František Václavík

František Václavík (30. 4. 2000)- student maturitního ročníku pražské umělecko-průmyslové školy.
Psaní básní a poezii jako takové se věnuje zhruba od patnácti let, kdy přesídlil z klidného Podkrkonoší do Prahy.
„Poezie je pro mě způsobem vyjádření, droga, sebereflexe i reakcí na uměle přisouzenou realitu a systémy, ve kterých žijeme. V psaní nalézám úplnou svobodu a volnost jak slova, tak myšlenek.“
Ve svých básních často hledá odpovědi na niterné otázky sebe sama, bojuje se společností jako masou, která je ovládána vyfabulovaným míněním a názory většiny, ale také utíká do svých světů a schovává se před všední realitou.
Jeho tvorba se vyznačuje osobitou poetikou a lyrizací na první pohled všedních subjektů, jako je třeba noční ulice, nebo cestování vlakem.
Kromě psaní je také pořadatelem různých klubových čtení poezie, často se svými básněmi vystupuje v pražských kavárnách a klubech. Občas hostuje na studentských festivalech.
„Z cizí tvorby mám nejraději Václava Hraběte, Jiřího Ortena, Beat generation, Jana Skácela, nebo Karla Kryla…“

LETNÍ REQUIEM

Slunce vylévá z kapes zlaté stíny.
Líbá dlaně polím.
Vráskami zorané lány usychají povzdechnutím chrpami rozkvetlé oblohy.
Stromy upletly z prstů zelené rámy posmutnělého ticha.
…
Sedíme v království bělásků, v zádech rozčesané hlavy jabloní nakousané pleší podzimu.
Boží muka vrytá do němého úsměvu pole.
Pod náručí stoletého dubu mlčí Kristus uškrcený vírou.
Paty svázány vlasy zestárlého ječmenu.
Tělo nakažené infekcí mechu - poezií dávnověků.
Bolest schovanou mezi lícními kostmi pohladíš pohledem.
Několik zlatých stínů přeběhne za oponou obzoru.
Chrpami rozkvetlá obloha obleče sukénky vlčích máků.
Pár bělásčích křídel uschne v slze zestárlého ječmenu.
Vráskami zoraná pole povzdychnou tichem ukrytým ve stéblech mateřídoušky.
…
Léto umírá ti v náručí.
Snad dlaně podzimu přinesou hrušky sladké jako lízátka dětských let,
šály krvavého listí popsané notami tichých úsměvů.

MANIFEST DĚTÍ OKŘÍDLENÉ GENERACE

Jsme děti generace, které ze zad rostou křídla.
Nad hlavami roztrhané hvězdy světů.
Mezi křídla bodáme si dýky.
Nachové slunce pije sliny květů.
Železnými ulicemi kráčíme vstříc ideálům.
Nosíme stejné čepice, vlasy a vyžehlené šaty.
Z očí svítí střepy přiškrcené pýchy.
Těžký zločin- popálit si prsty, vylézt z vaty.
Drží nás na řemenu obecných pochybností.
Pravda vyrytá drápy do bojácných srdcí.
Z řetězů svobody upletli vlajky přátelství.
Názory oslepili, uvrhli do klecí.
Jsme děti státu s vládou pelikánů.
Zobáky chytré nemohou se domluvit.
Svázáni slušností a vráskami módy.
Neumíme se už ani pomodlit.
V záhonech duší místo pokory kvete hrdost.
Sebejistota zadusila něhu.
Jsme směšné cáry němých lidí.
Dlaněmi bez prstů chytáme se břehu.
Jsme děti generace, které ze zad rostou křídla.
Ztělesněná inteligence a genialita.
Však o rošt světa spálíme si tlapy!
Poznáme co je omezená suverenita.
Sypeme z kapes uškrcená přátelství a ubodané lásky.
Řepkou olejnou udusili jsme tulipány.
Potrhané duše zamkli do zubatých klecí.
Nemají kovové mříže, ani ocelové rámy.

Pod maskou sametovou schována bezradnost.
Naděje krčí uši kdesi v rohu.
Sebevědomí svázáno ostnatým drátem!
Mlčel bych rád, však nemohu.
Slabost nese pyšné jméno „Deprese!“
Pilulku bílou zapij slzou vody!
Zatáhni opony očí a svíčky duše.
Vždyť je to jen gram morfia a trocha sody.
…
Hřbitovy rozkvetly trnitou samotou.
Noci jsou mlčením a hvězdy nevěrné.
Hranatý smutek bodá do žeber dýky-
sny měděné.
Korále radosti omotejme hruď.
Chrpy do vlasů, plameny lásky nechme plát.
Vždyť revolvery nevěry studí nás na spáncích.
V zákopech samoty hnije ostnatý drát.
…
Vím, kam ulehnout mám, až najdu hrobu rám, na něm mé jméno.
Vprostřed zahrady dozraje lípy květ, trochu zesmutnět dovoleno.
Omluvte básníka, že verše psal.
Že dýchal, snil a žil.
Do noci kostry básní řval.
Že se kdy vůbec narodil.
Omluvte básníka, že stěžuje si Vám.
Omluvte duši, slovy zakletou.
Omluvte básníka, že stěžuje si Vám.
On dobrovolně stal se poetou.

TESTAMENT

Jsem nebezpečný zločinec, uvězněný v cele duše.
Ukolébán symfonií ticha rozplétám řetězy myšlenek.
V rohu kobky páchne smrt.
V dlani skrývá křížek zrezlý Bohem.
Vychrtlým vzduchem proplétá verše Čínské modlitby štěstí.
Lakuje si nehty uschlými květy letních dní.
Vysmívám se jí.
Pohrdám smrtí tetovanou do rohu duše.
Vychrtlá. Okamžitá. Bezbolestná.
Skrz mříže cely propichují vzduch jehly světa.
Nitě nářků svazují ticho, uhnízděné v kobce duše.
Žalují neúspěch, nepochopení.
Z nahých lží tiše mží do žebroví pocitů.
Vlasy slepené prachem češu hřebenem pokory.
Vychrtlá smrt syčí z rohu cely.
Křížek zrezlý Bohem ztratila mezi verši čínské modlitby štěstí.
Pohrdám bezbolestnou smrtí.
Rozplétám řetězy myšlenek.
Ukolébaný symfonií ticha, svázaného nitěmi nářků.
Po jehlách světa šplhám jako pavouk k mřížím cely.
Svírám prsty okna, nahlížím ven.
Tisíce vlaků škrtají plášť země.
Tisíce vlaků, v žádném nejede básník z mého snu, pláčů, proseb, vzpomínek.
…
Srdce zjizvené zklamáním.
Slézám po jehlách světa do špičatého prachu kobky.
V rohu smrt krčí víčka staletími sechlá.
Mezi hranami veršů čínské modlitby štěstí hledá křížek zrezlý Bohem.
Směšná. Vychrtlá. Okamžitá.
Pohrdám bezbolestnou smrtí.
Já, pavouk, stín, torzo nářků, melodie letní noci, akord cínové loutny.
Já, déšť Tvých očí.
…
Jsem nebezpečný zločinec uvězněný v cele duše.
Z oken odkapávají dny jako měděný pot.
Chytám je mezi prsty.
Kapky rozkvetlé zlatými vlasy pampelišek, i slzy shnilé smutkem vzduchu.
Pavučina zavěšená mezi řádky čínské modlitby štěstí zpívá:
„V šálku od El Greca teče řeka prapocitů.
Ve skle hnije melodie dávnožalů.“
Do ticha svázaného nitěmi nářků odpovídám:
„Chci roztrhat mříže duše mé.
Chci rozehnat stíny tušené.“
Srdce zjizvené zklamáním nutí mě vstát ze špičatého prachu kobky.
Jako pavouk šplhám po jehlách světa k oknu, zbytky nadějí za nehty.

Tisíce vlaků škrtají plášť země.
Tisíce vlaků, v žádném nejede básník z mého snu, pláčů, proseb, vzpomínek.
…
Vychrtlá kulisa smrti se raduje.
Našla křížek zrezlý Bohem.
Vysmívám se jí.
(Smrt je děvka.
-Čeká na Tebe na rohu života, když k ní přijdeš, zašeptá:
„Tak pojď, bobánku.“)
Probodnu kostnatou kulisu nezájmem, pohrdáním…
Vylezu po jehlách světa k oknu.
Roztrhám mříže cely nadějí uvízlou za nehty.
Vrhnu tělem na dlažbu reality.
Vím, že tam čeká malé srdce plné rozkvetlého pochopení,
naklíčených semínek radosti,
rudých gerber smíchu.
Padám do baldachýnu tichounce tepajícího srdce.

Já. Pavouk, stín, torzo nářků, melodie letní noci, akord cínové loutny, déšť i slunce Tvých očí.
Já. Básník snů, pláčů, proseb, vzpomínek a nenarozených dní.

DESÁTÁ ELEGIE (PAMÁTCE JIŘÍHO ORTENA)

Slzy sazí stékají po stehnech.
Tabulkami probuzení tančí kejklíři mrazů.
Tykadla sněhu ťukají do ticha rozlitého vzduchu.
Písně elektrických očí se odrážejí do tváří tramvají.
Racci mávají popelem na křídlech.
Jiskry vlaků hasnou v náručích spících labutí.
Na hraně vody pozoruji rituály vln.
Za mnou se v rytmu města pohupuje Rašínovo nábřeží.
Ve stejném rytmu.
Už tolik let.
Jako tenkrát.
…
Konec srpna zapichoval prsty do fasády domu 48.
Svět se nakazil infekcí moci.
Den páchl strachem.
Krůpěje sazí rozpíjely
siluety odvátých mraků…
…Kudrnatými vlasy proplétal nehty vítr.
Dva mladí dostali chuť na pár cigaret.
V němé dálce zakřičel vlak.
V aleji tesknoty hádali vrabci:
„…Jakým právem bere si beton básníka?
Proč on, tak mlád, provokuje silnici botou“?

… Na čtyřech kolech přilétá smrtihlav.
Místo lebky červený kříž.
Jak rychle zasychá na žebrech silnice krev básníka?
A jak rychle uschne jeho duše,
rozjetá koly hranaté orlice?
Anděl bolesti zaplakal.
Snad pro pár cigaret?
Snad pro miliony slz nevinných očí?
Žlutě potrhané hvězdy se vracely k nebi špinavým komínem.
Jedna z nich zhasla.

Postel zastudila rozsypaným smutkem.
Z kaluže posledního vzdechu zvedlo se světlo jak popel z křídel racka.
Zaskřípalo hranou vody.
Jiskry vlaků uhasly v náruči spících labutí.
Slzy sazí stékají po stehnech v naléhavém rytmu slov:
„Sva- to-řeč-te Ji-ří- ho Or-te-na!“

POSLEDNÍ BÁSEŇ O KAŠTANOVÝCH OČÍCH

Procházím ulicemi mrtvých dní.
Mezi siluetami přízraků vysypaných z útrob minulosti
hledám kaštanové oči malé dívky.
-Umírala potichu,
kostnatou rukou pochybností vystrčená z lůna smutkem potrhaného srdce.
Slzy zvonily o hranu dne do skici mrazu rozpitého.
Ale já je nesušil šátkem dlaní.
Mlčky jsem stál a díval se, jak v duši kaštanových očí
hnije květ gerbery letních dní.
-Umírala potichu,
závoj divokých hus odletěl z duše.
Zapálil jsem si dýmku o horký pot jejích očí.
Poslední obláčky výčitek se mlčky zvedají z třešňové dutinky myšlenek.
Odcházela zahradou svázanou mrazem.
Bolest pálila v díře srdeční.
Slzy zvonily o hranu dne do skici žalu rozpitého.
Stál jsem a díval se, jak v duši kaštanových očí hnije květ gerbery letních dní…
-Umírala potichu,
…
Zamilovaná křídla lišajů potrhaná zmrzlými city
hodil jsem mezi vrásky řeky.
Nadechl se prázdného vzduchu.
Prohrábl vlasy slepené potem očí.
Tma lhala svíčky.
Zapálil jsem si dýmku o jazyk němého plamínku.
V třešňové dutince myšlenek dusím poslední výčitky.

…
Znovu se učím chodit, líbat, žít, milovat.
Z šatlavy lásky křičel, mříže roztrhal.
Ale stejně se lišaji myšlenek čas od času utopí v květu gerbery letních dní zrezivělém minulostí.
-
Umírala potichu.

ŽALOCITY

Zdi duše pomaloval jsem samotou.
Na zápraží života vyklepávám rohožku dní…
Brečím do studených polštářů žalocity.
Tma vzdychá hubenou lampou:
„Nejsem to já, nejsi to Ty,“
když tváře strachem bledé kapesníkem ždímáš…
Co nadělat.
Lepší pocity přijmout, než s nimi bojovat…
Jen na zdi rozpila se kulisa samoty.
Křídly němých motýlů slepili jsme životy.
Tma vzdychá:
„Nejsem to já, nejsi to Ty.“
Jen v srdci znějí žalocity.

JITRO

Jsi rozbřesk, který roztál v mé náruči.
Rty něžnou obručí úsměvu zacinkají o hranu víček.
Jazýčky svíček roztahují ruce, odemykáš oči.
Růžový kvítek po tvářích točí sukničkami rána.
Něha přichází polibkem zvána,
vylézá opatrně z peřinových závějí.
Jeřabiny mých očí se zachvějí, když svítáš.
…
Jsi rozbřesk, který roztál v mé náruči.
Za srdce své neručím,
když rtů obručí šeptáš:
„Dobré jitro.“

***

„Líbej a bude Ti odpuštěno.“
Řekl kdos kdysi a s dokonalým sentimentem klasika
si připálil cigaretu o rozkvetlý růženec milujících se těl.
„Miluj a bude Ti umožněno
slízávat marmeládu rtů.“
Řekl kdos kdysi a nedopalek cigarety udusil
o křídlo nechápavého netopýra.
„Žij, aby bylo naplněno.“
(Stín klasika vytahuje další cigaretu z dlaně krabičky.)
„Piš, aby bylo snesitelno.“
Řekl kdos kdysi a s dokonalým sentimentem klasika
odehnal několika nahými verši
závoj nočních můr, které hnily na stínítku jeho duše.