literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Tak nám Divoké víno číslem 13/2004 vstoupilo do 41. roku svého života. Pěkný věk, kéž by mi tolik bylo… Rekapituluju a vzpomínám dnes hned na čtyři Divoká vína najednou: 3-6/1967. Vybral jsem verše sedmnácti básníků, z nich čtyři zahraniční v překladech českých mladíčků, včetně mne samozřejmě. Přidal jsem několik kreseb, jež v těch čtyřech číslech vyšla — Standy Holého, Bohumila Kandlera, Vladimíra Jiránka, Honzy Vyčítala, Vladimíra Renčína (kresbu nebylo možno oskenovat) a pár černých obrázků převzatých z časopisu Harakiri, který jsme tehdy obdivovali.

K tomu všemu jsem namixoval dvě desítky autorů současných, z nichž Karel Sýs, Jaroslav Holoubek, Petr Cincibuch, Jan Novák a Helena Pěkná vycházejí „ještě po čtyřiceti letech“. Jsou živi a zdrávi, jenom Helenu pokousalo klíště a zrovna si ty rány léčí v nemocnici. Jiří Žáček se před několika dny dožil úctyhodného věku 59 let. Blahopřeju ještě jednou, Jirko! A přidávám pět básniček Jiřího Žáčka s obrázky Lídy Brychtové ze společné knížky pro malé i větší milovníky koček. Jmenuje se Kočkování a vyjde napřesrok v Knižním klubu.

Karlu Sýsovi vyšla v těchto dnech v nakladatelství CZ BOOKS knížka Vymknuta z kloubů. A kdo si myslíte, milí čtenáři, že je ta poraněná dáma v titulu knížky? Kniha je vlastně Karlovým deníkem z let 1999 až 2004. Poslední kapitola je mi zvlášť milá. Karel v ní vzpomíná na své první setkání s Divokým vínem před čtyřmi desítkami let. Děkuju, Karle.

Pokud byste se rozhodli sdílet Karlovy pocity při čtení, dostanete „deníček“ ve všech knihkupectvích, ale zcela jistě ve Futuře v Politických vězňů 9 v Praze 1 a v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.

Ptáte se, koho z mladíčků a panen doporučuju přečíst? Úplným nováčkem v Divokém víně je Eva Machalická-Tacchinardi a stojí zato. Tedy za přečtení, jinak ji neznám, neb žije kdesi v Rakousích. Osobně jsem poznal táborského básníka Josefa Musila a ten stojí taky zato (za přečtení). Sešli jsme se u benzínové pumpy pod Palácem kultury a klábosili o básničkách a o češtině. Ten mladý muž je totiž češtinou doslova posedlý. Předvede se v tomhle čísle (a snad i v dalších) fejetónkem o interpunkci. Požádal jsem jej o to snaže se, abyste se, autoři naši milí, rozhodli — buď ji dodržujte všude nebo na ni zapomeňte. Napsat celou básničku bez interpunkce a završit ji tečkou je sice symbolické, leč jako editor to nemohu přenést přes srdce.

Autoři mě občas žádají, abych jim napsal, co si o jejich tvorbě myslím. A tak jsem autorce Veronice Svobodové několikrát opravil gramatické chyby. Třeba v zájmenu „já“. A přečtěte si, jak mile reagovala.

Nepřehlédněte v tomhle číslo staronovou rubriku Erotický démon, pro niž jsem vybral básničku Óda na sadismus Andrey Vašákové, představuje si už teď, jak se zatváří - Andrea se totiž ráda pošťuchuje. Aby Andrejky nebylo málo, přidal jsem mimo rubriku Erotický démon její báseň Mé vášně. Už ten název, co říkáte…?

Divoké víno 13/04 zdobí fotky Pavla Hudce Ahasvera, z nichž mnohé byly v tomhle časopise poprvé otištěny ve dvojčísle 5-6/67. Zastihl jsem Pavla na Hanzlberku, kde žije i po čtyřiceti letech, a přidávám pár svých fotek z listopadové návštěvy toho památného domu pod Vyšehradem.

Vybral jsem z Pavlova díla akty a jsem si jist, že vás nadchnou. Možná, že zatoužíte pořídit si některý z nich, a tak vám v galérii fotek Pavla Hudce dám na něj spojení.

Jednu fotku od Pavla z šedesátých let mám doma pověšenou v rámečku na zdi — něžná a krásná dívčí tvář...

Kde asi dnes žije…? Babička…

L. H.

Aktualita

Pozvánka na Večer přiměřených depresí

Vánoční básnička od Pavla Vernera

Pavel Hudec, fotograf a Ahasver,
Pepík Svoboda, básník a opilec,
Pavel Beran, básník a milenec…

Připomínám, milí čtenáři, že jsme právě v polovině roku 1967 a moje vzpomínky se promítají do vydání Divokého vína čísla 3 a 4/67 a nádherného dvojčísla 5-6/67. Bylo nádherné, věřte. Číslem 3/67 prolínají ilustrační fotografie filmového pásu v nejrůznějších změtích, tenkrát to bylo moderní. Číslo 4 poznamenaly fotografie Pavla Jasanského z Matějské pouti, byli jsme z nich nadšeni, ale ročník završil svými fotkami Pavel Hudec. Na titulní straně tvář starého muže a více jak desítka černobílých fotek ve dvojčísle poznamenala výrazně celý časopis. Pavlovy fotky pak vycházely v Divokém víně i v následujících letech.

text doprovázejí fotografie
Pavla Hudce Ahasvera

Pavel Hudec si říkal Ahasver. Slovák, který vystudoval v Praze FAMU a ubytoval se v domě plném avantgardních umělců po svém zakladateli Leoši Hanzelovi zvaném Hanzlberk. Jen pár metrů pod vyšehradskými šancemi vznikaly (mnohdy asi za dramatických okolností) akty, jejichž modelkami byly Pavlovy ženy a milenky. Na Slovensku nafotil svoji nejznámější fotku — Babičku s kopretinami, ale taky malé cikánky, chlapy v hospodách nebo vesnické svatby. Pavel Hudec neměl zábrany fotit nahé mrtvoly v márnicích ani obrovská nahá břicha těhotných žen. Nebo vyvolenou krásku naaranžoval na pohovku či kanape s přehozem a vytvořil secesní akt. V Divokém víně 5-6/67 byly otištěny mimo jiné fotky Portrét starého muže, Venkovská svatba, Láska v hospodě, Ještě jedna neuškodí a Dívka v černém (pamatuju se na dívku v černém - reprodukční fotografku Jiřinu Mužíkovou, krásnou pražskou lesbu, líbila se mi taky, ale s chlapy se milovat nechtěla). Kromě nich jsem vybral fotky, na nichž hraje Boris Hýbner — Boris v úletu a Boris v letu, která vznikla ve světlíku na Hanzlberku, kde se provozovala divadelní představení.

Přidávám skupinovou fotku z Hanzlberku — Avantgardu, na níž jsou mnozí z tehdejších obyvatel domu. Vzadu zleva grafik Oldřich Pošmourný zvaný Poš, zakladatel Leoš Hanzel, grafička Ivana Pavlová (dnes mi řekla, že na Hanzlberku se jen chlastalo a šoustalo), muže s vousy mohu pojmenovat pouze příjmením Kratochvíl, pak dvě holky — herečka Alena Hesová s cigaretkou a Máša Caltová, stojící fotograf Ivo Gil a sochař Bohumil Zemánek, dnes už osm let nebožtík. Vpředu zleva režisér Eda Sedlář, nebožtík už tři roky, mim Boris Hýbner a zcela vpravo sedící Pavel Hudec Ahasver, autor fotky pořízené samospouští. A přidám ještě jednu skupinu pořízenou na Akademii výtvarných umění s postavou nahého muže a ženy, ostatní oblečeni. Je cudná, viďte? Pak Autoportrét vystihující Pavlovu rozporuplnost. Ostatně, otevřete si galérii fotek Pavla Hudce Ahasvera a jistě se stanete jejími stálými návštěvníky.

Divoké víno 3/67 přineslo mimo jiné literární scénář Daniely Fischerové k filmu Života běh. Nepřepsal jsem jej a zrovna tak vizuální poezii Zdeňka Jeřábka, ale aspoň je připomenu.

V dalším čísle 4/67 se mezi členy redakční rady objevilo jméno Alexandra Kramera a na dvou stránkách časopisu jeho povídka Odpusť, maminko. Povídku jsem přepsal, abyste si mohli, milí čtenáři, porovnat životní a literární růst dnešního břitkého novináře deníku Právo. Nepřepsal jsem hru Ivana Hanouska Každý večer všechno skončí, jež vyšla v tomtéž čísle. Mezi autory se v obsahu téhož čísla objevilo jméno Zora Růžová, ale jakýmsi nedopatřením její básničky na stránkách Divokého vína otištěny nebyly. Bylo to děvče Jardy Hutky a svoje básničky podepisovala jménem Myš Zora Růžová.

V čísle 5-6/67 vyšla povídka nebo chcete-li novela Václava Hraběte Horečka. Vysázená petitem zabrala patnáct tiskových stran Divokého vína, a především proto jsem ji nepřepsal. Pro představu ji uvádím aspoň reprodukcí úvodní strany s titulkem Pár slov na vysvětlenou s podpisem Vaška Hraběte a s datem 22. prosince 1962. Vyšla tedy pět let poté, co ji napsal, a tři roky po jeho smrti.

V názvu kapitoly čtete Josef Svoboda, básník a opilec. Můj tehdejší kamarád, dnes už nebožtík. Kromě mě a snad jeho sestry Lídy si na něj už asi nikdo nevzpomene. A tak bych mu rád prokázal poslední službu. Přepsal jsem tedy jeho básničky z Divokého vína. Jsou poplatné surrealistické básni Milana Nápravníka Obestín, kterou jsem v roce 1966 uváděl v kostele Svaté Kateřiny. Recitoval jej Jiří Ostermann, zpívala k tomu Eva Olmerová, na varhany ji doprovázel Jiří Růžička a Pepík Svoboda šlapal na měchy. Z těch čtyř vyjmenovaných žije už jen varhaník. Pepík se těch textů naposlouchal dost, zůstaly mu v hlavě a psát jinak mu prostě nešlo. Ale špatné básničky to nejsou.

Zaměstnal jsem Pepíka jako tiskaře, ačkoli byl původní profesí zdravotní bratr. Sobě za trest jsem jej pak odváděl z vršovické hospody U Ječmene, kam s opravdovým tiskařem Jardou Bartůškem chodili chlastat. Jinak to pojmenovat nelze. Vlastně jsem je už ani z hospody neodváděl, stejně by jenom pokazili papír. Věrný doprovod jim tvořil grafik Zdeněk Plaček, jenž zaujal v Divokém víně post technického redaktora. Tiskárna se v té době přestěhovala ze sklepa v Londýnské 16 do přízemí na Francouzské 106. Samozřejmě jsme tiskli nejen Divoké víno, ale brali jsme zakázky od nejrůznějších národních podniků. Jak to bylo možné, se dnes už neptejte. Prostě se nesmělo nic, ale mohlo se leccos. Pravdou je, že když ulicí projela volha s nápisem Veřejná bezpečnost, roztřásla se mi kolena a zrychlená peristaltika mě vyhnala na toaletu.

Pepík Svoboda se sblížil s vytáhlou dívenkou Maruškou Hrubcovou, a tak jsem ji zaměstnal jako knihařku. Snášela, falcovala, balila. Nešikovná byla dost, ale Pepík k ní láskou vzplál, Maruška šťastně otěhotněla a byla svatba veliká. Kdy byla přesně svatba, si už nejsem jist, možná až v roce 1968, ale to už na vzpomínku na Pepíka Svobodu třeba nebude místo.

Přikládám fotografii svatebčanů pořízenou před Novoměstskou radnicí. Vzadu zleva David Kraus, oficiální „hoch“ vedle něj stojící černovlasé na krátko střižené Jany Dejmové. David Kraus se cítil být divadelníkem po svém otci Karlu Krausovi, dramaturgovi Divadla Za branou. Byl vždy upravený, mluvil rozvážně a Janičce Dejmové zřejmě vždy nestačil.

Stala se v roce 1967 mojí sekretářkou a posléze i milenkou. O intimní vyprávění o nás dvou nepřijdete, milí moji, najdete je v kapitole vzpomínek Vyvolávám staré filmy. Odvrácený muž vedle Jany je Zdeněk Plaček, dávno nebožtík, vedle něj v módních černých brýlích Petr Cincibuch, tajemnice redakce grafička Ivana Pavlová a na muže vpravo si nevzpomínám, dívčí tvář vykukující za mnou je zřejmě Olga Čermáková, jež později občas graficky upravovala Divoké víno. Jakýsi svatební dar ukazuje vrchní tiskař Jarda Bartůšek. Uprostřed pak šťastní novomanželé Josef a Marie Svobodovi. Dívka v kostkovaném kabátku je Pepíkova sestra Lída, která se mi vždycky líbila. Zcela vlevo s obrovským drdolem pokuřuje Maruška Štěpánková, takřka životní to milenka Honzy Vyčítala, jež mi svatební fotku nedávno poslala z Ameriky.

Jana Dejmová tvrdí, že svatba pokračovala v hotelu Palace svatební hostinou, kterou jsem prý já osobně financoval. Je to možné, trpěl jsem v tu dobu velkopanskými choutkami. Přičichl jsem k penězům a rozmáchle je rozdával taxikářům a číšníkům. Povídání o nich napustíme do kapitoly soukromějších vzpomínek, co říkáte?

Vyprávěla mi Ivana Pavlová, jak po čase potkala Pepíka Svobodu na Václavském náměstí. Zatáhl ji do bufáče a pochlubil se, že mají s Maruškou holčičku. Prý na počest Ivany Pavlové ji pojmenovali Ivanka.

Dej o sobě vědět, Ivanko, „ty malá holko vyvalená, chtěl bych tě uvidět…“ Což myslím vážně.

Já jsem zase po letech potkal Pepíkovu sestru Lídu. Bylo to v Lazarské ulici a poznal jsem ji podle kabátku, toho samého, který měla na sobě už tenkrát na svatbě. „Pepík umřel, víš to…?“ řekla mi.

Třetí z titulku je Pavel Beran, jehož představuji jako básníka a milence… Blonďatý hezounký klučík byl pod obojí a líbil se holkám i klukům. Do Divokého vína jej přivedla Helena Pěkná a myslím, že jej milovala taky, ačkoli Pavel spával i s jejím manželem Janem Samohelem. Třeba zrovna proto. Není ale vyloučeno, že vztah Pavla a Heleny zůstal u vodění za ruku. Ano, i takoví jsme tenkrát byli.

Získal jsem od Heleny fotografie z její svatby s Janem Samohelem a taky jednu s Pavlem Beranem pořízenou v pokojíku pro služku v bytě ve Štěpánské, kde se Samohelem žili. Helena Pěkná na Pavla vzpomíná dodnes v básničce:

...měl růžové tělo
ptačí král
a pod jeho křídlem
schoulená navždy v jeho klíně
zůstala
spící dívka...

A Helena pokračuje dlouhým dopisem, z nějž jsem kousek přepsal:

Pavel! Přicházel k nám do Štěpánské do té komůrky, aby Samohela dostal ven jako líného kapra. Naditý do šedivého kabátku se zdviženým límcem, s tváří podobnou Modiglianimu. Vždycky přiblížil tvář tak strašlivě blízko a křičel šeptem ACHOJ, ACHOJ. A když byl Samohel příliš líný nebo jinde, bloudili jsme spolu Prahou, Malou Stranou, hřáli jsme se v průjezdech starých domů. Říkal mi — nevím proč — Maud, myslím podle Ferlinghettiho nebo Corsa, nevím. Nosil plné kapsy potrhaných popsaných papírků, citoval nepřetržitě beatniky, které doopravdy miloval a znal — on jediný. Když se objevil Ginsberg v Praze, myslím, že ho viděl jako jeden z prvních, a poznal ho. Všechny svoje texty musel Pavel nosit s sebou (v plátěném režném pytlíčku, jako jsme nosívali cvičky do školy), protože jeho otec byl jakýmsi papalášem a Pavla neskutečně šikanoval. Chtěl, aby se Pavel vyučil zedníkem, básničky mu trhal. Jednou jsem viděla Pavla zuřivě plakat, šílel skoro. Otec ho svázal a ostříhal téměř dohola.

V aféře s Ginsbergem nás udal, Pavla, Samohela, mne, přijeli si pro nás černou šestsettrojkou do Štěpánské a pak nás vyslýchali v Bartolomějské. Ginsberg se Samohelem a s Pavlem přespali v naší komůrce pro služku, v mé manželské cele ve Štěpánské. Nevím, kde jsem byla tu noc já, to nevím. Ráno jsem se vrátila „domů“ do Štěpánské, komůrka byla prázdná. Byla tam směsice jakýchsi vůní i puchu. Zmizely moje výtvarné knihy, Samohel s Pavlem je prodali, aby měli na cestu za Ginsbergem do Karlových Varů. Chtěli s ním odjet dál. Pavel pak jel, ale Samohela Ginsberg nechtěl. Samohel se pokusil v průjezdu karlovarského domu spáchat sebevraždu. Odvezli ho do Bohnic. Nic jsem o něm ani o Pavlovi měsíc nevěděla. Zůstala jsem sama v komůrce svého podivného manželství…

Nejčastěji jsem básníka a milence Pavla Berana vídal v doprovodu Dany, hezounké holčičky tehdy těsně před maturitou. Danuška se mi líbila taky a mám ji rád dodnes. O prázdninách v roce 1967 jsem Danušku vzal na brigádu do tiskárny, tehdy ještě v Londýnské ulici. Danuška jezdila s dvoukoláčkem do knihárny, kde nám řezali papír. Vzpomínám, jak jsem Divoké víno 4/67 sám tiskl ve sklepě v Londýnské a Pavel Beran mi pomáhal. Stroj mě neposlouchal, byl jsem od tiskařské barvy celý černý. Možná, že jsme se pak jeli s Pavlem a Danuškou vykoupat do Hostivaře… V dalším čísle — 5-6/67 — jsem otiskl Pavlovy básničky.

A takhle na Pavla vzpomíná po letech Dana Janotová:

Objevil se u muzea s plavými vlnami vlasů k ramenům a zvláštně svádivým úsměvem, který bisexuálně patřil dívkám i chlapcům, Ginsbergovi i mně, básním i honičkám s policií, minulosti při vykopávkách ve Svaté Markétě a budoucnosti v Americe. Narodil se šestiprstý, narodil se počestným a patřičně konvenčním rodičům, byl třetím synem, pákou rozvracející upnutou rodinu. Měl rád fenmetrazin a pak se potil v noci tak, že si jeho matka myslila, že se pomočil. Trávil se blínem, aby uprchl tísnivé představě vojenské služby, přepiloval mříž v prvém patře psychiatrické kliniky a spustil se dolů, za svobodou. Ošetřovatelé se divili, proč to udělal, pacienti obvykle odtamtud odcházeli dveřmi. Prošel československým vězením a pak mi poslal z Berlína pohlednici, ať pozdravujeme rudé komisaře. Žije v Americe, má zrzavou irskou manželku a bezvadnýho kluka. Byli jsme společně na výstavě v Mánesu, vlasy se přeměnily v šedivý americký trávníček, ale úsměv byl stále světlovlasý. Mě prý poznal podle zadnice.

Vidíte, moji milí, měli jsme se tenkrát všichni rádi. Nebo jsme se nenáviděli. Ale z lásky, víte…

Ludvík Hess

Pokračování vzpomínek — Vyvolávám staré filmy