literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

KOČKA V NEJSLAVNĚJŠÍ LEGENDĚ

„Přišla bych dřív, ale pes mě zdržel! Pořád mi ubližuje, a já se za něj modlím. Otrava jeden! Kdybych nebrala ohled na tebe, hned bych mu napráskala. Já jsem však tvoje věrná služebnice. Prověřuji hrnce v kuchyni, jestli není jídlo špatně připravené. Raději ať je mi zle, ale tobě aby neuškodilo! Kuchařce pomáhám mýt mísy, ačkoli mi nevěříš, maso přede mnou vysoko pověsíš. Pilně hlídám, hubím všechny zloděje v tvém domě, německé myši i vrabce. V noci tě milým hlasem budím, abys při dlouhém spaní nezlenivěl!“
(Plzeňský měšťan Jan Fencl Manuán ve své alegorii Rada zvířat z r. 1528 nechává promlouvat i kočku.)


Kočka na iluminaci v manuskriptu ze 14. století; dávné výtvarníky (a zřejmě i středověkého člověka) fascinovala kočičí pružnost.

Středověký příběh o Dicku Whittingtonovi a jeho kočce více než do vznešené mytologie patří hájemství poezie a snů. V Anglii je populárnější než mýtus o králi Artušovi.


Dick Whittington a jeho kočka – ilustrace z dětské knihy, poč. 20 stol.

Londýnská pohádka
V časech, kdy se za anglického krále Richarda II. provdala plavá Anna Lucemburská z Čech, živořil na vsi v Lancashire hladový, otrhaný sirotek. Dick Whittington slýchal, že v Londýně se lidi mají! Ulice dláždí zlato, stačí sáhnout a naplnit si kapsář. Vydal se tedy pln optimismu do slavného velkoměsta (počátkem 14. století v něm žilo na sto tisíc obyvatel). Zahlédl v něm i vznešené domy, ale místo drahého kovu pokrývaly uličky splašky a odpadky, po nichž šlapali nuzáci bědní jako on. Navíc se tu každý musel starat sám o sebe.
Chlapce omdlévajícího vysílením se ujala půvabná dívenka, dcera bohatého kupce Fitzwarrena. Alice přivedla Dicka domů a obchodník se slitoval. Zaměstnal hocha v kuchyni jako umývače nádobí. Protože neexistovaly zázračné přípravky, které kapkou saponátu vyblýskají celý šik talířů, pro dítě to byla dřina. Kuchařky se projevily jako sekýrující semetriky a v podkroví, kde Dick uléhal na tenký slamník, řádily agresivní krysy a myši.


Dick Whittington získává kočku od čarodějnice – dětská kniha, 19. stol.

Dickovou jedinou útěchou byly sympatie malé Alice – dokud si nepořídil kočku. Prý mu ji za pouhou penci prodala čarodějka. Jiná verze tvrdí, že micku získal od záhadného dědy. Chtěl za ni pár penny, ale pro hocha obnos představoval veškeré jeho jmění. Stařík tvrdil, že i tak jde o výtečný obchod: Dick získá nejlepšího myšilova z celé Anglie. Když si Dick přinesl kočku do podkroví, rozpoutala krysí armageddon. Nezůstal ani myší ocásek a chlapce od té doby soužily jen protivné kuchařky… a chudoba.


Kočka s chycenou krysou – iluminace, 13. století.

Exotické vyhlídky
Dickův pán Fitzwarren se rozhodl pro riskantní obchodní výpravu až na pobřeží Barbarie, tedy Severní Afriky. Najal loď, spolehlivého kapitána, nákladní prostory nechal zaplnit exportním zbožím. Vyzval své zaměstnance, ať v rámci akce dodají něco z vlastních věcí na prodej či výměnu. V naději na slušný zisk lidé snášeli Fitzwarrenovi ledasco, jenom Dick nevlastnil nic kromě své kočky. Byla březí a chlapec se těšil na koťata, ale nakonec se také ocitla na lodi. Odevzdal ji dobrovolně, nebo mu ji vzali násilím (když pán rozkázal, aby se každý připojil…)? Vnímavé moderní duše se pozastaví nad citovým a morálním dilematem. Varianty vyprávění je řeší tak, že kočka byla mluvící a Dicka ukecala, ať ji bez obav přidá k lodnímu nákladu.


Dick se plačky loučí s kočkou – dětská kniha, 19. stol.

Za dřívějších dob byla každá plavba více méně hazardem. Ale Fitzwarrenovi přálo štěstí. Jeho loď bezpečně přistála v Barbarii, kde byl s ovacemi přivítán: kdo by nejásal nad západním dovozovým luxusem? Sultán pro hosty uspořádal trachtaci a ke zlatým jídelním příborům přidal pruty. Angličané se přestali divit v okamžiku, kdy byla hodovní síň zaplavena krmě lačnými hlodavci. Měli se co ohánět, aby před potkaními útoky uhájili alespoň část vybraných lahůdek. „Měsíce jsem neochutnal svůj oblíbený jablečný koláč,“ zaplakal vládce, „vždycky mi ho zbaští! Likvidují nám zásoby a nikdo si s nimi neporadí!“


Kočka a její zásah při slavnostní hostině – dětská kniha, 19. stol.

Kapitán zdvořile pravil: „Momentíček.“ Zmizel, aby se objevil s košíkem přikrytým plachetkou. Dickova kočka vystrčila hlavičku, rozhlédla se, zavětřila… Z přežraných a zlenivělých hlodavců si mohla v pohodě vybírat nejtučnější kusy, ale pro zábavu si zasportovala, dokud nezmizel poslední potkaní vous. Pak se pohodlně usadila na sultánových poduškách, pečlivě si očistila kožíšek a usoudila, že se jí tu bude líbit.
Sultán zatleskal. „Je to zázračné zvíře na prodej? Dám vám za ni víc než za celý lodní náklad!“ Kapitán pokrčil rameny: „Budu o tom uvažovat, pokud si připlatíte za mladé!“


Dick se rozhodl odejít nazdařbůh do světa – dětská kniha, konec 19. stol.

Zázračné vyzvánění
Bez kočky padl na Dicka smutek. Pán odejel za obchodem a dceru vzal s sebou, zato se vrátily krysy. Kuchařky se předháněly v protivnosti a zlomyslnosti, ostatní sloužící byli namyšlení Londýňané. Malý umývač nádobí zůstal opuštěný. Jedné noci už nevydržel zoufalství, sbalil si uzlíček a vyrazil přes Londýn kamkoli do světa. Hlavní silnice vedla na severu kolem vísky u Highgate Hill; těžko by tam našel útočiště – stejně chtěl dál, pryč….
V tu chvíli tmou zazněly zvony. Nesly se z dálky více než sedmi kilometrů, ze středu Londýna, z významného kostela sv. Marie le Bow. Zpívaly: „Vrať se zpátky, Dicku Whittingtone, londýnský starosto třikráte zvolený!“ A chlapec je poslechl. Před svítáním uléhal na ubohé lůžko v podkroví Fitzwarrenova domu.


Kostel sv. Marie le Bow na rytině W. Ablutta z r. 1837.

Brzy nato přicestoval domů sám obchodník. K údivu všech si nechal zavolat umývače nádobí. Když se vylekaný Dick objevil (pokud si vás najednou pozve šéf, bývá za tím průšvih), Fitzwarren se hochu poklonil: „Buď vítán, mistře Whittingtone!“ Přítomní roztáhli pusy do škodolibého úsměvu, Dick by se nejraději propadl. Kupec však pokračoval: „Jsi teď mnohem bohatší než já. Lodní kapitán tvoji kočku skvěle zpeněžil! Budeš-li chtít, vezmeš si moji dcerou a já tě naučím všemu, co bys měl k vedení obchodu znát.“
Richard Whittington se tedy oženil s milovanou Alicí, velice úspěšně podnikal v drahých tkaninách (dovoz, vývoz) a stal se po třikráte londýnským primátorem. Ze současného pohledu je na příběhu nejpohádkovější, že nejen vládce Barbarie, ale ani kapitán a Fitzwarren nešidili, odevzdali Dickovi jeho majetek nabytý díky kočce a vůbec, vůbec si na něj nenajali zabijáka.


Dick Whittington a jeho kočka, socha v Guildhall, Londýn od Laurence Tindalla (1999) – foto Elisa Rolle.

Lord Mayor of London
Skutečnost v pozadí legendy bývá zajímavější a tajemnější. Za pohádkovým Dickem s kočkou odhalíme sira Richarda Whittingtona ((1354 – 1423), historickou osobnost, jejíž stopy žijí v Londýně dodnes. Byl nepochybně vysoce inteligentní, mimořádně schopný, energický – a soucítil s chuďasy. Přitom vůbec nepocházel z nuzných poměrů, ale z rytířského rodu. Jako třetí ze synů Williama Whittingtona, zámožného rytíře z Gloucestershiru si musel najít vlastné obživu: poskytlo mu ji podnikání. Otevřel si obchod s přepychovými látkami a vyvážel velmi žádané vlněné anglické sukno. A prosperoval!
Stýkal se s prominenty své doby, zasahoval do městské i státní politiky. Skutečně se jeho manželkou stala Alice, dcera sira Iva Fitz-Waryna, ale Richard se s ní oženil v bezmála padesáti; dětí se nedočkali. Také byl třikrát jmenován londýnským starostou i poslancem za město Londýn. Vládl obrovskou prestiží a majetkem. Půjčoval vysoké obnosy na minimální ba i nulový úrok. Ve středověku by považovali dnešní úrokové sazby (zejména různých kreditních společností) za nemravné.


Sir Richard Whittington na vitráži v londýnské Guildhall; zasloužil se o její přestavbu nejen obnosem, který na ni věnoval.

Whittington sponzoroval anglické krále: Richarda II. i jeho bratrance a soupeře Bolingbrokea - nastupujícího Jindřicha IV. Využil jejich přízně a vykoupil městu Londýnu jeho svobody za 10 tisíc liber (cca 4 miliony GBP). Mladý Jindřich V. velmi důvěřoval svému dvornímu dodavateli látek, svěřil mu významné úřady… a nechal se finančně podporovat.
Whittington vykonával svěřené funkce spravedlivě, dohlédl i na standardizaci cen a měr piva. Na konto dobrých skutků si připsal přestavby významných městských budov a kostela, knihovnu pro františkány, zřízení porodnice pro svobodné matky, vybudování stok v chudinských čtvrtích, ubytovny pro učně. Jako primátor vydal zákon, že koželužští učedníci za chladného a vlhkého počasí nesmějí máchat kůže v Temži. Hodně jich totiž umíralo na prochladnutí, nebo se v řece utopili.


Sir Richard Whittington – socha v Royal Exchange, Londýn.

Jak se zapsat do paměti lidí
V r. 1422 zemřel bojovný Jindřich V. při válečném tažení do Francie na úplavici – nerytířský, ale ve válce častý případ. Rok poté zesnul obklopen přáteli a úctou i Richard Whittington. Skonal bez potomků (o vlastnictví kočky se nedochovala zpráva); zanechal na dobročinné účely celých 7 tisíc liber (přes 3 mil. GBP). Vzniklá nadace financovala mimo jiné opravy nemocnic a stavbu kašen, zdrojů pitné vody. Renomovaný fond sira Richarda působí dosud! Městská legenda tvrdí, že sir Richard Whittington nad svým městem bdí i po smrti. Díky jeho zázračné moci Londýn překonal morovou ránu, ničivý požár, jedovatý puch ze znečištěné Temže i nálety Luftwaffe.


Velký požár pustošil centrum Londýna od neděle 2. září do čtvrtka 6. září 1666.

Sám dobrodinec však neměl v rakvi klid. Několikrát jeho hrobku prohledali, protože si bláhově mysleli, že část svého zlata nechal pohřbít s sebou. Na konci 17. století, kdy už dobré dvě stovky let čile obíhala legenda o Dickovi a jeho kočce, Whittingtonův hrob se ztratil. Roku 1949 v rámci nápravy válečných škod otevřeli místa, kde byl původně situován Richardův náhrobek. Nalezli velmi starou kočičí mumii…


Vpravo dům, který sir Richard obýval, vlevo farní kostel sv. Michael Paternoster, jehož přestavbu sir Richard financoval a v němž byl pohřben - Dick Whittington. The Life and Times od Loco Steve - CC BY 2.0 – flickr.com.

V Londýně připomíná sira Richarda další neživá kočka. Vytesali ji z vápence (r. 1964) a usadili na kámen vztyčený v r. 1821 na místě, kde údajně malý Dick uslyšel proroctví zvonů. Kritici nevěřili, že by chlapec dokázal během noci ujít 15 kilometrů a uslyšet na sedmikilometrovou vzdálenost vyzvánění – ale proč by ne? Z Highgate je dnes módní předměstí. „Whittingtonův kámen“ najdete mezi Whittingtonovou nemocnicí (pocta lidumilnému primátorovi) a stejnojmennou hospodou, protože osvěžovny k mýtům patří. Stačí do mapy.cz zadat Whittington Stone.


Místo, kde se kdysi Dick zastavil na svém útěku z Londýna, se v původních verzích příběhu lišilo, tradice ale vybrala lokaci a další generace zde umístily památník - Dick Whittington. The Whittington stone, London od Loco Steve - CC BY 2.0 – flickr.com.

Víc koček než Whittingtona
Proč si Angličané spojili lorda Whittingtona s chudým hochem? Hlavně - proč k němu přidali kočku? Nabízela se jen krkolomná vysvětlení, odvozená od francouzského výrazu pro nákup (achata) nebo termínu pro loď s nákladem uhlí („cat“). Po světě kolují analogické příběhy, v odborné literatuře pro tento motiv existuje označení „Whittingtonova kočka“. Některé jsou zasazeny do Itálie, jeden uvádí jméno kupce, který kočku prodal králi Kanárských ostrovů, jiný hovoří o historce z 12. století. Perské vyprávění se odehrává o dvě stě let dříve: kočku v něm střelí do Indie.
Výchozí situace – bezradný, zoufale chudý chlapec, kterému pomůže kočka / kocour, se opakuje v pohádce o kocourovi v botách, rovněž s dějovými mutacemi. V podání renesančního povídkáře Staraparoly je hrdinou český mládenec, jenž se pak stane králem Čech; a v kočku se proměnila víla. Narazíme i na staroindické a čínské pohádky, v nichž se kočka (nebo i liška) snaží přinést člověku bohatství.


Sir Richard Whittington (s kočkou) na mědirytině Renolda Elstrackea, r. 1600.


Příběh sira Richarda Whittingtona, v němž nechybí ubohý sirotek, kočka a poselství zvonů, vydaný v r. 1770.

Dick a kočka žijí
Pouhé století po Richardově smrti se zrodily písně. Za alžbětinské éry vznikly balady a dramata. V polovině 17. století vyšla Slavná a pozoruhodná historie sira Richarda Whittingtona (kočičí verze). Vytiskli ji také v amerických koloniích. Barokní Anglii objížděl loutkář Martin Powell a jeho marionety předváděly, jak micka přinesla štěstí. O Dickovi se rozšířily kramářské popěvky. Počátkem 19. století převzala štafetu pantomima: anglická kultovní záležitost, jejíž oblibu neutlumily ani mobily a internet. Přidejme knižní verze, dětské opery, muzikál, hry, filmy animované i hrané (první z r. 1899), televizní inscenace – z toho dvě české s mluvícím zvířetem.


Plakát dokládající nejen popularitu příběhu, ale také fakt, že v rámci obliby tzv. „kalhotkových rolí“ představovaly chlapecké postavy na divadelní scéně mladé (a půvabné) herečky; tradici dodržely i některé z filmových adaptací.


Pantomima, bez níž by nebylo britských vánoc, s námětem Dicka a jeho kočky, r. 1916. Také zde je úloha protagonisty svěřena herečce. Ve stejném roce plánovali uvést operu, ale sešlo z ní kvůli obavě, že rekvizity – živé myši – se rozutíkají do hlediště.


Dick Whittington bývá na programu velkých londýnských scén, ale hraje se v současnosti po celé Británii, například v lichfieldském divadle mladých Garrick.

Nitky imaginace vedou ke Kocourovi v botách včetně jeho animovaných inkarnací. Objeví se ve Shrekovi, jako důvtipný Pero v kreslených filmech japonského kouzelníka Hayao Miyazakiho. Kočičí pomocník vstupuje do soudobé fantastiky: markýz de Carabas z Nikdykde Neila Gaimana, Úžasný Mauric a jeho učení hlodavci v románu Terryho Pratchetta nebo zmutovaný Kocour z kultovní science fiction série Červený trpaslík.


Legenda o Dicku Whittingtonovi a pohádka o kocourovi v botách má společné jádro: chudého sirotka, jehož jediným společníkem a pomocníkem je kočka / kocour (ilustrace Albert Guillaume) - archiv FV.


Kocour v botách zosobňuje triksterské a šibalské prvky lidových vyprávění, přitom využívá i představu o kočičí mentalitě (ilustrace Carl Offterdinger, 1829-1889).


Japonský režisér Hayao Miyazaki se k sympatickému kocouru Perovi vrátil ještě ve filmu o jeho cestě kolem světa a dobrodružstvích na Divokém Západě.

Veličenstvo kočka
Legenda skrývá některé uzlové body z kočičí minulosti. Zdůrazňuje jejich lovecké schopnosti, pro které je lidé potřebovali. Naznačí instituci lodní kočky, rozšíření koček po světě nebo skutečnost, že v islámské kultuře jsou ctěny a milovány.


Až do 13. století byly evropské kočky přijímány příznivě, leckdy s láskyplným pochopením k jejich osobité povaze.

V západních zemích je od 13. století spojovali s čarodějnictvím a černou magií. Patří jim noc - zářícíma očima vidí ve tmě - a ty jejich hlučné, náruživé sexuální zvyky! Masové vybíjení koček zřejmě přispělo k prudkému rozšíření bubonického moru v polovině 14. století. Kromě mocných, kteří trpěli ailurofobií, iracionální hrůzou z koček (francouzský král Jindřich III. měl na svědomí přes třicet tisíc ubitých zvířat), kočičí plémě decimovala krutost a náboženské pověry. Hromadně je upalovali, shazovali v pytlích z věží, věšeli je pro zábavu – po několik desítek lidských generací.


Kočky vystupují v četných Gaimanových textech, markýz de Carabas – antropomorfizovaný kocour v botách je jednou z hlavních postav románu Nikdykde.

Britský spisovatel Neil Gaiman, příznivec koček, jejich památce věnoval povídku z cyklu o Sandmanovi, vládci snů: Sen tisíce koček. Kdysi byl člověk malý „jako morče“ a kočky se bavily jeho lovem. Ale pak se všechno obrátilo v trpký kočičí osud. Až se jim podaří snít jednu společnou vizi o volnosti a nezávislosti, zbaví se lidského pronásledování.
Třebaže jim to leckdo nepřiznává, jsou inteligentní a přizpůsobivé. S nástupem renesance znovu získávaly v Evropě oblibu. Určitě není náhodou, že právě v Londýně se konala jejich první výstava (r. 1871) a byl založen Národní klub chovatelů koček (r. 1887). V domácnostech Velké Británie dnes žije 8,5 milionu koček. Dick Whittington by byl rád!


Středověká vyobrazení koček představují samostatné téma; často byly předmětem tzv. drolerií - drobných, povětšinou humorných až groteskních scének včleněných do iluminací.