|
na další stranu
Zora Wildová
DNES IMRVÉRE V CUKRÁRNĚ
Mám takový nepříjemný a neutuchající dojem,
že zeměkoule v té naší fest moderní postmoderní době
rapidně a markantně zvětšuje svůj objem.
Že se mi cesty zdejší
najednou zdají nějak mnohem delší.
Ačkoliv i dříve byla do kulata,
nyní mi připadá vysloveně boubelatá.
Sice v pase nikdy štíhlá nebyla,
ale teď jako by se v něm
ještě o pár tisíc kilometrů spravila.
Kdysi šikovná na tanec a naveskrze všežravec,
dnes vysedává imrvére v cukrárně.
A přitom existuje tolik zaručených diet, cvičení
a triků na hubnutí,
jenže ona tvrdí, že nic nepomůže tam,
kde přírodě velí sklony,
kde zuří geny - s prominutím - ke kynutí.
A že tudíž jen kvůli nohám pár hubeňourů,
kteří kolem nich tím více běhat musí,
se ti lépe vyvinutí rozhodně nechystají k vyhynutí.
MEZI CENAMI
Neumím míjet obchody, ty hyper a mega,
ale ani ty minikrcálky superexkluziv s předraženým čímkoliv,
abych nenahlédla
do jejich magicky nasvícené a obdivuchtivé výlohy
a nespatřila v ní také sebe…
se poněkud nedobrovolně,
poněkud rozpačitě,
poněkud nevěřícně,
leč přesto nádherně zrcadlit.
Na tom vybraně vybraném a dekorativně pojatém pozadí.
Od něhož se, aniž se sebemíň odrážím,
celým svým tělem až překvapivě silně a zřetelně odrážím.
I s neklamně usvědčujícími detaily!
I se všemi svými klady a zápory…
Avšak kde se ocitám,
kde se přistihuji mezi cenami,
které si já, aspoň podle toho, co o sobě vím,
sotva zasloužím,
které se ke mně už na první pohled vůbec nehodí.
A to jenom proto,
že si nemohu dovolit tak astronomické výlohy.
ZBYLÉ DROBTY
Jako aperitiv prolít hrdlem kapku rosy,
a pak ať se rychle na stůl zbylé drobty nosí;
jsme tu přece vzácní hosti,
tak ať máme dva do sytnosti,
čeho ani pro jednoho není dosti.
NA VAHÁCH
Když už absolutně nevím kudy kam,
když mi na krku sedí hlavolam
a když se mi zeměkoule jenom tak halabala
převaluje pod nohama,
než zvážím, co dál, bez zaváhání zaváhám.
A proto se ihned, ať ráda, ať nerada,
ocitám na vahách.
Ale nejen na těch pro lékárny,
kde se gramy dovažují miligramy.
I na oněch vážívajících pouze ve velkém
a pouze, považte, velice hrubým odhadem,
přičemž toho dobrého jiným více než mně
naváží pokaždé!
Avšak i na takových sázím
všechno, co jsem, co mám a co znamenám, na váhu,
i na takových házím veškerou svou váhu na váhu,
jen abych té druhé misce dokázala svoji převahu.
Aby mě taky konečně vzala aspoň drobet v úvahu!
Ač všemožně, takže i maličko nevážně,
uvažujíc,
si nic neubírám a nic si, krom na vážnosti, nepřidávám.
Jelikož váhání mi jde,
už z povahy mé povážlivě váhavé povahy,
převážně podle momentální odvahy.
I ono závažných argumentů pro a proti horečné nebo zase chladné zvažování.
Poněvadž i tehdy jsem na vážkách,
zda vážka,
to závažíčko váhy vážně zanedbatelné,
kolikrát stéblo nad vodou přisedne
a nepatrně zváhne
či se na něm převáží až k hladině
jako žádnou protiváhou nevyvážený okov na vahadle,
tedy pokud neuvázne v naprosto dokonalé rovnováze,
nejedná strašlivě lehkovážně.
Anebo až opovážlivě nerozvážně!
Jenomže pro co jsou vážky
světem tolik vážené a považované?
Přibližně pro totéž,
pro co jsou též,
třebaže krajně neuváženě,
znevažované.
TO SE PRÝ NEDĚLÁ, OPUSTIT SVÉHO ANDĚLA
Co čert nechtěl, ač mi to byl už dlouho dlužen,
to jsem chtěla,
toho jsem byla až po čertech žádostivá zase já,
mít tě, můj na čtyřech ošuntělých
a tramvajemi lomozících smíchovských ulicích
ukřižovaný Anděle,
mít tě co nejdál od těla.
Načež jsem se během jedněch vánoc sbalila,
moc jsem toho neměla,
a po těch letech, ale že mi to trvalo...
Jenomže to se prý žádnému,
ani tomu nejhoršímu,
ani tomu padlému rovnou do pekla, nedělá!
Tomu rohatému a chlupatému lichokopytníku
s ocasem a bez křídel,
tomu v černých kominických montérkách.
Tomu, co za mnou tedy zrovna na perutích,
na těch vždycky čistě bílých a romanticky, a heroicky, a sebeobětavě doširoka rozepřáhnutých,
na těch evidentně obšlehnutých od labutí,
určitě ani ve snách nikdy nelétal.
Co mi leda špinavými holubími peroutkami
popílek, saze a prach, kde je as vzal ten ďas,
ten ukoptěný továrenský proletář,
proti proudům slz a zátarasům řas
s potěšením sobě vlastním
do očí po hrstech, po lopatách nametal.
MANDARÍNKA
Dílek po dílku si ji kladu na jazyk jako podmínku,
pro svou letos již
asi tisící stojednapadesátou mikulášskou nadílku.
A jako každý rok opět shledávám:
je šťavnatá, je sladká, je příjemně navinulá,
ale něco jí chybí, něco nezapomenutelného od minula.
Vůně? Barva? Odfouknutá kůrka?
Ne, něco jiného mezi zuby marně hledám.
Palčivou hořkost jádra! Ona jádra nemá!
Že prý dnes semena nejsou pro plod vůbec nutná.
Hlavně když dužina je chutná.
Hlavně když nám, konzumentům, chutná
ta chuť teď až skorem nudná.
Ta chuť nám i sobě cosi dlužná!
Ta bomba živin nezbytných pro člověka,
ta obligátní a osvědčená zbraň proti sezónnímu haprování těla,
která když selže,
když nepomůže od potíží,
tak zas tak mnoho neublíží,
když už je to tedy ta, naštěstí, nejaderná...
MINIMALISTICKÝ CVOK
Dokud se nenajde ten jeden jediný přitlučený napevno,
nedosáhneme nikdy ničeho.
Každý jiný je jen kolosální titěrnost.
Trapná nicka, nouze ctnost, na kost ohlodaná kost,
beznadějně nezáživný stoický filozof.
Bumbrlíčkovo chudáčkovské lamento na tento.
Povstalecká výzva leda tak ke klesnutí hlasu za větou.
Minimalistický cvok.
Tajtrlík, bez kterého by se to jistě taky obešlo.
Ponížený služebník důležitý jak u dveří škrabátko
na bláto.
Roztomilý liliputí mačo, který rád a snadno
pošle na dno
toho, kdo by při pádu mimo lano chtěl po něm v letu jako po spásné skobě lapnout.
Zamindrákovaný ješita a malicherný hnidopich,
jenž se prosadí,
kamkoliv se posadí.
Ten vůbec nejvyšší státní úředník pod penzí
ještě před penzí.
Nýmand, který to bez vlastní zásluhy dotáhl
až na vrcholnou, a tudíž poslední soudní instanci.
Hlavní článek a zlatý hřeb ústavy, jakmile se ustaví.
Bez cililinku srdce zvonec na samotného konce konec.
A přesto, že tohle všecko se o něm všeobecně ví,
ani v nejmenším se za svůj vzrůst, charakter
a renomé,
za svoje hanebně omezené, pragmatické, utilitární, diktátorské, ba i vlastizrádné způsoby nestydí.
Za svoje prokazatelné a neprominutelné zločiny
proti lidskosti…
Proto ta jeho neotřesitelná,
megalomansky sebestředná nabobská nadutost!
Ano, jenom v ubohosti a malosti tkví
a se skví
jeho skutečná velikost!
|
