Ladislav Forman

Poetický démon
Nebylo redakcí redigováno

DVOULETÝ

Vždycky jen cyklus dvouletý, toť ouha-li,
do Karlínské haly, krokem co krok o holi,
jen zíral, snad díval, opustil mládí řeholy,
pak nakonec se dozvíte, s jakou to nevolí.

Oči o dlouhém čase bloudí, po svěží zeleni,
nikde lístečku, větévky s květy či s pupeny.
jen balík nažloutlého sena, s rezavou hrablicí,
co bylo kdys vidět, hovět před každou vesnicí.

Ta spousta kočárků, v nich děcka pozorně, no fakticky,
že ne po zeleném trávníků, cesta vidostrádou, panýlky,
jejich mámy, teď už nejsou pouhopouhé, dříve fabričky,
pod záštitou, k lásce k pivu, mezi nohama jako fangličky.

K lásce k pivu, chmelosladu, bez vody už není života trám,
Svatá církev, nemusel ani kardinál odcházet, či nepozván,
když nepřišel z hradčanského náměstí baroka, katedrály,
v montérkách, ne v kutnách, kde pracovité karlínské haly.

Barvy superpočítačů zrůdnou perspektivu, už ne tvůrčí,
na papír a cosi, ladno i primáti na větvích stromů, opičí,
ne podobné rukám, hrubě kolík dřevěný, v krásno ladící?
to ne snad pro Poupata prvňáků, akademično tu hraničí!