literární časopis založený v roce 1964

Josef Musil

Nejtišší znaménka

Stalo se to začátkem roku 1909, ale nejspíš ještě dříve, a kdo ví, zda se to tak opravdu stalo. Letět v onom čase aeroplánem vyžadovalo značnou odvahu. Italský básník Filippo Tommaso Marinetti se nebojí. Je mu dvaatřicet. Nadšen novou krásou tehdejší techniky a uhranut rychlostí, kterou tato technika umožňuje, přemýšlí o básnictví. Je pomalé, rozvláčné, krotké, nudné, staré oproti výbojům technického pokroku. Básnictví — umění — to jsou prý tradice… Fuj! Pryč s nimi! Rychlost! Odvahu! Vládu strojů! Boj! Zničte musea! Ideál nového člověka? Mechanický tvor s nahraditelnými součástkami!

A tak se prý v letícím aeroplánu zrodila ta myšlenka. Futurismus. Marinetti se postavil včas na správné místo a dokázal strhnout. Brzy se obklopuje skupinou umělců stejných názorů, kteří chrlí jeden manifest za druhým, v nichž si ujasňují, jak má vypadat umění, jež teprve přijde. „Zang tumb tumb tuum Adrianopoli“, burácí název jedné Marinettiho básnické sbírky. Osvoboďte slova! Básníci, vymaňte představivost z pout dosavadních zákonů „správného“ myšlení a z pout mluvnické skladby! Odstraňte rým i verš, čárky, pomlčky, větnou skladbu, vše, co zdržuje! Báseň je simultánní výraz vesmíru — čili změť motivů, chaos! Základ vyjadřování je podstatné jméno! Pryč s příslovci a přídavnými jmény! Slovesa jen v infinitivu!

Od futuristického zahřmění uplyne hnedle sto let; leccos z toho, co směr hlásal, jeví se dnes rozkošně pitomě. Ostatně do konce prvé světové války mnozí tehdejší futuristé ze svých názorů buď vystřízlivěli — anebo padli na frontě, na niž se s futuristickým nadšením byli přihlásili. Ale svobodu, kterou zahřmění přineslo, si mnozí básníci stále hájí a stala se výrazným znakem poesie 20. století: osvobozená slova, osvobozené verše. Z významných básníků této epochy je jako prvý ve své tvorbě přirozeně používá Guillaume Apollinaire. A po něm další a další, až…

…do dneška. Když mi před několika lety bylo dopřáno pročítat příspěvky do básnického almanachu od autorů tehdy převážně sedmnáctiletých a středoškolsky vzdělaných, zjistil jsem zajímavou věc. Nejmladší autoři už většinou nevědí nic o futuristických důvodech odstranění čárek mezi slovy v básních. Intuitivně je dokonce potřebují, neboť si uvědomují, že jim právě tato znaménka umožňují to, co je nutné v hudbě: pomlky k myšlenkovým nádechům, k vyjádření náznaku, spočinutí, údivu, doznění… Jenomže ve škole buď nedávali pozor, anebo měli špatné češtináře, protože kromě zásady, že tečka se píše na konci věty, nevědí, kam čárky patří. A už vůbec nic netuší o používání středníků, tří teček, pomlčky nebo více pomlček za sebou. Ale potřebují je. A tak je do veršů sázejí náhodně, a špatně. Není jednoduché naučit se je používat, avšak není to nemožné. Stačí otevřít mluvnici a — naučit se tomu.

A to je pro mladé a gramotné (!) autory mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Přes všecko velkohubé obecné prohlašování, že žáci jsou přetíženi biflováním údajně složité gramatiky a mají se naučit především jasně a pohotově vyjádřit své myšlenky, se přínos takového přístupu nekoná. Odchovanci tohoto trendu mají slohy bídné a o básnických pokusech to platí dvojnásob. Neznamená to, že by jim scházely myšlenky. Jen byli přivedeni do situace, kdy touží stavět chrámy — chrámy podle svého gusta — avšak jejich učitelé je naučili znát jen beton. A ještě jedné „nové“ věci je naučili. Té nejzhoubnější a nejobtížněji vykořenitelné. Prázdné, znalostmi nepodložené sebedůvěře. Z ní nepramení touha po dalším myšlenkovém obohacení. Z ní vzchází jen přezírání: „Já se přece nemusim učit nějaký zastaralý kraviny vo gramatice a tak. Já česky umim — přece jsem se v Česku narodil!“

Podivný přístup. Ale mladí autoři za něj opravdu nemohou. Byli špatně vedeni. Vždyť anglickou mluvnici, která rovněž není jednoduchá, šprtají celkem ochotně. Občas vídám, že mladý český autor raději tvoří verše v angličtině. Nebo svůj text nazve anglicky či do něj dává anglické vsuvky, aby v něm alespoň něco bylo zajímavé. Ono mu to totiž v té angličtině jde mnohdy lépe právě proto, že ji umí lépe než češtinu. Neslyšel jsem, že by někdo odsuzoval jako zastaralou kravinu třeba anglická nepravidelná slovesa. Ovšem už i taková věc jako česká shoda podnětu s přísudkem je problematická — a zastaralá a zbytečná a… a dost! Sakra, básníku, využij toho, čemu tě teď ve škole také učí: buď sám sebou sebou, nebuď nula v davu! Otevři si tu českou mluvnici a přečti si ji. Žíly ti to neztrhá. Používání čárek mezi slovy, středníků a dalších znamének, která nejsou slyšet, a přece jsou, to pro tebe bude hračka! Uvidíš, jaké možnosti tím získáš!

Marinetti sice účelově odboural gramatiku, ale jako odchovanec jezuitské školy a absolvent universit v Janově a Paříži jistě uměl správně napsat třeba dopis. Pablo Picasso sice často nepoužíval perspektivu a zcela překopal tradiční malířství, ale uměl — jako student konservativní Královské umělecké akademie v Madridu a vysoké umělecké školy v Barceloně, jenž se nestyděl učit od starých Mistrů — namalovat krásnou holubici, bylo-li třeba. Namaloval ji, protože to uměl. A uměl to, protože věděl, že bez učení mu zděděné malířské vlohy po otci příliš nepomohou. Mohl bych uvádět další podobné příklady, ale nejsou zapotřebí.

Ty, mladý autore, jsi inteligentní a určitě jsi pochopil. Co kdybychom se na samém začátku tvého pronikání do tajů a možností mlčenlivých znamének dohodli takto: buď se snaž tato znaménka důsledně používat, jak si zaslouží, anebo je v básni nepoužívej vůbec. Třeba jednou, až budeš pročítat některé „vymoženosti“ současné mluvnice a zjistíš, že je možno psát „ahoj Pavle“ bez čárky za „ahoj“, se ti také sevře ruka v pěst jako mně. Ale nemůžeš za tu „vymoženost“, která ubírá možnosti, trošku i ty?

Ahoj, básníku!

(současná tvorba)