na další stranu
Zora Wildová
AŽ MI BUDE NEJHŮŘE
Na onen svět bych si chtěla odnést jen svůj o tvé lásce ke mně, lásko moje,
oběma stranami řádně vyplněný sen. Opatřený místem, datem a podpisem.
Aby mě blažil a utěšoval, až mi bude nejhůře.
Žádný jiný slib nebo čin nebo světa div mi tento skromný dokument bez hlavičky a bez razítka,
dokud bude platit, vynahradit nemůže.
ANI MNOU SAMOTNOU
Mě, lhostejností a zlobou světa zevrubně poučenou,
pojalo mlčení, jež dosud není promlčeno.
Jež dosud nemá domlčeno.
Které dělá všecko, aby vůbec nic z něj nebylo zamlčeno.
A aby ani mnou samotnou nemohlo být umlčeno.
VŠELIJACÍ PÁNI MUDRCI
Po celý život jsem zdolávala, takové jsem dostala zadání,
jednu za druhou velehoru Zklamání
navršenou povětšinou z balvanů na srdci.
A aby mi to šlo snadněji a rychleji,
do zad a do pat mě při tom štípali všelijací páni MUDrci.
S JASNÝM VĚDOMÍM
Než spánek na stupátko noci naskočí,
hodiny zírám tmě do očí
s jasným vědomím,
že tahle moje nelítostná mučitelka asi nemá
dost černé ani ve svém nejčernějším svědomí.
KDYŽ SE CHCE NĚKDO PODÍVAT
Ňadra jsou sice náramná holčičí paráda,
ovšem vepředu někdy při práci dost překáží. Někdy je to opravdu hodně těžké závaží.
Proto druhý pár by bylo moudřejší hodit si na záda.
Tam by se mohl lépe nosit a ještě lépe vyjímat.
Ačkoliv na ženské zezadu je už i teď co ukázat. Když se chce někdo podívat.
ASPOŇ PŘIČÍSNOUT
Jsou stromy, které nikdo nikdy nečeše.
Takové ty jen pro sebe vyrostlé, neprořezávané, bez péče.
I za sněhového přívalu v leckteré přičinlivé zimě je na nich vidět,
jak moc by potřebovaly přečísnout.
Nebo tam, kde pořád ještě něco trčí, aspoň dvěma prstíčky přičísnout. Náležitě ulíznout.
TEN MI TADY NECH
Tak teď si už, ptáčku, kam chceš,
kam ti libo, kam tě srdce či křídla táhnou, leť!
Jen ten svůj kurtoázní zpěv, ten mi tady,
ten mi tady v uších,
ten tady mé duši, snažně prosím, jako lék k stálému užívání nech!
TO SE SNAD ANI ŘÍKAT NESMÍ
Ach, ptáčku, to byl od tebe tedy velmi hloupý úlet,
když jsi mi včera tak naráz ulét´.
Poněvadž říkat dneska ach je už děsně nemoderní,
to se teď snad ani říkat nesmí,
ač pro tu situaci je to výraz přesný, a přitom tak přiléhavě neadresný.
PROTOŽE SE VECPE, I KAM NECHCE
Malíček - ruky mazlíček. A taky pěkný hajzlíček!
Taky všude byl, všecko zná a všecko umí.
Ještěže taky nekrade jako každý druhý.
On je totiž u všeho hned ten první!
Protože se vecpe, i kam nechce. Že je tak maličký.
INU, INTELEKTUÁL
Ono se to nezdá, ale náš mozek je jedna obrovská záhada a složitost sama.
Že si to nedokážeme ani představit.
Ale co my, nedoukové a nevzdělanci!
To především on sám se v sobě prakticky vůbec nevyzná!
Inu, intelektuál!
|
