|
na další stranu
Františka Vrbenská
HÁDEJ, KDO PŘIJDE NA NÁVŠTĚVU
Léta Páně 1595 pozbyl košatý strom habsburského rodu tři vznešené ratolesti, místodržícího Ferdinanda Tyrolského mezi nimi: letohrádek Hvězda osiřel. Jeho Milost císaře Rudolfa trápilo zažívání a záněty dásní. Válčení s Turkem přitvrdilo, ve státní pokladně ubývaly tolary na vojsko. Po zlé zimě udeřily povodně. A paní Marie ze Šarfenštejnu chořela, osamělá na svém dvoře.
***
Probudila se nad ránem dušností a žízní - tak jako téměř každé noci. V srdci jí přerývaně tíkal malý poplašený pták, cítila bolestně klopotné údery křídel v kleci vlastního těla. Jemný kašmír ložních povlaků útěšně chladil.
„Mohu vstát,“ uvažovala paní Marie, „otevřít okno, dívat se na měsíc...nebo polykat tmu a úzkost. Jen služebnou nevolat! Jen neponičit ticho...“
Rozžehla svíci. Ležíc mezi polštáři pročítala knihu Erasma Rotterdamského, jež dává křesťanskému člověku naučení, kterak se hotovit k smrti. Jiřík z Melantrichu vybavil ten spis sličnými dřevořezy Zubaté, šmahem odvádějící kdejakého smrtelníka, mladé, staré, bohaté i bědné...
Ve čtení a rozjímání hned nepostřehla, jak se voda v karafě rozechvěla dutým duněním, že sloupky nebes se zachvívají a při hlavách lože stanula bledá postava. V první chvilku si pomyslela, že vzbudila komornou. Tohle byl chlap. Ramena širší než korba saní, lysá palice se málem dotýkala stropu; napřahoval k ní rýče pracek. Nábytek jím prosvítal jako záclonou.
Vzpomněla svoji nejsvětější patronku a přála si pokřižovat se, nedokázala však pozvednout roztřesené ruce.
„Holka milá,“ pravilo zjevení - karafa pukla, zalévajíc koberec, „mám pro tebe překvapení. Můžeš mě vysvobodit a vodpočíst si za ten skutek růčky z očistce.“
„Modlím se sdostatek,“ odvětila slabým hláskem paní Marie, „hříšné skutky mi nedovolí páchat chabé zdraví a na milodarech nešetřím.“
„Ne, že bys na ty hříchy byla tak stará nebo vošklivá,“ zubil se duch a mlžné vousy se mu ježily, „ale nemíním tě svádět, to už mám sto let vodbytý. Bud'to jdeš za mnou, nebo tě vodnesu.“
Zvolila prvé. V ledové hrůze, zamotaná do šálu a pláště se vlekla ze svého domu, následujíc přízrak stezkou k pustému hradu na blízkém kopci. Srpek měsíce tenkým ostřím proklouzával mraky, duch však světélkoval a ozařoval své průvodkyni cestu. Minuli poslední zanedbané budovy šarfenštejnského dvora. Nahoře na ostrohu trčely olámané zdi Ostrého jako zuby z lebky týlem k zemi. Ploučnice se vlnila v nesmělém měsíčním třpytu.
Ve čtvrtině svahu, ještě před lesem, došel paní Marii dech. Zjevení si svištivě prodrbalo vousy.
„Jde to moc ztuha,“ usoudilo.
Marii zahalil modravý oblak, čpěl ztuchlým prachem a zeminou, vykřikla…
Ocitala se uprostřed nádvoří, kam by se jinak jen obtížně dostávala chodbou pod kruhovou věží s trouchnivějící výdřevou. Hradba ohryzaná časem pochmurně střežila střepy paláce.
Paní si těsněji ovinula plášť a řekla rozzlobena: „Ušetřils mi námahu, ale není, zač děkovat.“
„Počkej, až uhlídáš překvapení,“ slíbil nadšeně duch. „Je tu ukrytej poklad!“
„Nemám motyku ani sílu,“ odsekla.
„To zařídím,“ vyhrkl.
Dupl nohou, jež se v paprscích měsíce rozpouštěla. Ze země vyhřezla truhla. Víko odskočilo a zjevilo bohatství mincí a klenotů, povleklých smutkem, jako bývají věci, co ztratily pána. Marie se naklonila k pokladu a s lehkým zájmem jej prohrábla dvěma prsty
„Mnohé z mincí pozbyly ceny a šperky jsou poničené,“ zhodnotila bez nadšení.
„Každej nedá dobrovolně, to je pak těžký,“ rozhodil duch rukama. „Zlata zbejvá dost! Převezmi to, sám ti tu truhlu dopravím do ložnice, jen mě zbav prokletí za mý hříchy! Když hrad zpustnul, tady jsem schovával kořist, vodtud jsem vyjížděl na lup, ten hrad patří tobě a dneska je sto roků, co mě vodpravili. Jsem tuze vospalej, než zas čekat tak nehoráznej čas.“
„Už brzy usnu,“ pravila vážně. „Nač by mi bylo jmění? Komu je odkázat, když Pán se neslitoval a nedal mi děti?“
„Sestře,“ navrhlo strašidlo. „Nebo manželovi. Nebo chudejm.“
„Sestra se těší rodině, a mám jí co zazlívat,“ namítla paní Marie, ohýbajíc prsty. „Můj pan choť se věnuje úřadu, radostem a hlavně fraucimoru, i přeji mu francouzskou nemoc spíše než bohatství, jež s láryněmi promrhává. Na nuzné a potřebné dávám - a co kdy kdo věnoval mně?!“
„Mohlas bys... zvelebit Ostrej,“ vyhrkl lítostivě duch. „Takovej krásnej hrad! Když jsem tu býval, připadal jsem si jak hradní pán. Nevíš, jak je úžasný, mít svou vlastní pevnost, velkolepou, mohutnou, jaká je v tom síla a jistota a pejcha? Voprav Ostrý - byla by ho škoda...“
„Časy hradů jsou pryč a nikdo je víc nepotřebuje,“ opáčila, hlas zdrsnělý hořkostí, „tak jako pro žádného nejsem užitečná já ani tvůj poklad vyzískaný krví.“
Oči zastřené slzami klopýtala k černému jícnu chodby. Otočila se ještě a vykřikla: „Proč jsi nepřišel dřív! Proč se k člověku dostanou poklady pozdě a s prokletím!“
A víc neviděla, obtočil ji vítr stýskavý jak meluzína.
***
Procitla až před polednem, ve své komnatě na měkkém loži, a služka jí přikládala ledové náčinky na srdce. Druhý den se paní rozmyslela a dala se vynést až nahoru, k rozvalinám Ostrého. Se svým správcem pátrala po pokladu v místech, kde jej spatřila: ne pro jeho cenu, jen pro duši, jíž ve svém hoři nepomohla. Zem byla tvrdá a jalová jako skutky, které nelze odestát.
Té zimy paní Marie zesnula v Pánu. Její choť Haubolt ze Staršedlu nechal zařídit úměrný pohřeb, nepřijel však. Ostrý a pozůstatek majetku rozprodal do deseti let.
Hrad pak připadl obci benešovské. Těžko přízraku žádat radní, aby šli kopat poklad! Naděje mu svitla, když se psal rok 1995, lidé však řešili jinačí starosti a vidinu bohatství hledali po svém způsobu. Snad až vyprší nových sto let; kdyby se na bývalém nádvoří včas připletl ochotný návštěvník...
|
