na další stranu
Miroslav Václavek
TY A JÁ
Byla noc tmavá jako hřích
list stínu ti za víčky plul s proudem nebytí
v nebi měsíc stál jako slunce mrtvých
když zavřela jsi oči
před svítáním
a já ze zetlelých barev i surových vůní
jsem cítil
v dlaních tvá ňadra těžknout jako klasy srpnové pšenice
a naše vlasy zaplétat do stébel trávy ze světelných let
pak šeptala jsi jako vítr
a já na tobě spal
ty dlouhé vteřiny jež hoří jako létavice věčného nepokoje
ve zvířecích očích a pohasínajícím ohni
zatímco mnohé je tvořeno jen zdáním
a tichem srdce
tančíme za písní ustávajícího deště
když jsme
ty a já
BLUES BEZ PŘÍČINY
Bylo slyšet den
a těla
když kruhy na tvé kůži
všude kde jsem se tě dotkl
vyrůstaly z ničeho
a ty zůstala jsi hladinou
na pokraji času
v němž jsme
pak jedl jsem z mrtvých a pil prach
viděl měsíc
jemuž tohle ráno Van Gogh ukousl ucho
nad propastí být jako sebevrah
a on jako Prométheus bílý
ke skále vesmíru je přikován
a nov co nov mu temnota jako krysa
ujídá z obličeje
tak byl jsem němý
a cítil v ústech chuť nezralého obilí
i hořkost poznání
a rozplétal si jazyk
abych mohl milovat
a sbíral křídla shnilá
abych poznal pád
je den a nebe modré tak
že by se po něm dalo plout
jen odvázat loď
jež spí
a dát sbohem
večer najdu směr
až vyjdou hvězdy
nebo jestli rozsvítíš
ptáci krouží nebem
jakoby tančili se smrtí
co se stane s mým stínem
až zemřu
kdo ví
BÍLÉ RÁNO
Bílé ráno
ty nevíš
a z mlhy vyvstávají
zmizelé dotyky
proluky vědomí
trhliny v čase
já cítím
že objalo mne světlo hvězd
v té době umírajících snů
kdy ráno je bílé jako padlý sníh
nebo semeno boží
a zpěněné ticho zůstává nám na rtech
jako kroky bolesti v trávě
když vím
bílé ráno
v ulicích zvoní
a bezesní lidé klopýtají kolem vteřin
ve svých kruzích opisují
jeden od druhého znaky nicoty
s těly oděnými do blan a hladin
jakoby šli
kolem stěn
bílé ráno
mé bytí z fosforu a duhy
hoří ti v očích pod víčky z náhrobků
a stará květina voní tak dávně
snad mnou snad jen divně
tvé tělo písek na pobřeží je
bílé ráno
už vím
mé stopy umyje
|
