na další stranu
Zora Wildová
UŽ JEN V DOBRÉM
Tak to si, zimo, nech,
nestojím o to zase jako tehdy v roce pět
držet nekonečně dlouho holou ruku na kamnech
a pak tryskem běžet ještě vlažným prstem
rozpouštět led na okně,
jež mokvajícím dechem naší plesnivé a přelidněné kuchyně
zasklil rabiátský mráz.
Ani nehodlám,
kdykoliv se z kabátu svléknout přece odhodlám,
zuby bezmocně drkotat,
než mi tváře zmaluje do ruda palčivá zimničním horečka.
Ani každé sobotní vykoupání, každé uší umytí
bolestivě odstonat.
Protože dnes se chci doma i v půli ledna zahřívat
příjemným tropickým vedrem domova
a na mučivé usínání v arkticky vystydlých peřinách
už jen v dobrém vzpomínat.
TO MNĚ NEMŮŽE UŠKODIT
Sněhu ještě do vysoka nastláno,
ale únor si už hraje na jaro.
A slunce,
ta pekla rozžhavená poklice,
ta jedna z mála života hřejivých věciček,
ta pozvolna dopadající vodíková bomba,
co na nás tak docela nemůže,
ta skvrnitou energií
do oslniva vypasená nebepiha bez kůže,
teď just proti nám popichuje žhoucí mráz.
Zimo, každý rok znovu omílaná,
tichá jako dálky, když se drží hezky zpátky,
a halasivá jako slova,
jež do lesů a jejich skrytých skrýší
před tím, kdo je dobře, ale nerad slyší,
nelze schovat,
přece mně nemůže uškodit, budeš-li se,
a nejen ke mně,
od nynějška trochu vlažněj´ chovat.
Aspoň při tom nebudeš muset,
abys nám tu na poslední chvíli taky třeba,
a navíc jen tak sama od sebe, nenastydla,
pro kus tepla celá zkřehlá
až do července po ledu
o zlomení nohy
poskakovat.
MRAK ZA MRAKEM
Pro nás, co se na to díváme pokaždé zezdola,
a pořád a pořád dokola,
bývá pod mrakem,
zrovna když je nad mrakem.
Tudíž když je, a děj se co děj, za mrakem.
Z něhož občas sprchne.
Třeba pouze náznakem. Nebo jako zázrakem.
Nebo i když nás opravdový liják parádně propláchne.
I v dál táhne-li dál bez krůpějky ukápnutí mrak
za mrakem.
Ale též,
když se nám jeden prý už navždycky nad hlavou zahákne.
Ba i tehdy,
když se ta těžká, temná a hrozivě prověšená opona nad krajem
roztáhne úplně od kraje do kraje,
jenomže to dlouho slibované představení
o všech nebeských kohoutů roztočení
až za maximum, až do zadření,
se ještě stále ne a nehraje.
SPĚCHÁM VEN
Za oknem korálkový závěs deště.
Už oblečená, jen se obout ještě,
spěchám ven.
Někdy celý den.
A třeba i sedmkrát za týden,
v ruce s doširoka rozevřeným deštníkem
proti vodě neustále křtící ty napořád nevěřící,
ty žádnému, ty nijakému nebi nad sebou se nekořící,
proti vlahé nebes vláze,
která se každou kapičkou kapičku bezhlavě
vrhá skokem po hlavě
na mě, na tě, na svět,
hlavně si honem kápnout,
hlavně honem správně (s)kápnout na Zem,
a které se proto maličko obávám,
ale taky maličko štítím
jako s maličkým třesknutím
mě, svůj doposud živý cíl,
bezchybně zasahující
ptačí sliny.
|
