literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

KALENDÁRIUM SMUTKŮ A NADĚJÍ

„Na jaře 1639 se masivní vojenské operace přesunuly na území Čech a do země vtáhli Švédové pod velením generála Banéra.“
Ať chceme, nebo ne, světadění nás unáší jako řeka. Člověk jen může plavat ze všech sil, aby jej nezardousil proud. Tak je to prosté.
Bartholomea Sprangera, rodem Vláma, zavedl osud do ruchem kypící Prahy. Tři desítky let sloužil jako dvorní malíř císaři Rudolfovi. A cítil, jak neodbytné stáří i znejistělý čas usedají v koutě jeho dílny pod Hradem. Tehdy načrtl skicu Marta objímajícího Venuši. Bohyně klopila zrak a její zasněná tvář vrhala stín na nemladý obličej pána válek, jemuž svěřil vlastní podobu, horoucí a jímavou touhu i švihácký knírek.
Té noci se Mars a Venuše vznášeli nad kolébkou, kterou Sprangerův štolba zhotovil pro svoji novorozenou dcerku jménem Bibiána; snad spolu o její život hráli v kostky. Batolila se po dvorku malířova domu, když na Malou Stranu vpadli pasovští žoldnéři a v pouliční půtce jí zabili otce. Vlámský umělec už churavěl, viděl pouze obrazy a bránu, jež se otevírá i pro něj. Co počít…
Kam se poděje sirota? Do služby; a s přímluvou do vznešeného domu. Dívčička Bibiána v darovaných botkách stěží dosáhla na těžkou kliku dvoukřídlých dveří ložnice, z níž urozené velitelce vynášela noční vázu - paní rytířka si přivstala, aby s dámami přivítala nového krále z Falc a jeho anglickou choť. Kéž by stavovští odpůrci vynaložili své peníze na žold vojsku místo na křestní dary Fridrichovu nejmladšímu potomku! Stačí drobnost: sudba, náhoda, záměr Hospodinův? Kdyby jenom branka ve zdi kolem letohrádku Hvězda nezůstala tak nevhod zamčená a nebránila soldátům v přesunech, ten podzimní den by nemusel zvítězit katolický císař z rodu Habsburků.
Ferdinand II., odpůrci zvaný Markrabě Satanáš, kladl pečeť na listinu Obnoveného zřízení zemského, jež vypudilo do ciziny nemálo lidí. Bibiánina milostpaní se rozhodla ke konverzi, neboť víra pravá nevyváží postavení a majetek. Ještě konejšíc hryzající svědomí přistihla služtičku v galantních hrátkách se svým synem; a vymetla ji z domu. Vystrčena zpod nevlídné střechy do mrazivé nepohody světa, zírala Bibiána jak vylíhlé kuře. Nevyhnal by psa, natolik nebesa dštila na zemi svůj hněv, válku, hlad, plenění, choroby, zoufalství a smrt. Těžko hledat úkryt v krupobití boží nevůle!
Přidala se po boku mladého lajtnanta k Valdštejnově výpravě do Jutska. Její milý umřel při tažení na zkaženou vodu. Válka, jež přemnohým bere, a jiným dává, Bibiánu sytila - jednou na straně císařově, jindy u jeho protivníků. Naučila se řemeslu lásky i zabíjení, klela, umně šidila v kartách, kradla, hádala z ruky, dovedla jezdit na koni, užívat rapír, šavli, karabinu. Nashromáždila kopičku zlatek, vydechla v teplém hnízdě… a sychravý válečný vítr jí odfoukl majeteček do poslední grešle. Vichr se obracel, vířil a kroutil, dmýchal do plamenů. Pluky odmašírovaly bojovat jinam, s nimi Bibiána.
Byla kurtizánou ve Vídni a Praze, manželkou a vdovou rytmistra za tažení Vestfálskem, válečnou kořistí rejtarů pod Filipsburkem, markytánkou v bohaté Itálii, tak úrodné k pajtování. Stala se štercířkou a tulačkou, mušketýrskou kuběnou při návratu vojsk do Němec. V saské válce lichvařila. Když vojevůdce Arnim harcoval do Čech, přidala se k mladému adjutantovi - oběsili ho, neboť chrániv Bibiánu, probodl felbébla. Za obléhání Nördlingen onemocněla. Odejela do kyselkových lázní, seznámila se s hejtmanem od výmarských a provdala se za něho.
Hejtman padl u Wittenweiru, kde Bernard Výmarský porazil císařského generála Götze. Zdědila nevelkou truhličku mincí a doplnila ji díky přejícným oficírům. Švédi vpadli do Čech… Země se proměnila ve spíž, do níž vpadli zběsilí hafani: zápolí o kořist, rvou si kůži čelistmi i drápy, shazují hrnce a ošatky. S vrčením se snaží za šarvátky uhryznout, kolik se jim do panděra vejde.
Bibiána dík svým konexím dostala doporučení na urozeného hejtmana Torstensonova vojska, jež v té době vartovalo mezi Libercem a Frýdlantem, k nemalé radosti obyvatel. Putovala jako dáma v kočáře, v šatech z holubinkového atlasu, se služkou, dvěma pacholky, s pasem císařským a švédským - pro každý případ. Cestovali oklikami. Ale troufalé Marodovo bratrstvo, sebranku dezertérů a lumpů, lze potkat kdekoliv, a platí na něj jenom železný glejt.
Když po útoku tří zběhlých soldátů dozněla ozvěna střelby a výkřiků, když opadl zmatek, byl kočár převržen, koně přetrhali postraňky a utekli do lesů; stejně tak služebná a jeden z pacholků. Na zemi ležela dvě nehybná těla. Zbyli dva marodéři a Bibiána. Po prvním vypálila z bambitky - neminula se. S druhým zkřížila meč. Překážela jí těžká sukně, podpatky střevíčků vázly o kořeny v pěšině. V potyčce se soupeři častovali divokým láním, leč převahu nezískával žádný.
Koutkem oka zahlédla kavalíra na vraníku, udivený pohled...váhal - a seskočil s taseným rapírem. Pod náporem cizincovy čepele vzal marodér do zaječích, až se kouřilo z mechu. Bibiána té chvilky využila, aby upravila účes, černý závojík i hedvábné šněrování na živůtku.
Cizinec byl mlád, oděn jako šlechtic. Dlouhé kadeře, vpravo módně zastřižené, se vlnily po levé straně batistového límce s bruselskou krajkou. Měkké škorně z bílé kůže se zlacenými ostruhami a plášť lemovaný kožešinou svědčily o nemalém jmění. Poděkovala mu se slzami za rytířskou pomoc. Poprosila, aby ji jako pomocník v tísni ochraňoval i nadále... a slíbila se odvděčit poctivou odměnou.
Pohlédl na ni očima tak hlubokýma a modrýma jako květy barvínku: „Dostalo se mi podivné odměny, vzácná paní. Sotva jsem vás potkal, stůňu smrtelnou nemocí...“
„Nechci splatit dobré zlým,“ odvětila s nejsvůdnějším úsměvem.
„Pak mi dovolte,“ pravil, „abych vás pozval na svůj hrad a prokázal, jak blaženým člověkem bych se zval, kdybych směl být vaším sluhou.“
Bibiáně se zdálo, že zbláznila ona, nebo on. Příliš velké štěstí slyšet dvorná, zanícená slova od mocného pána! Mohla by, bude-li obratná, zaujmout místo jeho konkubíny, a kdo ví - když tak pozoruje něžný plamen v jeho očích - snad... i víc. Ostatně, nejvyšší čas usadit se.
„Vyrozumívám velkou lásku,“ děla, „kterou ke mně chováte. Povězte, čím ji mohu opětovat, abych nebyla zvána nevděčnicí.“
„Láskou,“ řekl a políbil ji.
Hrad Štěpanice ležel uprostřed hvozdů. Přes takové odloučení plál světly a přepychem, mlčenlivými sloužícími v krumplovaných livrejích, zářivými víny, lahodnými pokrmy, slučími paštičkami, růžovou kaší a pomeranči. Rytíř, pán hradu, hovořil poutavě o divokých pralesích, o rudných žilách a pokladech hor, jež střeží bludní démoni, o kletbě samoty. Velebil zdejší tichý kraji, v němž řádí jen vlci, nyní i Švédové, a také poťouchlý duch hor zvaný Krakonoš, s vlajícím ryšavým vousem a dřevěným kyjem. A bavil ji žertovnými vyprávěnkami o jeho kouscích.
Válka zmizela v nedohlednu… Bibiána si nepřála nic jiného, než do soudného dne sdílet objetí krásného kavalíra v damaškovém loži s nebesy, širokém jak síňka. Štípala se pod loket - sen nebyl snem.
Nad ránem vyšla na chodbu, otevřela okno a pohlížela do voňavé noci. Kopce stříbřil měsíc, slyšela šumot bystřiny. Má pěkné panství, a jistě nebude lakomý. I přísahala si, že pro jeho vlídnou duši tentokrát zachová svému milému věrnost.
Před prahem ložnice zakopla o třetího marodéra; sledoval je, vloudil se do hradu.
„Ty pána zabavíš, já ho praštím, obereme ho, a pojedem na půl,“ nabídlo jí chlapisko.
Probodla ho píkou vypůjčenou z výstavného brnění a vyhodila z okna. Proč půl klenotů..? Ráno získá celý život! Vrátila se ke svému rytíři. Probral se z dřímot a políbil ji. Ještě nikdy neusínala tak šťastná a bez starostí jako v bezpečí jeho silné náruče. V posledním zákmitu bdění stiskla mužovu pevnou dlaň – kéž by napořád!

Rozednilo se, slunce shrnulo přikrývku z mlh. Bibiána spala s křehkým úsměvem na lůžku z mechu a chvojí pod baldachýnem smrků. Zarůstaly zřícené zdi hradu Štěpanic: jen pro dnešní noc jej vzkřísilo mocné kouzlo. Rytíř v košili s krajkovým límcem, po němž splýval ryšavý vous, hleděl na svoji včerejší společnici.
Ranní slunce zvýraznilo šrámy, které jí zasadil nelítostný čas, šarvátky, vášně a žaly. Zdálo se mu, že je šťastnější než on, neznajíc opuštěnost bez úsvitu a konce. Měl rád drsné šprýmy s jelimány smrtelníky. Tenhle žert se mu přestal líbit. Na okamžik odložil dlouhou hůl vládce Krkonoš. Místo panáka ze suché slámy, jehož střapatou končetinu svírala žena v pravici, přičaroval kytičku jahod.<