literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Ve svém minulém editorialu jsem sliboval, že Divoké číslo 61 vyjde v den 10. výročí novodobé internetové podoby časopisu. Když jsem si to zrovinka kontroloval, zjistil jsem, že první internetové číslo je datované až 19. listopadu 2002. Takže lituji a nechápu, jak je možné, že desáté výročí dvouměsíčníku vycházejícího šestkrát ročně přinese až jeho 62. číslo. Opravdu si to svým počtářským nedovzděláním vysvětlit nedokážu.
V každém případě ale současné číslo vychází v den 48. výročí Divokého vína, jehož historicky prvnímu číslu jsem přisoudil datum 19. září 1964. Bylo nudloidního formátu 105 x 297 mm, tedy A 4 přeložená na výšku, vyšlo v nákladu 1 000 výtisků, čítalo 32 černobíle tištěných stran a vínově červenou obálku, jejíž podobu nahlédněte na http://www.divokevino.cz/. Z dnešního pohledu se jedná o polygrafické strašidýlko. Uměleckou úroveň nebudu raději posuzovat, ostatně jsem v časopísku obsadil dvě stránky svými literárními explozemi já sám. Mými uměleckými partnery se stali spoluzakladatel Méla Machálek, vítězky literární soutěže Helena Pěkná a Oldřiška Svobodová, Michal Třeštík, Václav Hlásek, Edita Chýlová… Výtvarně číslo ozdobil Karel Hruška kresbami vyvedenými speciální barvou přímo na kovolisty. Jeho dřevořezby jsem našel na spřátelených stránkách http://www.artbohemia.cz/. Karel Hruška vytvořil mimo jiné emisi známek pofis č. 1285 – 1290 se sportovními náměty, nazvanou výstižně Sport 1963, a v roce 1968 zvítězil v druhé užší soutěži na novou bankovka v hodnotě 20 Kčs.


Jisté je, že Karel Hruška se narodil 19. března, tedy ve stejný den, jako slaví narozeniny moje dcery Dorotka a Markétka. Jistě už taky umřel, ale datum jeho úmrtí se mi nepodařilo zjistit. Jsem rád, že díky Karlu Hruškovi jsem o prvním čísle Divokého vína napsal alespoň malinko něco jiného, než dosud. Připomenu, že v prvním čísle Divokého vína byl i text o výtvarníkovi zdůrazňující, že jeho práce je motivována dílem Williama Shakespeare. Přikládám dvoustranu s ilustrací Karla Hrušky k veršům Jindřicha Háska.

Večer 19. září 1964 jsme s Mélou recitovali ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici verše Michelangela Buonarroti v pořadu nazvaném Titan a člověk a doprovázelo nás kvarteto zobcových fléten Vlasty Bachtíkové. Na internetu se dovídám, že Vlasta Bachtíková je dokonce autorkou skladeb pojmenovaných Libeňské obrázky. Naši spolužáci z libeňského gymnázia Na Zámečku Jarda Fiala a Robert Šmied promítali během recitace a hry kvarteta na tři plátna Michelangelovy obrazy a sochy. Hotová Laterna Magica.
Po představení si diváci rozebrali vytištěná Divoká vína a prodávali je po dvou korunkách kamarádům lačnícím po mladé avantgardní poezii a literatuře. Ano, po dvou korunách!
V 61. čísle internetového Divokého vína jsou zveřejněny básničky ze sbírky Karla Sýse, jež právě vyšla pod názvem Vzducholoď v parku, svědčícím o jisté poplatnosti malíři Kamilu Lhotákovi, jehož kresbami je ilustrována. Karel knížkou připomíná a uctívá 100. výročí výtvarníkova narození.
Výtvarníkem – erotikem čísla je díky šlechetnosti Viléma Stránského, majitele internetové aukční síně www.artbohemia.cz rakouský ilustrátor Franz von Bayros (někdy Marquis de Bayros ) 1866 – 1924, jehož grafiky patří ke skvostům fantasmagorické erotické imaginace. Mně je Vilém zapůjčil, vy si Bayrosovy obrázky můžete koupit, stačí pár kliknutí.
Pod záminkou desátého výročí se mi podařilo vymámit básničky i z Jaroslava Holoubka a Petra Cincibucha, nescházejí ani ostatní dobří holoubci Jiří Žáček, Zora Wildová, Michael Lorenc… všichni se vrátili.

L. H.

Několik kapitol z knížky Stařec a Kuře

ROZPADNOU SE NA PRACH…

Následující den se starý muž s Mladým a Nezkušeným Kuřetem sešel u obchodního domu Billa na Proseku. Dívenka měla absolvovat pracovní pohovor u zahraniční finanční společnosti, a tak si domluvili při příležitosti její cesty do Prahy schůzku.
Zakladatel babyboxů jí nabídl, aby pro něj vyřizovala korespondenci, a dívenka se snažila, seč mohla. Přinesla obrovský štos dopisů, a tak Jaroslav, místo aby svoji pravou ruku použil na hlazení jejího hladkého těla, podepisoval korespondenci.
Snědli podle dívčiných vegetariánských způsobů salát a vypili její oblíbený ananasový džus. Seděli v rohu pizzerie a starý muž využil místa skrytého zrakům personálu – nikdo jiný v restauraci nebyl – a snažil se alespoň pod stolem dívenku milostně vzrušit. Pravou rukou hladil její levé koleno.
Cítil, že je poddajná a vláčná, přilnavá a prostupná.
„Přál bych si být s tebou,“ šeptal jí.
„Já s tebou taky,“ zněla nejsladším hlasem její tichounká odpověď. Vlastně ji ani neslyšel, nezapomeňme, že Jaroslav je napůl hluchý, ale odezíral ji z dívčiných rtů.
„Kdy začneme fotografovat?“ zeptalo se jej Mladé Kuře a starý muž to chápal jako nejkrásnější vyznání. Jako výzvu.
„Opravdu chceš, miláčku?“ zeptal se jí vzrušeným hlasem.
„Jasně, že chci! Tenhle víkend?“ odpověděla jistě a bez váhání.
Oba věděli, že na fotografování je cosi ještě důvěrnějšího než na vlastním milování. Je to zaznamenání společného okamžiku souznění provždy. Tedy alespoň do té chvíle, než obrázky někdo vyhodí i s počítačem. Do té chvíle, než všechny knížky, v nichž budou otištěny, skončí ve sběru nebo se rozpadnou na prach ve starých, nikým neotvíraných knihovnách.

SNĚMOVNA NAVRHUJE TŘICET METÁLŮ

ZPRÁVA NA WWW.NOVINKY.CZ

9. června 2011

Sněmovna bude rozhodovat o třicítce jmen, které si z padesátky návrhů obdržených od občanů osvojili i poslanci, až za týden. Mezi navrženými převládají účastníci protikomunistického či protifašistického odboje. Ze známých osobností současnosti jsou tu mj. jména zakladatele babyboxů či motocyklového závodníka Františka Šťastného.

Kuriózní je, že Franta Šťastný byl můj kamarád, uvědomuje si zakladatel babyboxů. Žili na počátku sedmdesátých let každý na své lodi v Jablečné zátoce pod Libeňským mostem. Lodě kotvily jen pár metrů od sebe. Jaroslav obýval dvacet metrů dlouhý hausbót, na němž se za slunného letního počasí scházela pražská umělecká smetánka. Nechyběla zpěvačka Eva Olmerová, přišla začínající Jitka Zelenková a zpívala svůj první hit Cinkají, cinkají zvonky bílé… Obsluhu si vzal na starost Zdeněk Braunschläger, herec bez angažmá. Snažil se uživit prodejem nápojů na lodi.
František Šťastný se pyšnil nádhernou motorovou jachtou, blyštící se mosazným kováním. Leštila je černovlasá Jitka a přitom zpívala a tančila. Prvním majitelem jachty byl prvorepublikový pražský bankéř Julius Petschek.
František chtěl z Jaroslava vychovat motocyklového závodníka: „Vím, jak na to, naučím tě grify!“
Starý závodník vracející se v noci na loď po pitce na souši Jaroslava často vzbudil a donutil pít do rána. Dokud sám neusnul. Frantovy pitky byly proslulé. Stalo se, že Jaroslav – proti Františkovi Šťastnému mladíček – tajně prchal a ujížděl svým autem po navigaci, aby nemusel pokračovat v pití. František Šťastný je dávno po smrti a Jaroslav nepije. Netěší jej to.
Koho by zpráva o státním vyznamenání nepotěšila? Jaroslav na ni narazil ve čtvrtek 9. června večer na internetu. Není to poprvé, na státní vyznamenání byl Sněmovnou navržen už v loňském roce. Dnes už ví jistě, že si na Hrad pro vyznamenání jít nechce. Pokud by byli současně vyznamenáni bratři Mašínové, mohl by svoji neúčast zdůvodnit negativním postojem k nim. Jenže tentokrát je Senát nenavrhl a je nepravděpodobné, že to učiní Sněmovna.
Pohrávat si s myšlenkou na státní vyznamenání je lichotivé, samotné předávání na Hradě se ale střetává s jeho stylem. Odmítnout převzít státní vyznamenání? Omluvit se ze zdravotních důvodů? Ještě mi je Klaus nepřiklepnul, uklidňuje se.

VŠECHNO JE JINAK

Starého muže navštívila Klára. Pozorný čtenář předchozí autorovy knížky si jistě vzpomene, že ho na jaře loňského roku poctila nejen svojí návštěvou, ale probudila jeho staré fantazie. Tentokrát nejinak. Klára je duší dramatik. A taky předvídavý čtenář Jaroslavových vizí.
Klára je černá, vlasatá, vysoká a všechno je na ní dlouhé. Ruce a samozřejmě i nohy. Prostě taková žena, na niž starý muž ve své obrázkové knize nejraději zalistuje. Mohli bychom říct, že jeho pohádková knížka o ženách se rozvírá v tom místě sama. Jak jsou její hřbet a vazba častým otvíráním navyklé.
A z čeho Jaroslav soudí, že je předvídavá? V čem spočívá její dramatické nadání?
Klára s sebou na Hájek přivezla děvče plavovlasé, vysoké, ruce a nohy má jen o stupínek méně dlouhé než Klára sama. Plavovláska je nositelkou nejženštějšího jména – Jana.
Zkušená Klára věděla, že starý muž má letitou vizi – fotografovat tmavou a plavovlasou dívku společně. Stačilo lehce zčeřit hladinu jeho ospalého životaběhu a Jaroslav se chytil jak hloupý starý kapr na chutnou návnadu.
Provedl dlouhou plavovlásku a ještě delší tmavovlásku po svém statku, a zatímco dívky rozdávaly pamlsky zvířatům, která byla šťastná, že se jim věnují, obhlížel chovatel odborným okem fotografa i zkušeného posuzovatele exteriérů koní jejich postavičky.
Klára našla zalíbení ve fotografování, a tak svůj nový Canon přinesla z auta jako první. Jaroslav to pochopil jako pobídku a došel si pro svůj Nikon. Dovolil se dívek a fotil je každou zvlášť. Pak spolu. V tu chvíli pocítil napětí a vzrušení a věřil, že dívky tuší a že je obestřelo souznění. Jestli nerezonovala v tom okamžiku Jana, Klára zcela jistě. Zná starého chovatele od dětství, kdy u něj začínala jezdit na koni. Třináctiletá hubená holka v červených teplácích. Už tenkrát věděl, že z ní vyroste přitažlivé ženské stvoření.
Dívenky odjely z jeho domu v dobrém rozmaru a Jaroslav si prohlížel jejich obrázky. Fantazie pracovala na plné obrátky a vytvářela vize fotografií, které by s nimi mohl pořídit. Předčily všechny představy o focení Mladého Kuřete. Věděl, že s dvěma ženami nedokáže navázat kontakt tak důvěrný jako s jednou. Ale viděl je, jak plují prostorem na dvou lávkách místo na jedné, na níž dosud vídal Mladé a Nezkušené Kuře. Lávky letí nad sebou a dlouhé tmavé vlasy výše zobrazené dívky spadají na plavovlasou plující pod ní. Jejich ruce se dotýkají, jak plavou vzrušením tetelícím se prostorem před vzdáleným horizontem.

SMUTNÁ KETTY

Jaroslav okouzlený mladými ženami zcela zapomněl na starou a vrásčitou Ketty z počátku tohoto příběhu. Starý muž neví, jak Ketty vypadá po čtyřiceti pěti letech, kdy ji viděl naposledy. Prostě si ji představuje vrásčitou, jakoby z krepového papíru.
Vzpomněl si na ni teprve ve chvíli, kdy se na displeji jeho mobilu objevilo na vteřinu její jméno. Telefon jednou zazvonil a dost. Jaroslav nepochyboval, že je to znamení, kterým ho Ketty vyzývá, aby jí zavolal. Ostatně jí to tak slíbil, když spolu mluvili naposledy. Udělal jsem to ale spíš ze slušnosti, vymlouval se sám sobě. Nakonec skutečně zdvořilost převážila a zavolal jí zpátky.
„Ahoj, Ketty!“ pozdravil ji vesele, jako by byl bůhvíjak nadšený, že se mu ozvala. „Porodil jsem všechna hříbata, mám nové čočky v očích a konečně na tebe pořádně uvidím!“ vykřikoval v jistých rozpacích páté přes deváté, snaže se, aby zamluvil svoji dlouhou odmlku.
„Děkuju, že jsi zavolal,“ ozvalo se z mobilu smutným nakřápnutým hlasem. „Proboha, Ketty! Proč jsi smutná?“ otázal se Jaroslav, protože pochopil, že hlas ženy je vážný.
„Smutná…? Jsem stará, nemocná, nikdo mě nechce. Mám být snad veselá, jako jsi ty?“ odpověděla otázkou, na kterou nečekala odpověď.
„Jsem starý, nemocný, nikdo mě nechce. Mám být smutný, jako jsi ty, Ketty?“ oponoval Jaroslav, ale stará žena se nedala.
„Včera jsem tě viděla v televizi. Mluvil jsi vesele, oči ti jen hrály. Byl jsi plný nadšení a slušelo ti to, líbil ses mi,“ vysvětlila Ketty o stupínek méně beznadějným hlasem. Dokonce snad s malou dávkou koketérie.
„Nesmíš věřit všemu, co vidíš v televizi. Z televize jsem jel domů a plakal na záchodě, milá Ketty.“ Starý muž byl se svým televizním vystoupením na ČT 24 s moderátorkou Patricií Strouhalovou spokojený a dostal hodně kladných ohlasů. Rozhodně neplakal, ale byl si jist, že od smutku, o němž Ketty mluví, ho dělí jen málo. Na veřejnosti září, doma promluví jen zřídka. „Dědečku, proč se nikdy nesměješ?“ zeptal se ho vnuk Samuel.
„Přijeď, Jaroslave, chtěla bych plakat u tebe v náručí. Nebo bychom plakali spolu,“ prosila Ketty.

OZVALA SE MAMINKA HOLČIČKY ODLOŽENÉ V OSTRAVĚ

-----Original Message-----
From: Zdenicka.krasna@seznam.cz
[mailto:Zdenicka.krasna@seznam.cz]
Sent: Monday, June 13, 2011 4:16 PM
To: hess@hess.cz
Subject:

Vážený pane, asi je Vám jasné, kdo Vám píše. Jsem matkou Zdeničky Krásné a týden se odhodlávám Vás kontaktovat. Dnes ráno jsem Vám poslala dopis, doufám, že se k Vám v pořádku dostane a budete mít možnost a chuť mi odepsat. Předem děkuji.

Děkuju za důvěru, milá maminko Zdeničky. Komunikace se mnou není problém. Jistě Vám odepíšu, ale můžeme spolu i mluvit, chcete-li. Rád Vám zavolám, abyste neměla vysoký účet. Velmi si Vašeho postoje cením, což jsem řekl i novinářům. Ozvěte se.

Vážený pane, volat jsem chtěla hned na druhý den. Ale jen při pomyšlení na dceru mě přepadají záchvaty pláče. Nevím, jak jí je, jestli není nemocná a sama. Ta nevědomost je nejhorší. Přečtěte si můj dopis a já se pokusím uklidnit a zavolat Vám co nejdříve.
Děkuji.

Přečtu si dopis hned, jak jej dostanu. Váš smutek úplně chápu. Děťátko je zdravé. Předpokládám, že jste holčičku odložila uváženě. Jsem Vám plně k dispozici.

Vážený pane,
malou jsem odložila opravdu s uvážením, ale to píšu i ve svém dopise. Mé dítě je pro mne vším, i když to tak vlastně nevypadá. Pro mne je důležité, aby měla co nejdříve nový a krásný domov. Tíží mne nevědomost o tom, kde malá je, jestli má potencionální rodiče… Můj život a vše kolem něj je teď mimo, je mi jedno, co bude se mnou, důležité je moje dítě, to je pro mne nejdůležitější. Chci, aby byla zdravá, šťastná a spokojená. Aby měla vše, co má spokojené miminko mít. Mám chuť se rozběhnout rychlostí světla a vzít si ji k sobě, tulit ji k sobě… ale co já svému Uzlíčkovi dám.
Miluji své dítě, opravdu mi věřte, proto tohle všechno, proto, aby měla krásný domov a zázemí.
Věřím, že to dokážeme, že moje malá Princezna bude šťastná, zdravá, veselá.
Sama se sebou se musím vypořádat, ale už vím, co znamená prožívat peklo. Je to jako by člověku někdo vyrval z těla srdce, úzkost a strach, nevědomost, nenávist vůči sobě samému… to je teď můj denní chléb.
Ale život mé dcery, to je to, co je nejdůležitější a hlavní.

Dopis jsem zatím nedostal, milá paní, a tak odpovím na Váš email. Jestli jste holčičku odložila s tím, že je to pro ni nejlepší, jste-li skutečně v tak špatné situaci, že byste se o ni nemohla dobře postarat, pak jste udělala to nejserióznější a nejkorektnější, co jste udělat mohla. To ovšem nedokážu posoudit, neb Vaši životní situaci neznám. Rozhodně máte moji morální podporu.

V dopise jsem situaci nepopsala, opravdu jsem netušila, komu se může dostat do rukou. Večer Vám napíšu email. Jste mou jedinou oporou. Nechci Vás nijak obtěžovat, ale jste taková „spojka“ mezi mnou a dcerou a já si Vás nesmírně vážím.
Děkuji za vlídná slova.

Děkuji za vlídná slova? Jako kdybych tu větu napsal já sám, říká si Jaroslav, takhle obligátně odpovídám na pochvalné emaily. Je to moje věta. Nepsala si ta žena se mnou už někdy v minulosti, napadá jej.
Zakladatel babyboxů se chce samozřejmě dozvědět, co maminku vedlo k odložení dítěte. Považuje za důležité pro svoji další práci, aby znal důvody vedoucí maminky nebo rodiče k tak osudovému činu. Vzápětí došel další email.

Vážený pane,
píšu Vám slibovaný email. Ani nevím, kde začít, abych se nezamotala a abych vůbec našla síly celý email dopsat.
Nemám před Vámi strach alespoň zčásti nebo i úplně odhalit svou identitu, malou jsem chtěla předat anonymně z toho důvodu, že jsem si o babyboxech přečetla i to, že umožňují rychlejší umístění dítěte do nové rodiny. A také v to neustále doufám, že už je o ni zájem nebo už se dokonce hřeje v nové postýlce.

Je mi 24 let, jsem svobodná a až do 6. 6. bezdětná. Vyrostla jsem vcelku v normální rodině, otec nás opustil, okradl, nezajímal se o nás, ale maminka s pomocí babičky to zvládla a z nás mohli vyrůst normální lidé.
Bez problémů jsem prošla základní i střední školou, první problémy přišly až na vysoké škole. První rok po střední škole jsem se na vysokou nedostala, a tak jsem nastoupila na rok do práce s tím, že se za rok o studium pokusím znovu.
Ale zalíbilo se mi, že s výdělkem jsem samostatnější, svobodnější, víc věcí si mohu dovolit. Přes protest své maminky jsem teda podala přihlášku k dálkovému studiu na vysoké škole a přijímací zkoušky jsem zvládla. Prvním problémem bylo školné, které na mé škole činilo 25.000 Kč ročně, ale vydělávala jsem si, takže jsem neměla problém investovat peníze do vzdělání a zajistit si tak lepší vyhlídky do budoucna.
Asi nezkušenost, naivita a hlavně to, že jsem se rozhodovala sama, zapříčinilo to, že jsem ve 20 letech nespořila, utratila jsem vše, co jsem si vydělala. Žila jsem v té době ještě u maminky, takže na mé aktivity po zaplacení části nájmu zbylo peněz dost.
Osudovou chybu jsem udělala, když jsem uvěřila tíživé situaci svých přátel, kteří mě žádali o pomoc. Byla jsem zaměstnána na dobu neurčitou, bez dluhů, takže jsem jim naivně na své jméno půjčila 60.000 Kč, peníze však nespláceli a já se dostala do neuvěřitelného kolotoče a přišlo také snižování stavů v práci a já byla nucena odejít. Zaměstnavatel byl tak „šikovný“, že jsem podepsala dohodu a neměla ani nárok na odstupné. Dnes, skoro po třech letech, činí můj dluh skoro 200.000 Kč a já nyní se svým výdělkem 11.000 Kč a s garsonkou v podnájmu, za kterou platím 6.000 Kč měsíčně, nejsem schopna uživit miminko. Nad hlavou mi visí exekuce a já naprosto netuším, co dělat. Občas vezmu noční, nebo nějakou brigádu a vydělané peníze vrážím do dluhů svých „přátel“.
Je to má obrovská chyba, největší v životě, nenávidím sebe sama za to, kam až to dospělo. Dluhy a finanční tíseň mne donutily ukončit i studium na VŠ v době, kdy už jsem za studium dala 75.000 Kč, část ještě splácím.
Nemohla jsem dát svému dítěti bezpečný domov a nenávist, která mě vůči sobě provází, je nesnesitelná. Nemůžu se na sebe ani podívat.
Přítele mám již od puberty, studuje a nevydělává. Strach a moje slabost mi zavázaly ústa a já nikomu, ani jemu neřekla, že jsem prošvihla termín interrupce a těhotenství jsem tajila. Za celou dobu si nikdo, ani přítel, ani maminka nevšimli, že jsem těhotná. Asi je to další zásadní chyba, asi jsem to měla říct, nechápu sama sebe. První měsíc jsem jen počítala peníze a přemýšlela, jak to udělám… další měsíce se to opakovalo, vždy vyšel stejný výsledek. Nula, to je to, co můžu dát svému dítěti… jen lásku a z té se nenají, nevystuduje. Zpackala jsem to od počátku, neuměla jsem komunikovat s okolím, požádat o pomoc, řešit… zbaběle jsem vymyslela tohle řešení a teď dostávám facky, dobře mi tak… ale co malá, ta na to doplácí nejvíc, na moje chyby.
Nejistota, která mě tíží, strach, co je s maličkou, jestli ji nic nebolí, nemá hlad, není jí zima… že je zdravá a chová ji někdo v náručí. Moje okolí mě přestalo poznávat, cítím se jako bez citu, chladná, prázdná. Myslím jen na malou a ona jediná ve mně vzbuzuje city… ostatní je šedé, studené. Je mi jedno, jestli venku svítí slunce, prší nebo padají meteority… nevidím kolem sebe nic, nevnímám nic, jen ji. Mám pocit, jako by život skončil, že už se nikam nemůže posunout, vše je šedé, fádní. Jestli se něco děje u nás nebo ve světě, nevím, nevnímám nic… jen hledám informace o dceři, každý den si říkám: „Třeba se dnes o malé něco nového dočtu.“ Žiju jen malou.
Nejhorší stavy mě provází při odstříkávání mateřského mléka, které měla pít, aby byla zdravá… to jsou záchvaty pláče a bezmoci asi největší, v tu chvíli je úzkost tak nesnesitelná, že chci usnout a už se neprobudit.
Nevím, co přijde. Chtěla bych mít děti, podle mě je život bez nich zbytečný, prázdný a smutný… ale budu moct ještě někdy mít děti? Budu schopna vychovat dítě s vědomím, že jedno je u mě a druhé kdoví kde? Může vůbec taková matka jako já mít dítě? Ty myšlenky jsou k zbláznění, provázejí mě neustále.
Ano, mohla jsem zkusit protahovat osvojení, nevzdat se rodičovských práv a za dva tři roky, až se moje situace zlepší, se pokusit o malou žádat o navrácení do péče… ale tři roky po ústavech? Jen ji navštěvovat? Vzít jí tím dětství a právo na rodinu a krásný život? To prostě nejde, to by bylo sobecké.
Máte jistě více možností se dozvědět, co je s malou. Udělám pro ni cokoli na světě… k urychlení adopce položím třeba život, pošlu veškerou svou zdravotní dokumentaci, cokoli, co umožní moji Berušce žít krásný a šťastný život. Sejdu se klidně s potencionálními rodiči, vystoupím z anonymity, vše, co ulehčí mému srdíčku, šanci na spokojenější život, než by měla se mnou.
Nenávidím sebe, za to, že peníze vstoupily mezi mne a mé dítě, nenávidím peníze, protože mi nedovolily nechat si dceru u sebe. Jste můj zachránce, jediná bytost, které se mohu svěřit, když nepočítám svého psa Matýska, tomu po nocích pláču do kožíšku. Byl se mnou u porodu, takový malý zachránce ztracených duší.
Moc mi pomáháte, jsem Vám vděčná a zavázaná. Snad mi rozumíte a snad Vám mohu i nadále psát, pomáhá mi to vyplakat se.

Maminka Zdeničky Ivetky se od jiných až dosud s ním komunikujících nešťastných maminek odlišuje i svým bezchybným pravopisem a takřka dokonalou češtinou. Okamžitě si všiml, že své pocity mu popisuje nikoli zcela jednoduchá a nevzdělaná žena.

Je to smutné čtení, milá paní. Můžete mi nejen psát, ale můžeme spolu i mluvit. Kdybyste byla v Praze, nabídl bych Vám setkání. Rád bych Vám pomohl. Nikdo neví, že jste porodila? Ani Váš partner či maminka?

Nikdo neví, že jsem porodila. I když jste z Prahy, ráda bych se s Vámi setkala. Setkání s Vámi jsem si přála už v těhotenství, měla jsem to udělat. Jsem schopna se do Prahy dopravit. Ozvu se Vám. Mám k Vám bezmeznou důvěru.
Teď to po sobě čtu, nechci po Vás peníze! Vím, že Vás lidé využívají. Chci si promluvit a zařídit svému dítěti bezpečný domov.

Sejdu se s Vámi, budete-li si přát. Váš smutek mě dojímá. Možná byste mi přece jen měla poslat svoje číslo.

Dobrý den Vám přeji,
je to jen pár hodin, co jsem s Vámi mluvila, byl to oživující rozhovor. Ačkoli si to nezasloužím, moc jste mi pomohl začít přemýšlet nad věcmi trochu jinak, překopat i svůj život. Vím, že nejste sociální pracovník, ani psycholog, ale moc hezky se s Vámi povídá. Včera, po našem rozhovoru jsme dokonce usnula a za těch šílených 12 dní jsem dnes spala celé 4 hodiny. Ale stejně se nic nemění. Myslím na ni, kudy chodím, ve dne v noci, a představuju si, jak by nám spolu bylo krásně. Mám chuť se na všechno vykašlat, jít si pro ni a utéct někam pryč, kde budeme samy dvě. Hodně se mi o tom zdá. Vím, že jste říkal, ať se tím nedeptám, ale to nejde. Prostě na ni nemůžu přestat myslet nebo zapomenout. Jak jste se včera ptal, jestli uvažuji o tom, vzít si ji zpět a já Vám řekla, že ne. Myslím na to stále, ale nemůžu to udělat, soud by mi ji ani nepřidělil zpět. Není to o tom, že ji nechci, já ji mít prostě nemůžu. Je to peklo tohle všechno. Jen, ať je moje maličká v pořádku, zdravá a šťastná.
Omlouvám se, jestli Vás tím obtěžuji, jste opravdu jediný, s kým můžu mluvit či si psát.
Hezký den Vám přeji. K…

S Vámi se taky hezky povídá, milá K…, i když jste nejsmutnější. Pomohl jsem Vám překopat život?

Hezký večer,
překopat některé zásadní věci, jako třeba zamyslet se nad partnerem, který sic studuje, ale není schopen se ve 24 letech odstěhovat od rodičů a být samostatný. Věci by plynuly jinak, mít dva platy. Dnes jsem s ním po osmi letech vztah ukončila. A tím jsem začala a míním pokračovat dál i sama u sebe. Na vysokou letos nenastoupím, jak jsem plánovala, ale budu pracovat tak, abych měla splaceno vše co nejdříve. Musím se nějak dostat z toho srabu a musím sama sobě dát možnost na normální život s dětmi. Snad někdy ještě budu schopna milovat tak, jak miluji svého malého Uzlíčka, a snad to, že i když se o ni nemohu nyní postarat, mi nebude časem bránit v tom mít děti a moci se o ně starat sama. Dala jsem jí život a doufám, že ho bude mít nádherný. Nemůžu na ni přestat myslet, točí se kolem ní celý můj svět. A ani na ni myslet nechci přestat, bolest je to nesnesitelná, ale i přes to všechno je moje srdce zalité láskou jen a jen k ní. Snad se mi povede vše, čeho chci docílit, a snad tenhle krok, rozejít se s partnerem je krok k lepší budoucnosti.

Přejete-li si mluvit se mnou, mohu Vám zavolat, milá K…

Jste Zlatý člověk, šťastné to Vaše děti, mít takového tatínka, to je štěstí. Ráda bych Vás slyšela, ale dnes už nejsem sama. Jsem u své maminky, snažím se jí podat vysvětlení rozchodu s partnerem. Mohu Vám zavolat třeba zítra? Děkuji.

Jaroslav si o sobě nemyslí nic dobrého a slova nešťastné maminky odložené holčičky ho nepřesvědčila. Naopak – ví, že se o své děti stará málo, že víc času věnuje babyboxům, koním, psaní knížek a vydávání Divokého vína, než péči a výchově svých malých synků. Jistě nestrádají hladem ani zimou, ale spíš proto, že mají dobré maminky, jejich starý otec za moc nestojí.

Ludvík Hess