literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

***

Šíleně, jenomže zase ne tak příšerně
v našem mírném klimatickém pásmu je fakt příjemně,
žádný úmorný hic a tím méně safra mizerně.
Všecko, co od přírody a vyšší moci dostáváme
nebo postrádáme
nebo si na horší časy odkládáme,
známe pouze ve velikosti, jakosti a množství přiměřeně úměrném,
relativně i absolutně plus minus přibližně průměrném.
Prostě u nás se nenarazí na rozměry, rozmary
či diskrepance
jakkoliv extrémní, natož nezměrné.
A rovněž poměry,
byť se nám z nich občas dělá špatně,
můžeme při jisté dávce tolerance
pokládat za poměrně mravně nezávadné.
A výdělky za vcelku valné,
perspektivy za stále vábné,
kdežto choroby za nikterak mimořádné.
Proto si v ničem násilí nečiníme,
neloudáme se a už vůbec se nehoníme,
spíše si tak nějak vyhovíme,
zázraky nežádáme, nemožným nesloužíme.
A když se nás někdo zeptá, jak se daří, jak se máme, říkáváme, ále jako vždycky šíleně,
jenomže zase ne tak příšerně.

Kousek nad hladinou
Město s řekou přepásanou
možná osmi, možná osmnácti mosty,
jež nás, po nich jdoucí,
kam si uráčíme nebo poručíme,
až do omrza sem tam nosí
v politováníhodné roli oslí.
Na jednom jsem čekávala vždycky jako na trní,
až se voda, celá říčná, ke mně co nejblíž přivlní,
abych ji potom mohla kousek nad hladinou
překráčet suchou nohou
po hřbetě toho, jenž je pro někoho
dávného stavitelství jedinečnou chloubou,
avšak pro mě pouze na znamenitě vyhlédnutém místě
už šlakovitě dlouho
pod tíhou valící se masy z masa a kostí
zvaných i tzv. hostí,
pod váhou tamodtud se hrnoucího
a tudyma se zase tratícího panstva
hrbícím se starým mezkovitým troubou.
Ušlápnutým slouhou,
na kterého si může každý dupnout,
kterého si může každý do libosti zjezdit
svojí vlastní zaprášenou, propocenou a prošoupanou botou.

Z bodu A do bodu B
Dny i noci
dnem i nocí
shovívavě nás míjející,
se nikdy nesloží v šachovnici
z bodu A do bodu B se k horizontu střemhlav sbíhající.
Ani v tu na chodnících
řady domů lemujících,
kde stoupám pouze na políčka co krok černá střídající.
Na špičkách balancuju po kostičkách kostek cukru zvících
ve střevících málo vhodných k chůzi
po planetách kolem čile rotujících
či jejich ještě čipernějších souputnících,
totiž po měsících,
ale ze všeho nejmíň v Praze po dláždění na ulicích.

Jen vlastní stín mi tady kryje záda
Kdoví nad kolika asi
námi přiříznutými, osazenými, vydrhnutými
a bráněnými domovními prahy
se tyčí dnešní Praha!
To město, o které si dodnes špičky svých unavených štrapačních botek okopávám
a ono mě už od povijanu do sebe dennodenně zcela bez obřadu zakopává…
Které jsem dlouhá léta
a ještě delší zimy svým tělem zahřívala.
Které jsem svojí krví živila a okysličovala,
dokud jsem jeho tepnami o poznání svižněji kolovala,
zatímco teď už si mě v něm ani palebně nasvícené zrcadlo orientálně přeplněné výkladní skříně
pranic nevšimne.
To město, se kterým sdílím stejné zeměpisné místo,
a kde jsme si na tak blízko,
že mu stačí jen si pod oknem na mě hvízdnout.
Kde jsem v letu let nahromadila veškeren svůj věk.
Ale ne, že bych za to cítila bůhvíjaký vděk!
Za to, co se stalo mimoděk...
Kde se mi neurčitého smutku nezřetelná grimasa
vřezává až do masa.
Kde se mi nabízí volný prostor jako v kleci mezi tím,
co musím a co nechci.
Čeho se děsím.
Kde mi jen vlastní stín bezpečný doprovod obstarává. Kde mi jen protivný déšť pochvalně na záda poklepává,
kde mi jen tající sníh květinami bílými cesty vysypává.
Kde si svůj koberec slávy jen v hrubozrnné dlažbě
a rozžhaveném asfaltu prošlapávám…

A přitom jak je dobře stavěná!
Tam, kde třeba, rovná, oblá, vzpřímená.
Víla, které narostla obrovská boxerská ramena,
aby mě měla čím přinutit vláčet její břemena.
Však jsme taky každá z jiného těsta:
ona pochází z jakési zapadlé a nuzné vísky
o několika proužcích neduživých polí,
kdežto já z jedné ze světem uznávaných,
leč ještě ne plně doceněných evropských metropolí.
Já se v jejích davech šmírujícím okem špehujících pouličních kamer klidně i celé roky nechám hledat,
ona ale miluje se ihned a všude do první řady vecpat, vedrat.
Neboť ona je tady to to hlavní!
Taková nehledá vchody zadní...
Moje jako já stará a houževnatá adresa;
jenže těch lejster co jsem kvůli tomu musela podepsat!
A kolik navštívit jejích domů!
Přestože ona mě vlastně nikdy nepozvala k sobě domů.
Pro mě má totiž jenom tu svoji tvrdou a odtažitou kamennou tvář.
Tu okoukanou a lehce prodejnou ambaláž.
A okolo ní do hloubi oblohy klenotnicky vtesanou zlověstně rozeklanou a podezřele začazenou stoježatou svatozář.
Od kraje ke kraji ulic kříže,
jež nás navigují ve své tvrdošíjné a nevyvratitelné víře
v husté a pevné mříže
k té zrovna pro nás příjemně vyhřívané betonové hmyzí škvíře.
Kdysi od okraje až po okraj zlatá koruna království
časem rozměněná na halíře!
Cíl všech slepých cest, které neumí než do zdí vést.
Ovšem jinak si mě sotva vybaví.
Neboť tolik co já ji zajímá leda třetí pramen Vltavy.

Pouze vzít mě někam ven
Co živa všemi jeho domy zazděná do místa,
kde je doma, kde je dnes pánem situace pan turista,
mám nyní příležitost si již pozdě postýskat
na to, co se mělo nestát:
že mě z toho muzeálního panoptika
sošně strmícího zdiva
doposud žádná cesta kamkoliv jinam neodvedla!
Že se žádné z cest,
a kolik jich z tolik obšírného a lidnatého města vůbec může vést,
do kolika jiných zemí, krajů, obcí, měst,
že žádné, ani té cestě cest, té trnité, té na vlastní pěst,
se mě nikdy nepovedlo svést,
ač mi mnohá nabízela pohodlně se po ní vézt,
aspoň kousíček se popovézt,
za jízdné, ale i zcela bez peněz,
či po kolenou popolézt, zřejmě botám na protest,
hlavně nabrat a držet směr stále a jenom vpřed
tak jako všechen tenhle mrzký svět,
tak jako ta zbývající změť
porůznu pokroucených a zamotaných a překřížených cest,
jež mě dychtí do svých tenat vplést,
vehnat ve svoji nepřehlednou spleť,
jež mě chtějí rychle a chytře splést,
jen ty kroky,
jen si ty kroky doprava s těmi doleva nepoplést!
Ale proč, je-li prý jejich nejtoužebnější sen
pouze vzít mě někam ven?
A už za první zatáčkou mě zákeřně neznámo kam neunést?
Ba ani v pokušení neuvést,
tam poté navždy zapomenout se?
A konečně tak některé z nich padnout za oběť…
Proto se mi mohly napořád pod nohama plést,
já se jejich vábením a sliby zlákat nedala,
ne, na mou čest!
A když jednou přec, tou, která naléhala nejvíce,
věz i hleď,
že v moci ani té nebylo nepřivést či nepřivézt
mě brzo, takřka hned, zase zpět.
Zase sem, odkud jsem, co živa jsem.


Co může být horšího?
Nic není horšího než první sníh.
Kolikrát ještě potom jaru skřípnou prstíčky
ve dveřích!
Není nic horšího než neoblomný ptačí zpěv,
když se strhne v předčasnou a nežádanou odpověď.
A trapně mylnou předpověď.
Zatímco zima ve všem všudy sází na okamžitou inspiraci,
jaro má povinnost předem řádně ohlášeného,
nezadržitelného, postupného a soustavného
příchodu už na trvalo.
Ale aby mu to, zejména to na trvalo,
zas tak moc dlouho netrvalo.
A pak, jakmile by vlastně ani nic jiného nezbývalo,
každý den
za oknem
pečlivě
vyšrafovat
déšť.
Každého dne
tam kolem nás
vztyčit až do nebe
na lány kilometrů
tlustou,
mokrou
a neprostupnou
zeď.