|
na další stranu
Františka Vrbenská
DOKUD SE NEVRÁTÍ KRÁL
Dlaždice kostela studily jak hrob sám. Lépe snad ležet v hrobě, než vidět hrůzu, jíž není pamětníka. Přes čtyři léta trvá - co padl král. Konce jí není. Zdá se, že hůř být nemůže, a vynoří se jiné bědy... Přetěžce tresceš naše hříchy, Hospodine!
„... hle, kůň sinalý, a jméno jeho jezdce smrt, a svět mrtvých zůstává za ním.“
Jetříšek z Vranova, benediktýn Sázavského kláštera a cestami Boží vůle farář levínského kostela, ležel v modlitbách křižmo před oltářem, zatínal prsty do spár mezi kamennými deskami a plakal. Nebylo mu stydno pro ty slzy. Prosil za své farníky, za všechny, které znal, za celou zemi.
„Líto jest mi zástupů,“ pravil Pán.
Čechy se podobaly plesnivé žebrácké mošně. Když přestali plenit a vraždit Braniborští, bezvládí, strach a neúroda zplodily hladomor. Lidé jako šedivé stíny bloudili vstříc záhubě, bídě nejhorší, mrzli a nemoci je stravovaly jak plamen hloží. Sápali si hrdlo navzájem pro zvetšelý hadřík, pro zkyslou kaši... pro vlastní maso.
„Hle, přichází den hořící jako pec: z celé země budou dvě třetiny zahlazeny, třetinu však provedu ohněm, přetavím je, jako se taví stříbro!“
„A co děti, můj Pane - nepravils, že k maličkým obrátíš svou ruku?“ žalostil Jetříšek. Všechny ve vsi učil, mnohé křtil... přemnohé pohřbíval v tyto zlé roky. „Pane můj, slíbili propustit mladičkého krále - a vězí stále v moci Braniborských. Můj Pane, snědli jsme kůru i žaludy i slámu, jen ta hlína zbývá. Jaro přichází a zem je ledová a vyprahlá suchem, ani letos nevydá zrno - proč se neslituješ nad nevinnými?"
„Otče,“ zašeptal horký a naléhavý hlásek.
Jetříšek se zvedl, otíraje tvář rukávem ošuntělé kutny.
„Otče,“ pokračoval chlapec, jenž se vkradl do kostela, a zatahal důrazně za cíp Jetříškova roucha. „Ve vesnici jsou nějací lidé, mají hole a oštěpy, sekyrou srazili starého Havla, prolézají chalupy a buší do stěn a křičí...“
„Doběhneš na hrad?“ optal se krátce Jetříšek. „Proklouzneš sakristií: nevšimnou si tě. A popros pána z Michalovic o pomoc!“
Pak zhluboka vzdychl, pokřižoval se a rozrazil kostelní vrata. Zamžikal oslepen světlem; bylo to horší, než čekal. Ovce šílené hladem si navzájem spásají rouno... Nářek a bitka a rány. Vstoupil do něj spravedlivý hněv. Jetříšek příliš nevyrostl, býval však sporý, než udeřil hlad.
´Probud' se a posilni to, co ještě zůstává a je na vymření´, prolétlo mu hlavou. Z hloubi plic zaryčel.
Lidé, rvoucí se o mouku ze žaludů, o zrno zbylé k setbě, o sušené vraní maso, sebou škubli. Jen na okamžik, zas byli v sobě. Poslední koza kvičela, vlečena na škrtícím provaze. Halama s kostnatými rameny třískal o práh kostela temenem jednoho z Jetříškových farníků.
„Jménem Krista krále, zadržte!“ zařval Jetříšek ze všech sil, chopil se klacku pohozeného v prachu a s rozmachem jej nechal dopadnout za ucho cizího násilníka. Chlapík se svalil - a lidé ztuhli.
„Ptám se vás,“ hulákal Jetříšek, „žířili jste les, lidé?“
Zírali na něj s povolenými čelistmi. „Lidé - je březen, prořezávali jste stromy?“
„Jindy ano,“ řekl kdosi opatrně.
„Hej, lidé, pálili jste suchou trávu, aby pole rodila vydatněji, nechali jste úhor?“
„Dělává se to,“ připustil někdo z vyzáblých vetřelců, „pročpak se ptáš, kněže?“
„Bratři moji,“ pravil, „nejsme snad Božím polem? Nevyroste spálená tráva, nevyraší výhonky? Jak se chcete potěšit zelenými ratolestmi, jestli se teď' pomlátíte? Máme maličko, a mnozí z nás možná zemřou, když se s vámi rozdělíme... ale ten podíl vám přepustíme, bratři, ne víc, po dobrém a z křesťanské lásky.“
„Nepotřebujeme tolik,“ přerušila jej cizí žena, oči zapadlé jak smrtka, „stačí pár soust, abychom mohli dál - a pak... ať si nás Bůh najde.“
Jan z Michalovic dorazil s několika ozbrojenci do vesnice; objevil Jetříška, jak dohlíží na dělení ubohoučkých zásob, praporcem holubího pera odděluje návěj hrubé mouky z otrub a počítá drobky. Našlo se dost těch, kdož reptali. I to bývá.
Ale Jetříšek vzhlédl, hubená tvář mu zářila. „Hle, zvítězil Beránek, lev z kmene Judova, potomek Davidův,“ řekl vesele. „Nepřál si snad, aby lidé milovali své bližní jako sebe sama? Dík za pomoc, pane, byť jí není více zapotřebí.“
„Vidím, faráři, že sis počínal udatně,“" řekl s úsměvem Jan.
Jetříšek zvážněl. „Už nesmím sloužit mše,“ povzdychl. „Ten kolohnát to přežije, avšak prolil jsem krev.“
„Třebaže na Levíně nemáme kapli,“ zasmál se pán, „můžeš být mým zpovědníkem. Pohotovost a odvaha si zaslouží odměnu.“
„Těmhle by příslušela víc,“ namítl Jetříšek, pohlížeje na lidi, kteří v urputném, chmurném odhodlání čtvrtili ždibíčky jídla. „Prosím tě o jediné, pane. Dej do našeho svatostánku vytesat lva - třeba tam nahoru na svorník klenby, ať je dobře vidět - a nápis... Ježíš Kristus vítěz, ale, pane... slovanskou cyrilicí, víš, z úcty ke svatému Prokopu, z jehož kláštera jsem vyšel.“
Jan z Michalovic se tomu podivil, ale stalo se. Ztratila se jména, děje, osudy. Prostý reliéf v kostele Povýšení svatého Kříže, přezdívaný Levínský kocour, se proměnil v tajemství. Sedm a půl století však přečkal až do těchto časů - války, hladomory, lidskou zášť…i soustrast.
|
