literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

Jiří Anderle: Tančící pár
1962 olej, nitrolak, kolážovaný papír na plátně, 81 x 64,5 cm

MILENKY JSOU MÉ MYŠLENKY

I

Dal jsem jí peníze. Dotkla se mě galaktickým teplem. Dlouho jsem toužil po doteku, otevřít se sobě i světu. Musím si narýsovat metu, zůstat ne tu. Nastal věk rozhodnutí, v mysli hnutí mě myslet nutí.
Mám zmatek mezi pojmy odvaha a strach. Chci být populární a utřít hvězdný prach. Najít dívku na soulož nebo na lásku. Nebo sjednotit ty vize - dívku, co mě vyhryže z krize puchu vítězných doutníků. Tady a teď je výzev změť. Chci jít s davem, ale není dav.
Vstoupila do Bloku v růžovém tričku a byla ustaraná. V ruce měla cigaretu. Posadila se. Hrála si s vlasy dlouhými jako cesty a hruď se jí dmula jako hrdé sestry. Pleť bledá, víno a voda, mobil a prst do spánku, francouzská hudba. Osídlila ten stůl. Skrz její přítomnost jsem cítil dotírat iluze a otázky.
„Co je to afekt? Co je prozření?“ Jako by měla odpovědi. Tvář se jí rozjasnila, zakašlala a ruku nechala na puse. Váhavě jsem neexistoval - odhaloval to, kde nic nebylo a zahaloval to, kde něco bylo.
Zapálila si další cigaretu, potáhla a hlava se jí zvrátila přívalem dýmu. Oči pronikavě upírala do skla kavárny. Myslel jsem, že jimi zamyšleně protíná tmu venku, ale spíš sledovala svůj vlastní odraz, a unikala tak před mým pohledem.
Napila se červeného vína, tvář se jí otřásla nelibostí z alkoholu. Rozmluvila se s klukem, který si mezitím přisedl. Omluvil se za pozdní příchod a nervózně pokukoval po třech mužích u vedlejšího stolu, když odešla na záchod kvádrem Bloku. Bledě hnědé vlasy jí padaly k zadku v bílých gatích. Když se vracela, bezostyšně jsem jí hleděl na tělo. Nemohla se mému pohledu vyhnout. V jejím obličeji se mísil údiv, pobavenost a rozpaky.
Hovořili o povšechných tématech. Každým lokem krásněla, rozpouštěla úzkost v rozhovoru. Hodila vlasy přes rameno, stékaly jí po prsu. Na chvíli zkameněla. Spláchla to vínem a nervózně se pousmála. Otočila se ke svému společníkovi druhým ramenem a přetahovala se svými prsty, pak si dlaně položila na líčka, jako by si chtěla vrátit obličej do hlavy. Od mého opovážlivého pohledu už o mě nezavadila.
Paprsky prvotního slunce prosvítají její ustrašenou tváří. Nevděčně živé linie přecházejí v krk bez poskvrny. Upíjí z druhého vína. Od jiného stolu si mě dlouze měří blondýna s bílým vínem. Modrým, tajemně prázdným pohledem svléká můj obličej prostý pochyb, plný muk pro ten krk.

II

Svoboda kavárny. Venku den mizí do latence obrazů prodchnutých geometrickými paprsky. Černé schody se lesknou prachem.
Dýchat bez budoucnosti. Neústupná nuda stigmat. Pryč je klíč, jen si to přiznat. Když mi nevěříš, kdo jiný, než ty? Slova bloudí bez tezí. Dichotomie, ať už to znamená cokoliv. Cykly a čekání na čistou sílu. Pak pryč, čili zpět, skrz víru vět neviditelným inkoustem. Neviditelným čili nesmazatelným. Distancovat se, přestat a začít. Mezitím, co si počít?
Výživné dívky mluví o povšechných nestarostech mládí v jednadvacátém století. Co můžeš chtít, to můžeš mít - metamorfózu, práci i byt. Mluví o telefonním styku s borci, co příliš tlačí na pilu.
„Pořád píše, že mi chce dát pusu.“
„To je slzoun!“
„Až mě příště potkáš, tak mi ji dej a už to neřeš,“ pohrouží se do mobilu první a druhá odejde na záchod.
„Já si asi fakt půjdu koupit hřeben,“ hrozí se druhá při návratu.
„To je nejhorší zrcadlo na světě, že?“ chápe první.
Při mobilní komunikaci všichni na něco nebo na někoho čekají. Koukají na mobil a on na ně. Když se konečně setkají, zjistí, že se vlastně setkat nechtěli - o nudné kocovinové neděli.
Ty dívky jsou možná povrchní, radují se z čerstvě protrhnuté blány. Ale pořád lepší, než sofistikované dámy. Nervózní klid je lepší, než dokonalost. Dokonalosti je na světě dost. Nebo je tohle dokonalost? Dokonalost je všechno, co neotročí rozptylu.
Nesmělá si v rytmu své touhy podupává slova, která neznamenají nic, a zároveň všechno. Něco se skrývá za fasádou něžnou. Všechno dokola a všechno naposledy. Všechno málo a všechno navíc.
V lehké vůni dávného dýmu, v zorném poli divného Dona jenom další neznámá ona upíjí vína a křiví tvář a já jí tepu svatozář z rozhovoru běžného - živého. Posvětit zapomenuté vzpomínky znova vzpomínané. Slova loví vize proklínané, odkud, kam, proč vítr vane? Chuti, vůně, v lůně líně umíráš a jediná záchrana je zhroutit se z blazeované bedlivosti ke všem formám agrese.
„Pít, pít, pít,“ pobízí mě rozum, ale já už nechci být. Chci se vypařit. Já.
Zatím se vypařuje všechno kolem, ale Já zůstává jako stálice, původní opice, svatá stolice. Sladkobolně proceděné basovou strunou do němého klidu. Tvoří čas a posouvá záklopky citů na později. Ještě chvíli by rádo žilo klíčový moment své existence v sebešíření jazzovým tichem. Umírá, když žije, a žije, když umírá. Chce jen zůstat, klidně do krve zlynčované city, co plynou jako řeka, do jejíhož proudu vstupujeme pod vlivem všeho možného. Musí se zabavit, a proto často omezuje a otravuje i jiné než mě, ve slastné symbióze sousedí s jinými navzájem se ospravedlňujícími Já.
Touží po dívčím Já. Zapomíná, vzpomíná, ztrácí, rozlévá se, vsakuje, rozsévá, prosí a odmítá libovolně v chaosu života jako nepochopitelně stvořené Něco, čím jsem a nemůžu se oddělit, ač si na tom stavím image. Nemůžu se vysvětlit. Protože jsem přitahován sám sebou k sobě fyzikálním pučem jemné hmoty jako mi gravitace ničí boty, jako mě chce systém do roboty.
Rozplývám se nad úsměvy, které nemusím opětovat. Já je čas. Představuju si pro sebe jiné Já, dívčí Já, ale dívčí Já chce mé mužské Já, které nechci - chci se vypařit v rozptylu. Nemůžu najít přirozenost - to, jak jsem se narodil. Bloudím neurosynapsemi toho, co se stalo potom - rozbil se ve mně atom. Já nabylo mnoha podob, snažím se ho vypátrat. V bodu Já je ale U rampa života, oděná nahota. S strachu, jež toužím doplnit v 8 domova, která se kácí a vrací v sinusoidě dálek, jež ústí ve smrt a nekonečno.
Jazzový kalup vzrušeného dechu, nahý bubeník je zmučený myšlenkami na lásku, na odchod navždy, na nové zrození ve vzpomínce. Zhmotnit se v té vytrápené situaci a udělat ji znova stejně, kreslit svůj portrét znova věrně… Proč?
Bude vědět, kdy přijít - dívka s červenými vlasy. Teď to není. Teď je minulost. Teď temné beaty a břitké basy duní a trýzní tóny trpkými tklivé vokály.
Sousedí zády ke mně a směje se v popruhu svobody zapřažená za něžná ramena. Do prázdna trčí její kolena. Co chvíli budou tančit na vábný beat a její řiť se bude líbit. Její rty se budou smát a oči smutně mhouřit. Já se s její ztrátou nebudu moct smířit, ta tečka na obzoru bude dlouze znít. Budu bulet, bloudit stádem, stalkovat její stín. Budu toužit zapomenout, co si myslí, co sděluje můj obličej, moje tělo, moje slova, moje činy, akce a chování. Její odvrácená tvář mě pohání.
Černé kecky se dvěma zelenými pruhy bezděčně prozrazují beat jejího chtít. Má nohu přes nohu a kapuci s hvězdami na vnitřní straně, mezi stehny schovává dlaně. Na mobilu hlídá čas schovaná ve stejných stěnách Bloku, ale naše směny jsou jiné, je nám jinak roků.
Úsměv je začátek a smích patos - rozproudí bytost a vyzve šedost. Šedost je těžký soupeř, tak si radši věř. Trpělivě jako zvěř čekej, a pak běž. Když taková křehká kočka zakousne ptáčka, je to čočka. Nic není v životě mimochodem, ale spíš honem, honem, honem.

III

Jejich růžové nehty nesou pochodeň, co pravidelně rozsvěcuje jejich den. Jejich dech tu pochodeň udržuje. Při náhodných setkáních v kavárnách mě trápí jejich pach, když náruživě sají a vykládají, na něco se ptají, tendence tají.
Vzbuzujeme v sobě něco navzájem, něco jako let a ten chceme spoutat, systematizovat svobodu. To něco v barvách, vůních, zvucích, v osvětlení, v něze, v krutosti, to něco v něčem, co se neustále probouzí jako křehká květina, co hladí i nehty zatíná a roste komplikovaně i prostě, přeměňuje minulé molekuly oxidu v životodárný kyslík. Akt stvoření v prchavém vyvrcholení touhy pojí dvě dohromady - teď a tady. Jako by rozpolcení přece jen mělo smysl. Pojí smysly, až přetékají, aby pak vyprahlé pracovaly pro opakování, matku moudrosti.
Člověk a člověk v sobě uvidí něco, co se jen tak nevidí u lidí, to něco nepopsatelné. Perem je ruka a inkoustem dotyk. To něco neviditelné, co ožívá v kradmém úsměvu, to něco, co dělá děti. Člověk a člověk to v sobě probouzí, muž před ženou se zostouzí, když neví, jak ji zaujmout - napíše báseň, koupí dort. Ta žena v něm něco vzbudila a on si myslí, že to něco je ona, v hlavě mu bije zvon a musí ji mít. Ona ale není něco, ale někdo, a on narazí na tvrdou zeď nezájmu. To něco v něm se nemůže stát a on začne chátrat. To něco v něm…
Šlas kolem. Já na tebe honem: „Číslo, číslo!“ Ty v červeném, já v modrém. Mělas kluka a já věděl, že se to nepodaří a snad proto… Nic mezi náma nebylo. Pak ses do mě zamilovala, zrovna když jsem se smiřoval s tím, že to něco zůstane ve mně a moje.
Bylo to naše. Začali jsme s něčím. Spal jsem u tebe, spal jsem s tebou. Nedovedl jsem si to před tím představit. Pro mě to bylo poprvé, pro tebe úsměvné. Jaké bylo moje překvapení, kdyžs byla spokojená. Naše sblížení se vším, co k němu patří, mi dodalo sebevědomí. A to něco už nešlo vzít zpátky, navždy se to vsáklo do látky tvého těla. Pryč byly bezstarostné hrátky na budoucnost- beznaděj, bezmoc a zlost.
Začal jsem psát. Psát a taky číst. Předstoupit nahý před publikum mi přišlo lepší, než muka izolace. Alkohol, cigarety, světobol, svoboda. Ale jiná, navždy jiná, vždy jiná svoboda, každý den s každým dobrým či zločinem, co uděláš ty, co udělá někdo tobě, svoboda se mění, jako se mění tělo, každý mrak je jiný. Změna. Něco a někdo se octlo v minulosti a já s ním. Už jsme nebyli my, jen já. Byli jsme já. Já ji chtělo zpět.
Zase jsem věděl, že se to nepodaří, ale to jsem si přece myslel i předtím. Našeptával jsem svému Já, že jsme já i ona. To stálo za naším rozkolem i po něm. Necítil jsem už její Já. Fanaticky jsem chtěl něco pro sebe, ale už žádné něco nebylo. Nechtěl jsem být Já, ale Já i ona. Já i její Já. Prostě jsme se rozešli. A já jsem se s tím nesmířil.
Psal jsem jí. Když mi odepsala, tak jen to, že jsem nemocný. Mně ale připadalo, že jsem jen málo srozumitelný a přesvědčivý ve svých výzvách k jejímu návratu. Život je ale krásný jen tím, že nemá smysl.
Nechtěl jsem ji nechat uniknout, smířit se s jejím zánikem. Ten věčný strach ze smrti, který ochromuje a ničí ještě v zárodku. Udržení myšlenky, její zvěčnění, je ubíjející pro živého tvora. Kouzlo přitom nespočívá v udržení myšlenky, ale v jejich soustavném obnovování - přicházení a odcházení. A to nedělá člověk, ale příroda. Na člověku je jen, aby se tomu odevzdal, ale to je těžké, tak těžké! Znamená to smířit se se smrtí. Je to samovolný, přirozený, ozdravný proces neustálého tvoření a zanikání myšlenek.
Zlín, to fatální město z oranžových cihel! Oranžová je barva příjemné konverzace a cihla symbol zdi. Jedna cihla, utkvělá představa, vedle druhé a brzy je z toho zeď. Jak ji přestat stavět? Odpověď se zdá snadná, prostě přestat, ale když něco člověk dělá moc dlouho, pak přestat znamená spíš začít. Ale pořád je to přestat. Přestat plundrovat myšlenky, přestat upadat. Přestat stopovat čas.
Každá láska zůstane navždy přítomná. Něco se nemění. Přítomnost dočasná? Věčná obměna. Přítomnost je měna, jíž se platí ve věčnosti. Nebo naopak? Mohl bych tu větu smazat a nic by se nestalo. Nebo stalo? V přítomnosti budoucnosti? Jenom čekám na další holku, která mě rozesměje.
Zachycovat každou rodící se myšlenku. Austrálie v noční kaluži, do které prší a leskne se v ní lampa. Té noci jsem se ještě mohl vydrat z toho proudu, který mě stahoval zpět dolů. Neměl jsem se kam vrátit a přece jsem se vrátil.
„Když mi dáš, tak zůstanu,“ vydíral jsem tu Australanku v hostelu Base. Nebylo ve mně nic ani něco. Vůle ztupená prochlastanými nocemi v betonové džungli jen kousek od své tropické výzvy.
Víra a strach na vahách osudu jako humor a vážnost- každý si míchá svůj koktejl, každý je svůj dýdžej, klavírista své svůdné písně, vkládá do ní tóny veselé a smutné podle libosti, podle nutnosti, podle pravdivosti, podle lásky k sobě a druhým.

IV

Vzít to, co se stalo jako iluzi, znamená vzít i to, co je teď jako iluzi. Bahno iluze, ze kterého není úniku. Ne!
Je to všechno realita jako dlouhý pohled do očí, brčálově zelená a černočerná realita zasnoubená v pulzujících pruzích jako danost momentu, který probíhá a zůstává jako abstraktní tvar minulosti chaotického obsahu, vždy otevřený a přelévající se z jedné nádoby do druhé, vždy náchylný ke změně, vždy ochotný stát se ještě neuchopitelnějším.
Noblesně začtená do Das Tagerbuch der Anne Frank špulí rudé rty, okrasně pohroužená. Se třemi prsty na ústech jí vlasy lemují tvář. Pokrčí nos a strčí špičku ukazováčku mezi vlhké rty. Usměje se do monitoru a vážně se vrátí do knihy. Hledím na ni a zavírám u toho oči. Rozhodně rozjede zvuky zipů, se zemětřesením stolu mizí do zimy a já za ní.
Afekt vět ve mně bublá. Pěkně si poskočit, se neotočit, počít, uvolnit energii, co zdála se ztracená ze svých center, vnímat jímavý klid a mír toho nebýt na nikoho vázaný, o nic se nesnažit, žít a nechat žít v důvodném podezření, že všechno má svůj důvod a podezření. Cítit ve svých žilách krev není vůbec běžný jev.
Když s ní chceš jít ven, co od ní čekáš? Možnost. Když se zeptáš, možná nepůjde. Když se nezeptáš, určitě nepůjde. Co od tebe bude čekat, když půjde? Mužnost. A ty najednou budeš chtít všechny kromě ní, využiješ ji jen k sebevyjádření. Palcem jí sáhneš na líčko. Usměje se. Máš pocit, že neupřímně. Sáhneš jí na rty, zatváří se tajemně.

V

Pohltily mě tvoje oči. Zase jsem zapomněl všímat si všeho, jak to souvisí se vším. Sedělas a moc nereagovala, tak jsem se ptal. Otázky, podotázky a doplňující otázky.
„Proč se pořád ptáš?“ zeptala ses. Klidně sedíš a vesmír se zdá smířený. Ale já potřebuju vzrušit, zrušit, rozhodit a zahodit, pachtit se v potu mozku, utopit samotu v patosu, přiblížit se afektu na dotek a zase se vzdálit. Útočit na extázi s úctou ke karmě. Blízko výhledu a zase hluboko v labyrintu závad. V pouštním pokoji centrálního zmatku, v záseku oslnění lomem paprsků přes kapky vyšplouchlé nad hladinu něčím neznámým, co do ní spadlo.
Pustý je vnitřní svět, když podlehneš představě, že je odhalený a že znáš své tajemství, tajemství druhých. V tomto kruhu jsme všichni náchylní k nevědomí, ke spánku plnému barevných snů, k tanci z radosti ze svobody od bdění, kdy se stane nejvíc.
V hlavě mám uložené vjemy, které se mi nehodí. Přes filtr prošlo, že nejsem dobrej. Že mám velké uši, že jsem křečovitý herec a špatný zpěvák. Ve zpětné vazbě čekám potvrzení, abych ho mohl překonat v klaunovském výkonu. Svůj smutek překrývám bujarými úsměvy na party, která jako by trvala navždy. Přešťastné jsou ty sebevraždy, ale nevedou ke štěstí. Toť bipolární sinusoida nedočkavého psycha, let vzduchoprázdnem následuje mořská hloubka, ale život na zemi znám jen ze záblesků. Ve vzduchu jsou kamarádi ptáci, v moři kamarádky ryby, ale na zemi lidi. Kreslím na zeď vzorce v otroctví sebepotvrzení, ale nějak mi to nevychází. Nějak se v tom ztrácím. Mám pocit, že to bude trvat navždy.
Vzpomínky mizí, bolest mizí, a přesto se odněkud zevnitř ozývá pořád to samé. Monumentální sebepojetí a strach ze smetí. Ale ten ledovec nevědomí je monumentální i sám o sobě, ač schovaný pod hladinou, a smetí má jen symbolickou moc. Strach, že něco unikne. Opravdová ztráta kontroly není opilost, ale nepředurčenost a otevřenost. Strach, že by se tam ze mě mohlo vynořit něco zlého, něco mého, z čeho nemůžu vinit okolí, z čeho už bych se nevyvinil.
Muž, který vyzve své zlo, zjistí věci, které věděli všichni ostatní, jenom on ne. Zahlédne život. Kdekoli. V zrzavém culíku, v poloplné, poloprázdné sklenici vody, v černožlutém banánu, v jejím zamyšleném výrazu, když hledí do virtuálního prázdna, v nedosažitelném, pobaveném úsměvu, o kterém nevíš, jestli ho chceš dosáhnout. Rozhodneš se.
V životě potřebujeme fáze kontroly a svobody střídající se v rytmu jako tlukot srdce. Ticho, zvuk, ticho, zvuk. Kontrola je ticho a zvuk svoboda. Žít v oddané bdělosti, v prazákladní askezi ticha, je stejně nemožné jako žít ve vyčerpávající závislosti na vibraci zvuku.
Člověk si otročí z očí do očí. Diktuje si, co psát, říkat a dělat v dobré víře, že tím brání tomu, aby mu to dělali druzí. Myslí si, že je ovládá, když ovládá sebe. Ale rytmus ovládnout nedokáže. Rytmus je nahota, náhoda, nádhera, jediný lék i jediný jed. V nejhorším psychu tě povznese sametový úsměv nebo netušený tvar nebo slovo jako skulina hlukové stěny.
Tělo osvobozuje duši a duše tělo pod taktovkou boha. Bůh je světlem a člověk jeho disperzí, schizofrenní v náladách barev, milující a loučící se. Ztuhlý a zase pohyblivý jako sekající se film ve všeobjímající, spravedlivé náruči satana času. V rytmu se o tom přesvědčuje, a pak zase o opaku. V rytmu prahne po zázraku. V přerývaném rytmu vjemů, intencí a interpretací, činů a inspirací.
Nakulmovaná slečna usrkává víno před tanečníma. Panensky polyká. Láska je i není ve slovech. Svoboda je i není ve slovech. Nerozumíš ničemu, mračíš se, nevidíš to jako zvuk, vidíš to jako světlo.
Stoupá v tobě napětí a sálem stoupá dým. Myšlenky v duchu, dým ve vzduchu. Stále se mění, míní, dusí, opájí, pomíjí, osvobozuje a svazuje. Někdo rozdmýchal jiskru v suché trávě.