|
na další stranu
Jan Martinec
ANDĚL
Půjčím si křídla od anděla,
uletím, aby sis nemyslela,
že čekám na věky na almužnu,
uletím, kam živí nedoletí,
kde je jen vemírný prach a smetí,
kde zní jen dutý tón, žádná slova,
kde žijí příšery s lidskou tváří,
na noc se maskují svatozáří,
uletím daleko do vesmíru,
tělem jsem ve válce,
duší v míru.
VLK
Pohádka o vlku pro kůzlátka,
kdopak mi otevře dneska vrátka,
noc je tak studená, kosti mrazí,
po lese chodíme vlci nazí,
tlučeme na dveře lhostejnosti,
jsme tichá zvířátka budoucnosti,
otevřte, otevřte, dvírečka svojich srdcí,
rychle než přiběhnou horší vlci.
LÁSKA
Láska je bestie,
co ze záhrobí volá,
sváže tě, oslepí,
udělá z tebe vola,
láska je bestie,
ze starce dělá dítě,
na med tě naláká,
na biči oběsí tě.
ČEKÁNÍ
Zeď mlčení,
jestli něco vůbec zbylo
asi to byla jenom iluze.
Prodal jsi srdce kejklířům na pouti
za pár šestáků
zatančí každému zneuctěná.
A místo díků nadávky
nebyl jsi nic než sluha,
dohrál jsi partituru
Na obloze visí duha,
měsíc je taky vzhůru.
Zbytečně čekáš na Godota,
budoucnost není,
dávno byla,
ožralá vrávorá se vzadu,
nestíhá ani nápovědu.
Jsem vlak, co zůstal ve stanici
nemám kola,
už neodjedu.
MATEŘSKÁ ŠKOLA
Sarkasticky drzá holka,
bojí se jí celá školka,
vysmívá se Václavovi,
nechápu, že ji to baví.
Malá, tlustá, sprostá, krutá,
vždy patřičně namíchnutá.
Sarkasticky drzá holka,
bojí se jí celá školka,
bere hračky Václavovi,
nechápu, že ji to baví.
OBĚTINA
Přibila jsi mne na oltář budoucnosti.
Obětina, supy ať mne roztrhají,
alespoň se někdo nají,
Děti budou bosé tančit
na mém mrtvém těle.
A ty ležíš na posteli,
dokud nás smrt nerozdělí,
a ty ležíš na posteli
v objetí nepřítele.
Přibyla jsi mne na oltář budoucnosti,
čas tiše rozežere moje kosti.
Děti budou bosé tančit
na mém pustém hrobě.
A ty ležíš na posteli,
dokud nás smrt nerozdělí,
a ty ležíš v posteli,
... já nesmím k tobě.
MOTÝL
Motýl tluče křídly,
Svět to nezmění,
Život je tak prázdný
jako Vězení,
Slova házíš do Dálky,
ať se kutálí,
jak ozvěna Marnosti,
jak malé Korálky,
jak tichý Výkřik do Tmy,
jak prázdné Objetí,
jenž překračuje Věčnost
a mizí vzápětí.
ZVĚSTOVÁNÍ
Rozřezali vlastní srdce,
zapřeli svůj vlastní stín.
Tiše umřeli ruku v ruce
a bylo o dva lidi míň.
A bylo úterý a bylo ráno
rok nula jižní Nazaret.
Ona byla Marie a on byl Pepík,
kousek dál stromeček.
A pod ním se narodí dítě,
které nikdy nepřestane řvát,
že chce mlíko a někoho,
kdo bude si s ním hrát.
Tak zapřeli svá vlastní srdce
a přijali svůj vlastní stín
a bylo o tři lidi více
a jednu pravdu míň.
NESOULAD
Nezapadáš moc do mého obrazu,
já jsem mistr intrik, mistr podrazu.
Nezapadáš, ’bo jsi příliš hodňoučká,
sladká, chytrá, tenká ...hezoučká.
ČAS I
Kapky času se rozbíjejí o podlahu,
nohy jak balvany mne přitloukají k zemi.
Na moji duši usmívá se nuda
jak zívající ozvěna.
Otrokem vlastní lenosti,
když odvaha šla spát,
bojím se hadů vlastních myšlenek,
chutnají kyselými plody.
Vidím jen mraky,
všechno je tak černé...
Bože, dej mi víru,
že měsíc zpívá,
slunce se chce smát...
Kdybych byl věřící,
jsem však malé dítě,
jak s pískem, tak si hraju se vším,
se slovy, ba i se životem.
Nevidím nikde žádnou lepší sílu,
jen kapky času (krve), kapky života
tiše se rozbíjejí o podlahu
a je to moje krev, krev každého z nás.
POSEL
Já nejsem jedním z VÁS,
já nejsem jedním z řady,
mne neodradí mráz,
mne nezajímaj řády.
Já nejsem poslem věrnosti,
já nejsem poslem míru,
já neumím psát hlouposti
a nechci hlásat víru.
Já nejsem poslem naděje,
já nejsem poslem změny,
já nejsem ziskem z prodeje,
mě nezajímaj ceny.
Já nejsem poslem národa,
já nejsem poslem rasy,
mne nezajímá kritika,
a natož názor masy.
HRDINKA
Měla zlostně bílou tvář
a chtěla chodit po mracích,
křehká jak horký sníh,
chladná jak pohled žáby.
Měla zlostně bílou tvář
a oči měla tmavý,
chodila po mracích
a dávala mi svaly.
Měla zlostně bílou tvář,
jen zrnko po ní zbylo,
jen vzpomínka, jen sen,
dlouho mi teskno bylo.
Měla zlostně bílou tvář
a hrdinkou vždy byla,
mým tajemstvím, mou nadějí,
ta malá křehká víla.
ČAS II
Kapky času se rozbíjejí o podlahu,
nohy jak balvany mne přibíjejí k zemi
Na moji duši usmívá se nuda,
jak opuštěná ozvěna.
Bojím se hadů vlastních myšlenek,
chutnají kyselými plody.
Strmý pád vznosné ideje,
Vyhaslé Slunce (děsí)... nehřeje
Mrazivý úsměv (bolí)... nestudí
Nic na Světě mne nevzbudí...
A kapky času dál běží
a potom mizí vzápětí,
na mně jim málo záleží,
že tady musím dřepěti,
že zbytečně tu tiše hniju,
že tady světu překážím,
moc kouřím, taky hodně piju
a života si nevážím.
KRÁL
Máš pravdu,
mohl bych být králem,
v mém oku slzu
nikdo neviděl.
Smál bych se jistě
i na svém vlastním pohřbu
a ani trochu bych se nestyděl.
Máš pravdu,
v mém srdci není
ani kouska citu
a lásku dávám
nejvýš na příděl.
Nehledám nic,
natož pak identitu,
Jsem líný na to,
abych záviděl.
Máš pravdu,
není to jen maska,
fakt nemám lidi
ani trochu rád.
Vím, nejsou
ani na to dobří,
abych já jimi
mohl pohrdat.
Máš pravdu,
mohl bych být králem,
snad proto
se jím nikdy nestanu.
Má slova
to jsou moje mříže
za nimi ukryt
navždy zůstanu.
|
