na další stranu
Michal Černík
RITUÁL
Po hrdlo vražený do země
i tak
vyčnívám
Naslouchejte šumění stromů
V nich je
má řeč
METAMORFÓZA BYTÍ
Ty přece nechceš zastavit padající listí
Jsi slovo které si žádá
čas příští
Ve včerejším dni tě nikdo nečeká
Jsi lidský dech který si žádá
tělo člověka
SVÁTEČNÍ OBĚD
Tatínek zemřel roku tisíc devět set šedesát
Maminka zemřela roku tisíc devět set sedmdesát pět
Dneska jsem je pozval na oběd
Milostí bylo mi rodičům o sobě vyprávět
BDĚNÍ
Chodím spát pozdě
mám jiné zvyky
Kohoute nebuď mne ráno
svým kykyryký
Mně patří noc
ta blízko od lidí
Možná napíšu báseň
jež za nás bdí
POKÁNÍ
Jednoho dne
znovu objevíme svou zemi
a skloníme se k ní
jako k vlastnímu dítěti
Tehdy si vzpomeneme
že jsme lidé
a mezi kapkami deště
rozpoznáme slzu
ČIRÁ RADOST
Někdy je dobré na hladinu řeky
házet si oblázky
Sobě pro radost
Někdy je dobré lehnout si do trávy
a s otevřenýma očima snít
Sobě pro radost
A pak je dobré si vesele zahvízdat
SYCHRAVÉ DNY
Neopadávej s tváří suchého listu
tak jako opadává listí do zahrad
Podzimními dny si pokojně listuj
i když z nich táhne zimní chlad
I když prší a prší
a krčíš se do té nepohody
a třeba máš promoklou i duši
a zase tě minula kapka živé vody
Svými dny si pokorně listuj
nepotáhne z nich zimní chlad
a nebudeš opadávat s tváří suchého listu
Jsi radostný sníh co ještě nenapad
VYKÁCENÝ DEN
Kdo mi to zrušil tento den
kdo i slunci zrušil svatozář
že už od rána se stmívá
a na nebi nevyšla ani tvoje tvář
Kdo mi to vydrancoval tento den
že i chudobou jsem stále víc vinen
a dveře bytu mne vypustí ven
a dovnitř nevpustí mne
Kdo mi to oslepil tento den
že mne ani světlem nehostí
a okna domů zapírají
i výdech radosti
Kdo mi to vykácel tento den
že v pustině hledám stín
Mou nadějí není že neumřu
ale že tento den májově olistím
BYTÍ
Zrno které jsme zaseli
nás urodilo
a kolik že zrn měl každý obilný klas
tolikrát v nich dozrál budoucí čas
Obilné klasy které jsme sklidili
nás semlely
a ne marně jsme myšlením rušili svět
nadějím svým jsme nedali hladovět
Těsto které jsme připravili
nás prohnětlo
tak jako slunce s vodou prohnětou zem
tak se v skutečnost hněte i sen
Chléb který jsme upekli
nás krájí láme a drolí
a někdo nás něžně smete na lopatku
a ty drobky drobečky předhodí ptákům
KDE JSOU TI LIDÉ
Kde je ta voda
která nás omyje z hříchů?
Kde je to nebe
které nám propůjčí svou velebnost?
Kde je ta nesmírnost
která nám uvolní svůj díl?
Kde je ta skála
která nás naučí odolávat svým běsům?
Kde je ta hvězda
která nás zažehne svým světlem?
Kde je ta skromnost
která nás zabydlí?
Kde je ta pravda
která bude naším hladem?
Kde je ta pokora
která vstoupí do našich myslí?
Kde je ten stvořitel
který nás obdaruje svou moudrostí?
Kde je ten svět
který uhněteme ze svých myšlenek?
Kde jsou ti lidé
kteří pociťují utrpení jiných
a nedají zahynout sobě ni budoucím?
|
