literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

ZBIROŽSKÁ BALADA

Kavka.

"Zardousím ho," pomyslel si zoufale duch. "Uhryznu mu uši! Nebo na něj aspoň plivnu ohnivou slinou… Hauúúú!"
Žalostné zaskučení se slilo se zapraskáním v dřevěném ostění, bylo tenké a křehké, jako když přetrhneš trouchnivějící pergamen. Zedníci právě čile nahazovali novou přepážku, která rozčlení kancelář ve dva útulné budoáry. V tom tempu, s nímž přetvářeli hrad Zbiroh na luxusní stylové sídlo, jim ani nepřišlo podivit se. Naopak stín, jenž před dvěma sty a padesáti lety býval Janem Bernartem Fünfkirchnerem, počestným a ukázněným rebelem proti císaři Ferdinandu II., nemohl podniknout zhola nic.
Kdo je odsouzen k tichému nočnímu zjevování - kategorie IV/A, nesmí ve dne převracet lakýrníkům kbelíky. Má povoleno pouze tichounce úpět a považovat situaci za zostření posmrtného ortelu. Štafle by mohl řemeslníkům podrážet podle regulí v noci. Pracují bez ustání za svitu karbidek, aby splnili plán propočtený na jediný rok. Ovšem pokud by sletěl jeden, hned by ho zastoupil další z půldruhé tisícovky sjednaných pracovníků… a Janu Bernartovi scházela zlomyslnost škodit. Jemu samému za živa lidé i osud ubližovali v míře víc než dostatečné.
Nevlídné sudičky mu přiřkly zrození v bouřlivých dobách; fádní a neradostný úděl; jméno, na jaké se zapomíná. I jeho žena záhy oprášila mysl od vzpomínek a vdala se znovu za pitomce s naškrobeným krejzlíkem a baronským titulem. Co z toho, když Jan Bernart lpěl na pravdě, zásadách a přesvědčení i za cenu pronásledování a žaláře! Hlupák byl a smolař, ze stavovských rebelantů vězněných na Zbirohu jediný dopadl tak špatně. Stačí znenadání odejít na srdeční záchvat bez svatého rozhřešení a posledního pomazání - bác ho, strašíš.
Mrtvý člověk by se už nemusel rozčilovat. Existovala místa důvěrně známá, milé věci, na jaké býval zvyklý po svůj smrtelný život a celá nekonečná desetiletí strašidláckého pobývání. Patří nejspíše k pokání, když to všechno mizí a přetváří se před očima... Přeměnám dílčím a postupným musí duch uvyknout už z podstaty svého časově neomezeného vegetování. Avšak lavina změn, která svištěla zbirožským hradem, by Jana Bernarta zabila vztekem a roztrpčením, nebýt dávno na pravdě Boží.
Stovku ospalých let sídlily na hradě škola a kanceláře, úřady císařské, okresní, berní, administrace panství - a ticho. Jan Bernart se bavíval houkáním do prastaré a přehluboké studny. Rozprávěl s kavkami po střechách, poletoval bludištěm korun v kaštanové aleji. Jemně pohupoval věčným světlem v kapli, až letité fresky ožívaly hrou stínů... Jak se zaradoval, když hrad odkoupil souvěrec evangelík, podnikavý lidumil, dr. Bethel Henry Strousberg, původem odněkud z Prus. Městys a hrad Zbiroh konečně setřásly kletbu všednosti a zapomenutí!
Staré panské sídlo ožilo až příliš.

Zbiroh 1792.
Ducha potěšily páně Strousbergovy plány, přebudování a rozšíření železáren v Holoubkově, Strašicích a Františkově. Dobrák Jan Bernart přál lidem nastávající dostatek. Pro ten člověčí prospěch strašidlo neděsily hlučné a kovové vynálezy ani moderní kočár na žhavou páru, kterému říkali lokomotiva. Do kraje připutovaly tisíce dělníků, dokonce i z Němec a Vlach. Zbiroh ovládlo hektické třeštění, mamon a nemravy. Až poté Jan Bernart zneklidněl jako rybka ve zkalené vodě. Bylo hůř, došlo na hrad. Hluk, řemeslníci, prach a čpění vápna.
Proč, ke všem pekelným stvůrám, se pan Strousberg zhlédl ve stavebním slohu nakudrnaceném a uchňachňaném jako svatební dort, kterému vytrvale říkal „ úpravy na způsob renesanční“? Možná, že některá branka či okrášlení nepůsobí nejhůř; jenže za starých časů tam nebyly, nebyly! Okázalé bezcitné přestavby, uchvátaně odbyté. Na každém kroku naplácané ohavné „vlašské“ komíny. Sakrament... ty plechové krákorce!
Duch zabublal jako vroucí smola. Nejvíc mrzí síň císařského paláce. Zaživa ji neužil, leč jako duch se v ní mohl dosyta procházet a obdivovat líbezně malovaný strop, čtverce krášlené arabeskami. Strousberg z ní udělal slavnostní krystalovou síň, prázdně nadutou, místo maleb nudné a studené skleněné tabule.
Duch trpěl a plakával na dně studny zaházené haraburdím, až pochopil, že nejde jen o zámek a jeho osobní žaly. Nadšený dobroděj dr. Strousberg byl nebezpečný… nu, skoro jako krvežíznivý antikrist! Jan Bernart nemohl hledat pomoc u lidí, dokonce ani u božích zástupců. Byla jiná doba, pan farář se zajímal o Nadarův vynález: skřínku s vybroušenou čočkou, co přes kužel světla kreslí obrázky na skleněnou desku.
Janu Bernartovi nezbylo, než vyvolat kolegu o půl století mladšího. Pan Samuel Ignác de Bois, krutý hejtman zbirožského panství, však nestrašil. Nesčetné hříchy proti zákonu Božímu i lidskému odpykával službou v pekle.
V temnotě poslední komnaty, kde dosud na žebřících visely plachty a stály plechovky čpící fermeží, zjevil se Janu Bernartovi hubený muž v sametovém kabátci. Černé zplihlé vlasy visely přes límec, nad ním ústa tvrdá jako podkova a velký nos bytnící chamtivostí. Oči svítily rudými karbunkuly... Papeženec! Člověka by nechal zaživa upálit, a večeře mu proto nepřestane chutnat. Ale služebnictvo nechť se neopováží servírovat maso v pátečním půstu, to by byl hřích.
"Zavdej si vína, příteli!" nabídl pan de Bois. Otevřel okno, chňapl do noci a vytáhl netopýra: změnil se mu v rukou v pohár s rudým nápojem. Bývalý hejtman labužnicky přilil něco terpentýnu z plechovky v koutě, škrtl drápem a upíjel hořící tekutinu, naslouchaje duchovu stýskání.
"Mně se to líbí," ušklíbl se de Bois. "Je tu veselo, ne? Pití, ženské, zlodějina, lživé klamy, spuštění mravů. U nás v podsvětí se zaradují! Pravdu máš, ten Strousberg najisto šidí, v tom se vyznám. Chceš se ho zbavit? Bydlí tu? Kdepak má účty?"
Dotekem kouzla odskočily zásuvky sekretáře, míhaly se listiny v tenkých žlutých prstech jako závanem. Hejtman se pochechtával, vzpomínaje vlastních zkušeností.
"Bez obav, příteli," pravil pekelník čekatel, "ten pán zmizí...bude plajte, dočista na mizině! Mohu se ujistit, dík konexím na ducha antverpského finančníka, co teď působí na burze. Taky se do toho ráje akcií, směnek a cenných papírů dostanu, až mi vyprší závazek v podsvětí! Netřeba nic podnikat, věř mi. Ještě okamžíček - takové tři, čtyři roky, nejvýš pět - konec, tohle neutáhne, ani já bych to nedokázal!" Zamnul suché spáry. "Budeš mít svůj klid - my přírůstek!"
Vylétl z okna podoben temnému roji můr, na zemi dýmala loužička terpentýnu.

Trousberg s rodinou 1870.
Duch Jana Bernarta zesmutněl ještě trpčeji. Litoval lidi. Pan Strousberg jistě choval chvályhodné úmysly, pokrok a prosperitu, ale natropí víc škody, než by kruťas a podvodník de Bois stihl za dobu trojnásobnou.
Strašidla mají tenké uši... Brzy k Janu Bernartovi doléhalo bědování, nářek pro ztracenou práci, zmrhané naděje, úpadky a bobtnající bída. Pan Strousberg se vskutku vypařil; duchu bylo k pláči hořko. Skvostnými síněmi dupali lidé, skřípal odvážený nábytek, povykovaly rozčilené hlasy, třeskl rozbitý pohár. Zašoupání kroků: vytloukali skříně vsazené do zdí, trhali skoby.
Duch teskně vál místnostmi prázdnými jako zříceniny. Velikým sálem s křišťálovou klenbou svítilo zimní slunce v ledových slzách. Netrvalo dlouho, bůhvíproč měnili sklo za ohavně tmavomodré desky. Spárkou mezi neprůhlednými tabulemi proklouzl jediný křehký paprsek. Celý zámek zpustl. Dekorace odnesli, prázdné skladiště zhaslo, zanesl je prach.
"Chci spát," řekl si Jan Bernart, "Hospodine, dovol mi usnout…"
Duchové nemají právo na milost, kterou dává nevědomí dřímoty a nekonečné toulky snů. Ležel v mrákotném omámení; pavučina zešedlá časem, na níž se houpe temný průvan.
Probrali ho řemeslníci, cinkot skla a hlasů. Ostrá vůně malířských barev, ředidla, laky. V prvé chvíli se Jan Bernart tak vyděsil, že mu nehmotné tělo málem zhutnělo v rosné krůpěje.
Plynul v čeření vzduchu přes poslední komnatu s policemi knih až do chodbičky nad postranní branou. Bývalý císařský sál zářil křišťálem průzračného skla. Bylo po dešti a duch div neupadl přes kbelík vody, do sálu stropem kapalo. Unylá Madona mezi liliemi, vyvedená na zadní stěně, shlížela na čerstvé březové ratolesti v dekorativním aranžmá. Ležely tu zbraně a štíty, visely draperie a zvířecí lebky. Mladá dáma s oblým poprsím a vavřínovým vínkem nehybně pózovala v bílém plášti. V loggii vedle sálu, vysunuté na chatrných podpěrách nad skály a hradbu, prozpěvovalo nějaké dítě.

Zbiroh 1911.
Uprostřed sálu se tyčila kovová konstrukce s napjatým plátnem. Po té druhé, dřevěné a ještě mohutnější, šplhal starší pán s účesem a bradkou ve střihu, jejž nosíval sám Jan Bernart. Štětec při té akrobacii držel stisknutý mezi zuby jako bukanýr svou šavli. Ne že by Jan Bernart někdy nespatřil malíře při práci, leč neshledával tak lehkovážnou činnost zvlášť milou Bohu. Muž na lešení kouzlil svět přízraků životnějších než skutečnost. Dech dávných časů vanul proskleným sálem, šerý, tajemný, moudrý...
Jan Bernart očarován usedl do kouta improvizovaného ateliéru, aby pozoroval tvůrce. Nebylo nikoho, kdo by mu prozradil, že jistý – ve světě tuze slavný - Alfons Mucha maluje Slovanskou epopej; veskrze na tom nezáleželo. Zbiroh zase žil.
Venku povykovaly kavky jako před třemi staletími a kaštanovou alejí pobíhal jarní vítr.

Mucha na Zbirohu.