literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

PŘED KŮŽÍ ZA ALPAMI

Loni vyšel Davidu Zábranskému nový román Logoz. Zájem recenzentů vzbudil, ale nesetkal se s tak hromadným nájezdem kritické obce jako jeho předchozí kniha Za Alpami z roku 2017. Ta svým tématem dobře zapadla do tehdejší celospolečenské debaty a zapůsobila v ní jako šumivá tableta. Recenzenti v nebývalé shodě přikládali Zábranskému fašistický světonázor. Možná ale spíš hledali a našli protipól pro ten svůj, značně tekutý, jak tomu u recenzentů bývá.

Román představuje fašistické tendence v lidském myšlení, které prostě existují, ať je to v módě nebo ne. Jen podle toho, jestli je to v módě nebo ne, vyvolávají pobavený úsměv nebo pobouřený odpor. Autor je ovlivněný francouzským spisovatelem Michelem Houellebecqem, který se stal mluvčím evropského konzervativismu ve svém románu Podvolení z roku 2015. Ten vyvolal velké kontroverze, ale označit ho za fašistickýmohl jen ten, kdo z něj četl jen anotaci.Čeští recenzenti Zábranského přirovnávají ke Kunderovi, čemuž se Zábranský nebrání, sám se ale hlásí spíš k Houellebecqovi. Zda se Houellebecq hlásí ke Kunderovi autor článku neví.

Román se pozastavuje nad určitými archetypy v lidském myšlení. Vytahovat je na světlo se může zdát fašistické, na druhou stranu ignorovány by mohly zlatentnět, vytěsněny vybobtnat a zamotat národu hlavu až k ozbrojenému odporu vůči momentální oficiální vládní politice. Tak zní hlavní argument konzervativního křídla proti tak zvané politické korektnosti. Zábranskýse k tomuto křídlu hlásí, což někteří recenzenti považují za trolling, protože navenek se jeví jako dítě liberalismu.

Psychologií jako vědou Zábranský opovrhuje, je podle něj příliš závislá na jazyku. Sám je ve svém spisovatelském úsilí hnaný hlavně prostou touhou něco napsat, spíše než se prokopat do lidské a národní psýchy. Pokouší se o to ale bez zábran. Je to vážná sonda nebo sága s mírou nadsázky? V prvé řadě nabízí schémata, ne instantní, automaticky pochopitelné sdělení. Přes jeho direktivní styl čtenáři zůstává svoboda interpretace. Nikdo není absolutním pánem svého hlasu, ten se rozeznívá až mysli druhého. Záleží i na tom, jak je čtenář ochoten se při sestupu do člověkovy (své) duše umazat. Román je jako obraz, kde se můžete zaměřit na jeden detail nebo na jiný. Nebo ho pořádně prostudovat a odnést si celkový dojem. Kundera tonazývá uměním románu.

Hrdina Matthias je posedlý mladistvou, pevnou kůží bez zbytečných převisů. Snad proto, že svět kolem pro něj oplývá zbytečností. Při návštěvě Čadu ho exotická Afrika vůbec nezajímá. Když narazí na mladou občanku Čadu, její kůže ho fascinuje. Místo sblížení vzrušení hasí svépomocnou ejakulací (Zábranského oblíbené slovo) na záchodě. Taky je ženatý a přijel původně za svojí ženou. Kniha pulzuje podobnými gagy.

Pod kůží jsme všichni stejní. Když ale ta potřeba zařazení, uklizení do správných přihrádek přejde, přijde chuť podívat se hloub. Setřást povrch, podívat se pravdě do očí. Za Alpami se do očí moc nedívá, spíš sahá do svědomí. Chirurgicky. To chce sebevědomí. Na samotné hranici arogance. Možná až psychopatie. Zábranský zůstává Za Alpami, před kůží. Před emocemi. Zajímají ho věci, spíš než vědomí. Smrt než život. Hlavními postavami Za Alpami jsou lékaři. Pro doktory je život věcí. Při operaci musejí být nad věcí.Doktorský cech obsahuje velké procento psychopatů.

Jack Kerouac se ve svém bestselleru Na cestě během brigády na bavlněné plantáži zamiluje do Mexičanky. Nakonec to utne z maloměšťáckých důvodů, z důvodu původu. Možná to ale nebylo původem. Původ je jen to, co je vidět. Možná to bylo absencí duchovního spříznění. Původ je jen to, co nám drásá svědomí.Duchovní se snadno zamění za národní, tělesné. Máme v sobě duchovní národnost, která lidi páruje bez ohledu na tu tělesnou. Nebo možná páruje spíš ta politická národnost, světonázorová. Ta duchovní nás páruje se sebou samými.

Tam uvnitř se uvědomuje nejlépe bez rušivého elementu druhého člověka, společnosti a jejího neustálého požadavku vysvětlovat, posuzovat, reagovat jazykem, slovy, sexem, vinou. Natož, když je těch lidí dav, národ, více národů. Tam uvnitř je jasno. V Zábranského románu toto jasno rezonuje svou absencí. Konverzace jsou přepolitizované, modelové, slouží bezvýhradně jeho záměru. Podobně je tomu u Houellebecqa. Autor v rozhovoru pro Literární noviny se sobě vlastním stylem vyjadřování mluví o tom, že bezostyšně znásilňuje své postavy. Ano, v tom je fašista. Ale jen sám k sobě. Je to jeho tvorba, volba, styl.

Zábranský v knize artikuluje zakonzervovanou společnost a její perverze. Klouže po povrchu, po kůži, po problému, kterým je tělo, mysl lidská i společenská, kolektivní vědomí a jeho fixní ideje. Tímhle materialismem se (možná nevědomky) dovolává duchovna. Absence transcendence (vyššího cíle) podle historiků vede k zániku civilizace. Vynořují se pnutí, ke kterým člověk přispívá tak minimálně a nevědomě, že je v pokušení zříct se veškeré zodpovědnosti. Zábranský se jí nezříká a to mu může být přičteno k dobru.Přichází se sofistikovanou verzí, se svou kůží na trh, s kusem práce. Není to jen, že by vyplivl blog.