|
na další stranu
Josef Musil
Stavby vcítění
1.
Žalm ke svatému Josefovi (druhá tvář)
Veliké třešně
nahoře v koruně —
jen pro kosy.
Zjevil ses mi v mžitkách pod víčky,
když jsem si je mačkal malíčky:
Svatý Josefe, uč mne
nacházet řešení...
Doušek vlažné vody z hliněné misky,
pohled do okna, zda ji přivádějí.
Chladné žlutohnědé kameny mého domu
voní po fících. V paprscích se práší.
„Tak tady je — hubonohá špindíra!
Ztrestej ji a vyžeň!“
Prasklina v misce je stále stejná,
pavouk v rohu tká síť po svém —
je to jen na mně.
Její mlčení
zakrojilo se mi do rozumu jako mastný nůž do bochníku teplého sýra:
její špína jsou řasy země,
její pot pryskyřice čistoty,
hnědé panenky návěstí
před nepopsanými svitky mozku,
moje hlava vstupuje do jejího podbřišku,
prochází dělohou,
zamyká kříž na kostrč,
ústa venku něco říkají,
lidé se rozcházejí,
hlava usedá na krk,
dávám Marii pít a jíst
a už ani nevím, o čem jsme mluvili.
...rozžehnal jsem se s několika lidmi,
od té doby se před nimi v duchu předvádím,
toužím s nimi sedět v stejném kupé,
odpovídat na jejich otázky,
cítit jejich uznání.
Myslel jsem na ně i při modlitbě,
aby ti bezvěrci
uznale pokývali hlavou, jak se modlím,
abych je mohl o něčem poučit,
aby to přijali ve stálém obdivu.
Snažím se vystříhat špatných modliteb;
vidím však ty lidi...
Co srdce nevidí,
to oči nebolí.
I kdybych měl projít celý svět,
přece neudělám víc než pár kroků
od těch dvou,
kterým nerozumím.
Vlastně s nimi nejdu —
jen kladu nohy a oni také.
Ježíš svítí ve tmě jako měsíc
a jde nad námi poutníky.
Všecko na mne křičí:
„Ale máš tělo!
Jednou tě zahubí!“
Nechápu ani rozdíl mezi pravdou a sušenkou,
svědectví výhonku, smysl smyslu —
nějak jsem se do toho zapletl, že?
No jó, pro dnešek to ukončeme.
(Vzal hoblík a dláto,
poklonil se dítěti,
šel po svém díle.)
2.
Rapsodie vlčí smečky (prvá tvář)
Dívám se z matky jako ve vlaku
záchodovou dírou na běžící pražce,
táhnou mě ven příborem —
jsem méně než méně.
(Narodil se, a v tom okamžiku zjistil, že matka už je cizím člověkem.
Jeho život byl tanec na krokvích,
až spatřil dívku krásnou tak, že
zatoužil slíznout její ušní maz.)
Miluješ mě? Šacuješ mě?
Na smluveném místě čeká upír Sperman s Ivanou,
obří medusy na obloze; „Mam teď blbý vobdobí,
živnos’ krachla, nejsou prachy, rodina se rozpadá,
’eště že mi dobře funguje vocas, a ’dyž teda —,“
„My ’sme si taky prošli krizema,
ale teď je to oukéj,“ políbil Ivanu, „chcem zážitky, nó;
’dyž jsme se loni vymlátili v autě, tak ’sme si řekli:
Jes’li se zase postavíme, vyserem se na konvence;“
stejně měl svatej Petr přiznat, že Ježíšovo tělo ukradli;
a bylo by dobře, kdyby se už konečně našly jeho ostatky,
pak by u křesťanů zůstali jen normální křesťani, a to bych k nim šel,
trochu zavlhlý dům, mají holčičku, už spí nahoře,
„Tydle párky v těstíčku dělal Sperman, ’sou vostrý,
já mu řikala, aby nedával tolik kari, ale von to pere do všeho;“
„Dobře to upek’, a vůbec ’ste pohodáři, to je skvělý;“
všechno v té ložnici voní Peklem,
budou vám sloužit všechny nádory! i já, sypký sluha,
dámy a pánové, Nobelovu cenu získává Bůh!,
zdravici přednese ředitel Ústavu pro nadbytečné buddhy
a pak si dáme špenát z nebeských šlahounů!
„Tak co budé?“, „No, já myslel, že ty, Ivano, nějak —“
„Né, já se chci nejdřív koukat, tak už se vemte za pinďoury;“
„No já nevim;“ „Ale řikals, že ’si trochu bi, né?“ „Nó, tak po’ď;“
„Hm... Neřikej, žes ’eště nekouřil chlapa,“ „Fak’ né,“
„Hele, Ivano, to už by mohlo stačit, teď ať ’de na tebe;“
„Mam si brát gumu?“ „Spermane, có?“ „Ale nemusí, jes’i je šikovnéj.“
Z přetlaku důležitých okolností („Kdo se vzepře, podlehne!“)
zmocnila se ho taková závrať, až upadl v zapomnění jako
pestrobarevný hmyz v hovně, jehož si byl všiml cestou.
Ivana: „Užírači sžíraviny, neliž už mou žžavou žžonku,
vřízni se, má břutná čurina tě zkřiví tvůrčím žvýkem,
přičemž se též vnozdříš, vušíš, vústíš, vevředíš i vřitíš
vstříc mé ženokřeči — střepné skřeli uvnitř bařin!“
Tělesný svůdce je duchovní vůdce!
Světelný tunel do tmy, na jeho konci fleky...
Vyjímám pyji. Sperma na břiše.
Tři blbci v posteli a v hlavě
dítě, hrající si ve zvratcích.
„Ty děti ale hřejou,“ usmívá se nafukujíc podbřišek:
„Jé, já budu mít miminko;“ (chůva supů!)
„To je přece nepravděpodobný;“
„Ale možný!“ Sperman se chechtá:
„Tak si to zaplatíš, inžinýré; u lopaty je dobřé,
’dyž sem byl v prdeli, taky sem k ní šél;“
Tohle není ložnice, ale
odloučená laboratoř
chemické jednotky 731!!!!
Nesmim usnout! Jes’li se vocaď ráno dostanu,
padnu na kolena v prvnim kostele, k’erej potkám;
hlavně ať nic nechytim a Ivana dostane krámy!
„To jeden čas fak’ nebylo co jíst; ’sme měli strach,
kdy malá zase řekne, že má hlad;“ „Spermané,
nech těch keců a po’ď šukát; von už mě udě’al, a ty ňýc!“
— — Ivana spí.
Se Spermanem jím ohřáté párky v těstíčku
a už ani nevím, o čem jsme mluvili.
Ráno mi přišla holčička zahrát na lacinou kytaru.
„Tu mi koupil upír za dvě piva, von je hrozně šikovnej;“
„Až přijedu domu, vytahnu z kumbálu svojí kytaru a pošlu ti jí;“
„Strejdo, nebude ti scházet?;“
„Už na ní nemam čas; bude se ti na ní hrát líp než na tudle;“
„A přijedeš zas někdy?; já tu nemam žádný kamarády;“
„Přijedu, měj se hezky. Čau, Spermane,
pozdravuj Ivanu, až se ’zbudí;“
„Vyříďým! Dobře dojeď, chlapé! Bylo to pěkný!“
„Ahój, strejdó! A tudle židli dělal taky upír...!“
V mlze mě roztrhal duchovní stud
(kde končí rybář, kde začíná prut?);
stojím na prahu pohyblivých prahů,
vdechuji statečný chléb a záhadné články;
ze všech stran cítím soustředné klíčení;
vjíždím, běduín, do stavby vcítění;
uvnitř čpí lázeň bublajícího olova,
a to je smrtelná duše zpovědníkova,
jehož oči se spojily s cibulí
„...a štítím se žen!!“
3.
Ztracen v sobě (třetí tvář)
Pokojem bloudí bludný nářek,
na gauči ssedá na polštářek,
a vůkol světlo, jemuž smrdí držka, jako když se prdí po čočce;
dutoprsté zvuky beze zdroje,
úspěšně durový cit —
To je to vaše umění kaše!
Proč ježíšovský fixační límec?
Proč ne třeba kult obilí?
Dvůr v okrovém slunečním svitu hřejivého podzimu;
bagr lomozí a drapákem se zakusuje do světlehnědé hlíny;
opodál postává dělník v červených montérkách, pára mu stoupá od úst;
za okenním sklem přelétla vosa;
na skle se sráží pára;
v kuchyni hraje rozhlas;
topoly za dvorem vrhají dlouhé ostré stíny;
bagr se natřásá;
a vaše náboženské vyznání?;
nó, v tom mam trochu hokej, ale tak nějak přirozeně uctívám ječmen;
a vaše sexuální orientace?;
jsem hromosexuální;
tuhle jsem přičichl k lípě rozťaté bleskem
a bylo mi jako vilné pokojské, když stele zválené postele;
(„POSLEDNÍ POKUS O SMÍR PŘED PODÁNÍM ŽALOBY!“);
půl roku se Sperman neozval, to znamená, že
Ivana dostala krámy a jezdí k nim někdo jinej;
dobře to dopadlo, no a kde je teda ten Ježíš,
k’erýho ’sem tolik prosil vo pomoc?,
ať mi vrátí myšlenku!;
(„!!“) z konvice nalévám čaj,
a není pohlavní vyvrcholení totéž co boží zjevení?,
a když strčím pyji do díry ve stěně kabinky, není to upřímná zpověď?,
a není porno náboženství?,
a pornoherec exercitátor?,
(„!!!“) usrkávám čaj,
a není boží oběť vyspat se s někým, kdo mě nepřitahuje?,
a není lízání pohlaví totéž co pokání?,
a ženská pochva svatyně?,
ZATMĚNÍ HRNKU,
sedím na zadním sedadle a
dívám se přes rameno jelenovi,
předními kopyty otáčí volantem,
jedeme po silnici v nočním lese;
hned za lesem je moře a jitro,
na terásce plážové hospůdky hraje Roland Kirk baladu na příčnou flétnu,
sedím opodál na chladných dlaždičkách,
jelen ovázanými kopyty pomalu stepuje do rytmu,
klavírista sedí u klavíru ve vlnách při břehu,
medusami ovinuté křídlo, pod ním plno mušlí,
každý tón zní tlumeně a cinkavě
a než k nám doletí šumotem vln,
měkne o mrtvé platýze
přehozené přes zábradlí;
tóny mě nabírají a odnášejí
k poli vzrostlé kukuřice,
v němž barytonsaxofonista
vyluzuje doprovod
ke křiku racků;
ležím v trávě, mžourám na oblohu,
objevilo se na ní slovo kastrol
a hned se tam zjevil kastrol,
a hned slovo televisor
a zjevil se televisor,
slovo kytara,
zjevila se kytara,
slovo BŮH,
„PROČ JSI TÉ HOLČIČCE NEPOSLAL KYTARU?!“
„Adresa odesilatele...“
„NO A? MACHÍRKU?!
ZAMKL JSI DOBŘE??“;
vesmír bublinek ve sklenici vody,
ne, to je nízký strop mého polospánku/kurs odvykání životu — —
musím vstát!, nahoře spí holčička,
co když jsem opravdu nezamkl?,
vůle mě na bílých páskách dotlačila do bděla,
vstávám do tmy, do uplakaného masa,
omazlávám se o ledvinové sochy,
mířím k dveřím bytu/káznice
a je mi tolik líto, že jsem tehdy v tom zaplivaném pornokině souložil
s ubohou těhotnou holkou, která tam bydlela v zadní kabince,
žila vsedě ve spacáku,
u nohou dětský plastový budík, láhev vody a cigarety,
stálo mě to jen padesát korun, protože víc jsem jí prostě nedal,
za běžný násilný čin
mě pak písek pokousal z té snové země dětství po cestě slepé skutečnosti jdu ke dveřím,
nahoře spí holčička, bezbranná jako já její ochránce;
beru za kliku, kaliště strachu!,
dveře se otvírají ven!,
úchop za zápěstí,
oči
sladce mohutné
duší lomcují
a už ani nevím, o čem jsme mluvili.
|
