na další stranu
Miroslav Václavek
SE MI ZDÁ
Se mi zdá
že řekou bych měl jít
bosý jako v matčině břiše
ke kořenům moře
a zticha být
jako o svatební noci
se mi zdá
že učím se vidět
co v zavřených očích
má zvíře co ty
a jsou to cesty
jež si nás vybírají
a my jdeme
se mi zdá
prachem první trávy
a nevíme
ani ty
ani já
TAK BLÍZKO
Měla oči barvy mlhy
padlé jako anděl
a poslepu
přivoněla k dešti
s rukou
na mém těle
a mlčela
ještě víc než já
protože to nejsou slova
co je ticho
když v oblacích zvoní
na rybí kosti
a šaty právě
vítr pere
stín mé dlaně
má barvu hvězd
jsi tak blízko
že bych tě mohl obejmout
a odejít
daleko do polí
JAKOBY
Byl jsem sněhem
nebílý
když v březnu
přestalo tát
a v oblacích spal
rudý déšť
rybář z loni
složil vesla
podél břehů
a písek
se dal na cestu
jakoby měl
kam jít
MĚSTO BLUES
Město spí
a má otevřené oči
jako my
když ležíme uvnitř zdí
v tůních tmy
s ústy plnými zlatých rybek
chtějíce zaslechnout rozbřesk
a ržání zkrocených koní
když se páří na periferii
jako chudí milenci
město bdí
když prší a stačí natáhnout z okna
ruku se sklenicí
a pak pít
ještě jako nikdy
ten vír co krouží po stěnách
a pak sníst střepy
k divné snídani
nebo jimi jen tak projít
je čas
obléci se
a padat ulicemi
kolem barů kde voní vanilkové cigarety
a mísí se popel
až tam kde ti není nic platné
to co za co se považuješ
a vidět funebráky
sbírat po ránu anděly
město sní
a je cítit syrovým masem
zapadlým sluncem
i jen tak
když zvedají se vločky vzhůru
těsně u země
a ženy se mi dívají do očí
protože mají hlad
a mé tělo
je jen sníh
NIKDO SI NEVŠIMNE BLUES
Uvnitř jsem moře
a na povrchu země
v srdci se ztrácím
a oči
jako kruhy na hladině
v nichž vídají se ptáci
když před jarem
přilétají své peří stlát
po větvích
a kladou vejce
na pánve
i s nevylíhnutými hvězdami
jako žáby s křídly
a těch úst
z prázdných hnízd
z tkaniček od bot
a vypadlých vlasů koňských handlířů
co potkávám
všude kolem
v rozmáčené hlíně návratů
a pod kůrou stromů
když řeky kořenů
plynou k nebi
a malí andělé
v mucholapkách
zpívají u stropu
spolu s mouchami
a nikdo si toho nevšimne
kromě pavouka
a mne
ASI STEJNĚ
Byl jsem daleko v polích
a viděl bláznit koně
na nebi měsíc jako podkova byl
minulou tmu
a páchla mi hlína
na březích mé cesty
ani trávou
ani zimou
když nahmatal jsem oči
ze souhvězdí psa
a díval se
jak v jeslích hoří ráno
a děti plamene
se chtějí chovat
jak to bude slyšet
až mouchy objeví
oběti zimy
asi stejně
jako ty a já
a to se milujeme
Z VÁNOC
Uviděl jsem břehy
mezi námi
jedné noci
jednoho dne
po dešti
před sněhem
když vystoupily
mé dětské jizvy
jednu nosím v srdci
druhou za okem
vy zhojené bolesti
jak jste vidět
když člověk
nechce být slepý
ani k sobě
ne tak k ptákům
s křídly v sádře
líbáš mne
s rybí kostí v krku
ještě z vánoc
KDE KONČÍ HLÍNA
Milovali jsme se
padali jsme časem
na konci sebe
v sobě jen
můj penis ve tvém srdci
objala jsi horká
jako letní zem
když byla jsi z vnitřního světla
tam nahoře s vesmírem
a na klitorisu tvém
jež peklem je i rájem
andělé s ďábly tančili
po mém
nebo byly to mé prsty
či rty snad s jazykem
kdo u pramene bdění
šeptal tiše aleluja amen
bláznům všem
a sobě nejvíc
těm kdo sťaté větve
spolu větrem pálí
za bílého dne
pro popel
jako těla
hvězdy byly velké
jako oči ještě neporažených telat
když cítily ze mne
lásku a snězené maso
tam za plotem
kde hlína končí pod nohama
JÁ BLUES
Blues je když v dubnu prší
a s deštěm dolů padá sníh
jdu v mokrém ty se na mě díváš
pod deštníkem máš svoji duši
a šaty mé zavřenýma očima mi svlékáš
jen čas nám tiše přitahuje šrouby
španělské boty nazouvá nám po ránu
je brzy milovat se a pozdě na lásku
letím v blátě paže křídel jsou teď rouby
z listí jsem a slepý a přesto zase vstanu
vždyť blues archanděl Gabriel teď hraje
a smutně je když mrtví netančí
květy ticha jsou v hrdlech lahví zastrkané
na okna škrábou drápy kočičí
jakoby noc chtěla u mě se dnes skrýt
z posledních kapek deště uvařím si čaj
k němu láhev rumu vypiju
opilý obrátím se k bohu s díky za svůj time
z hříchů nespáchal jsem neukradneš nezabiju
láska je jezdec s ostruhami na botách
a já jsem jen kůň
plný slabin
MOŽNÁ JEŠTĚ JSME
Byl jsem chvíli stín
světlo stálo mi za zády
tam u dveří
jež z odchodů a návratů
mají tělo
i duši
a v akváriích z drátěného skla
pluly věci z druhé strany
jako jsou ptačí obličeje
a těla nenarozených dětí
otočila se za mnou tráva
když jsem uviděl
padat dolů vítr
a prach
ze stěn i zdí
za nimiž jsme
možná ještě živí
SMRTKA V HODINKÁCH BLUES
Smrtka v hodinkách se klaní
čas přes noc běžel mi
na zápěstí ve stopě vraní
srdcem šel i po zemi
to řek mi anděl u druhého piva
včera když padala mi pěna
a vítr syrový jako maso
tiskl se ke kostem světa
pak svěřil se že z frcu nevyplatil křídla
že za obolus dnes není ani víno v krabici
že z novin zkouší jiná ale ta ho neunesla
že s ženskými je kříž a že pije kvůli holubici
to řek mi anděl u druhého piva
včera když mizela mi pěna
a vítr syrový jako maso
padal z kostí zvířat
hory v mlze černé jako klín v punčochách
slunce zásnubní prsten z druhé ruky
javor mojí rakve ještě stojí na nohách
kde bolelo mne z jizev nosím suky
tak pohladil mne anděl u druhého piva
včera když hořkla mi pěna
a vítr syrový jak maso
obíral kosti světa
a za jiným šel
pro drobné
a řekl nemáš to lehké
ale to je blues
UVNITŘ
Santa Maria
námořník je malý
vítr jeho dech
když do plachty z nebe
vane z hvězd
a noc je druhý břeh
tak vezmi mě tam
jako tělo jako sen
námořníku malý
co lodi stavíš
z modřínové kůry
stěžně ze stonků máku
když za školou jsi pro anděly
Santa Maria
k sobě plujeme
my dřevo duše a vítr
cestami hladin
dosáhnu pobřeží v tobě
dosáhnu pobřeží v sobě
konečně
se obejmeme
uvnitř sebe
BŘEZNĚNÍ
Je bílá noc
to černé je v nás
a v kolíbce bdí dítě
jako březen
nebojím se
a pasáčci psů
chytají po kapsách
motýly a vážky
než slunce
spálí poslední kůži
pod hladinou
a zahojí se
brázdy
tam nahoře v polích
když na prahu
bodáš prstem do tmy
jako do zvířete
v posledním tažení
JARO
Nad semafory za tmy
svítí stříbrná
to úplněk
se vznáší nad vodami
a spící kachny
plavou jeho tváří
právě na hladině van
usnul čas
zuji si boty
a svléknu kůži
je jaro
z polí je cítit hnůj
JE VIDĚT
Po střechách běží déšť
a na okraji
za prst ledu visí
jako písek stéká
dole sněhu řeka
plyne předjařím
myslel jsem, že létám
ale mával jsem jen pažemi
s tváří u okna
upil jsem z noci
ujedl ze dne
ušel z cest
obracel se v prach
i padal ke hvězdám
šel jsem stopami koně
a našel sebe
pod sedlem
venku je bílá špína
kosti mlh
ostříhané vlasy
jsou vidět hlavy
loňské trávy
milujeme
bůh musí být blázen
|
