Jan Musil

ZA ZRCADLY

Všechno je tu
shůry dané,
dole samé imitace.
I my někomu se podobáme.
Snad těm,
co trpně stojí za zrcadly
a vyčkávají,
až my sami
na sebe se zadíváme.
Co my tady?
Jen v hezkých rámech
jako herci
šminkami nalíčení.

CO BOLÍ

Co bolí,
obtáčí se kolem klubka
k nalezení
nových cest.
Z labyrintu strachu a odpuštění.
Ale komu co mám odpouštět?
Že jsem a nebudu?
Že i pro mne
je zde
jen další teplý svetr
jehlicemi upleten?

K RÁNU

Když ležím k ránu na břiše,
na zádech cítím kříž.
A čekám,
až budu kolmo s ním vyzdvižen
a zaražen do země.
Bude to odměna?
Bude to trest?
Budu v povětří,
kde ptáci zpívají,
nad zemí
poseté hřbitovy.
Co je zde na výběr?

NĚCO

Něco mi šustlo za zády.
Ohlédnu se
a ono nic.
Ani kočka není k vidění.
Že by zašlá vzpomínka
jen tak vyskočila z mlází
nebo jako leklá ryba
vyplavala na povrh?
To ani ne.
Spíš jen vypustila duši.

U LABE

Tam, kde dubům
v dlouhé aleji
řeka šplouchá do uší,
jdu jako po vodě,
s myšlenkami ve větvích.
A ještě nevím,
zda budu dál
s větrem, s ptáky
múzu chytat v povětří
nebo už jen doma
vysedávat na vejcích
a čekat,
co se z nich vylíhne.