|
na další stranu
Adam El Chaar
VŠUDE
Jsou pryč, jsem pryč, jsem čas. Zrnka psycha. Meditovat nebo medikovat? Nejsem voják, nejsem fízl. Jen jsem si lízl jízdu. Člověk nemůže být konceptualizován, analyzován. Tvoří nepoznán systém nespoutaného stesku, sexu. Vzácné je cenné. Tvar tvého těla, nanotechnologie tvého ticha. Styk, svět, střed. Vnímám tě výš, víš víc než Šiva. Vše je svět, co je tma? Směješ se, pláčeš. Nemoc, moc, realita, vlny. V meditaci nebo medikaci nalézáš minulé, úplné, pomalé. Tak se mi líbíš. Trochu drsná, nespoutaná minulostí, budoucností, svá bez nálady, jen tady. Nic neexistuje, noc neexistuje, jistota neexistuje, jistina, vina je nevinná.
Jsme prodchnutí zlozvyky předků stejně jako jejich poselstvím, jejich láskou i oselstvím. S nimi i bez nich v nekonečnu čaker notujeme si v odevzdání. Vibrace je víc než melodie. Záměr je víc než nápad. Obecně si je všechno rovno. V písmu není třeba navazovat, ale intonovat ano. Selhal jsem, abych našel pravdu. Banální bitvy ducha, spylnutí, plynutí, plynatění, lnutí, pnutí, hnutí nutí zhorucení. V českém znění se nic nezmění.
Letiště. Tráva. Letadla vzlétají. Následovat své myšlenky jako kluzák bez motoru, tvořit pochybné slovní, větné, větrné, vodní, ohnivé, láskyplné, plné, prázdné, podle potřeby jiné konstrukce a bez lásky, bez naděje se ploužit temnou nocí a ani si nevšimnout světelného prachu, do kterého je obalený Měsíc. Obalit se do svého strachu a pádit. Růžový Měsíc jako vzdálená mešita. Maják v mlze bliká na Tlusté hoře a moře je život, daleko.
Bylas někdy u moře? Stojí to za to, vezmu tě tam, když mě vezmeš tam, kde ho vidím já. Moře ve tvých očích, dokonalé proudy, dokonalé výmluvy, ty dokonalá. Všechno v tobě a kolem tebe dokonalé. Chce se mi čurat, chci se do toho moře vyčurat, ne, že bych tě chtěl počurat, to ne, chraň Bůh, počurat tě. Kdybys chtěla, tak proč ne. Udělal bych to pro tebe. Klidně i mnohem víc, protože je to adrenalin. Virtuální serotonin. Stopy deště ve tvé duši.
Co je to duše? Když je plná, tak jedeš. Když je prázdná, tak stojíš. Když ušla, slyšíš táhlé, krátké ššššš to fade a najednou stojíš. Vidíš všechno kolem sebe tak, jak to je. To, čemus předtím jen ujížděla tu teď stojí. To, cos chtěla, ujíždí. Ty už neujíždíš. Naše těla jsou tak vzdálená a přitom tak blízká. Sbližují se slovy a přitom ne, je to všechno jen iluze. Ale iluze je nezbytná a nebo taky ne, záleží na tobě. Každé ráno tam sedí na lavičce jeden ožrala ve stínu u řeky pod lípama bez trička. Pozdraví mě a já jedu dál, dlouho v horku, banalita, bláznivá banalita, realita, tenze, strach, strnulost, zatrpklost, stále stejná struna nebo ne, samozřejmě, že ne, to jen jsem zvyklý, závislý takhle psát, takhle se vymlouvat na život a na smrt. Realita je úplné jiná, než ji dokážu popsat, než ji dokážu sdělit, než ji dokážu spatřit, než ji dokážu. Proč bych ji měl vlastně dokazovat?
Komu bych měl co dokazovat? Ve výsledku vlastně jen sobě. Ale proč? Jsem jen další proměnlivá neznámá, další někdo, kdo potřebuje důvody, další voda na mlýn Babylonu. Další voda, ve které se rodí další život. Další vědomí, které je dobré i zlé. Další spánek, který se budí čistý. Další čaj, který se přelouhuje hořký. Další náhoda, která všechno vyvrátí, vyvede z omylu. Další prázdnota, která vrátí do klidu, frakce, akce, reakce, erekce, esemesky, ememesky a fejsbuky.
Dekadentní náladové náctky, nadržení zcestovalí čajovníci, bláznivé Madony u nohou Evropy. Kolokviální Entropa kviká jako prase na porážce. Blahosklonně kmitají ohně ve Varánásí. Ginsberg orálně oddaný sám sobě bez jakýchkoli známek urputnosti, Kerouac oddaný své nemoci. Já v emoci, kterou projektuju do tebe, do sebe, do jiného sebe. Kvalita, potence, demence, mince, odvrácená strana Měsíce, mana, blána. Mám na to, nemám na to. Je to jedno, my jsme dva. Voda je vadná. Studená dole, teplá na povrchu. Musíš dolů, do povědomých vrstev závisti, nenávisti, žárlivosti. Tam až to začne být zajímavé, dojímavé, dívavé, dívčí. Tam to klíčí. Podívej, potřebuje to jen slunce a vodu. Tebe.
Kdo jsi? Jsi já nebo ty? Jsi ona nebo divná? Jsi krásná, já vím. Jsi věčná nebo bys ani neměla být? Jsi, křičím. Padá hvězda. Přeju si tebe. Dostávám tě, ale jak si tě udržet? Čas mi tě dal, čas mi tě vezme. Čas stojí peníze, čas stojí duši. Čas stojí změny, čas stojí. Čas ti sluší. Jsi mladá, dávná dáma. Jsi hravá, hravější než jsem skoro schopný odhadnout, uhádnout ty tvoje slovní hříčky obrněný chaosem. Mám na nose pověšenou zcepenělou moudrost. Mám na to, nemám na to. Se zpožděním čtyřiadvacetihodinovým můžu ještě dělat, že jsem to tak myslel, že je to schválně, ale ve skutečnosti jsem akorát absolutně nic nepochopil a je to nejnádhernější pocit na světě si to přiznat. Pojít a najít.
Spojit se s pokorou, kterou přináší láska. Podívat se na ten Měsíc a uvidět světelný prach. Foukne ti do očí, vykouknou slzy. V poslední době svět vidím opravdu černě a je jedno, jestli je to tak nebo tak. Slzy nebo prach nebo obojí. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Chce se mi čurat, musím do lesa. Nebo do moře na tu netečnou, donekonečna ztracenou, bezcennou, nebezpečnou, nalezenou, zatracenou hrdost s cígem na břehu rozbouřeného oceánu, na břehu bezbřehého oceánu, na bezbřehém břehu oceánu. Sundám si svršky a vydám se tam. Strhávám panenskou blánu svého děsu, abych ji vzápětí znova nalezl v prostoru mezi lidmi, mezi vědomími. Mezi jejich nekonečnem si řeknem: „Konečně začnem.“
Převezmem odpovědnost za svoje bytí, které se třpytí ve vlnách. Konejšivý strach. Houpeš se u břehu, nevnímáš zauzlen v emoci nekonečno potencí, němý i vědoucí. Datel cválá dimenzi dechu v kómatech stromů. Dnes ticho, donesu ti ho. V dálce Paříž. Sprcha na náplavce Seiny sprejuje turisty. Láska v očích šestnáctky. Miluješ ji tím víc, čím víc ti lže. Štítivý strach ze života schováváš za zkurveného psychoanalytika. Píšeš jí dopisy plné slov. Nechápe nic. Občas poukáže na bezvýznamný lingvistický rozpor. Konstituuje vědomí starosvětského sartrovského světa, i když to není Sartre v sukních. Je to múza. To slovo nemám rád. To tělo ano.
Můj bezbřehý svět je menší a menší. Iracionální potence, absurdní totalita, propast, patos. Dávám si dietu od kyselých hroznů. Svět je sladký, jen ne pro mě. Jsem odsávač bloků na kolenou před světem. Představuju si ho z výšky, představuju si výšku. Ptáci rýsují moje myšlenky. Konkrétní dopravní letadlo. Zoufalství rozpáleného města zklidní až démon úsměvu nebo spánek. Lvi se líně válí na periferii. Holubi blázní. Snad se páří, snad jsou zranění.
Čekám na tvé slovo. Moje slova vibrují, kmitají v absolutní nule netu. Téhle době vládne nula pouty nicoty pohodlí. Jsi dávno ztracená, bezejmenná, bezvýznamná. Živím tě v jakési paměti, želím tě v emoci, oživím tě v okamžiku jednou na pódiu nějakého slamu v patřičně groteskní katarzi. Perverzní tragika pečlivě oddalované radosti. Ale vedle toho žiju i reálně, to je třeba říct. Žiju pro ženu, kterou seženu, doženu a proženu. Budeme se milovat, budeme to pilovat, dny poplynou, noci zůstanou. Dlouho jsem nezažil noc, jinou, finální emoci. Asi jsem ztratil nit, asi jsem se ztratil, ale to je nejlepší, říkala Koza. Sex, balancovat na hraně sebe, vymýšlet nová čísla. Vyčerpaná vášní máš něco do sebe. Vyčerpaně jako tygr vedle laně prostě poděkuješ bez pofidérní modifikace hlasu a přece do toho dáš všechen cit. Pak zhasneš, sklapneš a přejdeš mimo dobro a zlo. Úsměv, světlo, tma.
HLADINA
Bohovní, vole, vyšlo slunce! Strůjce probudil plán D. Pán emocí ve mně se stáh, satan. Zanechal za sebou smutný sad sťatých štětek. Postavil jsem mezzostan, šestnáctistěn. Znečištěn citlivostí líbám, zlomený démony vnímám. Doufám, že se volně ležící, běžící objekty samy zakuklí. Vynechají mě z potřeby něčeho, někoho se zmocnit na nově vyšlém slunci, třeba housenky v polostínu. Rozkročila se v blahosklonné symetrii. Ve vzniklých průzorech vznikly nové cesty. Některá slova nenávratně zmizela v lesku vlasů. Vyškolila snílka náhlým oslněním. Know what I mean?
Léto. Záleží, jak se na to díváš. Opravdu, dívej. Vidíš, že to záleží. Žij a prožij. Dost rad, radši být vysmát, než razen. Klidně se směj, celá skvělá. Duha, bouřka. Jdu proti proudu lidí k jezeru. V Brodu se tvořily kaluže. Typ zastavil pod mostem kvůli kroupám. Hodil tam oboustranný blinkr a stál tam. Jinak se po dálnici chcancem jelo pajckou. Ohulil jsem Doors. Hello, I love you, I´m going away.
Venku vlnky olizují blizny minut. Moment duhy. Tři sloupce světla nad zvlněným, zeleným lánem. Pláž je rozdrcený kámen a na něm pohmožděné jablko. Zvlněné vědomí hlavní hladiny. Přirozené, přidrzlé pudy. Blbci hledají mít mír, ale chce to být soucit. To je cíl, aspoň dočasný. Shoda na němém proudu. Obzor plný vlnění, ochromení skoro, když ztichne hřmění. Shoda je náhoda-odvaha.
Vnitřní drak mě plísní za pózu. Já plísním tebe. Pózujem. To není jen jako moře, to je moře -rybník. Bývalý lom. Vlny valí jak hrom. Zašlo to daleko. Slunko zašlo. Honit vůlí světa směr, na to ser. Dělej, co máš, tedy nic moc. Příboj. Co jiného je vlnění? Třeba něco přinese.
Slunko svítí, vine se stíny. Zvěční věci na malou chvíli pouhým dotekem. Jsme světla pouhým otokem (ostrovem). Pohltí nás tma moře (hoře), ale klid. Je to jen noc. Noc má svou moc a den zase svou. Každé světlo je svou vlastní tmou. Vědomím, že jen odráží něco cizí, co je mu tak blízké.
Být tak sluncem, hořet explozemi výbojného žáru! Ale to bych nebyl život. Tlačit času káru. Vězněním zjevně nic nezměním. Nedám ani nezprostím nadějí. Nejsem Giver. Věci zůstaly, jak padly. Částice se tetelí původními skřeky. Iluze Ginsberga mezi potopenými oblázky haluzí v mlze nastálých starostí. Přijmi čistý líh jeho beatu. Chybí tu v mateřském prznění slávy, strachu něco říct.
Nejde tě milovat, když nemáš otevřenou mysl. A přece tě miluju. Zaniká smysl. Divné, vlivné beaty do meziztracena. Mezi věcmi, slovy. Tvoje láska je zásek spěchu. Vůně vody. Uvědomit si a zapomenout nastavení. Vzpomínky, zvěcněné vědomí v mysli, co jsme, co jsme byli. Návrat je pořád cesta vpřed. Vpřed vnucené svobody cestovat časem. Časem jsme a časem nejsme, nepozorovaně. Růst, pak pád. Nádhera pokoutního vidění, konstantní úžas. Překvapení času z do. Prachsprostá transcendence.
Tvůj tvar plní moje chtění. Kde jsi v tom? Hledám ještě větší důkaz. Úplně na břehu chci shořet. Vážky souloží nebo spíš souletí těsně nad hladinou. Na dně vzpomínám matně, že jsem tulák, pozorovatel, bezvládní anděl. V Ježíšovi se potácím ulicemi, ale tajně chci víc. V cíli vzkřísit tvou líc jako v lucidním snu. Realita, ortel. Chci tě konejšit, ale nesmím dělat, co chci. Láska je dělat, co nechceš. Přijímat. Veslovat ve vaně, dopadnout neslavně. V hlavě se mi rýmují slova, která pak znějí jinak. Musím jednat, myslet.
Vztah dvou lidí předpokládá krustu dalších lidí, jinak se ti dva ne stydí, ale vůbec nejsou, nezapnou se, většinou. Vážky došukaly, on šel hned na jinou. Impozantní in-flagranti. Držel ji za ocas, svůj měl v ní a vrtěl jím. Krásné zbarvení, přírodní. Hladina klidná jako… Pomoz mi.
|
