literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

Vážený a milý pane Hessi,
život je plný zvláštních a podivných příběhů a asi proto nemám rád povídky a romány a raději píšu to, co samo vyplave ze mne samého, z mého ducha. Což nemá samozřejmě nic společného s žádnou plápolající postavou, ani Duchem svatým, jehož úkol je v tomto světě zcela jiný. O něm byste snad mohl něco psát spíše Vy. Když jsem o Vás poprvé slyšel od Tomáše Mazala a četl si Vaše úvodníky v Divokém vínu, začal jste mi více připomínat osvíceného proroka, než šéfredaktora internetového časopisu. Čím jsem starší, tím více zjišťuji, že jsem mnoho lidí minul a přitom jsem se s nimi měl setkat a nebo jsem se s nimi měl setkat mnohem dřív. Nicméně jsme se my dva nějak setkali a snad se časem, bude-li mi příznivý, ještě více poznáme.
K počítači a k internetu mě doslova dostrkali a nebo mě rovnou postavili před hotovou věc moji mnohem mladší přátelé… a to mě přivádí k jedné mé životní absurditě. Celé nepřehledné množství desetiletí jsem byl stále ten nejmladší a teď najednou k svému překvapení patřím mezi ty nejstarší. Celý život jsem měl přátele mnohem starší, než jsem byl já, a teď se najednou kyvadlo převrátilo a moji přátelé se pohybují ve věku od třiceti do padesáti let a ten kmet jsem já. (A jenom tak mimochodem, mojí ženě to jde silně na nervy a tvrdí, že jsem potrhlej dědek - co s tím?)
Ale to jsem odbočil od prvotní myšlenky a abych tedy zase pokračoval aspoň přibližně v tom, co jsem chtěl říct a co jsem hned zapomněl. To je jedna z výhod stáří. Zapomínání. Zjistil jsem, ačkoliv mě to zpočátku rozčilovalo, že se tím uspoří spousta času. Nepodstatné se vymaže a podstatné vám někdo připomene. Je to dokonalé.
Nejprve jsem z internetu využíval jen email. Potom stylem očichávání jsem zkoušel, co to udělá, když prstem poškádlím nějakou webovou adresu. A ono to po čase začalo pracovat a já si začal vyhledávat časopisy a potom jenom ty literární a internetové. No, je to bludiště, ale časem jsem tam objevil Divoké víno, a ještě asi tři revue, které mají glanc, jsou zajímavé a stojí za to si v nich číst. Zkoumal jsem a pak jsem si řekl, pošli jim něco. Tak začalo moje internetové publikování. Je to vzrušující a dokonalé, zejména proto, že je jedno, které číslo zrovna vyšlo. Víno jsem objevil jako první a Tomáš mě také řekl o Vás a babyboxech a krásně se smál, tak jak on to umí. A taky mi řekl, že "tam bys mohl mít dobrý prostor pro ty svoje texty". Možná to tak bude, možná Vás to časem unaví, ale to už je vedlejší. Na Vínu mne baví hlavně to, že je zaměřené jednak literárně, ale také nijak skupinově. Nacházím tam od naivních snílků až po skutečné básníky (v jakémkoliv stavu jejich vývoje nebo věku) a to je velmi příjemné neboť úloha internetové literatury je v současné době velmi důležitá, neboť ta papírová, to je - budu slušný - téměř stoprocentní brak. Takhle je naděje, že v těch tisících internetových stran literatura přežije a skvosty, v těch stránkách ukryté, zazáří v plném slunci.
Konec, dost…. Jako vždy jsem napsal něco jiného, než jsem zpočátku chtěl… ale ono je to vlastně jedno a se mnou už to jiné také nebude.
Ať je Divoké víno stále stejně divoké, jeho chuť nezapomenutelná a vůně čarovná.
Přeji Vám, aby se Vám dařilo jak Víno, tak i babyboxy.

24. 5. 09
Orlické hory a Stanislav Vávra

MODRÝ SPREJ

V posledních dnech, týdnech, dokonce měsících, listuji stále častěji ve stejných knihách a přemýšlím o stále stejných básnících, a když usedám ke klávesnici, tak jen s velkým ostychem, neboť hlavou mi jde myšlenka, jestli vůbec mám něco psát. A bude to dnes někdo číst? Vždyť André Breton, René Crevel, Paul Eluard, Ladislav Klíma, Ivan Blatný, Salvador Dalí a to jsem teprve na začátku dlouhé řady těch, kteří již napsali všechno to, co bych chtěl napsat já. Dokázal bych to stejně jako oni? Jenomže to je právě to, co nikdo neví, a asi je to tak dobře, protože od toho, aby soudil, je tu ten nemilosrdný a nemilovaný čas, který sám oddělí drahokamy od sraček, které se svým hnijícím leskem snaží k drahokamu přilepit. Přesto den co den stojí krutá pochybnost za mými zády.
Čas je nám neustále v patách a neustále se také připomíná. Jednou, již kdysi dávno před pětapadesáti lety, jsme s Vladimírem Boudníkem seděli na lavičce, možná to bylo na Kampě a možná někde v Libni, záleží na tom? Asi ne. Byl už hodně pozdní večer, byla tma ozařovaná jen matným světlem pouličních luceren, mluvili jsme o explosionalismu, o moderním umění, o psychoanalýze, o schopnosti vnímat imaginativní proudy, které tak jako rádiové vlny nás obklopují na každém kroku a všude kdekoli jsme..
Mluvili jsme a dívali se na řeku, v níž se odráželo světlo města, také stíny stromů lemujících břeh, hladina se mírně vlnila ve větru končícího jara a pak z proudu řeky k nám náhle v mlhavém a pohyblivém světle, halena do stínu listů stromů za našimi zády, přicházela mladá žena. Neříkali jsme nic, ale oba jsme věděli, že ji vidíme a že s podivně uhrančivou dychtivostí čekáme na její příchod. Ta představa trvala snad jen několik vteřin, snad jednu minutu. Změnilo se světlo, někdo z nás se pohnul, mladá žena se vylekala a zmizela.
Potom již nebylo o čem mluvit, sebrali jsme tedy svoje náčrtníky, byli jsme před tím kdesi kreslit podle fleků na zdech. Odcházeli jsme pryč od toho mámení, ale obraz ženy si každý z nás nesl v sobě. Teprve po dlouhé chvíli, když v nás povolilo napětí, jsme se o tom rozhovořili a porovnávali svoji představu. Lišila se jen velmi málo a oba jsme ženu, spíše dívku, popsali téměř stejně. Tmavé zamžené oči, mladé krásné tělo nestálých tvarů rozplývaných do šera nad řekou.
Její obraz se pak uložil do některé ze zásuvek podvědomí ve které zůstal celé ty dlouhé roky.
Díky příteli D. P. se mi dostalo do ruky CD s filmovým dokumentem In The Mirror Of Maya Deren, který v roce 2002 natočila Martina Kudláček. O dokumentu nebudu mluvit a o umění Maya Deren také ne. Tady je možné pouze podlehnout úžasu, obdivu a okouzlení nad tím, co dokázala vytvořit. Když jsem si film prohlížel poprvé, tak jako kdyby mi náhle cosi problesklo hlavou, snad připomínka na něco vzdáleného.
Při čtvrtém či pátém promítnutí filmu jsem najednou věděl, že prožívám něco, co za mnou přišlo z minulosti. V poslední čtvrtině filmu jsem byl pojednou zasažený modrými záblesky a po chvíli nato mne obklopily tajemné černobílé postavy tanečníků nejasných kontur, pohybujících se v jiném prostoru, než který jsem dosud znal a chápal. Bylo to až bolestivě krásné a oslňující. Vrátil jsem film zpět až k modrým bleskům a v nich se mi nečekaně zjevila žena, možná jen ještě dívka, kterou jsme s Vladimírem Boudníkem potkali před půl stoletím nad hladinou Vltavy ponořené do tmy. Je zajímavé, že při dalším promítání, kdy jsem již očekával ony záblesky, mladá žena nepřišla. Snad ji má dychtivost proniknout do příběhu na obrazovce vylekala a nebo mé oči a duch se s ní začaly míjet.
Celý život jsem prožil v Libni a i když tam již několik let nebydlím, vede tam moje cesta stále velmi často. Jednak na hřbitov k rodinnému hrobu a také za přáteli a projít místa vzpomínek, která tam ještě zůstala nedotčena.
V minulých dnech jsem se cestou od Korábu dolů do Libně dostal až na Kotlasku a do míst, kde stával Libeňský pivovar, zůstal z něho jenom komín, a kolem restaurace Rokytka jsem vešel do zbytků uličky jíž se dalo kdysi projít mezi domky a ohradou do ulice, jejíž jméno mi již dávno vypadlo z paměti. Proč jsem tam vešel, když jsem měl v úmyslu jít se podívat do ulice Na hrázi a zastavit se v místě, kde stával dům číslo 24, kde bydlel Bohumil Hrabal a kde jsme se scházeli, abychom mluvili o poezii a snili o tom, že napíšeme svoji velkou knihu? Nevím.
Bylo to z nějakého nejasného důvodu, spíš z náhlého popudu a nebo zvědavosti podívat se, co z domků a ohrad tam ještě přežívá. Před zbytkem oprýskané a otlučené zdi, která již nikomu zřejmě nestála za to, aby ji dorazil, stál malý asi deseti až dvanáctiletý libeňský grázlík a modrým sprejem se pokoušel tu zeď vyzdobit. Snad se připravoval na kariéru sprejera, moc mu to však nešlo, přesto bylo jeho dílko úžasné. Co nedokázal on, dotvořila za něho vylámaná a rozbitá zeď. Nakonec zklamaný, že neumí vytvořit elegantní a sebevědomé linky, potřísnil zlostně modrou barvou celou zeď, pohodil nádobku na zem a odešel. Chtěl jsem odejít také a udělal jsem sotva jeden krok za ním, když ze zdi, souhrou světla a stínů a starých skvrn a nerovností rozbitého, zbytku omítky, vykročila proti mně žena, snad dívka, kterou jsem již tak dobře znal.
Pod dojmem toho, co vidím, jsem se zastavil a s tlukotem svého nemocného srdce jsem čekal, až žena či dívka ještě z té podivné modré stěny vyjde a já ji konečně vezmu za podávané ruce a snad je budu moci i pocelovat. Ačkoli šla bez zastavení, nepřiblížila se ani o krůček. Udělal jsem tedy ten krok já… a přelud zmizel. Ať jsem ji v té zdi znovu zoufale hledal snad ze všech míst, stran a úhlů, z blízka i z povzdálí a do krve si o zeď rozdrásal rty, při marném hledání těch jejích. Po hodině jsem se vzdal a s přáním tam na místě zemřít, odešel jsem ke stanici metra. Věděl jsem, že víc nepřijde, že jsem promeškal i poslední příležitost jí oslovit.

DOTĚRNÁ MELODIE

Podzimní déšť a vítr, den jako stvořený pro sebevraždu. Šál, obtočený kolem krku za ním vlál jako vlajka Společnosti národů, rukou držel si klobouk z kterého mu do rukávu svrchníku stékala voda. Šála máčela mu krk a nohy zvracely únavou. Vešel do prvních dveří které byly před ním a usedl na jednu z židlí jichž byly tady dlouhé řady a pořád si držel klobouk a vzdoroval větru i dešti. Za ním jak stín vletěl pták a za ním vešel otylý průhledný muž, stín nezře-telné myšlenky, i on měl klobouk na kulaté hlavě, ale jaksi připláclý na temeno a za ním sotva postřehnutelná, žena jeho svědomí.
Seděl ve velké, do všech stran zdánlivě nekonečné hale. Stěny z vlnitého plechu, stejně tak i střecha a všudypřítomný průvan ředil jeho úzkost na mírně slané krystaly zalézající mu pod košili. Na zádech se mu rozpouštěly na páru, kterou průhledný muž hltavě vdechoval, aby ji v zápětí v lepivých chrchlech plival na ptáka, stín i ženu.
Počítal židle, ale i těch bylo nekonečně. Mizely v šedi nesmyslné per-spektivy a místo aby se jejich proud úžil, naopak se rozšiřoval a rozmazaně končil někde na druhém konci haly. To počítání ho přeneslo k myšlenkám z nichž se mu do celého těla šířil intenzivní pocit tepla. Sálalo z nahého žen-ského těla ležícího před ním na kulatém, zaprášeném stole a kdykoli někdo z neustále přicházejících a odcházejících lidí otevřel dveře, prach se na stole zvířil a z těla do všech stran se linula lahodně sladká vůně čerstvého spermální-ho víru. Byl velmi vzrušený, neodvažoval se však ženy dotknout. Odmotal si z krku šálu, pak ji spustil na ženu, aby zahalil její nahotu. Šála však sklouzla po její kůži na zem a jako had se odsunula kamsi mezi židle. Jediné co ho napadlo bylo, že teď je bez šály a venku stále vane silný vítr a prší.
Napravo ve středu haly prodejní pult plný nejrůznějších krámů, které byly poskládané a poházené kolem pultu. Byl tam i kus nějaké boudy která kdy-si sloužila k nejistým účelům, dnes však v tom torzu bylo něco jako kancelář, kde se podle všeho dojednávaly obchody. Tahle hala tedy, rozhlédl se kolem, je vetešnictvím, prošlo mu hlavou.
Přesedl o několik řad dál a víc do strany, aby na tu veteš, jíž tu byly hromady, dobře viděl. Pak ho upoutal odlesk čehosi co bylo opřeno o pult Procházel mezi židlemi seřazenými jako v nějakém pokoutním biografu, prů-hledný otylec i stín nezřetelné myšlenky i žena jeho svědomí a pták, se plahočili za ním. Ze vzhledu židlí a způsobu jejich zpracování i opotřebení, se dal vyčíst čas jejich stáří i do které doby patří. Rozhlížel se po dlouhých řadách připomí-najících mu kalendář životů do nich ukrytý. Dotýkal se jich hádal kdo všechno na nich seděl a kde a u jakých stolů stály.
Pořád ho však zneklidňoval přerušovaný lesk a vzrušující stín od prodej-ního pultu. Stál až za poslední řadou židlí opřený o plechovou stěnu, cítil nára-zy větru a slyšel netrpělivé kapky deště vyklepávat na vlnitou střechu dotěrnou a drsnou melodii v cé dur. Začal přelézat židle a se svými společníky v zádech, se po diagonále blížil k lesku s vtíravou představou, že za pultem stojí žena, kterou spatřil na stole a jejíž nahotu chtěl zakrýt hedvábnou šálkou.
Přikradl se do blízkosti pultu s keramickou vázou, značně již oprýska-nou, taky několik hrnků bylo vedle ní a cosi jako šicí nářadí a několik špulek s nitěmi. Předmět jenž ho vzrušoval a přivábil až sem, do společnosti ne-vzhledné ženy pokročilého věku a jistě velkých zkušeností s pořádáním masturbačních večerů, tím předmětem se ukázalo být zrcadlo v němž se odrá-želo světlo žárovky ozařující všechnu tu veteš.
Kulaté zrcadlo v bílém rámu, jakoby připravené pro nevěstu jež se sem má co chvíli přijít krášlit ke svatebnímu obřadu. Stín který málem vynutil si erekci, vrhala noha oblečená do modráků, noha končící kyčelním kloubem, noha bez těla, pokračující jen svým stínem. Tělnatá panička, zřetelně majitelka toho blešince, ho pozorovala a poklidně kouřila.
„Co to je?, madam,“ namířil prstem na zrcadlo.
„Zrcadlo, chcete ho? Za kilo vám ho dám.“
„A co tohle?“ mířil pro změnu na nohu.
„Tohle? To tu zapomněl ten co koupil podstavec k zrcadlu, že si hned pro všechno přijde. Nepřišel. Když přidáte dvacet, můžete si to vzít jako komplet.“
Chvíli přemýšlel o tom, co by asi s nohou mohl dělal, potom si však řekl, že třetí noha se vlastně může vždycky hodit. Nohavice, do níž byla noha navlečená, měla stejnou barvu jako jeho džíny, takže ani v tom nebyla žádná potíž. Dal paničce peníze a odnesl si nákup zase k židlím. Opatrně opřel oba předměty o první řadu a zašel dál dozadu aby poslouchal bubnování deště do plechové střechy a přemítal co s neplánovaným nákupem provede. Noha se hodí, ale na co zrcadlo?
Chvíli se díval do jediného slušně osvětleného místa, kde panička s jakýmsi fotrem, nejspíš kolegou, pálili jednu cigaretu za druhou. Déšť vykle-pával do střechy dál tu podivně dotěrnou melodii. Upadal do dřímoty, krajina před ním prchala do vodní tříště a loď se tak zvláštně houpala, zvony vyzváněly k ranní pobožnosti a dívky přicházely v bílých šatečkám k prvnímu přijímá-ní.
Zvedl se země kýmsi pohozené noviny, pohodlně natáhl nohy a zatím co dívenky poklekaly, pročítal si sobotní přílohu velikonočních novin. Má rád nedělní, nebo sobotní přílohy, čítává v nich moudra a poučení i verše k po-pukání. Očima sledoval řádky, podrobně prohlížel fotografie, četl pod nimi popisky a žasl. Dívčí nohy ovíjející se jako břečťan kolem jeho těla a srdce, ho zavalily nebeskou vzdělanosti. A náhle se cítí být malým, nepatrným, jen mik-roskopickým práškem. On, stařec a kmet a tady dívka, na hlavě s ještě neo-schlým věnečkem před chvílí posvěceným, jejíž nitro přetéká věděním a před-kládá mu k věření věci nad nimiž nepřestává žasnout.
Dívka je však milá, chápe starcovu bolest z malosti a představuje mu dámu která ví co je to tvůrčí psaní a co víc, ta dáma má tak dobré a šlechetné srdce, že to učí celé řady a nekonečné zástupy básníků a spisovatelů. Zavřel oči a v představě té hrůzy se roztřásl jako Tokijské nádraží při zemětřesení. S ním roztřásl se i průhledný muž i stín nezřetelné myšlenky i žena jeho svědomí a pták padl někam mezi židle a rozložil se na plnicí pera.
Vzal nohu i zrcadlo a vyšel ven do již chřadnoucího deště. Šel se skloně-nou hlavou až došel ke stanici tramvaje číslo sedmnáct. Tam se otočil ke svým společníkům.
„Myslel jsem, že jsem básník a nejsem nic, nevím co to je tvůrčí psaní. Co jsem? Jsem jenom vetešník bloudící skládkou svých životních omylů, prac-ně seškrabující ze dna nevědomí matný obraz svého života.“
Průhledný muž netrpělivě přešlapoval a pomalu se ztrácel se světlem a s ním i stín nezřetelné myšlenky, žena jeho svědomí, pták počítal pera a tiše a žalostně pípal, nemohl se dopočítat, protože mu scházela popiska na CD. Tramvaj nejela a už dávno bylo po dopravní špičce, průhledný muž se rozplynul a s ním i stín nezřetelné myšlenky i žena jeho svědomí vybledla a spojila se, se světlem výbojek, pták ztratil se v kapse kabátu, tam rozložil se na jednotlivá pera a seřadil se podle barev do plastikového pouzdra. Přestal čekat na tramvaj, sebral nohu se zrcadlem a vydal se k domovu pěšky. Pod stříškou tramvajové zastávky zůstal jen básníkův popel.
Noc již prováděla svoje kouzla s časem když seděl opřený o sloup pou-liční lampy a díval se do zrcadla opřeného o nohu v montérkách. Pil mizerné pivo z láhve a přemýšlel o tom, že kdyby místo pouliční lampy tu stála pouliční holka, mohl by na ní vyzkoušet sílu své netvůrčí poezie. Kdyby s ním šla za-darmo, možná by to ještě nebylo ztracené a mohl by se do světa osvícených básníků pokusit proniknout. Asi polohu měnit nebudu, řekl zrcadlu. Posbíral svůj majetek a opustil to nevlídné místo.

Uvařil si kávu, trocha přepychu nikdy nemůže uškodit a proto do ní nalil i pár kapek kondenzovaného mléka. Zaplavil ho pocit úspěšného muže. Sedl si s kávou ke stolu, proti sobě postavené zrcadlo, opět opřené o nohu, přibitou hřebíkem k desce stolu aby nemohla uhýbat a shodit zrcadlo na zem. Neboť patřila mezi objekty škodolibé.
Kávu upíjel po drobounkých kapkách, aby co nejdéle prodloužil požitek a přebíral se v krabici se starými knoflíky. Hledal jeden jediný, věděl, že ho potřebuje, nevěděl však proč, nevěděl který a nevěděl k čemu. Nevěděl o něm nic a přesto tušil, že ten knoflík je vzkaz, je sdělením něčeho velmi důležitého, ně-čeho, co má rozhodnout o jeho životě.
Knoflíků bylo přesně 131, byly různých barev i tvarů. Stejné byly jen čtyři, pak jich několik bylo po třech, hodně po dvou a jistě polovina byla jen po jednom. Sestavoval z nich obrazce, rozsypal je a uhlazoval do ploch a z vytvořených skvrn se pokoušel ten vzkaz vyčíst.
Noha se nepokojně vrtěla se zřejmou snahou vytáhnout hřebík a zrcadla se zbavit. Vzal ze šuplíku kladívko a provokující hřebík přiklepl a přitom se mimoděk podíval do zrcadla. Do této chvíle ho, uvědomil si, ještě vůbec nenapadlo aby to udělal. Vnímal zrcadlo jen jako plochu odrážející světlo a chvílemi si také pohrávající se stínem ptáka poletujícího kolem a zlomyslně pouštějícího do světelného prachu přebytečná pera.
Spatřil starý, unavený, obličej s těkavým pohledem. Chvíli přemýšlel kdo by to mohl být, ale brzy toho nechal. Víc než stařec, zaujalo ho v zrcadle ohnivě zbarvené žároviště knoflíků. Intenzivně cítil ten žár, který mu odraz knoflíků hnal k obličeji a potom se noha uvolnila, hřebík překvapivou silou vytržený, se zabodl do stropu, zrcadlo se zřítilo na podlahu, roztříštilo se na tisíce střepů jako kdyby mu vyhořelo srdce. Musel se nadechnout a pak smetl knoflíky do ohnivé tříště. Tavily se a odpařovaly ve směsi vůní pitevny a veřejného do-mu.
Po zrcadle zůstala na podlaze jen malá loužička, stejně žlutá jako loužička od psíka, který již netrpělivě škrabal na dveře. Byl to psík souseda, invalidy, přišel kdysi o nohu a z nějakého důvodu mu začal toho malého, neodbytného čokla venčit. Pak ho překvapilo zjištění, že psí tlapky vyklepávají na dveře tu dotěrnou melodii pronásledující ho již nějaký čas. Asi jsem k stáru sentimentální, pomyslel, pak šel s tím pejskem ven, sbíral lopatičkou to co se z něho vytlačilo, dával to do pytlíku a do obecního koše a byl podle svého mínění k politování. Rozhodl se, že nohu co koupil ve vetešnictví daruje invalidovi, ať si chodí s tím zvířetem sám, když bude mít dvě nohy a co na tom, že budou obě levé, takových lidí je.
Večer zírá na monitor počítače a čte si o tom, že od prvního června bu-de zase jako každý rok v Praze Mezinárodní festival spisovatelů, letos věnovaný románu. Román? Co to je? Veteš o kterou neměl zájem ani starý vetešník ob-chodující vším možným harampádím. Román? Politická a konzumní marmelá-da, kterou si nevinný čtenář má přisladil neexistující ideály.
Vzkaz roztaveného knoflíku v zrcadlové tříšti, doprovázený dotěrnou a drsnou melodií v cé dur je vzkazem pro století jednadvacáté.

18.4.2008

EPIŠTOLA O ZÍTŘKU

Je čas jít na mši

Čas od času se myšlenkami vracím ke zvonici, kterou jsem kdysi našel podivnou náhodou v Šumavských lesích kde jsem před mnoha lety nějaký čas pracoval na statku položeném až vysoko v horách kde nebylo široko daleko nikde nic, vesnice s hospodou, kde se kromě mizerného piva nedalo nic kou-pit, byla hodinu cesty po zanedbaných loukách a zarůstajícími úvozy. Stál v těsné blízkosti hraničního pásma, chalupy proto nikde žádné a když, tak po-bořené. Byla tam jen krásná a spanilá příroda, čarující svým dechem stejně, jako mládím vonící dívenka.
Všechen volný čas jsem věnoval toulání po kraji a zaznamenávání svých pocitů nejen do skicáku, ale také do bloku, jenž se plnil texty, z nichž zůstalo jich málo. Něco se poztrácelo, něco mi bylo zabaveno, víc než z obavy, že zaznamenávám cosi tajného, tak jen pro pouhý požitek z citýrování kluka z Prahy.
Na jedné takové potulce jsem narazil mezi křovím začínajícího lesa na starou a hodně již chátrající zvonici. Proč jsem do těch rozdírajících křovisek, ostružiní a hustého divokého lesa o který se již dlouhé roky nikdo nestaral lezl jsem nevěděl, jen mě tam cosi přitahovalo, lákala mě jakási představa.Co jsem čekal?), nic a nebo něco ohromujícího? Byl to jen instinkt?
Krok, snad dva a bez dechu jsem se díval jak se zvonice přede mnou vynořuje mezi stromy. Bylo v tom cosi eroticky vzrušujícího, bylo to jako když muž poprvé odhaluje nahé dívčí tělo.
Sedl jsem na zem, opřel se zády o strom a díval se vzhůru na hlavu zvonice. „Tak toto je objekt,“ prolétlo mi myslí. Byl jsem uhranutý a že to bý-vala zvonice, mě napadlo až po dlouhé chvíli. A byla-li to zvonice, musely tu být kdysi i domky a statky a v nich lidé. Později jsem prošel celé okolí, ale nic jsem nenašel. Svědkem minulého života byl jen tento již bizarní objekt, „Zvo-nice“.
Vypadlo mi z paměti jak se jmenovalo místo i vesnice k níž patřil statek na němž jsem pracoval, vím jen, že to bylo traktorem asi hodinu, možná dvě, cesty od Kaplice kam jsme s traktoristou, také brigádníkem, jezdili na jatka. Z podvědomí se mi vynořuje jen zvonice a s ní spojená vzpomínka, že jsem nebyl přijatý na UMPRUM, můj bratr Vladimír, že byl protistátní zločinec, táta živnostník, já knihař s podezřelými zájmy, máma že odmítla přejít při sloučení od Sociálních demokratů do KSČ, takže to v žádném případě nemohla za-chránit
Byl začátek září, léto končilo a sklízelo se, co se sklidit dalo a co doká-zalo sklidit několik brigádníků, jeden starý dědek a asi deset německých holek na které se nevztahoval odsun. A jediný kdo té práci rozuměl byl jenom ten dědek, možná že i správce statku, tomu však mozek nepřetržitě plaval v alkoholu, tak byl div, že vůbec rozuměl co se kolem něho děje.
Starosti jsem si kvůli tomu všemu nedělal. Četl jsem knihu Bretonových přednášek Co je surrealismus a chodil jsem pravidelně za zvonicí, tak jako bych chodil za holkou, každý den jsem si ji prohlížel z jiné strany a každý den nacházel v jejích rozbitých zdech a malých oknech, něco nového. Trsy rostlin, mech, stíny a tvary, její podoba se každým úhlem, každou změnou světla, pod kterým jsem se na ni díval, měnila. Zdála se mi dokonalá a miloval jsem ji.

„Afrana, ten šicí stroj se jmenuje Afrana a byl vyrobený někdy začátkem minulého století. Přežíval ve sklepě, obalený prachem i starou špínou a tchýně ho chtěla vyhodit, tak jsme si o něj s mojí paní řekli.“
Ležet na operačním stole není nikdy žádné zvláštní povyražení a když přitom musíte mít celou dobu ruce nad hlavou, je vám zima, je to dokonce nepříjemné. Chirurg mi cosi příštipkařil na srdečních cévách a mně se zdálo, že je to nekonečné, trvalo to však „pouhé“ tři hodiny. Měl jsem husí kůži a modral zimou, z chirurga tekl pot. Mohl jsem se dívat na obrazovku monito-ru, ale ten pohled na svoje srdeční zůstatky jsem viděl již tolikrát, že mě to nikterak nelákalo.
Chvílemi jsem musel odpovídat na lékařovy otázky, asi aby věděl jestli ještě žiji a že musí pracovat dál a nemůže s touhle prací už seknout, začal jsem mu, abych jeho i sebe nějak zabavil, povídat o tom šicím stroji. Jak jsme ho odvezli na chalupu a jak jsem ho rozebral a čistil a leštil, jak jsem renovoval pracovní desku a taky lepil a leštil dřevěný kryt, jak jsem zbavil rzi celou želez-nou konstrukci a pedál a kolo a všemu zase vrátil původní černou barvu a zla-té nápisy, takže když jsem se strojem skončil, nemohl jsem se vynadívat a žasl jsem nad tím jak jsem dovedný.
„Kde máte chalupu?“
„V Orlických horách.“
„Tam to neznám. Já mám chalupu na Šumavě, ve Stachách. Pěstuju tam králíky, každý rok jich mám dvacet“
„Někdo se vám o ně stará?“
„Soused mi je chodí krmit.“
„Každý máme něco, já králíky nejím.“
„Já taky ne.“
„Tak proč je pěstujete?“
„Abych si od tohohle tady trochu oddechl… dej mi tam dvanáct atmo-sfér,“ řekl asistentovi, který mi stál za hlavou a obsluhoval tu pohyblivou rent-genovou televizi a ještě něco dalšího. „Na podzim je pobiju, deset rozdám po sousedech a deset jich naložím do kysaného zelí a na vánoce je o ně mezi pří-buznými a přáteli rvačka. Prý to je něco ohromného. Já to nikdy nejedl. Něco na tom stroji šijete?“
„Ne… já to neumím, ještě tak šlapat. Když jsem zkusil šít, dostal jsem vynadáno, že lámu jehly. Prý jsou k tomu stroji nějak speciální. Ale představte si kdybychom ho tady teď měli a postavili ho k mým nohám, vy byste opero-val a já bych šlapal do pedálu a stroj by hrčel a pani asistentka by vám držela nad hlavou rozevřený deštník a tak bychom při augioplastice dali do pohybu Lautreamontův objekt. To by bylo žrádlo.“
„Ještě dvanáct atmosfér,“ řekl chirurg a začal ze mne vytahovat všecky ty trubičky a drátky co do mě nasoukal. „Měl jste to tam už na rozsypání, dal jsem vám tam dvě pérka, teď by to mělo zase být chvíli v pořádku.“
„Pane primáři, hluboce se klaním a děkuji. Doufám, že mi schovali ně-co k obědu.“
Pak jsem se již díval jak na Krčský les padá březnový sníh a říkal jsem si jak by to bylo krásný, kdyby až jednou umřu mi někdo na té Šumavské zvonici zazvonil. Jiří Šmoranc, tady o patro výš taky ležel a měl podobně morbidní nápady… asi jsme proto byli přátelé.

Včerejšek, zítřek a dnešek… nějak se mi to v poslední době všechno splétá, dostává stejnou barvu i zvuk. Náhodou zakopávám o objekty a ty mne opět a znovu, nutí přemýšlet o náhodě. Kdysi dávno byly v Orlických horách malé, domácí sklárny ve kterých se sklo tavilo dřevem. Máme několik těch místních výrobků v cinkostnu a také v meandru, který protéká kolem chalupy, ještě dnes nacházíme vyplavené kousky toho zázračného skla. Umýval jsem si v čiré vodě ruce a pojednou vidím, že z proudící vody na mne kdosi zvědavě zírá. Podivná hlava s očima hluboko vpadlýma, křivými ústy a nevýraznou bradou a celá byla, tak se to aspoň zdálo při pohledu do vody, strupatá, jakoby postižená ošklivou vyrážkou. Žába ani ryba to nebyla a nepohybovalo se to. Jen to na mne z té perlící vody nehybně hledělo. Byl to objekt, který se vynořil z minulých časů, objekt vyplavený z hlubiny věku vodou horského meandru.
V prvním křečovitém úmyslu jsem udělal rukou pohyb k vodě, že skulpturu kýmsi nechtěně vytvořenou vynesu na suchou zem. Pak jsem se rozhodl do času nezasahovat. Osušil jsem si ruce a odešel a snad bych i za-pomněl. Po čase jsem však hlavu z vodní stružky spatřil znovu. Sušila se v záři slunce na lávce přes útlý proužek potůčku. Kdo ji tam položil? Někdo.
Po bouřce, která vtrhla neurvale do drobného potůčku a pobláznila je-ho vodu tak, že hrnula kameny až někam dolů do podhůří a prosívala dno a objevovala minulost. Dávnou i nedávnou. Hlava byla, opět jakousi náhodou spatřena na dně tůňky vymleté proudem. Objekt se nezávisle na mé vůli vrátil, něco mi sděloval a snad chtěl vyplavit také něco z mé minulosti. Co je v mém nevědomí ukryto a chvěje se zavěšeno na provázku z pavučiny?

Jednoho dne jsem překonal ostych a do zvonice vstoupil. Za dveřmi byly na zemi kupy starého sena a již dávno zetlelého navátého listí. Bylo vidět, že tam před dávnem, asi v poválečných dnech kdosi přespával a pravděpo-dobně se i skrýval. Snad zběhlí němečtí vojáci a po nich ti co po únorovém převratu čtyřicet osm utíkali a kdoví kdo ještě. Nahoru, až k trámu z něhož visel kus silného provazu jímž se kdysi rozezníval zvon, vedlo dřevěné, již práchnivějící schodiště s jakýmsi odpočívadlem u každého okénka. Nahoře pak byly do všech stran okna jimiž byl výhled přes vršky stromů, až daleko do kraje.
Zvonice se stala mou téměř každodenní společnicí, stala se mojí pra-covnou, mým atelierem, kde nikým a ničím nerušený, jsem spřádal a kreslil svoje sny. Nejprve jsem vyklidil a svým potřebám upravil prostor až pod stře-chou a pak postupně jsem zvonici vymetal a uklízel od shora až dolů. Nako-nec jsem vymetal a vynášel do křovin seno a listí z místnosti jež tvořila vchod. Vedle té podivné podestýlky co tam byla, jsem nacházel i zbytky nejrůznějších dokumentů, tak jak je tam všichni Ti co utíkali před někým a před něčím po-hazovali. Většina toho již byla rozpadlá a podlehlá hnilobě, přesto však jsem nashromáždil malou sbírku svědectví o lidech, kteří tudy prošli.
Vchodová místnost měla patrně stejně jako všechny prostory zvonice, podlahu dřevěnou, ale dnes tu již byla jen udusaná hlína. Podlaha zdá se po-sloužila k rozdělání malého ohně na zahřátí, k uvaření čaje a k usušení mokré-ho oblečení. To všechno jsem se jen dohadoval, neboť o zvonici jsem nevěděl nic a když jsem se neopatrně zeptal, nevěděl o ní nikdo.
Vymetal jsem poslední zbytky nánosu a pod nohama jsem měl jen ho-lou zem. Rozhlížel jsem se v šeré místnosti a pak… pak jsem přitahován děsi-vou představou, šel do temného rohu. Z ušlapané hlíny podlahy na mne hle-děly prázdné oční důlky čísi hlavy, jejíž reliéf byl zcela zřetelný. Když jsem za-pálil papír ze skicáku, tak ve světle jeho ohně se dala vysledovat silueta těla, obrys hlavy byl však nepochybný. Z té podlahy na mne kdosi hleděl a já opře-ný o stěnu jsem se díval na něho. Jeho oči vysála smrt, čas a lesní mravenci, ty moje vysává život.
Sedl jsem si na zem proti svému novému příteli a mluvili jsme spolu o svých životech. Minulých, současných i těch příštích. Ten den a potom ještě mnohokrát.

Knihař a bubeník Honza Bouška šel ráno Zlatnickou ulicí, když se zed-níkovi pracujícímu na opravě domu, vymkl z ruky kbelík plný malty. Honza Bouška jen ucítil jak se kbelík lehounce otřel o jeho záda a pak se při dopadu na chodník za ním roztrhl a rozstříkl maltu po celé ulici.. Do knihařské dílny v Soukenické, kde jsme byli oba zaměstnaní se Honza dopotácel bělejší než nej-bělejší křída. Když nám byl konečně schopen říci co se mu stalo, nebo vlastně nestalo, museli jsme po zvážení všech okolností to štěstí co měl, oslavit. Nej-prve učedník běžel několikrát do hospody pro pivo, pak, aby se neuhnal, jsme došli do hospody sami, pak někdo přinesl kytaru, Honza měl buben v dílně a ochotný učeň ho donesl a pak slavilo se až dlouho do noci To bylo v pátek. V sobotu, to se pracovalo jen do dvou, Honza nepřišel a mistr mu napsal ab-senci. V neděli večer mě navštívila Bětka Boušková a řekla mi, že Honza je po smrti. V sobotu ráno prý hned po snídani zežloutl, došla s ním na Bulovku na infekční a v neděli po večeři umřel. Rakovina Jater. „Jo milá pani,“ povídal prý doktor, „to je z chlastu,to já znám,“
Kdyby ten pátek udělal Honza o krok míň, umřel by stejně a Bětka by dostala odškodnění za pracovní úraz, protože by se to stalo cestou do práce. Za rakovinu nedostala nic a ještě si musela vypůjčit na pohřeb, který by měl v obou případech ve stejný den.
Padající objekt… náhoda? Proč nešel knihař Bouška o ten krok poma-leji, když stejně chodil do práce pravidelně pozdě? Náhoda? Proč zedník, který měl denně těch kbelíků v ruce desítky, právě tenhle upustil? Třásla se mu ruka po probdělé noci? Chtěl vědět co se stane když plný kbelík proletí pět pater až na chodník? Nebo to byla opravdu jen obyčejná náhoda? Problém je v tom, že obyčejné náhody neexistují. Každá náhoda je vždycky někdy někým nějak na-stavena. Do dnes si však lámu hlavu tím, jestli ta náhoda byla šťastná, nebo nešťastná.
V ulici U Libeňského pivovaru bydlela v garsoniéře až pod střechou slečna Laušmanová. Byla v dozrávajícím věku a chtěla se vdát. Byla podezřelá doba a ona měla podezřelé jméno. Všichni pánové přicházející v úvahu jako případní ženiši, se jí však vyhýbali, neboť se děsili myšlenky, že by do dotazní-ků v rubrice manželka, museli psát: za svobodna Laušmanová.
Slečna se rozhodla věc vyřešit. Otevřela okno a padala z pátého patra, stejně jako ten kbelík s maltou. Její okno však bylo ve svislé přímce nad vcho-dem do domu a tam se právě chystal vejít listonoš. Stačil pouze napřáhnout ruku ke klice dveří, když na něho dopadlo šedesátikilové tělo slečny Laušma-nové. Zmatená slečna zatlačila pošťákovi oči a vyšla pět pater zpět do své gar-sonky aniž tušila, co právě před okamžikem způsobila a co to znamena-lo.
Nahodilé setkání padlé slečny s pošťákem, před vchodem domu.

Zvonice již dávno nestojí a kdo chtěl by pro štěstí získat provaz obě-šencův, musel by zajít někam jinam. Co je to štěstí… je to jen imaginární ob-jekt stvořený někým, kdo chtěl aby jeho život aspoň chvíli byl úhledný. Objekt se ujal jako zvykové právo a již celá tisíciletí je lidmi používán, leč jen zřídka kdo, snad jen pár paranoiků, ho na mizivou vteřinu zahlédne.
Pět metrů provazu přivázaného k vahadlu na němž byl kdysi upevněný zvon, visí dolů a asi tři metry nad zemí se lehce pohybuje v proudícím vzdu-chu. Při pohledu na provaz se vtírá touha nahlédnout skrze něho do nezná-mého světa za ním. Někdy bývá ta touha tak silná, že… ví jenom ten kdo jí podlehl a nám ostatním zbývá jen přízrak zavěšený na provaze v opuštěné zvonici.
Zraňován krásnými a tichými sny, vstupuji do černé plochy omývané slastí z neznámého. Stávám se svědkem chvíle kdy se Stíny chystají ke snídani. V roce 1927 zaznamenal tu chvíli na filmový pás Hans Richter. Šest a půl mi-nuty, kdy srdce se svírá a chvěje, šest a půl minuty kdy úzkou štěrbinou nahlí-žím do ulice vůní umělých květin a tichých slov, bolestí a lásek.
Jdu a stojím. Pod nohama se mi pohybuje běžící pás, krajina mě míjí jen s velkými rozpaky a aniž bych věděl co říct, mluvím nekonečně dlouho a pro-vazem co visí ve zvonici si chladím čelo. Přede mnou vyprázdněné oči a z pootevřených úst bez rtů zní hlas vesmírnou ozvěnou. Chtěl jsem se ponořit až do zemského jádra a v jeho žáru najít hořící les mých smutků. Étre Dieu… můj přítel pod podlahou zvonice byl poslední kdo prošel jejím prova-zem?

Do blízkosti toho místa jsem se dostal při jakési pracovní záležitosti až asi po patnácti letech, to již ale zvonice, pokud ještě stála, byla v hraničním pásmu, čili dostat se tam bylo nemožné. Uběhlo dalších pětatřicet jar a let, než jsem se tam dostal na pozvání přítele, který si tam někde poblíž koupil chalu-pu. Ke zvonici to mělo být asi padesát kilometrů, ale ten výlet do minulosti se mi zdál, že stojí za to. Po jistém bloudění jsem našel ves, kterou jsem však již nepoznával a o zvonici ani o lidech kteří by tam měli snít ten svůj tak zvaný věčný sen, nikdo nic netušil.
Za těch padesát a možná více let se změnila i krajina, trvalo mi tedy velmi dlouho než jsem nakonec přece jen zvonici našel. Našel jsem však jen trosky, spíše fragmenty zdi a trámů již dávno zarostlých křovím a lesní trávou. Sedl jsem si na zbytek rohové podezdívky vrostlé do trávy a rozhlížel se kolem a hledal něco, v čem bych našel svých dvacet let. Pak jsem uschlou větví roz-hrabával zem, ale nic tam nebylo. Ani přítel bez očí v jehož společnosti jsem strávil několik nocí, ani provaz jímž se dalo projít do světa v němž stíny se právě chystají snídat. Snad se všichni převtělili do objektu, který se mi ukázal v drobné pramenité stružce, aby vklouzl do mých dlaní.

Sekáček v rukách dvanácti milých i nemilých měsíců, nemilosrdně od-sekává čas z našeho života. „ÉTRE DIEU“, Být Bohem a nemít problém s věčností. Text Salvadora Dalího útočí na mého ducha zatím co já jen v jakémsi polosnu se prodírám lesem daleko od zvonice. Po dlouhé době v níž jsem nebyl přítomen, jsem došel do vsi. K vědomí mě probudila hudba zvonů říkajících: JE ČAS JÍT NA MŠI… je čas jít na mši. Z kruhu měsíců se stal čtverec, pak obdélník a v něm ztracený provaz. Přichází čas, vmísit se do zá-stupu jdoucích na snídani.

S KRVÁCEJÍCÍM JABLKEM V RUCE

Jablko, zlatavě žluté jablko, sady jsou podobných jablek plné, ale jenom tohle, krvácející a protnuté cípem šátku, lehce klesá nazelenalou vodou řeky k bahnitému dnu. Za jablkem se snáší i nahý mladý muž, tiše dopadá vedle jabl-ka a aniž by zvířil bahno uléhá a tiskne svoji tvář k tváři jablka. Tak setrvávají několik dlouhých vteřin. Potom po náznaku pokusu o erekci, se mladý muž, když vytrhl šátek z rány jablka, vrací na hladinu.
Na břehu se oblékl, šátek zasunul do kapsy sportovní košile tak, že za-krvácený cíp visel přes kapsu a vytvářel při dýchání obraz pracujícího srdce. Jablko, nezatížené šátkem, vyplavalo po chvilce vzhůru k hladině také. Mladý muž se k němu a vzal ho do dlaně. Očima vyprázdněnýma vodou si ho pro-hlížel, neboť jablko ztratilo nejen krev, ale i svoji zlatavě žlutou barvu. Je sina-vě zelené, přesto však muže vábí. Dychtivě kouše až z jablka v malé chvíli zbývá jenom ohryzek, který hází do zpět do tmavohnědé řeky. Pak kráčí po Nábřeží Edvarda Beneše a neví kam.
Jde po nábřeží a potom ulicemi, v hlavě mu hrčí myšlenky a přemílá nápady jak a co psát a jak být slavným a kde na to vzít peníze a koho o ně uhranout. Pak najednou stojí u Národního divadla a jaksi automaticky vchází do kavárny Slávie. Tady se přece scházejí ti co by mu mohli poradit, ti co vědí jak na to, kteří vědí jak se žádá o grant, o dotaci, jaké probíhají soutěže a která nadace má právě peníze.
Nad espresem potom vyslechne řadu rad, z nichž pochopí, že on není ten, kdo by se mohl pohybovat mezi těmi co všechny ty granty a ceny získáva-jí. Měl zůstat s jablkem na dně řeky a do bahna pod plynoucí vodou psát svoji báseň.
Při placení kávy se zeptal mladé číšnice. „A vás… kdo vás dotuje? Kte-rá nadace vám dala cenu za to, že máte tak milý úsměv? U koho jste si zažáda-la o grant?“ Řekla mu, že je směšný a odešla. Jsem směšný, řekl si a odešel ta-ké.
U Pinkasů vyslechl mimoděk část rozhovoru dvou starých pánů, patrně intelektuálů na penzi.
„Jaké dotace a podpory na divadlo, nebo film, pane? Za první republiky si musel každý vydělat na sebe. Máš prázdné divadlo?, nemáš na provoz a za-placení herců?, tak to zavři. Pane, to byla jednoduchá matematika. Desetitisí-cový náklad měl takový Čapek a kdo? Píšeš? Piš, ale co je komu do toho? Ta-kový Seifert si musel nejdřív odpracovat svoje v Lidovkách a teprve potom si psát Píseň na večer…
Pivo mu přestalo chutnat, proč nezůstal v náruči jablka. Bylo chladné a vonělo zahníváním. V Celené si sedl na zem vedle žebráka a vyprávěl mu o životě. Žebrák skloněný hlavou až k zemi po chvíli zasyčel, „di do hajzlu s takovejma kecama, já si nestěžuju a zmizni, kazíš mi kšeft..“ Mladý muž uznal, že má pravdu. Hodil žebrákovi do krabičky pětikorunu a mizel.
Z ohryzku jablka vzklíčila semínka a nábřeží bylo lemované alejí jabloní s jablky zlatavě žlutými a z nejsilnější větve každého stromu visel kus provazu ze zvonice. To je však již dávno
Chtěl bych ležet na rozpálené louce a dívat se do nebe a přitom myslet na krásnou dívku, kterou jsem jednou v pozdním odpoledni zahlédl z okna kavárny a zatím se prodírám páchnoucím davem tlačícím se kolem bud a stán-ků Holešovické tržnice, držím si kapsy aby mi v nich někdo, nevyzván nečetl z mého života a přitom čekám a vyhlížím náhodu, co změní můj život.
U stánku se zeleninou a ovocem, si nechám od malé asiatky podat jabl-ko. Podala mi po krátkém váhání jedno, zářící zelenavě žlutou barvou. Dotkla se mě malou, něžnou ručkou. Propadl jsem panice a utíkal ulicemi které jsem neznal. Jablko jsem si přitiskl k tváři, přes tenkou slupku jsem cítil jak se pole-kaně chvěje jeho srdce, jde z něho žár jenž se ve chvílí vznítí plamen v jehož středu se ocitám. Jsem spalován modrým světlem, nevím co učinit, nevím zda se mám poddat plamenu jenž nebyl tak zcela nepříjemný, plamenu, jenž mi přinášel jisté sexuální potěšení.
Když jsem po nezměřitelném čase, mohla uplynout vteřina, mohlo to trvat měsíce či roky, jsem vystoupil z plamene, stál přede mnou stánek s ovocem a u něho malá asiatka. „Dostanu pět korun, paně,“ řekla tichým, mazlivým, hlasem. Zíral jsem na ni, pak jsem jí dal tu pětikorunu a znovu jsem se mimoděčně dotkl její ruky. Byla příjemně teplá, ta ruka, chtěl jsem něco říci, ale to již za mnou stál někdo jiný a dožadoval se její pozornosti.
Vyšel jsem kolem mycí linky z tržnice a sotva jsem ušel několik kroků a uvědomil si co jsem právě prožil, vybuchl jsem v hlasitý smích a dal se do bě-hu a běžel Přístavní ulicí až na Libeňský most. Stoupl jsem si na ohrazení a padal dolů do řeky a pořád se smál. Chodil jsem po dně, zakopával o veteš, která se tam léty nashromáždila, zablácené boty jsem si utíral o nohavice kal-hot a stále hledal verš, který jsem tu kdysi na břehu vyzvracel. Někdo ho sma-zal? Překážel lodní dopravě? Překážel milencům? Slečnám v etamínových blů-zičkách? Kdo mi to řekne? Nikdo.
Vyšel jsem na most po schodech, po kterých vodívaly prostitutky svoje šlófy do nedaleko zakotveného šífu a v hospodě U Horkých jsem si dal na zahřátí bramboračku. Při jídle jsem pohlédl ke stropu ze kterého visel kus provazu, který tam zůstal zapomenutý ještě od příležitosti kdy se sešli přátelé spisovatele BH, o němž tam holandský režisér točil úvodní scénu do krátkého filmu Život je všude.
Vztáhl jsem ruku k provazu, ale nedosáhl jsem. Mezi rukou a provazem zůstávala ještě více jak půlmetrová mezera. Zvuky z hospody utichly, kolem mne jen hustý les a šero. Odhaduji kde asi tak stála zvonice v níž visel provaz mého života. Nenašel jsem ho, jen jsem vyplašil straku, která na mne začala zlostně vřískat. Ten provaz i zvonice zůstaly U Horkých a možná je nosím všude sebou. Možná.
Výčepní točí pivo, já se dívám a spím a matně cítím jak dni přibývají v dlouhé řadě a blikají tmou. Náhle vím, že jsem muž protékající časem, že jsem jako orchidej tonoucí v mračnu popela na hladině asfaltového jezírka a přitom si uvědomuji, že čas je krájený vlásky nemluvněte.
To je provaz ve zvonici.

Den zítřka jsou modré dlaně ve sněhu podléhajícímu zákonům video-rekordéru. Skutečnost přítomnosti je nekontrolovatelná.Přestávám rozumět slovům, která se na mne valí z elektronického mikroskopu. Zítřek se stává ne-definovatelným a hromadné kastrace se stávají módním doplňkem. Zrcadla jezer budou leptána jedem vos ukrývajících se v prasečích nozdrách. A ráno bude nepřítomné.
Muži se scházejí na návrší před kongresovým palácem. Z obecního hydrantu si stáčejí do sklenic nasládlou tekutinu namixovanou ze dvou dílů krve, ze dvou dílu spermatu masturbanta a ze šesti dílů slz truchlících vdov. Zítřek se jeví velmi příznivě. Kostely zejí prázdnotou a počáteční slovo bylo zapomenuto. Vůbec se mluví málo. Není o čem. Proč?
Zítřek se odehrál již kdysi dávno a dnes je nesnadné definovat hodnoty, které lidem přinese. Kostlivec ze zvonice se v lesním humusu rozloží na čás-tečky nic nevypovídající o jeho dnech. Nezbývá než se pokusit pečlivě ho pro-sít a ze získaného prachu ho znovu vymodelovat. Jakou mu dát podobu? Cha-rakter? Moji? Vaši? Čí? Je mnoho otazníků kolem nás i v nás. Neboť každý z nás je poznamenaný krůpějí krve, která bude zítra prolita.
A přesto vyjde slunce a obloha bude pruhovaná barvami nebeského spektra a temný kosmos bude pokrytý stopami mizejících tváří. Stane se to co se stalo před stovkou, snad milionem let, co se stalo včera a stane se i dnes. Jen krvinky se budou v periodických intervalech tříštit na prach putující jiným
světem.

Den obvykle se končí západem slunce, v duši mi však zůstává nejistota, že tomu tak nemusí být navždy, že slunce jednoho rána nevyjde a nebo, že se sluncem začne noc kdy všechno zapomínáme a kdy všechno začíná znovu. Z otevřené staré knihy padá zapomenutý lístek na tramvaj. Připomínka toho, že dnešek už je zítřek a že víc než třicet let stará jízdenka je stejně neplatná jako náš včerejší život, neboť všechno je třeba hledat v zítřku. Zítřek je věč-nost a nekonečnost života.
Man Ray ve třiadvacátém roce natočil necelé tři minuty dlouhý film Le Retour a la raison (Návrat k rozumu) v němž z kosmického prachu se vytváře-jí první částečky hmoty, pak DNA a první život a nakonec i člověk rozum-ný(?). Do třech minut vtěsnal celé knihovny vědeckých děl a teorií. Díváme-li se o půlnoci na tmavou oblohu posetou miliardami chvějících světýlek, při-chází někdy okamžik kdy začínáme chápat, že to všechno je jen příběhem ne-doslýchavé lastury.
Je to jen křeč a stín a mnoho otázek o tom kdo a s kým a proč ty korál-ky splývají s věží jako kdyby hledaly rým… to zapomenuté slovo, neviditelné nic. Vzduch se vlní ve sváru nad rozevlátou sukní, říkáte, „Tvých nedělních šatů, které jsem včera nečekaně rozdal. Je to jen stále se opakující milostný příběh, lhostejno zda lidí, či dinosaurů, odehrávající se na suché zemi i moř-ských hloubkách.
Je to jen bílé zaoblení kola, které doznalo k ránu, nikdo neví proč, tvaru dívčích náušnic blýskajících do tmy a rtem rozeklaným žízní křičí a nese se vzhůru na sedle havrana jenž zpívá tklivou árii o paňácovi zmítajícím se v laloku slunce. Počestné ryby kalných očí s touhou po víně, plují ve rtuti roz-puštěné v slzách předčasných porodů. Nedoslýchavá lastura však neví nic, bloudí, zastavuje se aby naslouchala, neslyší nic, aby se dívala a nevidí nic, jen ticho kráčí kolem ní a víří kosmický prach.

Je to i příběh můj, protože jsem ti chtěl dát darem nůž se střenkou ve tvaru lastury, darem chtěl jsem ti dát i život Volal jsem tunelem noci a sbíral žábry pavouků i drahé kameny a vzácná dřeva z nichž mi, jak jsem se domní-val, upleteš rakev až řezník mi vezme míru na boty. V tom příběhu jsem ti chtěl dát darem nůž, já blázen nevytušil, že dávno máš ho už.

„Milenci, kteří se opouštějí,nemají si co vyčítat, jestliže se milovali.“ (André Breton: Spojité nádoby)

Písek přelévaný dešti netuší, že již dávno jsem o něm všechno zapsal do deníčku s tečkami, do jiker pohlcených šedými sklovinami kyselin. Stopy za mnou rychle mizely, kdosi je ukrádal s večerním světlem a pletl si cestu s nadějí, že záhy zemřu. Oko lastury slídí po elipsoidě, hledá zvuk jímž za-chvělo se srdce, po zlomené třísce umazané štěstím.
Byl dlouhý den i noc i píseň co zpívala jsi mi po orgastické noci, zaha-lená do mých snů promítaných na zeď chrámu.
Zůstal mi jen střep v holé dlani pokryté ohýbanými slovy, šál z dásní znetvořených. Den pokročil jen o kousek dál a tvůj šál, zkrvavený hrůzou z písma na klenbě kdes odložila plášť a lákala mne k smrti co jako něžný stří-pek přichází. Zmítala mnou touha líbat třeba i jen ústřižek té šály a ty. Ukrytá v lastuře, nechalas mne s krvácejícím jablkem v ruce, na pobřeží stát.

CIGARETA V ÚSTECH STROMU

Nemám rád angažované umění a všechno co se pod tímto pojmem ukrývá, nemám rád angažované a kalkulující umělce, nemám rád umění vykal-kulované. Salvador Dalí kdysi zvědavému návštěvníkovi, který ho sledoval při práci a zeptal se ho co to maluje, odpověděl toto: „a priori. vím co maluji, a poste-riori, nevím co to bude znamenat“.. Jak si s tím návštěvník poradil se neví, ví se však co tím Dalí řekl, že to co maluje vychází až z hloubi jeho ducha a že jeho obraz není ovlivněn žádným racionálním myšlením… ani názorem. Stejné de-finice, třeba jinak a lépe vyslovené najdeme i v dílech André Bretona. Mně se však ta Dalího zalíbila pro její stručnost a strohost. Ostří břitvy přiložené ke krční tepně.

Omámený mně dobře známými vůněmi, které však nejsem v té chvíli schopen rozlišovat, položil jsem dlaní rozdrcené jablko do trávy, aby až zítra vyjde nad veslařskou loděnicí slunce, zatřpytilo se jako vadnoucí slza.
Začalo pršet a protože nikde nic než rozeřvané město, vyhledal jsem útočiště somráků pod mostním obloukem. V tuto hodinu tam byli jen dva, uavření do svých myšlenek, mě snad nevzali ani na vědomí. Našel jsem si je-den přijatelně nezasviněný kutloch, sedl jsem si stejně jako oni, opřel o stěnu mostu, sklonil hlavu a… Byl jsem ve studni, nade mnou zavěšená hůl a krou-žek oblohy.

Nemám také rád romány. Konfusní omyl romanopisců je v jejich víře, že románové příběhy existují. Lze je samozřejmě celkem bez nesnází vymyslet, zkonstruovat, sestavit z episod lidí které jsme v životě míjeli a nebo jsme o nich něco zaslechli. Většinou i z druhé ruky. Stačí být, celkem vzato jen trochu zručnějším psavcem schopným napsat několik souvislých vět, slohové cvičení a seřadit je do odstavců. Dokonce stačí zkomponovat jen odstavce dva, úvod-ní a závěrečný. Mezi nimi pak lze na libovolném počtu stran napsat a popsat cokoli.
V životě však existují jen více, nebo méně šílené náhody, které teprve dodatečně dávají našemu životu směr, smysl a vysvětlení. Musíme však vědět co ta, tak zvaná náhoda je, že to není jen slovo vyjadřující něco co se tu náhle objevilo, co odkudsi se sneslo a vůbec tu najednou z ničeho nic je. Každá ná-hoda je důsledek nějakého vědomého činu, náhoda je důsledek konání našeho, někoho z našeho okolí a dokonce i někoho o kom vůbec ve chvíli kdy se zro-dil důvod k náhodě nevíme nic a neznáme ho.
Oknem mansardy v níž pracuji spím a žiji, vidím do koruny staré lípy. Provází moje myšlenky, těší moje oči svojí zelení a je i mým kalendářem. Za větrných nocí mi přátelsky klepe konečky větví na okno, za deště se její listy rozehrají do tiché symfonie a v úpalu mne zakryje svým stínem a v zimě roz-svítí sněhovými čepičkami mansardu jiskřivým světlem. Ráno se vždy pozdra-víme, popřejeme šťastný den a pak si každý hledíme svého a ctíme soukromí toho druhého.
Budím se do zamlženého rána a pohled do okna je jako pohled do im-presionistického obrazu. Pak stojím u okna a oživuji si unavené oči vlhce ze-lenými lipovými listy. Jenomže všechno je to ráno jinak. Ze zelené koruny stromu se na mne dívá podivný chlápek s hlavou přemýšlivě nakloněnou ke straně a s cigaretou v ústech.
„Co je?“ Ptám se nevěda co říci jiného.
Chlápek, nic. Jen se tak mírně pohnul a civí na mě dál.
„To nemáte nic lepšího na práci než čumět lidem do postele?“
Chlápek pořád nic a již mě dráždila jeho lhostejnost.
„Co na tom stromě vůbec děláte? Jděte blbnout někam jinam.“
Chlápek se jen chvílemi maličko pohne, ale jinak na moje slova nerea-guje. Zatáhl jsem závěs a oblékl se. Pak jsem sešel dolů. Ten člověk byl stále ještě na stromě, jenom nestál na větvi opřený o kmen, jak jsem se domníval, ale visel a cigareta mu pomalu v ústech dohořívala. Zamrazilo mě v žilách. Provaz i neznámý přítel ze zvonice přišli za mnou až sem, do mé samoty.
Každý si nosíme svůj provaz celý život sebou…

ŠÍPKOVÝ KEŘ

Mrazivé jitro si drásá tvář ledovými krupkami zmrzlého deště, opuštěný pes se chvěje v zádveří nočního baru a čeká až mu kuchař, nebo číšník hodí kousek zbytku jídla na promrzlý chodník. Konečně. Pes rychle hltá jídlo po celých kusech, aby ho snědl dříve než stačí zmrznout. Pak jako starý zkušený žebrák se odplíží do dvora starého domu a zalézá pod plachtu zaparkovaného auta. Ve chvíli usíná a zdá se mu sen o kousku teplé sekané, který jednou mu kdosi hodil před lahůdkářstvím na Václavském náměstí. Krásný sen plný ba-rev a vůní. Pes byl v tom snu šťastný.
Proč jsem do té chodby vešel a nevím ani proč vůbec jdu dál. Nic tam není. Ani tma, ani světlo, jen ticho a táhl sem odkudsi podivný zápach. Možná to byly růže co jsem nedávno koupil v květinářství v Pařížské pro holku z Per-lovky, to abych udělal radost příteli, který se od ní nechal okrást. Sedl jsem si na patník, který tam byl zasazený u zdi a jestli měl nějaký účel? Asi ne, ale, mohl to být hraniční patník, mohl označovat místo kde kdysi rostl šípkový keř pod nímž ta prostitutka, hodná holka z Perlovky, přišla o panenství a nakazila se první pohlavní nemocí a hned pod tím keřem ji zase předala dál. Ten patník třeba taky vyznačuje hranici možného a nemožného. Jak ale poznat na které straně je to možné a na které nemožné?
Myš, patrně potkan, hryže podrážky mých bot a chutnají mu neboť mlaská. Ten zvuk mi připomněl můj trapně erotický vztah k ženě mého příte-le. Všechno naše konání bylo provázeno tím odpudivým mlaskáním. Raději jsem se s přítelem rozešel.
Kam teď? Po schodišti vzhůru. Nejsnazší cesta jak uniknout potkanům. Schodiště končilo malým salonem, nebo předsálím? Bylo tam konečně světlo a příjemné teplo. Podle stěn byly křesla a divany a na stěnách obrázky krajin. Byly ohyzdné.
V rozechvění jsem močil na zavřené dveře a ty se přede mnou začaly pomalu, tanečním pohybem otevírat až ocitl jsem se v krajině jíž už dávno střežila ruka Jindřicha Štyrského.

Všude ten spár, který se snaží urvat z nejvyšších poloh čistého nebe krvavou jehlu letícího světla. Jindřich Heisler v katalogu výstavy Jindřicha Štýrského v dubnu 1946.

Stál před obrazem a řítil se spolu s plochým mužem kolem ženy zahale-né a přesto provokativně nahé, až do modra skal a bílých oblaků. Bojácně pr-chal před krásou která ho protínala a stlačovala do hranolu plného sladkostí.
Vběhl do prvních dveří a zhroutil se na sedátko uprostřed prázdného sálu. Stařena oblečená do bleděmodrého kompletu ze sukně a svetříku ho usměvavě napomenula a pohrozila prstem. Ale tady se nesmí telefonovat mla-díče. Pozvedl k ní oči, viděl však jen roztékající sliz páchnoucí zkysaným spermatem. Emilie byla navštívit Štyrského.
Otočil se a z knihovny za svými zády namátkou vzal jednu z mnoha knih, bez rozmyslu ji otevřel na straně 64 a začetl se do řádků která měl před očima:

A jestliže jsou invalidní důchodci lepší než normální lidi, je to jen proto, že si kvůli svým názorům nevyškrabávají oči. Egon Bondy Invalidní sourozenci.

Vrátil se dobrovolně do kanálové chodby a úlevně si omýval obličej a ruce ve splaškách tekoucích z města nad ním. Cítil jak na něho doléhá tíže příštích tisíciletí, ale nevěděl jak tomu zabránit. Vůně růží ho přiměla pokra-čovat v chůzi. Vždycky je naděje, že zlé bude ještě horší. Konec konců má někde domov a knihovnu a v té tlustý román Nadějné vyhlídky. Chraň mě Bůh před nimi. Pak spatřil holku z Perlovky jak s růží v zubech se sprchuje vodou kýmsi vypuštěnou z koupelny. Voda byla promísena i jiným lidským odpadem, holka však byla šťastná, neboť ve vlasech a všude po těle se ji usa-zovala ještě vonící pěna. Ta holka aspoň ví co to štěstí je.
Rozzářilo se před ním světlo ledového jezera. Náhle mu všechno přišlo k smíchu, polykal štíty jezera a sbíral z ledu fazolky a navlékal je na nitě do dlouhých náhrdelníků. Kroužil po ledové ploše. Brusle za ním zanechávaly bronzovou jizvu, jejíž stín mu připomínal rozeklanou trhlinu genitálie holky s růží.
Schylovalo se k debatě o moderním umění, schylovalo se k debatě o umění vizuálním o performaci… cítil jak mu naskakují po celém těle pupínky a červené fleky. Schylovalo se k debatám o všem možném, jenom umění se dělal na konečníku uzel aby se nemohlo do ničeho plést. Schylovalo se ke sjezdu epigonů a hlasatelů frází. Schylovalo se k tomu, že bude muset někomu rozbít hubu a protože byl útlý a slabý, přešel do jiného sálu a dal si módní ká-vu v kyblíku a srkal ji brčkem. Pak, když bylo mu již na zvracení, uchýlil se na toaletu a tam trávil několik příštích hodin. Občas spláchl, to mu dodávalo se-bevědomí a inspiraci, takže během těch hodin složil píseň o tom, že šel ráno do práce a bez legrace tam celej den makal jako blbec až měl peněz plnej hr-nec. Ta písnička se stala hitem sezóny, dostal za ní několik cen i několik žen a pak, pak utekl pryč a ven.

Je příjemné po tom všem jít bodláčím bos, nechat se laskat ostny a lízat svoji krev a mít zápal plic a svíjet se v nepříčetném horku . V našedlé dálce před sebou, viděl vysoký oblouk mostu a za ním vysoké věže hrdého hradu, v němž sedí ještě vyšší a ještě hrdější muž.
Uprostřed mostu si sedl na zábradlí, hodil daleko před sebe klobouk a díval se, jak nesen pomalým proudem se k němu vrací. Klobouk se vracel a vracel, ale nepřibližoval se. Čekání na klobouk ho uspalo a potom se zřítil. S prvním bleskem dopadl na hladinu a s rukama i nohama roztaženýma od sebe, podoben motýlu, se nesen řekou vzdaloval městu a za ním jako smuteč-ní stuha vlála pupeční šňůra.
A zase schody, všude samé schody, nemůže se těch schodů zbavit. Po-slední schod a tam se opřel o zeď a rozhlížel se kde je, kam zanesl ho vítr. Rozložil křídla a s rozkoší si je sušil na slunci. Jak se mu vypínaly a do těla se mu vracel život, začal ve dvaceti vteřinových intervalech zavírat a otevírat oči. Při každém zavření se mu pod clonou víček ukázal nový erotický obraz, nová vzpomínka na příští léto kdy louky budou plné samiček hýřících barvami, sa-mičkami opojenými nektarem a velmi povolnými.
Zastavil se před malým obrazem na němž při nejlepší vůli nemohl roze-znat žádný tvar ani barvu. Pravděpodobně tam nic vůbec nebylo, pravděpo-dobně v rámu byla jen nabílená omítka. Poodstoupil k protější zdi a upřeně do rámu hleděl. A pak to tam najednou bylo. Náhrdelník z ledových fazolků z nichž tryskalo světlo jako z broušených diamantů. Instinktivně po náhrdel-níku sáhl, ale to již se ozýval poplašný zvonek a k němu se sbíhali poplašené babka a fotříci co tam hlídali a měli dozor. Byl vlečen, smýkán až usmýkán byl odvlečen, pak svlečen, vysýchán a vyhozen z galerie. Bezdomovcům vstup zakázán. Říkala cedulka na dveřích.

V kavárně Louvre si dal jedno obyčejné lidské kafe do šálku a stejně jako hradní mluvčí rozevřel stejné noviny a stejně s ním i listoval a nasadil i stejně moudrou, oduševnělou tvář. Není nad bonton. To se pije lépe i moč. Objednal si zeleninový salát co vedle u stolu chroupala při telefonování již mnohokrát použitá krasavice, do notýsku zapisoval malou tužkou značky Boulevard slova která zachytil od vedlejších stolů. Salát nejedl, použil ho jen ke zvracení, neboť zvratky se se salátem celkem přirozeně spojily, takže este-tický dojem z talíře byl velmi příznivý. Pak zaplatil, vrátil noviny, popřál mluv-čímu hezký den, uklonil se krasavici a odešel.
Zatím co se předháněl s panem Kosem o to kdo bude elegantněji pít kávu den se změnil ve večer a když vyšel před kavárnu byla již noc. Kam? Domů? Kde to je? Zakopával o myšlenky již včera bezcené a zítra zapomenu-té, z jasných nebes se kamsi do prostoru nesly létavice a kradly mu vteřinky života. Copak je to vytrhne?, pomyslel si a vstoupil do prvních dveří které se před ním otevřely. Byla to galerie kde ještě nezavřeli. Prohlížel obrazy, velmi trpělivě, až konečně našel ten co hledal. Obraz hlavy s růží zaraženou do pra-vého oka a mající kolem krku náhrdelník ze svítících fazolek.

TO CO JE DŮLEŽITÉ

Had byl pohodlně stočený, hlavu lehce pozdviženou. Hřál se pod svět-lem lampy. Dívali se na sebe a chvílemi si povídali. Povídali o všem možném když to hada přestalo bavit, odvrátil hlavu a usnul. Před chvílí do sebe napral celou bílou myš a teď se tedy rozhodl trávit. Taková tlustá myš by zmohla každého. Jak to do sebe tak může nasoukat? Přemítal při pohledu na hada a potom si šel otevřít sedmičku vína aby mohl lépe přemýšlet co s hadem udělá.
Měl přítele hadaře, lovce hadů, ale říkal mu hadař. Před časem mu po uštknutí hadem amputovali kus nohy. Byt měl plný hadů tak mu je, než mu udělali protézu pomáhal krmit a chodil do Zverexu pro myši. Když byl hadař konečně mobilní a žena se mu vrátila z Egypta s další várkou jedovatých pla-zů, taky už neměli krom vody nic k pití, šel domů. Hadař když dopíjeli po-slední láhev mu řekl, že mu dá extrovní dárek, ale pak to nějak zamluvili a ro-zešli se.
Za nějakou dobu potom si z nějakého důvodu sáhl do kapsy saka, ani nevěděl proč, protože si do kapes nic nedával čili když takhle omylem do té kapsy sáhl, ucítil bodnutí, jako kdyby ho něco kouslo. Vytáhl ruku z kapsy, na malíčku měl hryzanec a z kapsy na něho koukala rozezlená hadí hlava. Řekli jí aby zalezla a had zalezl. Nalil si do úst malého panáka rumu, tím rumem vysál ránu na malíčku a vyplivl lítostivě do záchodu. Potom vystříkal prst jódem a natřel mastí na hemeroidy. Tím se vyrovnal s hadími jedy. Pak šel před dům do telefonní budky a hadaři vynadal. Ten se mu smál, že to je přece ten dárek co mu slíbil a ať si z toho nic nedělá, že ten had je sice jedovatý ale snad ne smrtelně a hned dodal, že by mohl zase přijít, že mu budou řezat nohu až ke kolenu a že žena dostala echo a jede pro další hady, takže bude doma sám. Pak ještě řekl, že jestli hada nechce, ať ho zanese Jelínkovi na Pavlák, že mu ho stejně původně slíbil.
Na Pavláku už bylo všechno jinak a Jelínek tam nebyl. Po únavném pát-rání ho nějak našel. Jelínek ho vyhodil s tím, že má kousavého psa, vzteklýho kocoura a co by ještě dělal s jedovatým hadem?
Had dostal krabici od margarinu , do dvě čisté prachovky aby se měl do čeho zahrabat. Přes den obvykle spal a v noci se coural po bytě a když mu by-lo zima vlezl ke svému bytnému do postele. Z počátku než si na sebe zvykli z toho byly třenice, ale po čase si na sebe zvykli a nějak se srovnávali. Had do-stával svoji myš a když trávil díval se pod lampou co dělá jeho domácí až ho to uspalo. Chodili spolu i na procházky. Had byl uložený v kapse a když ne-spal, koukal z kapsy ven. Někdy také vylezl domácímu pod tričkem až ke krku, vystrčil hlavu ven a tak se dívali na svět spolu. Had byl mazaný. Bytný mu do-dával teplo a lidi zábavu. Měl pohodlný život a tloustnul.
Žili spolu, básník psal verše a had ho pozoroval. Ještě mnohokrát kousl a uštkl, ale buď nebyl jedovatý, nebo nebyl jed dost silný. Žili spolu, básník nosil hadovi myši a had mu na oplátku řekl, jak ubránit se jedu.

Svoboda, to je zejména právo volby a my jsme svobodní, jestliže si toto právo umíme a dokážeme uhájit a udržet. Myš a had. Myš je v souboji s hadem před dvojí volbou. Buď se pokusit hada zabít, přelstít, či zvolit jinou metodu úniku, nebo trpně čekat až ji had pozře. V obou případech bude vý-sledek s největší pravděpodobností stejný, jen v tom prvním uhájí svoje právo na čin a svobodu. Sama smrt tu hraje roli jen podružnou.
Básník… spisovatel… umělec, dostává se do pozice myši pokaždé, když bere do ruky pero, štětec, sedá ke klávesnici a hadem jsou pokušení a strachy a touha vyniknout i za cenu vymykající se autorské cti.
Básník musí umět zobrazovat stavy svého ducha a čas tvořit prostřed-nictvím transcendentálních představ, neboť realita není to co vidíme, ale to co se odehrává v nás, našich duších a je předáváno prostřednictvím snění, snů a bdění na pokraji těchto stavů. Životní příběh vzniká náhodně, ovlivňovaný naším duchem a vždycky i něčím co vzniklo zcela mimo nás. Jsme pouze účastníky svých životů. Naše schopnost je ovlivnit bývá minimální.
Toto vše si musí autor, než napíše první řádky románu uvědomit. Jestliže totiž se životní empirie rovná nule a vše co se chystá psát a nebo již napsal je pouze to co sám stvořil z informací získaných z doslechu, z druhé ruky, pak jde o neomluvitelnou konfúzi. Konec konců, stačí nahlédnou do regálů knih-kupectví abychom se přesvědčili, že literatury je tam nepatrně a románů ještě méně. Román se vyčerpal s koncem devatenáctého století a snad přežíval ještě v začátku století dvacátého. Strastiplné je však to, že jeho místo nahradila no-vá literatura jen velmi málo a místo ní přišla jen ona již zmíněná literární kon-fúze a s ní umělé konstrukce nehodné života a kráčející neomylně do zapo-mnění. To ovšem nemůžeme přičítat novým možnostem vyjadřování (počíta-čová a digitální technika) Podstata vždy tkví v duchovní síle a schopnostech básníka, umělce.

Měl rád cesty proti proudu řek, měl rád kamenité břehy a nečitelnou dálku a také velmi často z těch cest domů nosíval nejprapodivnější kameny, zvláštních barev i tvarů. Přinesl jeden takový trochu větší, vodou ohlazený kámen domů i hadovi a položil ho pod lampu. Had se ostražitě stáhl a kámen si prohlížel. Když se však křemen, byl to nejspíš oblázek křemenu, teplem lampy ohřál, začal ho přelézat a ovíjet se kolem něho. Očividně se mu zalíbil, neboť kámen ho hřál a byl mu proto přátelsky nakloněn.
Nanosil podobných kamenů a kamínků víc a postavil z nich hadovi cosi jako mohylu. Hadovi se to podle pozorování líbilo, po nocích v té kupě ka-mení cosi kutil a jednoho rána ho již nebylo vidět. Jestli utekl, může z toho být nepříjemnost s domácím, jestli je mezi kameny nebude mi aspoň neustále koukat do ruky co píšu. Několik dní nebylo o hadovi slyšet a nebyl ani vidět. Až přišel den kdy dostával pravidelně svoje myši. Ráno se vyzývavě díval z otvoru mezi kameny, jako kdyby chtěl říct, tak co je? Kde jsou myši?Myši dostal a byl zase klid a byl čas na napsání dalšího textu.
Tak to šlo nějaký čas, dokonce dlouhý čas, až uprostřed léta se had vy-soukal z kamení, byl nevraživě ustaraný. Pak se začal drbat o drsnou, nastavi-telnou nohu stolní lampy, pak se z něho vysmekla nová hlava a za chvíli se z kůže vyvlékl nový had. Byl hezčí, byl však také větší hlavu hrdě zdviže-nou.
Dívali se na sebe.
„Tohle je ovšem přítelíčku nová situace. Ty si rosteš a myši nejsou za-darmo. Honoráře skoro žádný, teď uživím sotva sám sebe. Co s tebou?“
Had to uznal, ale rozhodnutí nechal na domácím. Když se však pokou-šel zalézt do svých kamenů, tak se mu to již nepodařilo. Další problém k řeše-ní, jenomže ani jeden z nich nechtěl něco řešit.
Had dál polykal myši a dostal větší a potom ještě větší bednu, potom do sebe soukal králíky a udělal se v bytě pro sebe, spal na kredenci a nebo v oče-kávání dalšího oběda coural nervózně po bytě. Aby uživil jeho i sebe musel se bytný stát úspěšným spisovatelem, ale had stále rostl ale tempo růstu honorářů bylo mnohem pomalejší.
Bylo poledne a spisovatel jedl oběd. Čtvrtku kuřete, zeleninový salát a dvě bagety. A samozřejmě i jednu Plzeň v plechu. Had hypnotizoval králíka, jeho pohled se však stále častěji točil ke spisovateli, jako kdyby chtěl říct: ten králíček, tomu říkáš oběd a jazyk mu vystřeloval ke spisovateli.
Spisovatel to zpozoroval a na křikl na hada.: Co si to prevíte dovolu-ješ?
Snad bys nakonec nechtěl…
Had zdvihl hlavu do výše a posunul se ke spisovateli…
Toho hada se měl zbavit hned jak ho poprvé kousl.

Básník Jiří Šmoranc vyhlásil a písemně také stvrdil, jednu a možná v posledních letech jeho života tu nejdůležitější tezi: Důležité je neumřít pozdě. Co k tomu dodat. Nevím, snad jen to, že by to mohlo být varovným poselstvím pro třetí tisíciletí.

KONEC BÝVÁ KRUTÝ

Až půjde básník po břehu řeky a jen tu a tam se zatřpytí malý krystalek vody v kaluži jež sotva bude stačit uhasit krutou žízeň a sbírat bude v písčitých lukách střípky soli do své básně, stane že bude mít šťastný den a potká toula-vého psíka s nímž prožije pak několik hodin nesmyslných veršů v nichž otě-hotní panna, kterou nikdo nechtěl a pak možná vrátí se slunce ještě na malou chvíli a obarví vodu hořícím fosforem, aby nad stínem televizní věže opět se-tkala se myšlenka se slovem. Snad?
Ze zatažené oblohy prší zrníčka máku, hladí tvář a vysušuje slzy a pod očima vytváří kresby z nichž se dá číst minulost i věštit budoucnost. Jestli to stojí za to. Ten psík co se toulal a básníka nechal snít sny pijáka absintu v trubici dalekohledu, očuchával plačící pannu a podle přívětivého pohybu ohonem, dával najevo ochotu stát se jejím služebníkem a uchránit tak její po-věst před věčnou hanbou.
„Před kým? Před čím?“ podivila se panna
Psík se bezradně rozhlížel a pak točil se dokola a hryzal do hříšných myšlenek. Panna se hrdě vzpřímila a odešla porodit i když ještě nevěděla kam a nevěděla co, ale den jí byl příznivý neboť měla na výběr čtyři světové stra-ny.
Panna zmítána touhou stát se prostitutkou nakonec zmizela v undergroundu. Od té doby ji nikdo neviděl i když se říkalo, pravidelně jednou ročně přebývá Na Slupi kde si léčí jistou nestydatou chorobu a rodičkám v porodnici vypra-vuje pohádky před spaní. Věrohodně podloženo to není. Pravděpodobnější je, že má neléčený syfilis.

Záludnost točitého schodiště je v tom, že nevíte kam vedou. Nad sebou i pod sebou vidíte jen schody a samé schody. Víte, že někdo jde nad vámi, že jde i pod vámi, ale nikoho nevidíte. Slyšíte jen sípavý dech tichý dusot bot. Zkusíte zavolat, nikdo se neozve. Ani ozvěna. Zeptáte se, nedostanete odpo-věď. Tak jdete a jdete,časem otupíte a říkáte si, někde musí toho schodiště být konec. Není. Není… tedy… vy k němu nedojdete a jestli někdo ano, tak vy se to nedozvíte. Proč by vám to také měl někdo říkat? Jste pouhý chodec stoupa-jící po schodech.
Nikde okno, lampa ani žárovka a přece je tu světlo. Na schodišti je vi-dět jako ve dne kdy svítí slunce, vzduch je však mírně zatuchlý a je cítit starou skříní zamořenou moly. Módní obleky a svrchníky v prašnou vatu proměnil čas, u bot dávno zpráchnivěla podrážka a schody nekončí, na nohách jiné boty klapou a nová generace molů uklízí skříň. Zrcátko padá odkudsi shůry a na schodech tříští se v mléčné slzy. Čí jsou? Pro koho pláče poslední schod? A proč? Nikdo poslední schod neviděl a nikdo neví jak poslední krok zní.
Točité schody, točité kroky, točité náhody. Tam někde za zákrutem če-ká náhoda, víme o ní, čekáme na ni a jdeme trpělivě, či zarputile a říkáme, teď, možná za nepatrnou chvíli, tu bude naše velká náhoda, která všechno změ-ní.
To byl i sen malého psíka. Oplodnil však pannu a zdechl dřív než jeho náhoda kolem něho prošla.