literární časopis založený v roce 1964

Ema Labudová

Povídka

Gloria má čtyřicet tři let, je teplý letní den. Den uplynul a Gloria se vrací domů z práce. Práce byla otravná, ale na to se hned zapomene, kráčí-li se bezstarostnýma nohama po pořád ještě vřelé ulici. Ulice vede k jejímu domu a ještě předtím k obchodu s potravinami. V potravinách potřebuje Gloria koupit něco k večeři. Podle jejích představ by sice večeře vypadala spíš jako pořádný flák masa s hranolky a majonézou, ale její skoro osmdesátikilové svědomí jí velí sáhnout po něčem lehčím. U zeleniny, která leží nakupená v regálech hned vedle pokladny, stojí zády ke Glorii prťavá holka, co má úzké boky, ale pořádný zadek, a když se otočí, vybafne na Glorii jako balón předporodní břicho. Břicha si všimne i prodavačka, vzhlédne od časopisu a vykřikne „Shanaro!“
Snahara má hodně pupínkatý obličej dítěte. Otočí ho za zvukem a rozzáří, a pak se vydá k pokladní. Vlasy má narovnané a na temeni svázané do drdolu z mnoha loken. Muselo to dát dost práce. Pokladní je taky mladá, ale výrazně starší než Shanara, a podle Shanarina vyjeknutí se jmenuje Annalise.
Annalise se rozplývá: „tys nám nějak narostla, tlusťoško! Kdy máš termín?“ a Shanara jí odpovídá, „devátýho.“ Devátého je za tři dny, počítá Gloria, zatímco Annalise bere od Shanary peníze a říká: „Tak to na tebe budu myslet. A modlit se, aby to byla holka. Jen chudák Craig, že u toho nemůže bejt. Tak já držím palce. A gratuluju předem! Cha! Malá Shanara Mobleyová, co jsem ji na hřišti štípala do rukou!“
Byt Glorie je tichý a navzdory vedru venku příjemně chladný. Chladný rozum Glorii na celý večer opouští. Celá rozčilená přemýšlí bez ustání nad dítětem malé puberťačky Shanary. Shanara Mobleyová, malá matka dítěte bez otce. Otec, nějaký Craig, proč asi nebude u porodu…Porod bude pro tak malou holku s malinkou pánví ještě bolestivější, než porody samotné už beztak jsou. Bůhví, jestli o těhotenství vůbec stála. Dítě vyroste bez otce s nepřipravenou nedorostlou matkou, co nejspíš není ani zvyklá, ani připravená nedělat nic jiného než krmit, uklízet, prát, vařit…
Vařit se Gloria naučila, když její maminka musela zůstávat v domě svých pánů a obsluhovat při jejich častých večírcích. Večírky se táhly do noci a Gloria a její sestry chtěly jíst. Večeře mají být prý lehké a jíst by se měly aspoň dvě hodiny před tím, než jde člověk spát, ale postel je ale příliš lákavá a Gloria příliš unavená. Uklízí po sobě, převléká se do pyžama. Čistí si pleť a zuby. Sváže si vlasy svým oblíbeným šátkem. Dostala ho od matky k šestnáctinám a pořád jí dobře slouží. Utíká do ložnice, aby už konečně zalehla a spala.
Obyčejně spí jako mimino, sotva položí hlavu na polštář, poslední týden ale ztrácí spánek. Noc probdí s hlavou posedlou myšlenkami na Shanaru Mobleyovou a její dítě. Copak je jí po děcku cizí holky, nemá svého dost? Děvče neví, co je to věnovat každou vteřinu svého dne někomu, kdo nedává nic zpět, tak jako to ví Gloria. Už ji aspoň přestala bolet ta záda, minulý týden se to nedalo vydržet.
Shanara má den před nástupem do porodnice. Gloria si oblečení si kupuje ráda, o to radši, že ne moc často. Často a o nic méně ráda si kupuje spíš boty, ale boty má už vybrané: hezké, drahé, černé. Černé oblečení se jí tu nelíbí, přechází k barevnému. Barevná je vlastně ona taky, nebo byla, teď už ne, ale její matka byla barevná celý život. Do oka jí padá dlouhý modrý kabátek po kolena, možná trochu babičkovský, ale pořád hezký. Má jenom jednu vrstvu látky, je skvělý na letní noc. Líbit se jí nepřestává, ani když se podívá na cenu. Jak přijde domů, hned si ho zkouší. Sluší jí moc.
Dalšího dne Gloria dostane horečku. Čas jí není povědomý, směna jako by končila (zvoní jí v hlavě) skoro hned. Nejde se najíst a potom spát, nejde domů, jen se západem slunce v čele prochází městem Jacksonville. Obloha růžoví. Gloria stojí u vlastních dveří. Nahoru a nahoru a zastaví se v prázdném bytě. Obleče si nový kabátek, hezké drahé černé boty a látkové zelené kalhoty, co má po sestře, která už je do nich moc tlustá. Přes vlasy (nakrátko zakroucené) paruku. To je vše. Zase ven. A znovu prochází městem Jacksonville. Černé dráty proti barevné obloze. Pomalu opadá odpolední horko. Jacksonvillská, Neptunova a Atlantická pláž se táhnou od jihu na sever. Vlevo na ni dýchá život a lidé se baví, děti, děti si hrají v ulicích, a vpravo je temné moře. Od obzoru stoupá tma. Sem tam, sem tam se valí písek. Děti vřeští. Holčička s pelo malo stojí po kotníky po vodě. Gloria by jí ty vlasy hned spletla. Holčička před pár lety byla chuchvalečkem tkáně.
Je před branou špitálu. Gloria ve skutečnosti nevěří, že tu je. Je deset hodin večer. Tady a teď. Shanara rodí o dvě patra výš, píše se na plánku. Gloria vyšlape schody, protože by mohla trochu zhubnout, jako každá normální ženská, všechny chceme zhubnout, normální, děti a práce a jako koníček hon na postavu. Vzduch smrdí, jako by v něm nebyla jediná bakterie. Prochází kolem ní sestřička, Gloria ji zastavuje, „dobrý den. Mohla bych se zeptat na Shanaru Mobleyovou? Jsem její sestra, měla by teď rodit…“ Sestra miluje svoji práci. „Nevím, teď jsem přišla, zeptejte se na sesterně.“
„Díky,“ říká Gloria a metelí k sesterně. „Dobrý den, můžu se zeptat, Shanara Mobleyová? Moje sestra, měla by teď rodit…“
„Dobrý den, taky že rodí, v osm ji vezli na sál.“ Gloria děkuje a jde si sednout.
Jak dlouho potrvá porod malé holce s malou pánví? Dvanáct hodin? Šestnáct? Celá chodba je natřená nažluto. Není tu jediný plakát, ani práva pacienta, nic, jen okno do dvora areálu. Tak a je tady. Přečká noc – mohla by si docela dobře jít domů lehnout, jenže co kdyby Shanara porodila jako jedna z miliónu napoprvé za šest hodin, čtyři, tři? Některé věci je potřeba přetrpět, smířit se s nimi, přečká tu noc a bude se ptát. Sedí na lavičce a kouká do zdi. Vyjmenovává všechny svoje kolegy z práce. Potom všechny kolegyně. Šéfová má 50 let a čtyři děti, teď se rozvedla s manželem, který ji tloukl. Sousedce o patro výš se před měsícem narodil chlapeček.
Proč se neprojde, Gloria seběhne do prvního patra, projde všemi chodbami, seběhne do přízemí, projde všemi chodbami, vyběhne do třetího patra, projde všemi chodbami, seběhne do druhého patra, projde všemi chodbami a vrátí se na svoji lavičku. V kabelce má hodinky, ty na zdi na konci chodby nejdou. Je dvanáct hodin a šestnáct minut.
Před týdnem jí v práci do kalhotek vytekla spousta hlenu, bylo to strašné, tak od té doby nosí v kabelce balíček vložek. Už to tedy pár dní vypadá, že nejsou potřeba, ale kdo ví. Gloria slyší cinkání žárovek. Myslí na to skoro pořád. Hlavou jí třeští ošklivé obrázky. Odrážejí se od jedné strany lebky k druhé. Každá žena musí mít pro co žít. Přijdeme-li o fixní ideu, nastane chaos. Cinkavá světla jí vrůstají do očí a do hlavy. Všechno je špatně, celé je to přesvícené, přemrštěné -
Okolo druhé se sestry střídají a Glorii začíná padat hlava. Hlava těžká, víčka těžká, oči se zavřou, hlava se zavře – Gloria spí.
Spí přesně do šesti hodin ráno. Ráno už se dá vidět i z oken, protože je léto, ale to samo by ji nevzbudilo, to byl křik děcka. Dítě, hrkne v Glorii, já to propásla, propásla jsem první a poslední šanci, kterou jsem měla. Jeden úkol neusnout, sakra, můj Bože. Bože můj, můžu se zeptat, Shanara Mobleyová? „Shanara Mobleyová,“ říká sestra, už se zase vyměnily, „to já vám nemůžu jen tak říct…“
„Ale jo! Jsem její sestřenice.“ „Dobře. Před chvílí porodila holčičku, obě jsou v pořádku.“
V pořádku úplně není to pravé pojmenování pro náctiletou matku, říká si Gloria. Šílenství včerejší noci je pryč. Vidí a myslí už jasně. O patro níž jsou automaty, tak Gloria namačká espresso bez ničeho. V osm by ji měli přivézt, teď se čeká, kdyby začala krvácet. Holčička, jestlipak bude stejná jako matka, ale proč by, když všechno je nakonec otázka výchovy…výchova je to, co formuje člověka, výchova i její nedostatek, dobrá a špatná…
Chodba začíná trochu ožívat, děti pláčou, někdo dokonce už dostává snídani. Gloria nic nejedla ani nepila. V automatu kupuje vodu a tyčinku, chtělo by to nějaké ovoce, aby neměla zácpu, ale tyčinka je cereální, to se vybalancuje. Dala by si ještě jedno kafe, ale nedá kvůli tlaku. Tlak má vysoký po otci. Otec té malé je buď mrtvý, nebo utekl, i když to asi ne, proč by ta prodavačka Annalise říkala, že chudák Craig u toho nemůže být?
Je čtvrt na sedm, když Gloria dojí, dopije a jde se na záchod umýt. Obličej má pěkně napuchlý z mála spánku a mála vody. Sundává si paruku a její vlasy jsou ta nejhnusnější věc, co kdy viděla. Z kabelky bere kokosový olej, do kořínků si masíruje vodu a konečky natírá olejem. Lepší. Nějaký tatínek jí zasedl lavičku, takže Gloria stoupne k oknu a dívá se ven. Z nemocnice vyjíždí sanitka, ale nijak nespěchá, a na dvoře postávají kouřící sestřičky a doktor. Už je to všechno jasné. Přesvícená hlava už je pryč.
V šest hodin čtyřicet jedna minut se otevřou dveře výtahu. Z výtahu vyjíždí pojízdná postel. Postel tlačí sestra a na ní leží Shanara. Shanara vypadá na smrt unavená. Sestra opouští pokoj. Dveře výtahu se otevřou ještě jednou. Jiná sestra tlačí pojízdnou dětskou postýlku do pokoje Shanary. Srdce Glorie začíná bušit jako splašené. Přišel čas. Sestra opouští pokoj. Gloria jde dovnitř.
Shanařiny vlasy jsou teď suché a kudrnaté, svázané na temeni jen tak do ohonu. Gloria se představuje jako sestra Jane. Kdyby Shanara cokoli potřebovala, ať zazvoní. Záchod je na tamtom konci chodby, kdyby potřebovala pomoct, skočí Gloria pro vozík. Je Shanaře mdlo, motá se jí hlava? Ne. Gloria jde k miminku. Je krásné, má spoustu černých vlásků, vlásky mu už umyli a vysušili, takže byly načechrané jako chmýří, co mají kachňátka. Gloria se musí usmát, nejdřív na miminko a pak na Shanaru, a říká: „Jak se malá jmenuje?“
„Kamiyah. Jmenovala se tak moje babička.“
„To je krásné jméno. Vy jste taková mladinká, kolik vám je?“
„Šestnáct.“
„Šestnáct!“ Ne osmnáct, ne sedmnáct, ale šestnáct. „A to jste chtěla mít dítě – takhle mladá?“
„To jsem teda chtěla.“ Shanara není zase tak unavená. „Chtěla jsem ho já i Craig.“
„Craig je tatínek?“
„Jo,“ vzlykne Shanara. Gloria ji bere za ruku a říká: „Ale Shanaro, snad byste neplakala…“
„Plakala,“ škytne Shanara, „to je tak nespravedlivý! Craig je teď ve vězení, protože mě prej znásilnil. Když holka přijde na policii, že byla znásilněná, tak se usmějou a chtějí vědět, jestli pila, ale já chci být matkou a můj chlap jde do vězení. Hajzlové.“
„Jak je Craig starý?“
„Je mu devatenáct.“
Devatenáct. Devatenáct a šestnáct. Šestnáctiletá matka a devatenáctiletý otec, který sedí ve vězení za sexuální zneužití. Zneužití dítěte je ten nejodpornější zločin ze všech, ale v Craigově případě – jestli Shanara mluví pravdu – je to hlavně skvrna na trestním rejstříku. Záznam o pohlavním zneužití nezletilé je vyložený šafrán pracovního trhu, šklebí se v duchu Gloria. Nezaměstnaný černý otec se záznamem, nezaměstnaná černá matka připoutaná k dítěti, kdo jim pomůže?
„Máte nějakou rodinu? Máte někoho, kdo by se o vás a miminko postaral, abyste mohla dokončit školu?“
„Já školu nepotřebuju. A rodina je Craig a Kamiyah – a Craigova matka. Ta moje mě vyhodila z domu, když jsem řekla, že jsem těhotná.“
„To je mi líto. Omlouvám se.“
Dítě se v malinké postýlce bez pláče probudilo, a tak Gloria navrhuje: „ukážu vám, jak se o miminko postarat, jak ho vykoupat, nakrmit, přebalit, dobře?“
„Dobře.“
Dobře, teď ještě kdyby bezdětná Gloria věděla, jak se to dělá. Naposledy přebalovala před třiceti lety svoji sestru.
„Vy si o mně myslíte, že jsem kráva, co? Nezodpovědná kráva.“
„Proč bych si o vás myslela, že jste kráva…myslím si, že jste jen velice mateřská žena. No ano, žena, jen se netvařte, jste sice hodně mladá, ale právě jste porodila dítě, vždyť se podívejte! Podívejte, jaký zázrak jste stvořila. Můžete na sebe být pyšná,“ lže Gloria. Na Shanaru ta slova dělají dojem. Gloria bere Kamiyah do náruče a nese ji na přebalovací stolek.
„Když myjete, tak ne mýdlem, má ještě hodně citlivou kůži. Změřte si nejdřív loktem vodu, aby nebyla ani horká, ani studená, potom ji jenom tou vodou všude hezky opláchněte. Když přebalujete, nejdřív rozepněte ty zipy a sundejte horní cíp…“ – Kamiyah samozřejmě ještě nic nevyloučila, je na světě pár hodin – „kdyby kakala, nejdřív jí utřete prdelku, vytáhnete jí plínu zpod zad a ubrousky do ní zabalíte. Zalepíte, a tady máte svůj první dáreček,“ usměje se Gloria a podává Shanaře do koule sbalenou plenku.
„Teď, když plínku nandáváte, vezmete ji za kotníčky, zvednete prdelku a takhle si tu plínu pod ni připravíte. Mažte ji krémem proti opruzeninám, dobře? Pak překlopíte ten horní cíp a zazipujete, vlastně děláte to samé v opačném pořadí.“
Dítě pláče. Gloria holčičku bere do náruče, pohupuje ji a šušká. Pak Shanara řekne: „ona má asi hlad.“
Gloria se na ni podívá. „To máte pravdu,“ a děcko jí podává.
Teď se všechny bílé moderní matky řídí pravidlem,“ mudruje Gloria, zatímco se Shanara snaží kojit, „že je správně kojit dítě maximálně sedm minut najednou a jednou za tři hodiny. Já si ale osobně myslím, že je to nesmysl. Matka slyší, jak dítě pláče, jestli je unavené, naštvané, nebo jestli má hlad. A když má hlad, tak má prostě dostat napít. Konec.“
Kamiyah prso nezajímá. Shanara vzhlédne ke Glorii. „Proč nepije?“
„Protože jí ještě nedochází, že aby utišila hlad, musí sát mléko. Ona si na to přijde.“
„V tom s tím kojením s vámi souhlasím,“ kýve Shanara. „Vy máte děti?“
„Dceru,“ usměje se Gloria, „jmenuje se Alexis. Ukázala bych vám fotku, ale nemám ji teď u sebe.“
„Kolik je Alexis?“
„Jako vám, šestnáct. Proto mě tak zasáhlo, že jste tak mladá. Nemějte mi to za zlé, hned jsem viděla ve vaší situaci svoji dceru. Však to všechno pochopíte, jak bude Kamiyah vyrůstat. Všechno pochopíte. Otevře se vám nový svět, úplně nový obzor… a Kamiyah vás stokrát, tisíckrát zraní, tisíckrát vám zlomí srdce, tisíckrát se budete bát, když bude venku o deset minut déle, než řekla, tisíckrát pro ni budete plakat a tisíckrát se pokaždé, když dostane rýmu, budete modlit k Bohu, aby vám ji nechal…“
Shanara tváří říká, že se na všechna svoje zlomená srdce těší. Oči jí září. Nikdy nevypadala víc jako dítě než právě teď.
Gloria sahá Kamiyah na čelo a prohlašuje. „Ale ale, to vypadá, že má teplotu…vezmu ji na ošetřovnu, změřím jí teplotu a když tak jí dám něco, abychom ji srazili. Za dvacet minut jsem zpátky.“
Gloria bere dítě do náruče, u umyvadla bere kabelku, ale to už Shanara nevidí. Zahýbá s dítětem doleva a chodbou dál. Po schodech dolů, ještě jedno patro, hlavní chodbou a dveřmi ven a dál a dál.
Alexis je její dcerou -