdecká socha na radnici Prahy 3 se mi líbí. Navíc kolem ní při své svatbě procházel jeden z našich prezidentů, jenž se posléze stal kultem.

Na čtyři červené koně ve dvoře staré běchovické pošty mě upozornil sochař Milan Kuzica.
Autorem červených plastových soch koní je sochař Karel Burian. Sochy koní stály od 160 tisíc do 180 tisíc podle složitosti díla (stojí na 4, 3 nebo 2 nohách). Pod každou sochou je mosazná cedulka se jménem sponzora. Po pravé straně zvenčí dvora je nově umístěna velice velmi nevydařená bronzová socha stojícího T. G. Masaryka, dalšího kultu mezi našimi prezidenty. Autor sochy Masaryka se jistě nebude zlobit, že jeho jméno ze zdvořilosti neuvedu.

Na nárožním domě Kostelní 32 a Kamenické ulice naproti Letenským sadům jsem nalezl sochu sv. Jiří ve výklenku fasády v úrovni 3. podlaží. Veřejnosti skrytá socha je pravděpodobně dílem Vojtěcha Suchardy, bratra daleko známějšího Stanislava Suchardy, autora pomníku Františka Palackého. „Sv. Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí“. Jiné detaily pro výši umístěné sochy nelze popsat.

Fotografii Jiřího z Poděbrad vytesanou do pískovcového masivu v galerii pod Kopicovým statkem, samotě poblíž obce Kacanovy, mi poslal grafik Ondřej Grygar, jenž proslul zvláště grafickou úpravou mé zatím poslední knížky Antologie 2007-2017 aneb Paegas, Kentaur, Satyr..? Saša ji při fotografování vedle vytesaného Horymíra na Šemíkovi přehlédla a já osobně jsem v sobě nenalezl dost sil a rovnováhy, abych skalní galerii navštívil.

Pro úplnost uvádím sochu koně s mužem, který se jej snaží udržet u huby, ale na koni nesedí. Proto jsem také po jejím původu nepátral. Najdete ji na střeše zámku v Litomyšli.

V předchozích dílech jsem zapomněl zveřejnit svoji oblíbenou sochu Nymfa a Kentaur od žamberského rodáka Františka Rouse, zakoupenou Městskou spořitelnou v Žamberku. Socha stojí uprostřed kašny a je dominantou náměstí.

Jezdecká socha Jana Žižky v Českých Budějovicích, dílo Karla Dvořáka, neměla klidu a stěhovala se několikrát z místa na místo. Našel jsem fotografii z roku 1959 dokumentující přemisťování sochy.

Jak známo, téma kentaura unášejícího nymfu se opakuje na bronzovém reliéfu Milana Váchy, mého přítele a sochaře. Reliéf je od nedávna umístěn v jídelně domu na Hájku, neboť na jeho původním místě u vchodu do domu je pravděpodobně poslední česká jezdecká socha, reliéf, který z pískovce vytvořil Milan Vácha. Můj syn cválá na hřebci Baghíra…


Ludvík Hess