|
na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace
Přípitek Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »
29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně
... Více »
28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny
Milý Lu,
posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »
26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.
Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »
Slovo úvodem
V hlavě mi hrabe Václav Hrabě. Opravdu! Padesát let po básníkově smrti jsem na přání jeho přítele a spolužáka Jiřího Růžičky, hudebního skladatele, klavíristy a varhaníka, publikoval v Divokém víně 75, 76 a 77 necelých pět desítek jeho básní. Editoval je Jiří Růžička a dal jim podobu odpovídající textům, jež Václav opravdu napsal. Básně totiž za padesát let přepisováním a korekturami u různých vydavatelů získaly jinou, ne zcela původní podobu. Považoval jsem to za svůj vydavatelský počin. Nečekal jsem ani v nejmenším, že se to nebude líbit Janu Miškovskému, jedinému synovi Václava Hraběte. Jiné příjmení získal po otčímovi Karlu Miškovském, jenž si Vaškovu Olgu (Ofélii, Bláznivou holku či Děvku Veronskou, jak kdy…) vzal ještě za básníkova života. Po svatbě se Olze narodil Dominik – syn s duší umělce. Olga i Karel jsou technici – stavaři, Jan Miškovský se věnuje počítačům. Dominik je umělec! Představte si, moji milí, že jsem se vícekrát setkal i s úvahou, že Dominik by mohl být Vaškův syn! To by mě nenapadlo. Olga s Václavem prý spolu chodili i po rozvodu. Ostatně se rozcházeli a zase scházeli často.
Jan Miškovský mi vyhrožoval trestním oznámením, pak na mne podal žalobu a žádost o předběžné opatření, jemuž soud vyhověl a básně Václava Hraběte mi nařídil z www.divokevino.cz odstranit. Soud rozhodl bez ústního jednání a bez mojí výpovědi, nevěděl tedy, že jsem Janu Miškovskému na výzvu jeho prvního právního zástupce JUDr. Aleše Kouta uhradil požadovaných 5 000 Kč za užití básní Václava Hraběte v Divokém víně. Na radu svého dalšího advokáta mi je Miškovský po třech měsících poslal zpět na můj účet. Trochu pozdní alibi, nezdá se vám?
Autorská práva se pochopitelně týkají jen básní Václava Hraběte, a tak mi soud nenařídil odstranění rozhovorů s přáteli Vaška Hraběte, ani vymazání zoufalých dopisů básníkovy maminky Magdaleny Hrabětové, toužící po smrti svého syna scházet se s vnoučkem Janečkem. Olga jí nevyhověla a babička svého vnuka už nikdy neviděla.
Jan Miškovský opakovaně vehementně naléhá na staré Vaškovy přátele a vrstevníky, kteří v Divokém víně o svém druhovi vyprávějí, aby se s ním spojili proti mně, přiměli mě svá slova z www.divokevino.cz odstranit a usvědčili mě z nactiutrhačství. Nic takového ovšem v jejich vzpomínkách nenajdete, leč společné mají jedno – jsou kritičtí vůči Olze.
Seznámil jsem se s mnoha pamětníky, abych získal jejich vzpomínky. Ty nejzásadnější ponechám na konec.
Sešel jsem se i s přáteli Václava Hraběte – muzikantem Michalem Havránkem a literárním historikem Bohuslavem Hoffmannem, spolužákem básníka z Vysoké školy pedagogické, jenž se na odborné úrovni jeho dílem léta zabývá. Až dosud ve všem, co bylo o Vaškovi řečeno a napsáno, zněla chvála. Ač z toho nemám radost, považuji za svou povinnost, abych Havránkovy a Hoffmannovy vzpomínky a názory publikoval, přestože Vaška zdaleka jen neopěvují.
V zářijovém čísle měsíčníku Literární noviny (www.literarky.cz) vyšel o této kauze článek s názvem Jak zakázat básníka.
  
O 79. čísle internetového Divokého vína platí, co jsem zdůraznil už několikrát. Ne všichni autoři, jejichž tvorbu v časopise publikuju, jsou dobří. Internet snese ale i horší věci a je na vás, milí čtenáři, abyste rezonovali s tím, co je podle vašeho gusta. A proti gustu žádný dišputát!
Nepochybně se vám bude líbit výtvarný doprovod čísla. Autorem barevných leptů je Jiří Anderle. Zapůjčil mi je Vilém Stránský ze své internetové aukční síně www.artbohemia.cz. Děkuju, milý Viléme!
K datu vydání 79. čísla www.divokevino.cz - k 19. září 2015 - se váže jedno moje osobní jubileum. Před čtyřiceti roky – v roce 1975 - se v mém chovu narodilo klisně Ujmě první hříbě – klisnička Alma. A od té doby se u mne narodilo celkem dalších 160 hříbat. Alma dala mezi jinými Courbettu, Courbetta Levadu, Levada Manilu, Manila Hajmanu, Hajmana Cohajmu. Cohajma je sedmá generace té rodiny, jež se u mne narodila.
Následující řádky už raději ani nečtěte. Leč. Před 51 roky – 19. září 1964 – se ve sklepě domu číslo 4 v libeňské ulici Krejčího sešli mladí básníci a básnířky a poslouchali dva sedmnáctileté kluky - Mélu Machálka a mě, jak v pořadu nazvaném Titan a člověk s citem recitují verše Michelangela Buonarroti. Jejich přednes prokládalo kvarteto zobcových fléten Vlasty Bachtíkové renesanční muzikou a dva spolužáci – Jarda Fiala a Robert Šmied současně promítali složitým zrcadlovým systémem na tři plátna Mistrova díla. Divadlo poezie!
Po představení si básnířky a básníci rozebrali po několika výtiscích podivuhodné nudloidní tiskoviny – prvního čísla časopisu Divoké víno, tvořeného 32 stránkami formátu 105 x 297, tedy A 4 přeložené na výšku. Verše Mély Machálka, Michaela Třeštíka, Heleny Pěkné, Oldřišky Svobodové, moje a několika dalších mladíčků byly proloženy ilustracemi mladého výtvarníka Karla Hrušky. Nepíšu vám, moji milí, nic nového, leč promítaje si v hlavě obrázky staré 51 let, nedá mi to, abych se s vámi o biják nepodělil.
První číslo Divokého vína se prodávalo prostřednictvím distributorů – mladých básníků – především po pražských středních školách. Další čísla jsme nabídli školám v celém Československu spolu s nabídkou předplatného – 2 Kč za číslo. Objednávky se jen hrnuly a náklad Divokého vína stoupal – lednové číslo roku 1965 se tisklo v pětitisícovém nákladu.
Dovídám se, že Magistrát Prahy se rozhodl na počest 51. výročí založení Divokého vína otevřít 19. září tunel Blanka. Děkuju, milá paní Krnáčová, milý pane Stropnický!
L. H.
O VÁCLAVU HRABĚTI VYPRÁVÍ ČLEN KAPELY DIXIE 24 MICHAL HAVRÁNEK
Michal Havránek přinesl na naši schůzku tablet a ukazuje mi fotografie Václava Hraběte. Jsou mezi nimi fotky od Josefa Rebce. V kapele Dixie 24 hrál Michal Havránek na trombón. Ukazuje fotografie z Lucerny.
„Koncert pořádal Drahoš Doležal. Neměl licenci, a tak ho zavřeli.“ Další fotografie z Olympiku, a následuje fotka z Hlavního nádraží, kde se tenkrát hrávalo, asi ve Fantově kavárně. Další fotka z divadla ABC. „Doprovázeli jsme taky Juditu Čeřovskou při jejím prvním koncertu po úrazu, který měla při havárii s Josefem Zímou.“
„S Hrabětem jsme se seznámili v roce 1958, potřebovali jsme klarinetistu. Hrávali jsme po jazzových klubech, čistý dixieland. Dixie 24 vystupovala asi dva roky, než jsme šli na vojnu. Hráli jsme v Redutě, v horním sále, střídali jsme se s kapelou Hot jazz. Honorář byl 40 Kčs za večer, to bylo skvělé!“
„Vašek Hrabě byl strašně zamilovaný do Ofélie. To byla Olga, říkal jí Ofélie. Byl do ní blbej, těžce zamilovanej. Byla to krásná holka.“
  
„Byl jsem taky u něj v kuchyňce v Jánské. S někým takovým jako je Vašek, se žít nedá. Byl to bezvadný kumpán do hospody, ale naprosto nespolehlivý. Mně trošku vadí, že z něj všichni dělají svatého. Uměl být pěkný parchant. Potkal jsem ho po vojně ve Viole. Dostal jsem kšeft - hrát na Silvestra v Parnasu. Potřeboval jsem někoho na plátek, Vašek řekl, že jo, ale že nemá nástroj. Já ti půjčím baryton saxofon, povídám. Hráli jsme s Vojtou Dykem v Elektrických podnicích, tam byly erární nástroje. Půjčil jsem si tam. Na ten kšeft Vašek nepřišel, hráli jsme bez něj. Dlouho mi trvalo, než jsem Vaška odchytil ve Viole. Říká mi: Sorry, vole, saxofon je prodanej. Mě to nepřekvapilo, on byl takový. Akorát jsem si myslel, že mně to neudělá. Měl jsem s tím pěknou polízanici, musel jsem to zaplatit. Polovičku mi odpustili, ale stejně, pro mě to byla rána. Ta polovina k zaplacení byla pět tisíc. Vaška jsem znal jako svoje boty. Hrozně rád citoval feldkuráta Katze ze Švejka: To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou. Půjčoval si hodně, dokud mu někdo půjčil. Já to v podstatě čekal, mě to nepřekvapilo, já jsem se na něj nezlobil. Půjčoval si drobné částky, neměl vůbec prachy. Chodili jsme do vinárny Na Rybárně na Betlémském náměstí a pili jsme červený Mavrud. Nikdy neměl na zaplacení. Půjčoval si tu dvacet, tu třicet korun. Když mi Vašek prodal saxofon, už jsem ho neviděl. Bylo to tak nějak v 65. roce, těsně před tím, než umřel. Prodaný saxofon určitě neukončil naše vztahy. Kdybych ovšem Vaška ještě někdy potkal. Říkám, nepřekvapilo mě to. Byl takový.“
  
„Vašek s Olgou se rozcházeli mockrát, ještě předtím, než se vzali. Chvíli byl Venca nešťastný, pak to zase bylo dobré. Rozešli se, pak zase velká láska. Jejich klučík byl Vaškovi tak podobný, že ho Vašek nemohl zapřít. Viděl jsem ho jako malého.“
„Z té doby neznám nikoho, kdo by fetoval. Jenom snad vysokoškoláci, když měli zkoušky, si brali fenmetrazin. Vencovi to dělalo dobře. Po vojně už byl na práškách závislý. S pitím to bylo totéž, ale to mu tak neškodilo, jako ten férák. Pili jsme Mavrud nebo pivo. Chodili jsme do Smíchovského sklípku a do Kotvy. Taky k němu na kolej, tam jsme si vařili grog. Žehlička se položila obráceně mezi dvě židle a na té žehličce se vařila voda.“
„Na tehdejší naše poměry ve srovnání s námi byl Venca výborný muzikant. Byl lepší než my. Nechali jsme si v kapele ušít brčálově zelené košile a černé kalhoty.“
„Policajti se o nás vůbec nezajímali. Vašek byl mimořádně levicově zaměřený, neměl žádné problémy.“
PAVEL BAŇKA VYPRÁVÍ 13. ZÁŘÍ L.H. O VÁCLAVU HRABĚTI
Při Textfóru Václav Hrabě přednášel ve Viole svoji básničku Září dlouhonohé září. On ji jen tak šeptal. Na Textfórech jsme recitovali každý jednu svoji básničku my a ostatní nám recitovali herci. Tahle Václavova básnička mě hodně oslovila. Později začala brát nová mladá generace Václava Hraběte jako svého mluvčího.
  Fotografie Pavla Baňky ilustrující knížku Václav Hrabě – Blues
Všichni jsme se cítili spřízněni s americkou beatnickou generací, ale zároveň jsme byli jiní, měli jsme jinou zkušenost. Spřízněnost Vaška Hraběte s hudbou jeho srdce byla velmi silná. Absolutně miloval jazz, podobně jako beatnici. Jedna jeho nota byla villonovská a druhá nota byla wolkerovská. Dost se sociálně vymezoval na stranu chudých, tím se blížil k Wolkerovi. Všichni jsme byli proti bolševikovi, ale Václav pocházel z chudých poměrů a měl rád obyčejné lidi. Často se taky u něj objevuje nota navazující na černošské blues.
-Později se stal jakýmsi symbolem, mágem pro generaci mé dcery Markéty.
Byl jsem kluk z venkova, znal jsem v Praze málo lidí. Do Violy mě zatáhla Inka Machulková, a tam jsem se seznámil s ostatními, Vladimírou Čerepkovou, Václavem Hrabětem… Vaškovu manželku Olgu jsem poznal při jenom mejdanu v jeho malostranské kuchyňce. Olga už měla malého Dominika a viděl jsem samozřejmě i Vaškova dvouletého Janečka. Mejdanu se nezúčastnila.
Vašek asi neměl jenom dobré vlastnosti, byl v něčem problémový. Zamýšlel jsem se nad tím z hlediska jeho manželky Olgy. V jejich vztahu možná Vaškovy vlastnosti, pro které jsme jej my kolem něj měli rádi, sehrály negativní roli. Spíš to jenom odhaduju. Jeho touha užívat si života, zvláště pak nočního, zřejmě byla proti rodinnému životu. Ale ta doba byla taková a oni byli hodně mladí.
VZPOMÍNKA MILONĚ ČEPELKY NA VÁCLAVA HRABĚTE A JIŘÍHO OSTERMANNA
Poprosil jsem o vzpomínku na Václava Hraběte svého dávného přítele Miloně Čepelku. Poznali jsme se v zimě z roku 1964 na 1965 v Československém rozhlase na detašovaném pracovišti nacházejícím se ve vinohradské vile v dnešní Dykově ulici číslo 14, tehdy se ulice jmenovala Hviezdoslavova. Zdeněk Svěrák s Miloněm užívali pracovnu na tehdejší dobu velmi nestandardně vyzdobenou obrázky nahých slečen. Svoji expozici nazývali osvěžna. Zdeněk s Miloněm vysílali pořad pro vojáky proslulý jako Polní pošta. Měl jsem tu čest publikovat v Divokém víně řadu Miloňových básní. A odpověděl mi na moji otázku. Miloň je zodpovědný, a tak mi druhý den poslal ještě doplňující mail.
V roce 1957 jsme se Zdeňkem Svěrákem pořádali nějaké představení ze svých scének a písniček v divadle ve Spálené. Skončili jsme a na podiu se spontánně dal do zpěvu písničky Mackie Messer vlasatý a zubatý kluk. Bylo to moje jediné setkání s ním – vím jistě, že to byl Václav Hrabě, náš o několik let mladší spolužák z Vysoké školy pedagogické.
Na Jiřího Ostermanna mám zase jen jednu vzpomínku. Šli jsme se Zdeňkem Svěrákem na představení v kostele sv. Kateřiny v areálu pražské Všeobecné fakultní nemocnice. Recitoval Jiří Ostermann, psal se rok 1966 a po pěti desítkách let se mi vybavují z recitovaného textu dvě slova – stařena Mařena.
Milý Ludvíčku,
splnil jsem slib, ale Zdeněk Svěrák mě zklamal, vůbec si mladičkého Václava Hraběte a jeho zpěv písně o Mackiem nepamatuje. Ale bylo to, jak jsem Ti řekl, na tom trvám. Snad jen detail: ten večer, co jsme tenkrát spáchali, měl pozoruhodný název Blankolinový večer komikálií a my dva si v něm říkali po varietně-cirkusovém vzoru Dva Trapas, zatímco hudbu obstarávalo Trio Ferdato, kamarádi studenti jiných oborů téže Vysoké školy pedagogické. Krásné pošetilé hříchy mládí... Ahoj! Miloň.<
NA KORESPONDENCI S VÁCLAVEM HRABĚTEM VZPOMÍNÁ PETR CINCIBUCH
Před více než padesáti lety byly odeslány tyto dva dopisy, které mi poslal na vojnu Václav Hrabě. Napsal jsem tehdy své první básničky a velmi odvážně je poslal do redakce Tváře. Odpověď byla docela příznivá. Jméno podepsaného lektora mi tehdy nic neříkalo. Kdo by dokázal předpovědět, že za několik měsíců najdu na stolku v pražské Viole Divoké víno - studentský plátek tisknoucí poezii, že se přes noc stanu jeho redaktorem a grafikem /!/ a jméno Václava Hraběte u jeho fotografie budu upravovat s datem jeho narození i úmrtí. Václav Hrabě se stal ikonou mladých, jeho verše se opisovaly, ale jeho seznámení se s Allenem Ginsbergem a nevyjasněnou nešťastnou smrt mu tehdejší režim neodpustil a jeho verše byly na dlouhou dobu v klatbě. Absurdní osud, u básníků se stávající.
O VÁCLAVU HRABĚTI VYPRÁVÍ JEHO SPOLUŽÁK Z VYSOKÉ ŠKOLY BOHUSLAV HOFFMANN, LITERÁRNÍ HISTORIK
Na Pedagogickou fakultu jsme s Vaškem začali chodit spolu v roce 1957. Moc se mezi námi nevyskytoval, ani na přednáškách nebo seminářích. Byl to prostě špatný student. Žil poezií, žil hudbou, hrál pořád na klarinet. Na koleji jsme hodně diskutovali o literatuře a o poezii. Byl velký čtenář. Četl i americkou literaturu. Ta doba se v roce 1959 otevřela, přišli jsme do Prahy v dobrém období. Možná se pro něj svět otevřel až příliš. Byl jsem po jeho smrti v Lochovicích, mluvil jsem s Vaškovou maminkou i jeho sestrou Jarmilou Kolátorovou, myslely si, že ho ta Praha zabila.
Myslela si to taky paní Slavíková, profesorka z Hořovic. Konfrontace mezi venkovským klukem a městem byla dost výrazná. V té poezii je to vidět.
Já jsem literární historik, měl jsem ctižádost napsat o něm knížku, ale z hlediska literárně historického. Pořád existují kolem Hraběte mýty, není žádná chronologie jeho tvorby. Převažuje názor, že se stal básníkem během vojny a potom po vojně ve Viole, ale básníkem už začínal být na přelomu padesátých a šedesátých let, to nikdo neví. Když jsem měl od Miškovského půjčenou pozůstalost, objevil jsem tam celou řadu jeho nedokončených věcí. Chtěl jsem ukázat vývoj básníka od raných věcí, které byly dost patetické, až po blues z Violy. S Jiřím Žákem, autorem knihy 12 taktů pro Václava Hraběte, jsme chtěli vydat Vaška kompletně. Chtěli jsme vydat i ty juvenilie, co psal na gymnáziu, i to, co psal na fakultě. Měli jsme domluveného Richarda Krajča, který by to byl recitoval. Sešli jsme se na Vinohradech v divadelním klubu, Žák pozval Miškovského a on nám to zatrhl. Miškovský mě pustil do pozůstalosti. Ale to už jsou léta. Myslím si, že bych byl schopen, na základě toho, že jsme spolu studovali a on psal básně, psal je do sešitů, dějin Sovětského svazu nebo psychologie, vytřídit toto dílo na texty rané a zralé. Miškovský si to nepřál, takže z toho sešlo. Jirka Růžička byl u toho setkání taky. Mohli jsme mít celého Hraběte pěkně chronologicky uspořádaného. Ten básník má úplně jiný profil než v knížce, protože se to jinak řadí. Miškovský chtěl, abychom k němu já nebo Růžička zašli, abychom to uspořádali, protože on v té pozůstalosti má, s odpuštěním, bordel. Chtěl jsem utřídit rané věci, které psal na gymnáziu, pak na fakultě, pak na vojně a pak jak vyzrával ve Viole. Ne aby se s Hrabětem manipulovalo, aby si ho každý seřadil, jak chtěl.
Jako literární historik cítím, že by to bylo potřeba srovnat, posadit to do kontextu, Gruša, Brousek, Kabeš. Napsal asi sto básní. Stop-time - to bylo 37 básní bez výběru, jestli jste jich vybrali s Růžičkou 46, tak to jste vybrali dost.
S Vaškem jsme dokonce bydleli na koleji na pokoji v Lazarské. Pořád hrál na klarinet a pořád četl. Když jsem ho poznal u přijímaček, představil se mi jako hudebník, a pak jsme hodně diskutovali o poezii. Preferoval žánr blues, proto jsem ho nazval Bluesový hrabě své generace. Pak také sonety, byl hodně ovlivněný renesanční kulturou, má tam Botticelliho, Sandru…
Na koleji jsme měli na chodbě kuchyňku a tam si Vašek chodil dělat hořký čaj a opékal si tam česnekový salám a chleba, to byl nejlevnější salám, 10 dkg za 1, 60. Nechodil na obědy, 2, 60 bylo pro něj drahé. Vašek se na kolej vracel pozdě v noci, rozsvítil, bylo nás v pokoji osm, a začal diskutovat o poezii nebo o hudbě. My jsme ráno v sedm šli do školy a Vašek spal. Vstával k polednímu.
Pilo se gruzínské víno, takové kyselé. Seběhli jsme z třetího patra na dvorek, tam byla hospoda Pod Věží a tam jsme koupili za 14 korun litr gruzínského vína. Chodili jsme na večeři do Arnoštárny, třeba na celerový řízek. Do hospody jsme chodili ze dvorku.
On Vašek přicházel v noci nalitý. Byl plný poezie a hudby, tak nás budil. Na pokoji s námi byli studenti dějepis - zeměpis, psychologové, hodně oborů. Byla to haluzna, měli jsme tam vojenské železné postele nad sebou, tak jsme si místnost přepažili na půl skříněmi. Vašek bydlel vzadu za skříněmi, tam měl relativně klid.
Jak jsem zjistil v pozůstalosti, Vašek četl i černošskou poezii. My ostatní jsme byli zaostalí. Chodili jsme po antikvariátech a hledali jsme tam Rimbauda a Baudelaira.
Zažil jsem s Vaškem řadu zkoušek, protože jsme byli v abecedě za sebou. Byli jsme dva tři v místnosti, kde se zkoušelo, tak jsme slyšeli, jak kdo odpovídá. Byl naivní. Povídá, kluci, sehnal jsem senzační padesátistránkovou brožurku o dějinách Sovětského svazu, jsem na straně dvanáct, do rána to dočtu a jdu na to. Jenomže ráno ho vyhodili.
O politice jsme moc nemluvili. Myslím, že levý nebyl. Naše holky z kruhu ho nezajímaly, Vašek měl holky jinde. O našich holkách jsme nemluvili. Já už jsem měl tenkrát vážnou známost, tak jsem se o ní nebavil. Byla to moje první žena.
Na Vaškově pohřbu jsem nebyl, tou dobou jsem učil v Písku. S Olgou jsem se sešel až po jeho smrti. Ve Vaškově literární pozůstalosti jsem našel obálku s lístečky, úpisy. Její rodiče Vaškovi půjčili nějaké peníze na nábytek, když se vzali. Olgou podepsané lístečky. Potvrzuje - můj bývalý manžel mi dal 2, 50 nebo 5 Kčs jako splátku dluhu. Takové směšné částky. Nebyl zaměstnaný, neměl peníze, ona ho nutila, aby to splácel. Směšné korunky… To byl rok 1964, začátek 65.
Napadlo mě, že by Dominik, mladší bratr Jana Miškovského, mohl být taky Vaškův syn. Narodil se 27. ledna 1965, asi rok po jejich rozvodu, ale Václav a Olga se rozcházeli a zase smiřovali mnohokrát. Nemám pro to žádný důkaz, je to jenom nápad.
Hrabě posílal z vojny verše do rozhlasu a některé z nich zhudebnil Harry Macourek. Ale v archivu v rozhlasu jsem nic nenašel, pravděpodobně byly zhudebněné básně součástí nějakého pořadu. A pak se to smazalo. Vašek se zúčastnil ve vojenských časopisech soutěže Pod praporem komunismu a vyhrál to. Tenkrát jsme fandili všichni Nikitovi Chruščovovi, on to trošku uvolnil. Možná, že to Vašek tak cítil, možná, že chtěl vyhrát soutěž.
Vašek si hodně půjčoval, potřeboval na cigarety, byl velký kuřák. Já jsem mu nepůjčoval, protože jsem peníze neměl. Jednou jsme s Vaškem jeli někam na okraj Prahy, kde objevil tweedové sáčko a manšestrové kalhoty za pár korun, tak jsme tam jeli. Móda ho zajímala. Potřeboval to na hraní a asi se chtěl ukázat před holkami.
Myslím, že asi ani beatnik nebyl. To pojmenování souviselo asi s tím, že se sešel s Ginsbergem a protože psal blues, zajímala ho černošská poezie. Možná, teď zpětně po letech, nepřeceňujeme tu jeho poezii?
|
