literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

Skvrna v dlani

Javorový list bylo to poslední, co vystříhal z kousku brokátové látky. Ten ústřižek měl barvu mrtvých očí… jejích očí. Byly šedé a panenky plavaly ve vydáveném jezeru. Měl silný pocit ošklivosti, a proto od té lavičky odešel. Chtěl se setkat s Ivanem Blatným a setkal se jen s milosrdnými ošetřovateli, kteří v něm vzbuzovali odpor. Věděl, že básník s ohořelou duší chodívá k lavičce a píše do zápisníčku bolavé verše. Chtěl tu bolest sdílet s ním. Nebyl si však jist, zda básník není ve své bolesti šťastný. Položil brokátový list na opuštěnou lavičku a nepoznán, vytratil se z Bixley.
Spustil se prvním mrakodrapem, počítal jeho oči… žádné však nebylo šedé. Býti zklamán, znamená míti naději. K čemu je taková naděje dobrá? Narodil se, žije a zemře. S nadějí, beznaděj a bez naděje. Dny bijí do dveří paličkou na maso. Vytrvale. Přišel s nadějí, že se mu podaří vsunout hlavu mezi paličku a dveře. Naděje je k ničemu.
Zvracel nejdříve játra, pak ledviny i ten kousek žaludku, co měl, a střeva, spoustu střev, nevycházel z údivu, že jich tolik má. Pajšl ne, ten již vykašlal někdy dávno před tím. Přehraboval se v té drobotě a našel žluč. Byl očarován, nikdy netušil, že je vlastníkem tak velkého a skvělého smaragdu. Opatrně ho oddělil od jater a pak na dlani s úžasem pozoroval zelené jiskření, které se odráželo v plamenech svící rozestavených po schodišti s položeným žlutým kobercem a v očích ženy scházející po nich právě dolů. Byla zahalená zrcadlem, v němž se střídavě prohlížela ona a pak On, Apollón toho večera, v němž se odehrávalo vše a nic. Pero vyschlo, tužka měla ulomenou špičku a v papíru byla zabalená slezina. Jen malíř klesající pod tíhou štětce rychlými tahy zachytil prchající smyšlenku. Bylo Hromnic a o dvě víc. Hospody zavíraly až k ránu.
Zdálo se mu, že spí s krásnou ženou, takovou, o jaké snil. V dlani držel její levé ňadro a cítil, jak s každým úderem srdce mu její bradavka naráží do důlku v dlani. Chvěl se a přál si umřít anebo odejít a jít, pořád jít a najít ten kraj, kde kvetou kameny a mohyly ukazují místo ve vesmíru, kde je stín měsíce a kudy se řítí Voyager a nese sebou jeho hlas. Jsem věčný, říkal si a tiskl prs. Ucítil v dlani žár a pak se s hrůzou díval, jak mu v dlani roste skvrna šílenství.
Štěstí přichází nečekaně.

Ve stínu sovy

Sovy útočí na moji přirozenost, sovy se potloukají v mých zahradách, sovy mě nutí k přemýšlení o dialektice objektu, který jsem našel na staveništi supermarketu. Je faise ľamoure comme un fou, křičím a bráním se slovům sov.
Procházím stínem orientálního tržiště a hledám bílý šál, jímž nalezený objekt podložím, zarámuji a pak vystavím ve třetím patře Pankrácké věznice.
Sovy posedaly na nárožích a zdá se, že čekají na moji nepozornost. Objekt je přitahuje. Má podobu sličné panny, ještě nedotčené, stále odolávající vábení šilhavého penisu. Stín křídel je matně zářivý, nepravděpodobně zaoblený a mnohonásobně zraňovaný úsměvem panny. Z utrpěných ran mu odkapává latex. Vytváří stopy svědomí pomatence, který znásilňoval řeč jen proto, že jí nerozuměl. Mnoho sov ještě netvoří mnoho slov, ale mnoho slov nedokáže popsat stín sov vznášející se nad mojí hlavou.
Před sedmdesáti lety vydal André Breton prohlášení ke druhým moskevským procesům. Mnoho slov, mnoho mrtvých, nepoučená panna prodávala svoje panenství ve stánku s cetkami. Před sedmdesáti lety vyšla v Paříži Bretonova kniha Ľ Amour fou, krása byla konvulzivní a mrtví prodávali svoje životy za naději, za cetku bez ceny.
Po sedmdesáti letech stále ještě stojí stánky s lesknoucím šmejdem a panna, byť již trochu potrhaná a s pošpiněným šálem, snad již tisíckrát se pokusila ho vyprat, aby se opět leskl, stále prodává chiméru svého panenství dávno již roznesené sovami po lesích a mořích a domech, jejichž nejdůležitější částí je splachovadlo.
Před padesáti lety ilustroval Salvador Dalí Dona Quijota, byl opět vítězný a žebravé sovy pálily křídla skřivanům a také zemřel Antonín Zápotocký. Sovy truchlí a klovou do mramorových kvádrů, aby mi uvolnily cestu. Šel jsem ke kadeřníkovi, panna zametala na chodníku před oficínou slzy, sbírala je ze země a vkládala si je jako perly do vlasů.
Byl jsem pozván na intelektuální přednášku. Mělo se mluvit o umění, ale přednášející si nějak pomíchal stránky konceptu a teď rozpráví k dojatým posluchačům o pěstování vařených vajec. Po přestávce, když snědly se všechny chlebíčky s lososem a zbytky předhodily se sovám, zahřímal přednášející do sálu: promluvme si o zakladateli surrealismu slavném Isidoru Lautréamontovi a o tom, co jednou řekl na zakládajícím sjezdu kominterny, že šicí stroj a deštník patří do pitevny. Být vzdělancem je krásné, jen to trochu vyčerpává. Český intelektuál však vždycky věděl.
Zděšené sovy se rozletěly, tiše šustící křídly a jako déšť za nimi padal z oblohy růžový latex. Je třeba natřít tank, zelení pánové se rozešli a ve dveřích než opustili sál, dali něco drobných na postižené děti. Jednak proto, že jsou u toho fotografové, je to módní a před osmdesáti lety se konal čtvrtý sjezd KSČ.
Sedím pod Seminářskou zahradou, na opuštěné lavičce vedle mne panna objekt. Je zaprášená prachem sovích křídel, ale i tak je krásná. Má tajemství a není chytrá, to je skvost, má před sebou budoucnost. Jen nevím, co s ní si počnu právě já.
Na parapetu okna sedí pět sov. Čtyři mhouří oči ven do ulice, ta prostřední má hlavu otočenou ke mně do ložnice a pozoruje, co dělám. Je pozdní odpoledne a je také nejvyšší čas vstát a vydat se do světa. Když jsem vstal z lůžka, sovy mi na malou chvíli zastínily obzor a pak odletěly. Kam? A proč se sám sebe ptám, když moje cesta vede stejným směrem.
Sovy poletují a posedávají kolem Máchovy sochy a rozčilenými pohyby hlav si sdělují špatné zprávy. Usedám před sochou do trávy a pohybuji hlavou po vzoru sov. Nikde nevidím pannu a Mácha, zdá se, nic neví. Spolehnout se nelze již ani na básníky. Konec civilizace. Ztrácejí se panny a básníci chladně přihlížejí. Co z toho, že srdce září do tmy, když prorazit ji neumí. Začíná pršet, sovy rozvinutými křídly vytvořily mi nad hlavou stín, pod nímž svítí slunce. Malé, nepatrné, soukromé slunce. Po asfaltové pěšině mezi květy přichází zneuctěná panna. Šílenost bude normou, domy šílenství se otevřou, neboť všichni budeme šílení a žít se bude dát jen ve stínu sovy. Sova je objekt vyvažující trám šílenství.
Je faise ľamoure comme un fou, šeptá mi sova, než kdosi zatlouká poslední hřeb.

Únor 2007

Ten obraz

Den se mění v rozpolcenou kapku rosy
mění se v žaluzie rtuti
ty spíš obalena jmelím
a nasloucháš mámivým slovům pavučiny

Voda vírem se kalí
z očí šlehají ti plameny
mezi ňadry drtíš kameny
a voda časem - dál se valí

Klamnou myšlenkou sníš o věčnosti
střádáš střepy bývalé své krásy
zlé hlasy v noci slýcháváš
kulový blesk ti v srdci krouží

Voda v proudu se kalí
oči spalují ti plameny
tvá ňadra drtí kameny
a čas jak voda - dál se valí

Je nesnadné havranům pohádky psát
Inkoust schne a duše skřípe
schody do věže se pod nohama bortí
mění se v dámy pánové

A ten obraz
ten obraz na zdi -
Dávno tam již nepatří
ten obraz -

14. 2. 2009

Pamatuješ?

Měli jsme půjčovnu obrazů
V Zrcadlové síni Klementina
Pořádali jsme velkolepé aukce
Bylo stále jaro
Stále kvetly tulipány
Vraždit se smělo jen ve čtvrtek
V pátek bylo kino promítané na Picassův obraz
A v úterý se konal striptýz Mony Lisy
Četli jsme Markýze De Sade
Obkreslovali na hedvábný papír Velkého Masturbátora
Večer chodili kolem Vltavy a rybám házeli návnadu
Byla otrávená
Květiny jsme zalévali kyselinou sírovou
Prožívali jsme velkou lásku
Pečlivě vybírali provaz na němž budeme viset
Každý den byl poéma
Každý den byl jednou strofou
Každý den byl veršem z čirého hedvábí
Žili jsme každou vteřinou
Žili jsme
Pamatuješ?


16. 2. 2009

Pomalu odplouváš

Jsi rez na dně
Jen střep porcelánu

Stojíš na dně fontány
Vidím tě mlhavě
Obroučky brýlí se lesknou
Voda omývá tě pískem
Ale ňadra
I když vadnoucí s podzimem
Jsou zvony nezapomenuté
Hlasem polykané vážky

Jsi jen rez mé dlaně
Střep porcelánového květu
Zapomeň na krev prolitou
Když šli jsme po dnu oceánu
A sáli vítr
Nelítostně zpívá zvon
V rozeklaném jazyku hada
Stojíš na dně fontány

A pomalu
Pomalu odplouváš


18. 2. 2009

Čára života

S tělem v půli - bázní přetnutá
S tváří poběhlice
V barvách krystalicky modrých
V prohlubni neklidných očí

Neklidný sen

Snáší se tíseň – sítě splétá
Ani hlas struny tak tiše neumírá
Tak sladce jako sen
O štěstí na okraji

Jen jeden sen


V jádru hořící sopky – studem svinutá
Čas skupenství hmoty mění
Rukou nemluvněte
A krev sčítá vteřiny

Poslední sen

Odpařuje se
Přetéká
Uniká
Nic


25. 2. 2009

Říční proud

Řeka teče a předhání se s časem
u dna bahno jen tak líně se vleče
vodní řasy vlní se spokojené
nádherně líbivým tuhým vlasem

Tmou prochází zelené vlákno
žíně divná tuhé vlasy lehce seče
den za dnem vrhá stejný stín
přes stejně nasvícené okno

Stále stejná melodie do očí mi tluče
rukou hledám tvůj klín
ruka se třese a svírá jen ten stejný stín

V klamné naději smývám z ruky krev
hodiny bijí vteřinu po vteřině
řeka pění a mění se v rudý proud

Říční proud

22. 3. 2009

Zhasínání

Opona drhne a přesto
Rozvírá se až příliš lehce
Sníh obtěžkaný drožkou
Myšlenkami na kolaps oběžné dráhy
Slunce kolem slunce
Polibky darované ke svátku věnců

Ohňostroj otevřel se do vějíře
Zkysal zároveň s mateřským mlékem

Začínání
Křesla v první řadě jsou obsazená
Trmácející pohled do Kinského sadů
Se potměšile táhne
Až za obzor
Kde páchnou vajíčka hnijící vajíčka
Samice pavouka křižáka

Dlaň v zeleně blednoucím světle
Čára života je nemravně krátká