literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Mladějovský

NA KUS ŘEČI S PANÍ S.

Tak jsem zase po dlouhé době a určitě ne náhodou poseděl se svou starou známou, noblesní smrtkou. Pravda, už je sice trochu v letech, ale obléká se pořád elegantně, podobně jako Coco , do černé a mihotavě bílé, nejdřív mně v pondělí večer volala a ptala se, kamže tentokrát ve středu půjdeme a já na to, že do centra, tak kolem osmé, chvilku jsme se pochopitelně dohadovali, ostatně, tak je to se ženami vždy, ale nakonec, že prý nejlépe do Slávie, to proto, že ona ví, že to tam mám rád a protože se tam jednou za deset let také cítí dobře…, dělají tam silnou kávu a místo cukru nabízejí špetku nostalgie, nejlépe se sedí u okna, kde se mluví, kouká kolem a jen tak pábí a líně pije, žádný antikafkiády, krajky a rajky, něco ze Zoon Politicon a nic z Unie, jen prostě sado-maso Sacher a hříšná pouta ze šlehačky, mlžné cesty nahodilosti a na nich předlouhé zkratky, trocha Absintu a jestli ne, tak ty mně taky… a výhled, kdo ho má, ejhle, tady ho máte, výhled na Hradčana…, pardon, na to bych málem zapomněl, neopakovatelný tanec stínohry pokroucených tonetek a všude plno krásných nejenom českých hrdých a emancipovaných i navoněných žen s ohromnými ňadry a kabelkami, je jich stále více než mužů, takže troufale můžeme říkat, tu ne a k té bychom jen rádi přivoněli, je jich tolik, že nikdo nezjistí, kolik vlastně a kdo je ztratil nebo včera miloval až do rána.

Z druhé strany kavárny je výhled na Národní, do kterého se chodívalo jako na rodinnou slavnost, nejdřív se celá rodina okoupala v jedné vodě ve vaně, děti šly na mikve jako první a každý, kdo pak do kapličky vstoupil, voněl a choval jako slušně vychovaný host…, dnes se tam chodí v teplákových soupravách a většina ani neví na co přišla a tak se po prvním dějství jak trhovci v dešti kvapně vytrácejí do hostince za Karlův most, dámy se chichotají a podnikatelé mají žízeň…
„Na co myslíš? Vypadáš posmutněle…“, řekla smrtka a cvakla si mě na mobil.

„Ale, to víš, znáš to a nefoť mě, ale tobě to moc sluší a kdybych nevěděl, kdo jsi, tak bych se tě pokusil, no, asi bych tě sbalil.“
Dala si nohu přes nohu, abych si všiml červených lodiček s podpatky ve tvaru kříže.
„Říkáš mi to už čtyřicet let a navíc, to jste vy muži, to vaše alibistické „asi“ a nedívej se takhle na mě, chováš se jako zvíře.“

Prohrábla si rozpačitě hřívu dlouhých černých vlasů a tvářila se jako žena v závěru romantické trilogie, jako žena, která už ví, že její velká láska se s ní rozchází.
„Hele, už musím letět, představ si, že některý pracháči mají předplacenej dokonce už i den a přesnou hodinu a ty se, prosím tě, pořád drž toho Carpe Diem a hlavně se víc směj a ne že mi utečeš k budhistům, tam to má totiž pod palcem někdo úplně jinej. Pa, tak se měj a zase někdy zavolej.“

RUŠNÉ BŘEZNOVÉ ÚTERÝ

V roce 1923 šel malostranský daňový úředník v půl dvanácté domů
na vepřovou na houbách, miloval ovšem i dušenou zadělávanou kapustu
s telecími plátky a k tomu pak dostal polibek od ženy,
oběd zapil smíchovskou dvanáctkou,
vyměnil si kapesník a klobouk, venku se totiž udělalo
z ničeho nic úplné jaro a u služebné si objednal dřívější čas večeře,
bylo totiž úterý a šel dnes, výjimečně místo středy,
protože kronikář Malé Strany zítra jede na seminář do Vídně,
do hospody U Fleků. Těšil se na karty a na potlach
s lékárníkem, doktorem duší a těl a taky s doktorem práv
a majitelem pivovaru, stavitelem dráhy
a s farářem od svatého Mikuláše,
ten snad probůh přijde taky, sice možná pozdě,
ale určitě s odpustky
a se svým pocitem trojjediné pravděpodobné pravdy…

Robert Musil pomalu usrkával své oblíbené těžké maďarské červené,
líně ho válel na jazyku a nesměle črtal další zárodky
nekonečné skici Muže bez vlastností,
já to snad niky nedopíšu…, říkal si,
myslí na něj totiž kudy chodí, zdá se mu o něm
a tak trochu se ho snad i bojí.
Bože, proč jen jich je tady všude kolem tolik,
těch nevýslovně krásných žen, rozptylují mě
a špatně se mi píše, takhle to nikdy nedokončím…,
už ani v dopolední kavárně nemá člověk klid,
má na to vliv snad to, že je úterý? Patrně nepatrný,
tyhle okaté víly mají totiž pořád čas, všední den je pro ně
stejný jako svátek a vedle u stolku zas vřeští bohéma, někdy na sekeru,
jindy zase zaplatí, - omluvou, temperou, či retuší,
vrchní Patera už je dobře znal, tyhle mladé muže s mnoha vlastnostmi,
ale zatím beze jména a měl pro ně pochopení.

Náhle dva básníci z té vřavy kvapně odcházejí
a s trochou štěstí dobíhají tramvaj,
teď, nebo nikdy, rychle na vlak rovnou na hlavák
a hurá do Paříže, Seifertovi při tom skoku na stupátka
vypadl z kapsy saka kartáček na zuby, nevadí,
- hned vedle kavárny Rotonde je prý obchod se smíšeným zbožím
a Nezval psal, že ve středu tam mají do půlnoci
i skvělý Pinot Noir, tak, když bude čas, koupí si tam nový…<