Vojtěch Doležel

ŘÍKALA MI VOJTARE

Ke 100. výročí narození recitátorky Ludmily Pelikánové

Narodila ses 8. září 1915 do zimy a hladu světové války. Maminka Marie pocházela z rodiny zchudlého pivovarského sládka, kterého otec, pivovarník a pražský měšťan vydědil, když si vybral a vzal ženu, se kterou on nesouhlasil. Měli osm dětí. Tatínek Vladimír se narodil do rodiny příbramského notáře. Úplně osiřel již ve čtrnácti letech. Měl šest sourozenců. Vyučil se drogistou, stal se úředníkem a přivydělával si jako redaktor drogistického časopisu. Byl potomkem českého buditele, spolupracovníka Klicperova a obhájce Rukopisů, Josefa Vladimíra Pelikána.
Roku 1917 se narodil tvůj bratr Vladimír a v roce 1923 tvoje sestra Eva. Bydleli jste v jednopokojovém bytě s kuchyní a příslušenstvím v Kanálské ulici č. 3 na pražských Královských Vinohradech. Nadbytkem jste netrpěli.
Základní škola, gymnasium, ochotnické divadlo, hodiny uměleckého přednesu u Hany Vetterové, studium na Filozofické fakultě Karlovy university u prof. Mukařovského, vše šlo jako na drátku. Prospívala jsi stále výborně. Měla jsi vynikající paměť. Pak ale přišlo ponížení a zklamání Mnichova a nakonec i zánik samostatného Československa. Napsanou disertační práci o Boženě Němcové jsi již nestačila obhájit. Došlo k uzavření vysokých škol. A tu se tvou zbraní stala poezie a umělecký přednes. Legendární recitační večery v Ženském klubu vVe Smečkách byly významnou podporou odporu proti barbarství zločinného německého národního socialismu. Po druhé světové válce jsi vstoupila do komunistické strany a stala se členkou Ústředního divadla Československé armády v Praze na Vinohradech. Na scéně divadla jsi však stála jen ojediněle. Hlavní náplní tvé umělecké činnosti byly i nadále recitační večery a osvětová práce v armádě. Recitovala jsi nejen českou poezii - Nerudu, Dyka, Erbena, Máchu, Sovu, Březinu, Horu, Nohu, Pilaře atd., ale kupř. i Jannise Ritsose, od Jeleny N. Koševojové Můj syn Oleg Koševoj, prózu, která je k zapamatování obzvláště obtížná. Tvé večery jako byl Dům u cesty od Tvardovského, Chvála bláznivosti Erasma Rotterdamského, Ajtmatovo Matčino pole, Isahakjanův Abulala-al-Maarrí jsou nezapomenutelné.
A vše jen zpaměti! Nic jsi nepředčítala, žádný mikrofon jsi nepotřebovala. A jako by se v tobě ozval hlas prapředka buditele, jezdila jsi po vojenských posádkách po celé republice a recitovala vojákům základní služby. Pravidelně jsi byla členkou poroty Wolkerova Prostějova. Pohodlná jsi nebyla. Svým rusofilstvím jsi dráždila v době, kdy se to už nenosilo na trh. Svého přesvědčení jsi se však nevzdala. Dostalo se ti i uznání v podobě Státní ceny Klementa Gottwalda a titulu zasloužilé umělkyně. A opravdu sis ten titul zasloužila. Bylas jak Jiráskův páter Vrba. Roznášela jsi svým hlasem vytrvale po Čechách i Slovensku nejen krásu slova, krásu mateřštiny, ale i víru v lepší budoucnost, v lidskost a porozumění. Bylas „z křemene“.
A „bude-li každý z nás z křemene...“!

Nebyl jsem z křemene, a když jsem tě konečně mohl po letech emigrace navštívit, viděl jsem, že již tvoje svíce dohořívá a tušil, že se vidíme naposled. Nesouhlasila jsi s mým rozhodnutím opustit vlast, ale nezavrhla jsi mne. Ptala ses: „Je to normální, že si stále ještě vše pamatuji? Všechny své večery bych mohla okamžitě recitovat...“
A tvoje svíce brzy poté dohasla. Jako by se tvůj po mnohá desetiletí na plné obrátky pracující mozek zcela vyčerpal a vyhasl.
I moje svíce se již krátí a nebude to již ani tak dlouho trvat, jako to trvalo. Těším se na shledanou.
Tvůj Vojtar