|
na další stranu
Josef Musil
Ve volném stylu
Když saxofonista se rozehrává ve sklepě,
v přízemí to zní, jako by hrál v katedrále.
Z kuchyně voní ledvinky na cibulce
a ženská volá: Houkni na tátu, že je voběd!
...V tu chvíli uzřel pomerančový plamen,
jímž k němu přijíždí Afričanka na koni
a oba jsou natolik černí a nazí,
že dokáže rozeznat jen,
kde Afričanka začíná a kde končí kůň.
Sotva dcera zařvala, že ’sou ledvinky,
zabouchl plamen do kufříku
a nechal ho doutnat v chloupcích odrané plsti,
načichlé nočním klubem.
Já proti tvý muzice nic nemam, i ’dyž mě z ní bolí hlava,
ale nerada tě vidim u toho inštrumentu.
Hraješ pokaždý jak vo život a za dva dni ’seš marod.
Pak tejden chrchláš v posteli jak mátoha,
a já tady potřebuju s různejma věcma pomoc’;
holka se ’dycky zbalí a vypadne z baráku a
já abych se ztrhala. Copak ’sem váš votrok?
Jsem
virus
saxofonový...
Když měl hráč chřipku,
dovnitř mne naprskal při prvním hraní.
V nástroji přebývám v polštářcích pod klapkami,
čekaje na jeho dech...
Nad druhou láhví rumu řekl saxofonista kámošovi:
Jednou, když jsem zase takhle marodil a všichní byli v práci,
vomotal ’sem si krk šálou a zalez’ ’sem do sklepa k saxofónu
a hrál ’sem se zavřenejma vočima sedum hodin,
až ’sem najednou v pomerančovym plameni uviděl
šes’nácitletou nahatou bělošku, asi Norku,
jak se mezi nohama vášnivě hladí
živou gramostolou. To je hodně divný, že jo?
Proč by to mělo bejt divný? řekl kámoš. Dneska ’sou ty mravy
strašně uvolněný. A co je vlas’ně gramostola?
No, to je takovej ten nadělanej pavouk... vobří tropickej sklípkan,
kterej měří pětadvacet cenťáků.
Hm, řekl kámoš, to je hodně divný.
Zítřesk
Znám tě,
jsi pannobřezí.
Zas tě v sobě mám...
Lidé říkají,
on je ohleduplný,
něžný, čistý,
skoro kněz...
(Dokonče dílo,
spálím nářadí.)
Tak třeba jde a vidí
mladou paní s kočárkem,
a uvnitř hlavy —
odstraněni svědci,
ruka míří do kočárku,
ústa k ní šeptem:
Neutratím maličkého,
budeš-li mi po vůli.
(Snadné!)
...Dítko upustí chrastítko na zem
a on se z hlavy vrací,
tady ti upadlo chrastítko,
otře je, skromně podá.
Mladá paní s úsměvem:
Jste velmi laskav...
(Ani mi neokukuje zadek,
to je tedy slušný muž;
takových je málo)...
Snad jsem se tím odčinil
za hrozné myšlenky.
Ale ony se vrátí...
za chvilku...
vím to...
Zákon je pavučinka,
obmotávající
plát rozpálené plotny.
Purdah
Dívka, jež se vekřtila ve jméno Tailanka
jak jemný písek do kůže dětské hrudi,
zná domácí metafysiku v bytě kruhů a hvězd,
v bytě, v jehož předsíni je střelnice,
v bytě, jenž dokáže uvěznit
a spočítat zbylé dny života
na prstech jedné ruky.
Zamkne se, nechá klíč v zámku,
dokud neodemkne, není.
Jde nahá, jen ve střevících,
oděna krajinou bez lidí,
plna barevné pohlavnosti,
filosofie čistého buď — anebo;
pak potká zmiji africkou,
pomazlí se s ní na cestě,
od žádného druhu není pár,
i zmije chce lásku,
po stehně smí stoupat,
pojď do mé tmy, zve dívka,
v zátoce ženství zmije se uhnízdí
jak kožený ostroh, jenž se tiskne k něžným pudům,
až se jí lístečky suché kůže vzpřímí;
v tom skutku je oblost želvího krunýře,
přirážení poníka, klisnin jazyk,
polibek kapří, fretčí mrštnost,
vážka u bradavky tygřice,
teplo v kraví srsti, tantra divizny,
protřelý půvab rákosu,
vášeň vlhkého jílu,
zralá vůně ústřice,
a pak se umyje,
oblékne se, odemkne,
tam je ten právní stát,
útrpek...
|
