Bára Sedláčkova

LÁSKOMAT

Jsi světlo tam, kde mám stín,
jsi úsměv radosti, když mám splín.
Kdybys byl jang, já jsem tvůj jin
a jako elektron opačný mám spin…

Jsi výkřik mojí tichosti,
jsi sudý v mojí lichosti,
jsi pohlazení v bolesti.
Z celého srdce žehnám ti…

Protože tvé srdce má stejnou vlnovou délku
jako mé, jsi princ, co čeká na Popelku
a já mám malou nožku,
pojď blíž ještě trošku,
ať spolu splynout můžem v dokonalý kruh,
ať svou dlaní obejme nás milosrdný Bůh.

Už si nechci hrát,
jsi já, jsi můj protiklad,
jsi druhá půlka mého já,
ta krásná, sladká, hledaná.
Já už si nechci hrát,
stavět z písku hrad,
jsi můj láskomat
a já chci vyhrávat!

***

Zeleň ta uschne jako tráva,
žluť, ta zapadne se sluncem,
rudá zas vášní opadává,
šedá, ta lehne popelem.
Bílá se rozplyne ranní mlhou,
černá vyprchá jako dým,
modř nebe nikdo nevezme ti,
hloubku, co dává očím mým.
Modrá je věčnost, něha, naděje,
široký oceán a jeho krůpěje,
vlny a víry mořských luh,
ztichlý déšť a vlhký vzduch,
modrá je smutkošťastná melodie,
svůdná špetka melancholie,
měkká a hebká modř letního nebe,
hořká i sladká, palí i zebe.
Modrý je osud, rajská cesta,
dlážděné ulice Svatého města,
ledový drahokam, kanoucí do klína,
modrá je věčná, končí, kde začíná.
Něžná je noc, křídla motýlí,
blankytné doteky jenom na chvíli,
zvěční modří a stanou se znova,
má modrá punčocha... azurová
udělá ze mě děvku i pannu,
taju já ledová, k nohám ti kanu,
ráno tě políbím a budu to zase já,
tak sama, tak modrá, já jediná.

***

Miláčku, kup mi papouška,
se spoustou barevných per,
co by mi píseň do ouška
zpíval vždy navečer.

Miláčku, kup mi ptáčka,
já zavřu si ho v kleci,
bude to moje hračka,
já žádnou jinou nechci.

Bude mi zpívat tvým hlasem,
když mě hlava rozbolí,
a pohladí mě ocasem,
když mě zarmoutí cokoli.

A kdyby zahřměla se brzy
a ty bys odešel,
poslala bych své slzy
do jeho krásných per.