na další stranu
Jaromír Čapka
***
Znám ten pocit, kdy srdce hrozí explodovat. Vím, že život je moc krátký na to, aby sebestředné analýzy počinů vše zaškatulkovaly, vyhodnotily a uložily k posouzení. Jímá mne zděšení, když čtu, že jakýkoli počin je lichý. Nebo zdá se být lichým. Není to totéž a znám to rozčarování z jalové sklizně.. Třicet let jsem nebyl účasten tohoto vinobraní a za tu dobu se mnohé změnilo. Jazyk nesmrtelných je na umření. Údy, kdysi podpírající oblohu, povadly. A nyní snad neunesou ani pero, aby přikázaly otevřít hledí a zacílit jedním směrem?
Nevěřím, že ta čarodějka, která mi léta ukazovala cestu, je na umření.
Naopak. Její lůno je hluboké, ale naše první selhání bylo falešně vyhodnoceno.
Tajně doufám, že to tak není. Že žádostivost přeroste v žádoucnost a hradby lichosti padnou. Jednou provždy. Navěky. A moje čarodějka rozpřáhne své paže. Zatančí svůj tanec, kdy v nesmrtelném reji víří všechny moje tužby. Nežádám, ale prosím: nenechte umřít tu sílu, která mi dala naději vyrůst. Nezahazujte příležitost být jinými a nezavírejte mi cestu k návratu. Jsem jen jeden. Zatím. Ale za mnou možná přijde těch deset spravedlivých a najdou Vaše stopy. Zřetelně obtisklé v měkké lesní prsti, možná už téměř zkamenělé, ale s jasnými konturami. Také jsem do nich vkládal svoje chodidla. Opatrně a nejistě. Ohlížeje se, jestli není nikdo nablízku.
Nebyl, a než mě někdo mohl zastavit, udělal jsem to. Stopa mé dlaně zůstala obtisknuta na ňadru mé čarodějky.
Toužím po návratu, jako malý chlapeček, zasažený steskem po jediném údolí. Údolí, které navždy určilo jeho původ. Ale směr jeho pochodu je jedna velká neznámá, a tak, jak ho žene jeho touha, stíhá mne neukojitelné žízeň po ňadrech té čarodějky, po teplé kůži jejího těla.
Po inspiraci, která je živnou půdou všech básní…
Tak mi prosím neříkejte, že tato cesta je dávno slepá. Stejně se jí vydám a odstřelím dynamitem všechny nepřístupné překryvy.
A ani nebudu vyhodnocovat detaily bloků odstřelu. Na našem zbytnělém srdci není místo pro další nánosy tuku. Vše už je ukončeno.
STESK
jsi daleko
daleko z dosahu ale tady
v epicentru
dosahuje žár stesku
miliardy stupňů
O PRAVDĚ
Co člověk to pravda
co názor to víra
Každá pravda je více či méně pravdivá
která je nejpravdivější?
Lidi
Pravdivá pravda je ze všech pravd
ta nejpravdivější
Cože?
Že to není pravda?
Možná máte pravdu
JÁ A TY
Znám tě snad staletí
a tvoje tvář mi vždycky připomíná
že jsem to stále ještě já
Vidím své štěstí
ve tvém úsměvu
ve tvé bolesti
vidím svoji vinu
a ve tvém srdci
vidím svoji tvář
POKÁNÍ
Tak opět vystupujem
na pahorek hanby
abychom sami přiznali
svůj omyl
Kdo jsi bez viny hoď první kámen!
je poslední naštípnutá berle
která nás podpírá
Přišli jsme na vrchol
teď jenom zahodit srdce
a skočit
a natlouct si
aby se kolem nás roztekla lítost
Zástup zašlapává do písku
rozplácnutou trosku
Nebylo to schválně – věřte nám
Dav už nám odpustil
když si přišel na své
kaluž lítosti vysychá
a kosti v našem rozdrceném těle
opět srůstají
PÁD
Je 36 minut po půlnoci
stanul pod horou Naděje
a vzhlédl k jejímu vrcholu
Jaké jen má jméno její hrot?
Nespěchá
zapálí si cigaretu a
pečlivě překontroluje svůj stav
Je spokojen
0, 45
Zatlačil do písku nedopalek Pochybnosti
0, 46
Započal výstup
S obrovským úsilím zatlouká do hory Naděje
skoby Snů
Lano se napjalo a bylo uchopeno mohutnými dlaněmi
0, 52
Prvních deset metrů Reality je za ním
Neohlédá se
Je to jeho zásada – nevzhlížet zpět
0,59
První kamínek Naděje se vydrolil
a kutálí se zpět do Reality
Napjatě jej sleduje očima
a lano Skutků zaznamenává první trhliny
Ještě je čas se vrátit
To však nepatří k jeho zásadám
S obrovským úsilím zatlouká do hory Naděje
skoby Snů
článek v novinách vzbouřil veřejné mínění:
- Jsou to blázni – říká jedna starší paní
- Tak proč tam vlastně lezou?
NOVÝ ROK
Nadešel Nový rok
sestoupil s odhodláním na zem mezi nás
poskládal křídla a pod víčka nám
vehnal sníh
Nadešel Nový rok
a tužba přišla s ním
aby až na dno duše vymrazila
naše city
Nadešel Nový rok
a uslyšel náš smích
před prahem stojící a břeskný
My spali měkce v závějích
přikrývky loňského sněhu
SNY NOCI
Bylo nám krásně
ve chvílích dosud nepoznaných
v hurónství bohů
v apokalyptické hře
oddávali jsme se slastem prvobytné síly
K ránu nás síly opustily
a modravý úsvit
uzavřel nám cestu k snění
realitou zcela všedního
svítání...
JEN KLID!
Nalili mi život
do skleněné číše
do džbánu bez cejchu nalili
mizernou míru
Zvedl jsem pěst abych zažádal
o knihu přání a stížností
a oni předložili účet
MYSLÍŠ, ŽE PLÁČU ?
Hledal jsem pravdu
nechtěl jsem si lhát
a nebál jsem se
v cestě bludných strží
Boj to byl krutý
a já byl tak mlád
za temných nocí když
odcházel jsem stát
na stráže víry
pod klenbou tvé hrudi
zřel k ránu ohně plát
a s spánkem zápolil
Teď je mi jedno
že jsem povolil
Hledal jsem lásku
nechtěl jsem si hrát
VÍRA V TEBE
Věřil jsem ti a skočil
ale ty jsi neotevřela náruč
a já dopadl tvrdě na zem
Dala ses do smíchu
a podala mi ruku
nepřijal jsem ji
opřel jsem se o svou
trojitou frakturu srdce
KARTOTÉKA
Lásku jste chtěl najít?
Tak koukejte
/papíry šustí a sténají
pod nápory faktů/
Odtud až potud
sahá láska Dál
je už nenávist a žal
Ne
Nesnažte se argumentovat Tenhle
systém je léty ověřen a
plod stromu Nelze
trhat před dozráním
Jen svými názory vnášíte
chaos do zaběhlých pravd A to
je přísně zakázáno
Smíte se smát Však
úsměv na půl úst
není úsměvem Je to
jen chytání ryb bez háčku
a tohle zákon nepřipouští Proto
vezměte do obou rukou plán
svého života
/na rubu jsou pak
pokyny a vysvětlivky/
Odtud až potud
A vaše první značka
začíná támhle za tím stromem
Nálada večera s flaškou červeného vína
Utopit slabost
v dvou deckách červeného vína
a stačí jen vzít za kliku
Tolik málo stačí k proklouznutí
přes řídké mříže ostrohranných prstů
Kolébka je šitá na míru rádoby osudových lásek
a nelásek
Vadnou a stárnou
květy kopretin
Zlé oči Baalovy Svítilny svítání a zhasínání
a bezbřehá šeď
kostrbatých slov
Já vím Ty víš
a zase jenom vzduchoprázdno
Vývěva Výcuc Vylízání
Vyčerpání
Vyšrafovaný obraz jednookého piráta
Pravda
Odtud až potud
odtud až tam
Já musím Ty musíš
a nakonec stejně sklopíš K zemi
hrot svého kopí
Utopit slabost
v dvou deckách červeného sektu
Granátově rudé rty
karmín tváří
Purpur a šarlat
Krev vítězů a poražených
západ a východ Červánky
zlé oči pekelného Baala
Nachové spojení láskou spletených mileneckých těl
a červená těsně před překážkou
Červeň studu Červeň zloby
červeň lítosti a pokání
a nakonec stejně sklopíš K zemi
hrot svého kopí
Neprůstřelná vesta je jen
slabou ochranou Jak
pobaveně se jí smál...
To už je pryč. Jen tak
v košili se
cítíme naprosto bezpečně
Na kopí brousek Sklenice na stopce
dvě oči Dvě slunce a
dvojitou dávku
Vrchovatě
Na sloupci noci je slyšet čísi pláč
po ulici jde chodec a nevnímá
plíživé oči těch skutečně pravdivých
a správných
I tady postavili maják
zastřel hvězdy a smetanu oblak
Ale to nikoho nezajímá
V pološeru a při svíčce kde Dávno
na prach zetlela všechna pro a proti
Zlatá střední cesta
Moc světla na tak málo...
moc málo na tak moc...
I osvícenství má své meze
To Koniáš by vám ukázal!
Pravdu můžeme uchopit podhmatem nebo nadhmatem
Lež neměla své místo nikdy v žádné filozofii
Palec zastrčený mezi
prostředníkem a ukazovákem
Jenom dvě věci na světě mě
nikdy nepřestanou udivovat...
Kant by si hrůzou kousal nehty
Když už lezeme do kopce Tak
proč toho ještě tolik vláčíme s sebou?
Nejlevnější počasí je polojasno
ale přináší plíseň a rezavění
Brousek se zlomil a hrot kopí otupěl
Bolest je lidská stejně jako to ostatní
...ale včera jsi říkal že...
Etna pohřbila Pompeje za pár hodin
...ty mi lžeš...!
a vyhrabávali je až za stovky let
Jeden jediný lidský život je
daleko kratší
než vzdálenost ze Země na Zemi
než vzdálenost dvou duší
o jejichž podstatách se dá
po léta jenom polemizovat
Tělo je k ničemu
/fotbalové hřiště buněčných molekul/
Noc dotančila vířivý rej
Může vůbec ticho ustrnout?
Smuteční hosté odešli a sál je prosycen
plísní
ranní podhoubí vyčpělého večera
Váza s jedinou zvadlou růží
ex post Requiem
Ráno si hladí bílé břicho
Potud a dál už...
víčka se klíží olovem svítání
Ještě jeden útok Z posledních sil
a definitivní ztroskotání
Ptáček lapená na vějičku Motýl
přibodnutý entomologickým špendlíkem Zajatec
Vězeň
Miláčku
amnestuj mne alespoň ve svém srdci!
Cosi vlhkého a růžového
Amnestie se povoluje jen vyvoleným
? Nemůžu přece pořád chodit se sekyrou u pasu -
Rozkvétání těch prvních a jemné flažolety
Měl a už nemá
měl dáti Dal
Dal?
Kdo vynáší rozsudky nad dobrým a nedobrým?
Jde to čím dál hůř a hůř
Včerejší noc sejmula masky a to
Co zbylo...
Směs lítosti a pohrdání
Propadání
...a žhavý jícen trpké pravdy...
Dokud se bráníme Nic není ztraceno
poslední umírá člověk
Popínavý břečťan se pne po hradební zdi
Tady někde jsme včera potkali lásku
-Mýlíte se Burnsi. Tady se včera stala vražda-
Nedopsaná báseň na pomačkaném pergamenu.
Stála tu v bílém kožíšku Tak podobná
těm před ní
až se mi chtělo plakat
K ránu se ochladilo Vyhaslým krbem
vylétly zdoutnalé zbytky včerejšího večera
Dozrávání Uvadání Opadávání Tlení
metamorfóza každého večera
Zbytky večeře na dubovém stole
Vyvětralé víno Vyčpělé myšlenky
vyhaslá láska
Deska stolu je poškrábaná a zašlá
Vzorce života
výpočty osudových pravd
a polopravd
Testament přebytečných argumentů
Tak málo je potřeba aby...
Pro koho máme ještě cenu?
Obrátíme misky a pod jednou z nich
najdeme biliárovou kouli
pranepatrné zrníčko písku
z poště Gobi...
|
