literární časopis založený v roce 1964

Karel Hvížďala

Ukázka z knihy Věta jako povolání / Nezapomínky

Vydalo nakladatelství Euromedia v edici Universum

KAMARÁDI A PŘÁTELÉ

Nechtěl jsem „jsa živ, kráčet za svou rakví“. To napsal vídeňský dramatik Franz Grillparzer, když mu zakázali jednu či dvě z jeho četných her. Moje generace na tom byla ještě hůř: my jsme mohli kráčet za našimi rakvemi, v nichž by byly pohřbeny jen ambice a nečetné juvenilie. To byl často jeden z důvodů, proč někteří z nás odcházeli do exilu: nechtěli jsme být ponorkami normalizace, ani disidenty.
O to víc jsem byl před návratem do Prahy po dvanácti letech zvědav na své blízké kamarády, kteří vládnoucí nenormalitu, která se skrývala za falešným označením normalizace, prožili doma. A již předem mohu říci slovy Heinricha Heina: „Dokonce ty, které jsem jako telata opustil, našel jsem znovu jako voly.“ Za kamarády jsem se ale nemusel stydět, zrádci mezi nimi byli jen dva.
Nejúspěšněji z blízkých se již na počátku osmdesátých let prosadil jen ironik a trochu zdrženlivý cynik Karel Steigerwald, jeden z posledních žáků Milana Kundery na FAMU, divadelními hrami Dobové tance, Foxtrot a později Tatarskou poutí. První dvě hry mu v Činoherním studiu v Ústí nad Labem uvedl režisér Ivan Rajmont, později první polistopadový ředitel činohry Národního divadla. Již v roce 1973 uvedlo Divadlo Jiřího Wolkera v Praze hru Juro Jánošík, kterou podepsal Karel Steigerwald jako pokrývač, jak se říkalo těm, kteří kryli zakázané autory. Vědělo se však, že text pochází od Milana Kundery, ale ani jeden z pánů se dodnes k tomu veřejně nepřihlásil.
Na Dobové tance se do Ústí, jak mi vyprávěl při návštěvě v Bonnu Jan Fleischer, jezdilo v roce 1982 stejně, jako jsme tam jezdili se Steigerwaldem v půli sedmdesátých let na Jakuba a jeho pána, hru Milana Kundery, kterou podepsal Evald Schorm. Kundera byl po roce 1969 zakázán a tou dobou už žil ve Francii. Když mi někdy v půli osmdesátých let Steigerwald věnoval v Bonnu text Dobových tanců, moc jsem se nedivil: groteskní metafora normalizace, v níž se v Čechách žilo, byla nezastřeně štítivá a bezelstně odpudivá. Přesně tenhle pocit se mu podařilo přenést do hry. Práce s jevištním slovem odpovídá Steigerwaldově osobnosti: je to typický extrovert, který vždy ve společnosti čeká na okamžik, kdy bude moci vyslovit nějakou originální větu či brilantní příběh s nečekanou pointou, kterou všechny překvapí, rozesměje a která publiku utkví v mysli. Chtěl jsem si nyní hru znovu přečíst, ale rukopis jsem už bohužel nenašel. Vím jen, že nešlo o responsum, dobrozdání, ale o ostré agare, žalobu. Ze hry si pamatuji jen kostru:
Steigerwald, který prožil mládí v Lomnici nad Popelkou a na gymnázium chodil do Semil, se v nějakých starých novinách dočetl, že do jednoho z těchto městeček po roce 1848 přijel z Vídně c. a k. dvorní vyšetřovatel, aby zjistil, co tam vyváděla tzv. národní garda. Podobně po roce 1968 straničtí příštipkáři čuli možnost se vyšvihnout nad vzdělanějšími liberály a vyšetřovali, jak se ti ostatní chovali a jaké názory hlásali na různých místech protagonisté tzv. pražského jara. Podobně vymustrovaný dvorní vyhledavatel Himl pátral ve hře po činovníku zaniklé národní gardy. Oportunistický a vždy houževnatě troufalý starosta označil jako viníka bezbranného, sklíčeného a naivního podučitele, moulu, kterého však sám do této funkce doporučil, či spíše záludně nastrčil, což bez uzardění zapřel, a tím mu zničil život. Podle stejného mustru byl po roce 1968 zničen život asi tří set tisíců pranýřovaných lidí vyloučených z KSČ či svobodných intelektuálů. Jen kvůli tomu, že si nepokáleli duši, že byli zvichřeni a nesouhlasili před prověrkovou komisí složenou z kovaných příživnických komunistů s bratrskou pomocí Sovětského svazu, jak se eufemisticky říkalo brutální okupaci, ač šlo o hnilobný proces celé společnosti. Byla to čistá raubírna. Nad československou společností zvítězilo v roce 1969 jednadvacet bran komunistických hříchů. Prapor gardy, z kterého byl odpárán symbol české samostatnosti po roce 1848, se používal dál, jen český znak byl ukryt na příhodnější dobu. Něco podobného se stalo stovkám děl zakázaných spisovatelů, dramatiků, básníků či malířů po roce 1968. Byly rovněž projevem svobodné vůle autorů, kteří se chtěli vymanit z područí prašivého, chorobně škaredého a pomstychtivého autoritářského režimu, plného mordýřů, přijatých odporných nešvarů a ulepených rituálů, kterým nevěřili ani zatrpklí organizátoři: incipit Husák.
Horko těžko se s touto zapšklou dobou vyrovnával skeptický scenárista Jan Fleischer, který se živil často jen tím, že po jiných přepisoval anonymně zbabrané scénáře. Od trochu klackovitého Streigerwalda se vždy lišil upraveností a nepřehlédnutelnou voňavou noblesou. Jestliže se říká, že k úspěchu je důležitější víc vůle než talent, u Jeníka značně převažoval talent. Podle jeho povídek byly v té době natočeny jen dva filmy Šestapadesát neomluvených hodin a o dva roky později, s vročením 1979, film Tím pádem. Bohužel, i když scénář k druhému filmu o pošťákovi Amadeu Macků, který se celý život snaží marně sestrojit létající stroj, byl velmi půvabný, vtipný a groteskně bedlivě vyšňořený, film se nepovedl. Hlavní roli v něm hrál Fleischerův kamarád, neherec Josef Žluťák Hrubý. Jan Fleicher s tímto filmem nekápnul v té zmrzačené době na podobně naladěného a souznějícího režiséra. Ten by býval musel mít bezděčný smysl pro jemné nuance, z nichž byl scénář uštrikován. K přežití mu ale tento způsob existence stačil a zároveň neměl mindrák z toho, že se podílel na vládnoucí zvůli a mrzkosti. Naopak si zakládal na tom, že krotí svou autorskou ctižádost, že nešustí pokryteckou tupostí, a jen jiskřil svébytným humorem. Když se mu podařilo přesné slovo s korunkou, každý pták, který nad ním letěl, shořel. To se o něm vědělo a nakonec se mu to i vyplatilo: v roce 1989 ho pozvali přednášet scenáristiku na prestižní filmovou školu v Londýně The National Film and Television School v Beaconsfieldu, kde pak učil přes dvacet let. Myslím, že ho tam doporučili pánové Miloš Forman a Jiří Menzel. Vedle toho pracoval jako konzultant na řadě projektů, včetně dvou filmů režiséra Stephena Frearse, jehož scénáře byly nominovány na Oscara. Když jsem se ho optal v roce 2003 na rozdíl mezi pražskou FAMU a školou, na které učil, odpověděl mi: „Tak v prvé řadě ,učiliště‘ v Beaconsfieldu je jen dvouleté, FAMU se studuje pět let. Na londýnské škole nejsou prakticky žádné přednášky, nikdo si nemusí dělat poznámky. Jde spíš o věcné pohovory. Mým úkolem na scenáristice, kterou jsem tam založil a osm let vedl, bylo rozpoznat, co který student má v sobě, a najít spolu s ním jeho originalitu. Jde tedy o velice individuální vedení každého studenta. Učitel se pokouší z něho dostat to nejlepší. Já jim sice vysvětlím, jak se přibližně něco může dělat, ale nechci po nich, aby to dělali přesně tak, jak říkám. Chci jen po nich, aby dělali… Jejich práce se mnohokrát analyzuje a rozebírá. Vedeme je k tomu, aby scénář stále přepisovali. Aby to udělali líp. Aby se dopracovali k takovému tvaru, který je správný především z jejich hlediska.“ Studentů bývá na scenáristice pět nebo šest a učí se osm hodin pětkrát týdně. Na moji otázku, proč se v Evropě neujala výroba filmů se superhvězdami, se jen usmál: „Přece proto, že evropské hvězdy nejsou celosvětové. Americké hvězdy jsou globální. Hvězdy z Evropy mluví nesrozumitelnými jazyky, mohou se stát možná na chvíli populární, ale jsou předem limitované národní kulturou. Světovou hvězdou se člověk může stát jen tehdy, když odejde do USA. Jakmile někdo zůstane tam, kde vyrostl, stane se jen lokální hvězdou. Toto vše je znakem změny, kterou naše společnost prochází. Jedná se o změnu potřebnou k tomu, abychom se dostali někam jinam, ale tam někde jinde ještě nejsme. Ani nevíme, kam jdeme. Zároveň nejsme tam, odkud jsme vyšli.“ V roce 2019 jsem se Jana Fleischera, který se mezitím vrátil do Prahy a učí na FAMU, znovu optal, jaký je rozdíl mezi oběma školami. Odpověděl mi: „Nemohu srovnávat skutečno FAMU s NFTS v Beaconsfieldu, protože o ní moc nevím: nepustili mne tam. Učím na FAMU International, což je čistě komerční odnož školy pro studenty z různých konců světa, a tam – již protože tam sám působím – je to obdobné Beaconsfieldu, jen na podstatně nižší úrovni. Má to co dělat s úrovní uchazečů. Hlásí se tam lidé ze zemí, kde jak tradice filmu, tak ani filmová škola není, nebo si tito uchazeči na prestižnější školu netroufnou.“

Na sklonku roku 1988 nás v Bonnu navštívil básník Pavel Šrut, s kterým jsem se přes Jana Vodňanského nejspíš seznámil 30. října 1959 na premiéře Člověka z půdy v divadle Semafor. Na první večer či lépe řečeno noc, kterou jsme pak prožili u nás doma, nikdy nezapomenu: na jeho počest jsem otevřel dvacet let starou lahev calvadosu a nakonec jsme spolu až do rána pekli husu. Původně jsme s ní chtěli překvapit mou ženu Alenu, ale byla vytažená z mrazáku: servírovali jsme ji až k snídani. Šrut byl vysoký, štíhlý somnambul, s rozevlátou kšticí a nepřistřiženým vousem, milovník dobrých moků, který žil i v dobách největší svobody v Praze jako těžký introvert, což asi působilo až magneticky na ženy, které k sobě přitahoval. Hned při této návštěvě jsme se domluvili, že příští rok po prázdninách strávíme i s jeho ženou Martinou společnou dovolenou ve Španělsku s tím, že se podíváme i do Gibraltaru. Zatímco já celou dovolenou řídil, Šrut většinou v autě spal, a když já uléhal k spánku, on si vytáhl sedačku a lahev whisky a často celou noc až do rána pozoroval hvězdy nebo moře. Zpáteční cestou jsme se stavili ve Frankfurtu nad Mohanem, kde na knižním veletrhu byla Václavu Havlovi udělena mezinárodní cena Evropské kulturní společnosti. Na předání jsem jako spoluautor Dálkového výslechu dostal dva lístky, takže jsme tam šli spolu s Pavlem Šrutem. Havla do Německa nepustili, řekli mu, že když odjede, musí v zahraničí zůstat, což odmítl. Děkovnou řeč za něj přednesl Maximilian Schell. Mimo jiné v ní řekl: „Gorbačov chce zachránit socialismus zavedením trhu a svobody slova. Li Pcheng v Číně zachraňuje socialismus masakrováním studentů a Ceauşescu zbuldozerizováním svého národa.“
Dovolená nám všem udělala radost, což stvrdil Šrut 5. listopadu 1989 hymnickým listem:
„Stalo se něco, co jsem nečekal: ta nádherná dovolená mě naprosto vyhodila z rytmu, nejsem schopen se soustředit, ještě jsem nenapsal ani řádku (svou či překladu), těkám a už si chodím na nervy… Ale já jsem (snad) pod měkkou slupkou tvrdý hoch, tak se dám do práce a do pití a tak vůbec…“
On byl skutečně pracovitý, od roku 1964 do roku 1969 z něho tryskala jedna sbírka za druhou a v Hostu do domu, kde seděl jako redaktor Jan Skácel, s kterým se rychle sblížili, publikoval již od roku 1960.
Dne 14. listopadu nám Šrutova žena Martina napsala: „Minulý čtvrtek se dal Pavel již do kupy, odjel odpoledne na chalupu psát, pustil si vaše rádio a jen tak mimochodem v nějakém pořadu to přerušili a řekli, že právě teď dostali zprávu, že zemřel brněnský básník Jan Skácel, a pokračovali dál ve svým. To je jako kopnutí do hlavy, Pavel mi hned volal a brečel!!! Ještě jsem ho neslyšela za 16 let brečet, že se snad přeslechl. Oni si byli hrozně blízcí, měli se moc rádi. A zrovna v ten den dostal Pavel od pana Skácela dopis, že je v pořádku, že se na Pavla těší… jak se měl ve Španělsku atd. Dneska jel Pavel do Brna na pohřeb; víš, je to taky strašně smutný, že pan Skácel, sotva se dočkal trochy peněz a klidu, ani neměl čas se z toho radovat.“
Pro upřesnění dodávám, když Jan Skácel na tom byl finančně nejhůř, psal vinařům na žudra od vinných sklípků za malý obolus verše. Měl tak nepatrnou penzi, kamarádi za něj platili ve vinárnách.
Pavel Šrut se ozval znova až 13. prosince a ani nevěděl, že já byl na otočku s německou televizí v Praze. Neměl jsem čas ho kontaktovat. Napsal mi:
„…byla to smršť a moje stagnační hlava a normalizovaná játra to nemohly pochopit. Ještě 19. listopadu odpoledne jsem byl zatčen před schůzkou PENu (jak se na strážnici ukázalo, spolu s pěti dalšími: Čivrný, Kantůrková, Jungman atd.), drželi nás pět hodin a dávali výstrahy – a druhý den už bylo všechno jinak.
Kam jsem dal oči, když jsem ještě v Bonnu mluvil o Čechách jako o spícím království! A zatím to byl tichounce syčící Papinův hrnec. Teď to bouchlo. A další záhada – obsah toho hrnce se nevychlístal v kuchyni, teď to prostě jaksi řízně, leč úporně a nezastavitelně vře a bublá.
A já vytržen ze své splendid isolation, vnitřní emigrace, musel chodit za studenty a dětmi do gymnázií a přijímat cizí novináře a prudce schůzovat, zakládat Obec a pomáhat rušit Svazy. (Právě za chvíli jdu v sedmičlenné komisi Obce po dvaceti a něco letech na posvátně zahnojenou půdu Svazu spisovatelů zaurgovat konečnou likvidaci toho slavného svazu.)
Mezitím jsem poseděl s Grušou, s Benýškem, Magorem Jirousem, zahlédl Lanďáka a Kryla a Hutku (ten je na TV každou chvíli). A KDE JSI TY?…“

Úplně stranou všech událostí prožil většinu normalizačního mrtvolného času fotograf Jiří Stach, štíhlý, vysoký intelektuál, který dnes chodí se štramáckou hůlkou. Richard Drury, americký kunsthistorik žijící v Praze, napsal do jeho monografie Natura Magica: „Paměť a sny proměňují obrazy podle svých vlastních potřeb. Tak se rodí metafyzická zátiší a obrazy Jiřího Stacha.“ Jednoho z čeládky Souostroví HRUSTAFLA. To tvořili tři mí kamarádi: HRUbý (ten hrál Janu Fleischerovi ve filmu Tím pádem), STAch a FLeischer. Vždy část roku žili v polozřícenině svého zámku v Elbančicích, který původně patřil rodičům režiséra Evalda Schorma, kde se dírám v silnici říkalo lokáč a svahu taluta. Evaldův dědeček byl statkář a ten zámek koupil od hraběte Küenburga, jemuž místní říkali Kvemburk. Hrustaflové ho koupili na počátku sedmdesátých let od JZD, které tam nejspíš pěstovalo červotoče, za 21 000 korun. Byla tam černá kuchyně se stoličkou-šamrličkou, bílá dodatečně vybudovaná koupelna, ale skutečný zámecký interiér připomínalo jen Fleischerovo empírové trymó s flakonem jeho ženy Jiřiny, manžetník, vedle něhož byl plakát ženy s šesti ňadry, snad na některý z filmů Frederica Felliniho, a ručně kreslené Stachovy veduty.
Po každém jarním jurfixu Hrustafla vymyslela úžasné taškařice. V knize Pinhole Blues mi Jirka Stach řekl: „Trávil jsem tam spousty času, býval jsem tam sám a jako ateliér jsem používal velký sál, piano nobile. Původně, v sedmdesátých letech, jsme tam pořádali divadelní a hudební slavnosti. Děly se tam věci. A někdy se až stydím, jak jsme si za doby normalizace tak užívali. Od té zasmrádlé doby jsme se uměli na zámku odstřihnout.“
Jenže ani mezi nimi nebyli všichni dobrodějové. I Jiří Stach se mýlil, protože kamarád Josef Žluták Hrubý podepsal spolupráci s StB. Stach mu to částečně odpustil, Fleischer to ale nedokázal. Žluťák měl smůlu, protože se živil jako recepční v hotelu Kriváň v Praze na náměstí I. P. Pavlova a byl zřejmě pod velkým policejním tlakem. Měl ale půvab nejen svým vzhledem, jemuž dominoval velký nos, ale i mluvou: „Já jsem cáknutý, on je cáknutý, ale já neskáču nikdy přes plot, když je moc vysoký, abych si nenabil kušnu. Někdy jsem si ale sáhnul na kšandy a byla to prdel pro všechny příbuzný.“ Podobně se StB upsal i spolužák z FAMU a až do roku 1989 velký kamarád Karla Steigerwalda a do jisté míry nás všech – Alex Königsmark. Když moje žena Alena vezla Pavla Kohouta do Plzně, aby se v německé televizi podíval na svou hru, byl to právě Alex, který je udal, a Alena přišla o řidičský průkaz a já chodil na výslechy.
Jiří Stach na tuto divně rozkmitanou dobu, z níž se občas otřepával buď u mě v Bonnu, nebo u kamaráda v Amsterodamu, ale vzpomíná dodnes s nostalgií v očích: „Pili jsme mysliveckou a víno, vyrůstaly nám tam děti a zvali jsme přátele, vždyť jsi tam taky jezdil. Jednou za čas jsme uspořádali větší společenskou událost: jako první byl divadelní festival. Dávali jsme Tři sestry se zpěvy a tanci, trochu jsme přepsali Čechova a hráli jsme je my sami. Protože jsem Jirka, hrál jsem Irinu. Žluťák byl Máša a Honza byl Olga. Jiří Daníček inscenoval divadelní montáž z Karafiátových Broučků a z procesu s Hilsnerem. Zdařilý kus, ale Sestry vyhrály. Hlavní cenu – Skleněného tučňáka – jsme přijali z rukou básníka Nikolaje Stankoviče. On byl porota. Na slavnosti přijelo někdy až sto lidí. Pak jsme pořádali hudební slavnost: Happy Pepi show, na které hrál Vráťa Brabec, Paul Wilson, takoví poloplastici. Rádi jsme pořádali jídelní festivaly: každý musel něco uvařit. My jako zámečtí páni jsme připravovali snídani – šampaňské a kaviár.“
Naše rodina tam naposled iniciovala malou slavnost, kterou jsme uspořádali těsně před naším odjezdem do exilu, aniž jsme oznámili pravý důvod: rožnili jsme pro všechny kuřata, a proto jsem taky svou první knihu vydanou v exilu Nevěry dedikoval: Jeníkovi F. a jeho dvěma kamarádům. Dlouho jsem na rozlučkovou slavnost nemohl zapomenout. Po návratu jsem se optal, jestli takové slavnosti estébákům nevadily. Odpověděli mi: „Naproti byla hájenka a ten hajný, co tam tehdy sloužil, byl fízl. Po převratu se nám přiznal. Vždycky když přijela víc než tři auta, měl za úkol to hlásit. Byl to hodný kluk, ale dostal to jako stranický úkol. Během slavnosti jsme byli vždy obklíčeni policií. Ta nás legitimovala, to ale bylo tak všechno. My si na to zvykli, považovali jsme to za součást každé slavnosti a říkali si, že společenský život má tak vypadat: dřív zámky o slavnostech hlídali myslivci a nás hlídali příslušníci SNB.“
Brzy po roce 1989 se Jiří Stach brzy přestal živit reklamní fotografií a začal díky své obrovské fantazii ilustrovat knížky svých přátel Petra Rezka, Daniela Korteho či Ivana Wernische. Pro něj vybavil kresbami knihu Chodit po provaze je snadné. Petr Hruška o jeho ilustracích napsal: „Jeho černé siluety jakoby vystřižené z magického papíru se navzájem podpírají, drží, zavěšují do sebe v kejklířských variacích, vytvářejí vratké stavebnice výtvarníkovy představivosti.“ Podobně bravurně ilustroval i Wernischovu knihu psanou v novořeči, které říká autor vochvorné pláskání, s názvem Plop! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére. Právě kvůli této hypertrofované fantastice vykazující jistý jen Stachův vnitřní řád, který se zjitřeně prolíná i s imaginativní hrou Ivana Wernische, jsem ho požádal o ilustrace do této knihy. Ivan Wernisch by jeho grafiky možná nazval trotlerie.

Sice až po návratu jsem poznal jen o něco mladšího kolegu Vladimíra Kučeru, nadaného psavce a inspirativního laika-historika, urostlého, vysokého, tmavovlasého modrookého fotbalistu a trampa, pozdějšího zakladatele slavného televizního pořadu Historie.cs. Ten na můj dotaz, jak to tu přežil, mi vylíčil, jak v době normalizace trávil čas v Ústavu zdravotní výchovy. Tam ho práce samozřejmě neuspokojovala, a proto kromě toho pod pseudonymem Ladislav Kučírek psal převážně fejetony do Mladé fronty, písňové texty pro Hanu Hegerovou, Petru Černockou a Zdeňka Mertu. Byl také autorem námětu celovečerního filmu Karla Kachyni Blázni a děvčátka.
Padl mi hned do oka, protože byl živý a poučeně zvědavý, bylo vidět, že hodně četl i exilovou literaturu a časopisy a zároveň velice břitce formuloval své názory. Myslím, že to bylo hned při prvním setkání, kdy mi řekl: Na marxistech mě štvalo, že si myslí, že je možné znát smysl dějin dřív, než nějaký děj skončí. Dobu normalizace charakterizoval replikou Trepleva z Racka: „Je noc a vše je teď tmavé.“ Na univerzitě se proslavil tím, že předstíral znalosti spisů V. I. Lenina: Při zkoušce prý vždy zavřel oči, dělal, že se soustředí, a vymýšlel si citáty. Nikdo se mu neodvážil odporovat.
Jeho kolegou v ročníku byl dnešní ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát, s nímž jsem pracoval v Albatrosu, který ale nastoupil do prvního ročníku až v říjnu a rovnou přišel na hodinu marxismu-leninismu. Přednášela zrovna nějaká soudružka a vysvětlovala studentům, proč nutně museli českým soudruhům pomoci vojáci sovětské armády. Říkala: „To máte stejné jako s dětmi, když má malé dítě přejít přes rušnou křižovatku, musíte ho převést přes silnici, aby se mu nic nestalo. A přesně totéž udělali Sověti s dalšími spojenci: když viděli, že je Československo v ohrožení západními mocnostmi, přispěchali nám na pomoc.“ Revizionismus českých komunistů zdůvodňovala sionismem. To už Leo Pavlát nevydržel, přihlásil se, a požadoval od přednášející, aby to zdůvodnila. Ona to přešla bez odpovědi, ale přihlásil se jeden student ze sociologie a pustil se do Pavláta s tím, že ho nemá brát paní profesorka vážně, protože je Žid a nutně musí sionisty hájit.
Po přednášce zůstal Pavlát ještě chvíli zaraženě sedět, když si všimnul vysokého statného kolegy, který vstal, přistoupil ke studentovi sociologie a vrazil mu velice nešetrně facku. Pak se otočil a šel k Pavlátovi, který z obavy, že mu taky jednu vrazí, se trochu přikrčil, připravil si ruku, aby jeho ránu mohl odrazit, jenže tento studen ho objal kolem ramen a pravil: „Ty jsi asi opravdu Žid, viď! To si nesmíš nechat líbit!“
A to byl Vladimír Kučera. Kvůli podobnému zkreslování historie později se svým kamarádem Čestmírem Fraňkem založil pořad Historie.cs. Vyvracel lži a kritizoval ty, kteří zahlcovali veřejný prostor iluzemi, a byl vždy na straně těch, co se snažili svými dotazy přiblížit k tušené pravdě. Rád používal příklad o Raymondu Aronovi, který měl skoro celý život ve všem pravdu, ale přesto byl rovněž celý život zastíněn Jean-Paul Sartrem, který se skoro vždycky mýlil, ale protože byl podmanivý formulátor, který předkládal veřejnosti metafyzickou spásu, stal se celosvětovou hvězdou. Aron zaplakal.
Z tohoto vyčteného faktu usuzoval, že povinností intelektuála je rezignovat bezezbytku na jakoukoli ideologii a nenabízet žádnou iluzorní spásu a vykoupení, protože naším úkolem je využívat své nadání k soustavnému pídění se po pravdě, tedy ke kladení upřesňujících otázek. Proto Vladimír Kučera spíš než okupaci roku 1968, kterou naše generace spíše očekávala, považoval za největší hrůzu to, co se dělo po roce 1969, kdy se dějiny překrucovaly a stát argumentoval lživými fakty. Jak mi řekl Josef Topol: „Tehdy celá společnost spočívala pouze na blbostech.“
Bohužel, Vladimír Kučera nás 4. července 2019 ve svých dvaasedmdesáti letech, po dlouhotrvajícím pobytu v nemocnici, opustil. Jeho hlas, který byl vždy dobře vyváženou směsicí zaujatosti a racionality, mně bude zvláště v této zjitřené době chybět.

Podobně jako Vláďu Kučeru jsem v restauraci U Parlamentu poznal až po listopadu 1989 i Ladislava Horáčka, který po studiích, kde byl spolužákem Václava Bělohradského, prošel řadou dělnických profesí a až v osmdesátých letech mohl být knihovníkem v Poldi Kladno a před listopadem 1989 redaktorem Středočeského nakladatelství. Svůj podnik založil 9. prosince 1989 a stal se tak jedním z prvních českých soukromých nakladatelů. Byl to veselý brýlatý vousáč s bradkou, který úřadoval zásadně jen v zakouřených restauracích a jednu z nich dokonce v bývalém hereckém klubu Divadla na Vinohradech, v Ibsenově ulici proti vchodu pro herce, sám založil spolu s prodejnou knih. Tam jsem se několikrát sešel i s Václavem Havlem, kterého vydával.
Když jsem ho zpovídal, samozřejmě zase v hostinci, tuším U Vejvodů u příležitosti jeho šedesátin, řekl mi trochu chraptivým hlasem: „Máš pravdu, byl jsem asi první. Petr Šabach říká, že bejt druhej je prima, ale bejt první je o hodně lepší. A vzniklo to tak, že na kongresu Protialkoholní společnosti doktora Řimsy (postava z Váchalova románu), latinsky: Societas contraalkoholica doctoris Řimsae, jsem vyhlásil nakladatelství Paseka za založené. A bylo to. Nakladatel Paseka, to je také pseudonym z Váchalova románu. Na kongresy chodilo tak dvacet až padesát lidí, pili jsme pivo a klábosili – o Váchalovi, boji proti alkoholismu, dialektickém materialismu. Většinou takový poučený inteligentní bláboly. Bylo to strašně fajn. Pomáhalo to přežít dobu, v níž vládla nenávistná ventra. Všude okolo jsme poslouchali a četli různé pitomosti, na fakultě, v rádiu, v novinách. Utahovali jsme si z nich, bylo to velmi osvobozující. Utvrzovali jsme se, aniž jsme o tom věděli, že se dá přemýšlet i jinak.“ Jak tak zaníceně hovořil, oči mu zářily šibalsky pod rozcuchanými vlasy.
Zařazoval jsem si ho hned mezi naše nejvýraznější nakladatele: na začátku XX. století jím byl František Topič či František Borový, v šedesátých letech Ladislav Fikar a na počátku devadesátých let tam dozajista patřil Ladislav Horáček. Po Atlantisu a Pasece jako třetí založil své nakladatelství Aleš Lederer dne 17. prosince 1989. Všichni by měli mít busty v univerzitní knihovně. Myšlenka založit nakladatelství se ale zrodila v Horáčkově rozevláté hlavě již v roce 1972. Mohou za to i jeho kamarádi Jirka Kaše, kunsthistorik, a Jula Hůlek, muzikolog, kteří ho přivedli k Váchalovu Krvavému románu, a ten určil celý jeho osud. Jak mi řekl, původně nakladatelství založil jen kvůli jedné Váchalově knize.
„Ve stejném roce ještě vyšel Ladislav Klíma a astrologický kalendář dalšího řimsologa Víti Čížka, Úsporná kuchařka… tedy jak je vidno, dělali jsme i ptákoviny. Zároveň jsme s Petrem Šabachem, s kterým jsem se znal již od osmdesátých let z hospod, domluvili, že budu jeho vydavatelem. Ta nejúspěšnější kniha se jmenuje Hovno hoří. Nad tím rukopisem jsme dlouho seděli a nevěděli, jak ho nazvat. V jeden moment povídal, víš, já mám takový pracovní název: Hovno hoří. Mně se hned zalíbil a říkal jsem: Petře, to je geniální. On se bránil: Prosím tě, co by tomu řekla Andulka a děti, kterým tenkrát bylo mezi deseti a patnácti lety. A tahle kniha udělala Šabacha, protože většina lidí se bála název vyslovit a říkala: Dejte mi toho Šabacha. Knihy se jen do roku 2007 prodalo sedmdesát tisíc výtisků.“
Velice charakteristická je i Horáčkova odpověď na otázku, jestli si nemyslí, že knihy jsou dnes drahé: „Ne. Knihy, co já pamatuji, stály vždycky deset piv. Když stálo pivo 1,20 Kčs, stály knížky 12 Kčs, a teď, když stojí pivo 35 Kč, stojí knížky 350 Kč. A brožované knížky máte za cenu deseti desítek, to znamená za těch 180 až 200 korun. Tohle není vtip, já tomu věřím.“
Horáček měl nevídaný nakladatelský talent, byl posedlý láskou ke knihám, byl pracovitý a velmi dal na svou intuici, žádným tradovaným nakladatelským moudrům nevěřil. Uvažovali jsme spolu o několika projektech, ale nakonec z nich z nejrůznějších důvodů sešlo, aniž to nějakým způsobem narušilo můj velký respekt k němu a naopak jeho sympatie ke mně. Vydal jsem u něho jen druhé vydání Knížecího života v roce 2002.
Bohužel i tato výrazná postava české kultury nás opustila 28. července 2015 ve věku 68 let.

Nevím sice přesně proč, ale když jsem se v roce 1990 definitivně vrátil, v hlavě mi zněla tato slova: „Hoci karpatský pastier, nesiem v sebe senzibilitu svojej matky. Mám svoju chlapčenskú predstavu večnosti. Keď zomriem, moju dušu budú v krčme očakávat moji dedinski vrstovníci, ktorí sú už všetci tam, dodrúzgali ich v lesoch stromy, v zbrojovke podusili kyselinové výpary. Neobstál by som pred nimi, keby mi povedali: ej, popánštil si sa, popánštil. Máš frajerku, ktorá medzi nás nepríde, lieta si po Paríži. Nesmiem sa teda popánštit.“
To je závěrečná pasáž z knihy Písačky slovenského spisovatele Dominika Tatarky, která někdy vychází i s dovětkem: …pre milovanú Lutéciu. Tatarka mi ve snech připomíná Maxima Gorkého: byl tak vysoký, kostnatý, vousatý a podobně rozčepýřený a jeho tvorba mi způsobem ztvárnění v něčem připomíná právě Jiřího Stacha: je taky o fixování hravých snů.
Tatarkovy Písačky, které jsem četl poprvé v exilu, mají formu dopisů, které stárnoucí spisovatel píše mladé dívce, své milence do Paříže, kde Dominik Tatarka před válkou studoval. Sice je to evidentně fikce, ale upletená na základě skutečných prožitků z tenkých drátků všem snům na památku. Jde o magickou reflexi Tatarkova dosavadního života, jak naznačuje i jméno milované osoby: Lutetia je latinské pojmenování Paříže.
V době, kdy jsem se vrátil, už nežil, a v době, kdy tento text píši, uplynulo od jeho smrti třicet let: zemřel 10. května 1989, ale to jsem v okamžiku návratu netušil a chtěl jsem ho navštívit. Jen jsem věděl, že v šestapadesáti letech se stal personou non grata a že žil v Bratislavě ve dvou podkrovních místnostech svého domku pod Slavínem. V půli sedmdesátých let, krátce poté, co přestal pracovat jako lesní dělník, mě k němu zavedla slovenská režisérka Zlatica Vejchodská. Tehdy mi věnoval knihu Proti démonom a podepsal se jako Dom-i-Nik. Z tohoto setkání si pamatuji už jen jednu jeho větu: „Lož má krátke nohy, ale dlhý nos. Tie kroky ale môžu trvať dvadsať alebo tridsať rokov, kdežto ten nos môže zapáchať oveľa dlhšie.“ Když jsem se jeho přítelkyně optal, jaký byl, odpověděla: „Velmi pokorný, zmierlivý, hĺbavý – a to zvlášť sám nad sebou. Stále sa pýtal, či nezhrešil, či sa neprevinil proti svojmu talentu, daru od Boha.“
Mezi kamarády ho připisuji neprávem, ale jeho duše velebící život jako takový mi byla a je dodnes, zvlášť když i náš premiér má dlouhý nos, těsně blízká. Smrt je slon, říkají v rovníkové Africe. Platí to u nás, na Slovensku i jinde.
Takhle selektivně nasbíraný obraz minulosti, kterou jsem nezažil doma, se ve mně stočil do ruličky, a jak je vidět, ani po třiceti letech mě neopustil, stejně jako slova Havlova kamaráda, filozofa Jiřího Němce z mé knihy Dialogy: Kde se znova nastoluje autoritativní či despotický režim, vrací se společnost na předdějinnou úroveň.