literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

09.09.2026 - 94. babybox je instalován na Nemocnici Tišnov.

Ve středu 9. září 2026 namontoval Zdeněk Juřica MONTEL Náměšť nad Oslavou 94. babybox... Více »

07.09.2026 - Prohlídka "botníku"

Dušan Spáčil zve na setkání těch, kterým se stýská po Aloisi Marhoulovi. 1. 10. 2026 ... Více »

02.09.2026 - Jindřich Štreit slaví 5. září osmdesátiny.

S Martinem Popelářem, Olomoucko 1994

Milý Jindřichu, k Tvým kulatým narozeninám Ti ze ... Více »

SLOVO ÚVODEM

Divoké víno, kterým právě listujete, je poznamenáno fotoaparátem Daniela Šperla a jeho obrázky zvířat. Fotograf se hlásí ke svému učiteli Jindrovi Štreitovi, který také k jeho fotenkám připsal vlídná slova.

Své kresby mi poslal můj nejoblíbenější karikaturista Miroslav Barták. Publikoval už v tištěném Divokém víně v 60. letech. Děkuju, milý pane Bartáku, velmi si Vás vážím!

Líbí se mi vyprávění Františky Vrbenské o kočce Dicka Whittingtona, jež prý je v Anglii populárnější než mýtus o Králi Artušovi. Kočky mám rád, kolem mého domu na Hájku jich napočítáte devět, upřesňuji, že sedm koček a dva kocoury. Někdy proniknou i do domu a pak nemají zábran. Co najdou, skončí v jejich zažívacím ústrojí. Počet koček se zakrátko zvýší, protože porodí svá koťata. Děkuji kočkám, že jistí, aby mě nesežraly myši.

František Cinger pokračuje v seriálu o koních. Našel orlokoně neboli hipogryfa, zvíře složené ze zádi koně a předku orla. Asi bych se divil, kdyby mi takový přilétl do stáje, ale na obrázcích je působivý, zvláště když v jeho sedle sv. Jiří zachraňuje princeznu.

Přítel z dávných let Karel Hvížďala mi poslal k zveřejnění ukázku ze své knihy Věta jako povolání / Nezapomínky - kniha vyšla při příležitosti jeho významného životního jubilea, které nastane ovšem až 16. srpna.
Můj mimořádný přítel z dávných let Milan Nakonečný, jenž mě při svých přednáškách poučil mj. o psychoanalýze a umění, pokračuje v řadě svých recenzí v článku o knize Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze - Anja Tippnerová. Není to snadné čtení.
Poprvé mi poslal svoje archaicky postavené básně Marek Pavlíček, hudební skladatel a zpěvák, ovšem nikoli populární hudby. Svůj basbaryton trénuje ve Švýcarsku, a tak jsem se jej zeptal, zda zná mého přítele Jiřího Růžičku, varhaníka a skladatele, jenž část svého života strávil také ve Švýcarsku. Ano, dokonce jsem bydlel v Praze v jeho domě! odpověděl basbaryton. Dovídám se, že Jirka Růžička byl nadšený z hudby, kterou složil Marek Pavlíček k baletu, a jeho studium ve Švýcarsku podpořil.
Dostávám se k srdci Divokého vína, literární a především básnické tvorbě. Složitou elektronickou i telefonní komunikací ke mně doputovaly básničky Zorky Wildové. Velmi jednoduše v mém počítači přistály verše Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Evy Frantinové, Oldřicha Damborského, Štěpána Votočka a dalších čtyř desítek literátů. Děkuji všem, přestože kromě vyjmenovaných, jejichž čeština je dokonalá, mě mnozí zneklidňují svým ležérním přístupem k rodnému jazyku. Samostatný odstavec si zaslouží ti autoři, kteří své verše občas prokládají interpunkcí a občas nikoli. Napíší básničku bez interpunkce, ale na konci ji opatří tečkou nebo uprostřed dvěma čárkami. Prosím, moji milí, interpunkci používejte buď všude, nebo nikde! Za svým slovem úvodem píšu tečku.

Ludvík Hess