literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Zdalipak už víte, koho volit? Rozhodl jsem se hned, jak jsem si přečetl slogan na billboardu KDU-ČSL: Za bezohlednou jízdu odebrat auto! Líbí se mi ten konkrétní požadavek. A ještě jej rozšířím: Auto bezohledného řidiče nechat sešrotovat! Jaképak: Naděje... Odpovědnost... Budoucnost... Splněné sny našich dětí... Obecné sliby. My, kteří volíme KDU-ČSL, jsme konkrétní!
Stejně tak je to se mnou a s poezií. Odjakživa mám rád konkrétní obrazy. Takovými se mi zavděčíte, milí autoři. Chcete se mi vůbec zavděčit?
Senzační novinku mám pro čtenáře Pavlíny Pulcové. Pod tímto jménem ji už v Divokém víně nenajdete. Básnířka nosí od dubna jméno Pavlína Vítková. Blahopřeju!
Díky Vilému Stránskému, majiteli internetové aukční síně, doprovázejí texty v tomto čísle grafiky Maxe Švabinského, jehož duše erotická zřejmě souzněla s mojí. Až na ty korpulentní ženské postavy. Nějaká kila bych jim ubral. Majiteli těch obrázků se můžete stát i vy, stačí kliknout na www.artbohemia.cz.

Max Švabinský

L. H.

Malý Jarda

(Ukázka z připravované knížky O klisničkách a hřebcích)

Kluk se dostal poprvé ke koním na doporučení primáře Jiroutky. Uznávaný kladenský dětský lékař mamince Jarušce předepsal, aby Jarouškovi vařila polévku z koňského masa.
A opravdu, kluk po ní rostl jako kůň.
Podruhé přišel ke koním na kladenském sokolském Sletišti, jež bylo doménou dědečka Jaroslava. Na sportovišti byla a dodnes je jízdárna s krytou halou. Koně byli předmětem obdivu malého Jarouška i jeho dědečka, ředitele škol na Kladně. Před vchodem na Sletiště byl malý statek a o kousek dál vojenské kasárny. Sedláček i vojáci samozřejmě používali při práci tažné koně a klučík je ze svého kočárku obdivně pozoroval.
"Budu sedlák!" prohlašoval Jaroušek, jen co se naučil poskládat písmenka do slov. Všechny tím vždycky upřímně pobavil, a tak tahle dvě slova opakoval čím dál častěji. A věci znalí čtenáři vědí, jak to nakonec dopadlo. Jaroušek se stal chovatelem koní a v roce 1988 obdržel od Obvodního národního výboru v Praze 10 na dřevitém papíře cyklostylem vytištěné potvrzení, že je soukromě hospodařícím rolníkem. Teď ovšem autor předběhl děj o čtyři desítky let...
Výchovu a výcvik klučíka převzal z velké části dědeček Jaroslav Matyáš. Tatínka Ludvíka lákaly kavárny, maminka Jaruška se snažila vydělat pár korunek - třeba jako úřednice nebo učitelka náboženství - československého husitského. Rodiče získali byt v pražské Libni. Žili v typické periferní ulici Novákových
v domě číslo 11 ve 4. patře. Jaroušek přebýval velmi často u kladenského dědečka a babičky a jistě to bylo k jeho prospěchu. Nepoznal sice nikdy rodinné soužití s tatínkem a maminkou, ale dědeček a babička jej nezanedbávali.
Babička Marie vychovaná v lesovně byla vyhlášenou kuchařkou. Dědečka Jaroslava malý klučík ještě navštívil na kladenské škole U Floriána a pan ředitel mu mával z okna své pracovny na dvůr. Záhy pak odešel z aktivního ředitelování školy do důchodu, ale učitelské povolání dál uplatňoval na jediném vnukovi.
Po letech se klukovi, dnes už starému muži, zdá, že většinou se jednalo o tělesnou výchovu. Dědeček Jaroslav učil malého Jarouška plavat, jezdit na kole, sáňkovat, lyžovat a bruslit. Po desítkách let uznává, že nebýt dědečka, nikdy by se nic nenaučil. Jaroušek byl (a je dodnes) buchta. Nebo bábovka, či jak jeho malé schopnosti tělocviku chcete pojmenovávat. Všechny vyjmenované disciplíny zvládl jakž takž, nejlépe snad jízdu na kole a plavání. Když nedávno ve věku hodně dospělém dostal k Vánocům jako dárek brusle, posbíral všechnu odvahu a s šestiletým synkem Matýskem a jeho maminkou Lucií absolvoval celkem čtyři jízdy na zamrzlých rybnících. Z toho jen jedenkrát upadl. Považuje to za úspěch. Umělecké hodnocení jeho bruslení ovšem šlo do minusových známek...
Druhým oblíbeným předmětem předškolního vyučování byla výtvarná výchova. Předlohu obvykle tvořily barevné ilustrace Raisových Zapadlých vlastenců. Adolf Kašpar byl oblíbeným malířem, jehož ilustrace Zapadlých vlastenců Jaroušek kopíroval vodovkami na kladívkové čtvrtky. Klukovo dílo bylo vytrvale prohlíženo Jarouškovými příbuznými a dědečkovými přáteli.
Součástí výtvarné výchovy byla také cvičení v architektonických slozích. Zvláště často a pečlivě byl probírán rozdíl mezi architekturou románskou a gotickou. Ani baroko nebylo opomíjeno. Gotický oblouk připomíná sepnuté ruce...
Třetí disciplínou byly nesporně počty - matematika.
"Násobilku musíš umět, jako když bičem práská!" opakoval dědeček Jaroslav často svoje oblíbené školní heslo. "I když tě o půlnoci probudí!"
Dědeček kvůli násobilce vnuka nebudil, ale při dlouhých procházkách po kladenských lesích - zvláště v mrazivém zimním období bylo slyšet, jak se dvojice - dědeček a vnuk - spolu baví.
"Třikrát sedm?" velel dědeček.
"Dvacet jedna," odpovídal vnuk, jako když bičem mrská.
" Sedmkrát osm?"
"Padesát šest," dodnes jako by právě tato čísla byla nejfrekventovanější.
"Po skoro šesti desítkách let si vnuk sice pamatuje násobilku, ale to je taky jediné, co z počtů zbylo...
Určitě bylo na pořadu i čtení a psaní. Dědeček rád vnukovi kupoval knížky, ostatně knihkupectví bylo hned na rohu jejich ulice a Hlavní třídy, tedy jen několik desítek metrů od domu číslo 6 v Davidově ulici, kde v prvním patře v důchodu bydleli. Původní byt, do něhož se malý Jaroslav narodil, byl v Davidově ulici číslo 11 a zabíral celé podlaží domu. Dvoupokojový byt v domě číslo 6 jim časem jako "starodůchodcům" přišel příliš nákladný, a tak se přestěhovali do přízemí v Nejedlého ulici proti škole Amálka do bytu o jednom pokoji a kuchyni a konečně do bytu o jedné místnosti v přízemí domu číslo 14 v téže ulici. Dnes Amálské.
Tomuto způsobu života říká autorův přítel a známý pražský právník Karel Friml - let balónem. Balón je vybaven pytlíky s pískem, jež cestující během letu odhazují, aby vznášedlo své pouti odlehčili. Nakonec už není co odhodit...
A tak dědeček s babičkou, jak letěl balón jejich žití, postupně odhazovali pytlíky s pískem. Jako "starodůchodci" žili z neuvěřitelných osmi set korun československých měsíčně. Dědeček si snaživě přivydělával. Nejprve jezdil jako průvodce s turistickými zájezdy cestovní kanceláře Turista. A svého vnoučka Jarouška samozřejmě bral s sebou. Poznával tedy velmi záhy české hrady a zámky. Jednalo se o autobusové zájezdy a dědeček za jízdy a samozřejmě v té době bez jakékoli zvukové aparatury popisoval turistům krásy okolní krajiny a historické události, jimiž byl kraj kolem autobusu obestřen. Zpotil se často tak, že si musel převléknout košili, kterou mu babička přibalila s sebou do jeho cestovní aktovky.
Cestovní kancelář Turista zajišťovala vnitrozemské zájezdy, zatímco Čedok tradičně pořádal zájezdy zahraniční. K těm se ovšem dědeček nepropracoval. Turista měl kancelář na hlavní kladenské třídě zvané Korzo a Jaroušek tam dědečka často doprovázel.
Cestou potkávali v parku na náměstí a na Korze ostatní kladenské učitele a ředitele v důchodu. Všichni byli zásadně v oblecích a s klobouky na hlavách. Při setkání je nadzvedli, lehce se uklonili a pronesli: "Má úcta!" nebo "Má poklona!" Ta slova patřila obvykle dámám, páni se mezi sebou zdravili: "Buďte zdráv!" Nebo "Buď zdráv!" podle stupně přátelství. K běžně používaným pozdravům patřilo hornické "Zdař bůh". Nejčastěji potkávali pana ředitele Lopatu a pana ředitele Vodičku, oba ředitele škol v důchodu. Říkalo se sice v důchodu, ale za jménem se psávalo v. v. - tedy ve výslužbě.
Pan ředitel Lopata odpovídal zjevem svému jméno - byl vysoký a hubený. Všichni pánové byli především nesmírně zdvořilí a uhlazení. Jejich rozhovory ovšem připadaly malému Jarouškovi nekonečné, a tak se stávalo velmi často, že se zavěsil dědečkovi na ruku a pokoušel se jej odtáhnout: "Dědečku, pojď!"
Druhým pracovištěm Jaroslava Matyáše, ředitele škol v. v., byl kladenský zámek, kde se odehrávaly zkoušky Kladenské filharmonie, v níž dědeček fungoval coby jakýsi manažer. Soudě podle toho, že dirigentem byl významný kladenský rodák a zároveň dirigent opery Národního divadla v Praze Rudolf Vašata, nejednalo se zřejmě o filharmonii bezvýznamnou.
Jednou z posledních dědečkových aktivit bylo psaní cenovek ke zboží pro mlékařku a cukrářku provozující obchody na hlavní ulici. Měl krasopisné písmo.
Dědeček Matyáš celý život především zpíval, ale taky hrál na housle, jež doma přechovával, a malý Jaroušek se na ně pokoušel vydávat tóny, jež ovšem nikdy nevyzněly lahodně. Nakonec mu dědeček pořídil ze starých zásob Kladenské filharmonie obrovskou kytaru španělku, leč nutno přiznat, že Jarouškův v rodině zcela výjimečný hudební hluch mu znemožnil jakýkoli pokus o hudební kariéru.
Jaroušek dědečka rád doprovázel do kladenského zámku, neboť v něm byly ve značném nepořádku uskladněny zbytky exponátů muzea, z nichž nejvíce obdivoval starý velociped sestávající z velikého kola předního a malého zadního.
Možná že právě tady započala Jarouškova vášeň ke kolům. Nejdřív ze všeho jej dědeček vozil na svém kole v sedačce přimontované před sebou. Pak mu pořídil první vlastní bicykl - červeného Pionýra - nejmenší ze všech kol. Vzdor své pohybové nešikovnosti se na něm malý kluk naučil jezdit poměrně snadno. Dědeček jej zpočátku držíval zezadu za sedlo, ale brzy se mu klučík vymkl z dlaně a předváděl se, jak rychle jezdí.
Vydávali se spolu skoro denně na kolech na vyjížďky, z nichž nejčastější vedly na Lapák anebo na kladenský hřbitov, kde byli uloženi dědečkovi rodiče. Choval je v mimořádné úctě a hrobky s jejich ostatky navštěvoval skoro denně. Pro Jarouška to nebyly smutné zážitky a dědeček návštěvu hřbitova snad ani tak nepodával. Staly se častou vyjížďkou přinášející nejrůznější povinnosti. Dědeček s sebou vozil v aktovce smetáček na zametání desky hrobu, hadřík na otření černého mramorového pomníku s vyrytými a vyzlacenými jmény a hadřík na vyleštění kovových a skleněných vitrínek, v nichž rozsvěcoval petrolejové lampičky. I jejich skleněné cylindříky bylo třeba vyleštit. V korýtku pod pomníkem byly podle ročního období zasazené různé kytky - macešky, petrklíče, voskovky. Dědeček je přesazoval podle zavedené tradice a podle toho, jak které byly podle sezóny v prodeji. V zimě pak čerstvé smrkové chvojí.
Kladenská hrobka je dvoudílná, levá část pro urny byla v té době prázdná, v pravé byl od května roku 1932 uložen dědečkův otec - řídicí učitel Josef Matyáš - a od května roku 1957 taky dědečkova maminka Anna. Na jejím pohřbu byl i kluk. Dědeček své mamince ve hřbitovní kapli zazpíval a u hrobu promluvil ke shromážděným příbuzným a přátelům.
Návštěvy hrobky končily třemi křížky vytvořenými na hraně kamene na pravé části hrobky. Nejprve je udělal dědeček a pak sevřeným palcem a ukazováčkem pravé ruky i vnuk. Věčné, dodnes nezapomenuté gesto - shora dolů, zleva doprava.
Vyjížďka na kolech na Lapák byla ovšem nejveselejší. Nejprve dědeček s vnukem dofoukali pneumatiky svých bicyklů. Vyrazili z domu číslo 6 v Davidově ulici kolem budovy YMCA k secesní stavbě chlapecké škole u Amálky, pak přes křižovatku kolem dispenzáře - romantické vily, v níž měla sídlo ordinace dětského lékaře pana primáře Jiroutky. Míjeli po levé ruce porodnici, kde se Jaroušek narodil, po stejné ruce jim zůstal fotbalový stadión SONP Kladno, pak tenisové kurty. Po pravé ruce se mihla žlutá a hnědě kachlíčkovaná budova střední zdravotní školy, přejeli přes železniční trať a už byli u brány na sokolské Sletiště, jež při cestě na Lapák zůstalo po levé ruce. Někdy vyjížďky ovšem vedly právě na Sletiště.
Hned vpravo za vchodem na Sletiště byly tenisové kurty a vlevo domek správce Sletiště pana Freiberga, jenž se staral zároveň o jezdeckou jízdárnu umístěnou až za stadiónem na vzdálenějším konci Sletiště. Šlo se k ní podél tribuny, v jejíž spodní zadní části byla restaurace vyvářející vyhlášenou drštkovou polévku. Dědeček s vnukem si ji často odváželi v bandičce domů. Za tribunou byla přízemní dlouhá kuželkárna, kam Jaroušek jen obdivně nahlížel oknem. Byla jedním z posvátných míst.
Zdaleka nejposvátnějším chrámem nejen Sletiště ale celého města byla pro kluka kladenská krytá jízdárna. Sokolové ji postavili za dávných a příznivých časů. Byla vybavena jakousi tribunou, z níž vyvolení diváci mohli pozorovat jezdce na koních klusajících nebo i cválajících po obvodu jízdárny. Zdi byly obloženy do výšky dvou metrů dřevem a nervózní kůň do bednění občas kopl a celá jízdárna zaduněla, jako by udeřil blesk i hrom. Jára s dědečkem stáli na malé tribuně a nesměli se ani pohnout ani promluvit - to byl zákon. Stalo se, že spřátelený jezdec na konci hodiny seskočil s koně a kluka posadil do sedla. Oblíbeným a možná prvním koněm, na němž kluk seděl, byl šiml Saliman. Za otěže jej přitom držel v rajtkách oblečený správce pan Freiberg.
Ve stájích byli koně uvázáni u žlabů, mezi jednotlivými stáními visely na řetízcích okované štrajcpány. V uličce za koňmi seděl nebo stál podkoní a v ruce držel střídavě šoufek na moč na násadě nebo truhlík na koblihy. Jakmile viděl, že se kůň chystá močit, přiskočil se šoufkem a moč do ní pochytal. Koblihy, které nepochytal do truhlíku, okamžitě posbíral do dřevěného kolečka.

Když se dědeček s klukem rozhodli jet na Lapák, nechali bránu Sletiště minout po levé ruce a jeli podél betonového plotu směrem k lesu. Za dvě minutky jízdy na kole vjeli spolu do chrámu lesního. Klenba stromů spínajících svoje větve nad širokou polní cestou vedoucí na Lapák připomínala vysokou hlavní loď gotického kostela. Dodnes se klukovi nad hlavou klene její zelený oblouk, i když uplynulo skoro šest desítek let...
Lapák? Projdete-li lesem od Sletiště směrem na jih k vesnici Velká Dobrá, jste na Lapáku. Bývala tu malá dřevěná bouda sloužící snad občas v létě jako hospoda, pak už jenom jako krytá vyhlídka na pole svažující se k Velké Dobré a k vrchu Horka či Hora zvanému, jenž v pradávnu ve střední době bronzové sloužil lidu mohylové kultury jako pohřební místo. Kopec Horka je tajemný se svými šesti desítkami mohyl dodnes.
Prý se na něm potloukal i známý a mnohonásobný kladenský vrah Václav Mrázek. Od roku 1951 do roku 1956 Mrázek zavraždil a znásilnil sedm žen. V době jeho působení se kladenští báli vůbec vycházet do lesa.
Mezi lesem a polem vede železniční trať s nechráněným přechodem, po níž občas projede vlak z Kamenných Žehrovic do Hostivic a pak ku Praze anebo obráceně.
Lapák je dnes pojmenována na mapách pěšina, po níž procházejí kladenští mezi Rozdělovem a Výrovkou, lesní stavbou sloužící kdysi jako ozdravovna SONP neboli Spojených oceláren národní podnik Kladno, nyní jako hotel pojmenovaný lákavě La Park. Místní a poměrů znalý občan v tom názvu nachází snadno slovo Lapák.
Ze Sletiště je vyhlídka zvaná Lapák vzdálená jen něco málo přes kilometr, ale malému klukovi to připadalo jako velký výlet. Rozhodně to bylo místo, kam se nejčastěji stáčela řidítka dědova a vnukova bicyklu.
Z Lapáku někdy pokračovali na kopec Horka podél potůčku a domku kladenské vodárny. Kluk trhal obrovské květy blatouchů, žlutících se po celé louce. Poblíž při kopání vodovodu v roce 1932 objevil profesor Žofka, někdejší dědečkův kolega, učitel z kladenské reálky, pozůstatky sídliště lidí mohylové kultury, kteří před třemi tisícovkami let pohřbívali své mrtvé na přilehlém kopci zvaném Hora či Horka.
K nejdelším výletům patřila vyjížďka na kolech lesní pěšinou vedoucí z Kladna k rozhledně na Kožové Hoře, stavbě kladenského klubu turistů postavené roku 1930. Pod rozhlednou na Kožovce byla restaurace s limonádou. Dědeček jako kladenská osobnost se pochopitelně kdysi podílel i na stavbě zděné rozhledny.
Cesta z Kladna na Kožovou Horu vedla kolem pomníčku jedné z Mrázkových obětí. Ale les byl plný i srnčí zvěře, zajíců a bažantů, to vše kluka zajímalo. Když došlo na hodinu počtů, nejraději počítal zajíce a srny, které po cestě potkali.
Kousek pod Kožovou Horou byl další častý cíl jejich cest - kladenské letiště. Většina letů se uskutečňovala na kluzácích či větroních, vytažených do výšky pomocí navijáku nebo malého motorového letadla. Kluzáky byly oblíbeným námětem klukových kreseb. Někdy se k letadlu přiblížil až na dosah ruky. Nikdy se mu ale nepodařilo vzlétnout v některém z nich. Zdá se, že na letišti nepracoval žádný z dědových bývalých žáků.
Děd s vnukem mívali i hodiny botaniky. Vznikl při nich herbář tlustý jako cihla. A kluk se naučil poznávat kytky - blatouch bahenní, petrklíč, přesličku rolní, třezalku tečkovanou, vlčí mák, řebíček obecný, hvozdík kropenatý aneb slzičky Panny Marie.
Patřilo k botanice taky podzimní vybírání řepy cukrovky? Děd s klukem jí naložili plné tašky, ověsili jimi řídítka svých kol a babička z ní uvařila na sporáku lahodný sirup, jímž si obvykle polévali lívance. Sladký život...

Ludvík Hess