literární časopis založený v roce 1964

Jméno

Po bouřce

Z černých oblaků
zbyly tu kaluže
a crkot z okapů
co padá do skruže
Někde na umyté obloze
nepatrný gejzír hvězd
a v utonulé poloze
ubozí nosatci
plavou v rudém kosatci
Budiž jim lehká mez

Letní den

Jsme jako brzký úsvit
Já jako ranní obloha
na níž ty
zbarvená dookrova
stoupáš

Jsme jako parné poledne
Já slunce úmorné
pražící do kaštanů
ty jako stín
těch stromů

Jsme jako letní bouřka
Jak dva mraky
když se spolu srazí
Jsme jako déšť
jak k zemi
vytrysknuté slzy
Jsme jak dvě hladiny
dvou sudů v dešti
o něž se kapky
tříští
Jsme jak dvě louže
jež jedna do druhé
se vlije
Dvě přeplněné stružky
svedené do rigolu
Jak dva přepady
co čeří vodu
Jak dvě studně
s pumpou vyvedenou
na zahradu
Já jako hrnec
bez poklice
Ty jako konev
bez růžice

Jsem jako šero z lesa
Jsem jako mokrá paseka
A ty jako velká rosa
v níž je nohám kosa
pramínky v hlíně
odtékáš

Jsi jako mlha z večera
smísená s vůní
jablek a švestek
Jsi jako mlha
co chladí kolem čela
Já na štítu stodoly
zrezivělá kola

Irsko

Užaslý tvarem oblohy
na dotek mraků se do jejich vaty bořím
až na samém začátku svojí cesty vystoupím
z letadla
uprostřed krav jež se pasou
a uvěřím že i lejna prší z nebe
a králem je farmář
jenž místo žezla třímá v rukou vidle
a zelený ubrus je jeho země
po kterém se splétají copy potoků
a na příkrém útesu nad kamenou zídkou
z trsů trav trčí promoklá věž
pod níž se zakláním
a do úsměvu mi mrholí déšť

Jako bych přemostil Povltaví s Atlantikem
Jen čmeláka překřtím na bumble bee
a vyšlu jej proti slanému větru sytého bezem
Do zahrady vpustím s prvním přílivem tresky
a z písku vysbírám šišky s posledním odlivem

***

Šimrám tě po zádech
tvůj zatajený dech
se přeci sráží na mém čele
tvá ústa říkaj ne
ale neslyšné ano doznívá v tvém těle

A všechny krásy jsou nakousnuté ovoce
na chvíli utíkáme k pomlce
zpátky se vracíme nesměle
a tvá ústa říkaj ano
však slyšné ne zní v tvém těle
natrvalo

***

Povídáš že kino je zadarmo
oči ti svítí jako dynamo
a já z nudy celý rudý
pod očima kruhy
v ruce pot
sedám na ten schod
kde stojíš se svými sluhy
Promiň píšu o ničem
zdravím tě zdaleka
jsem mocným zločincem
vrahem svého osudu
a zrovna roztáčím další ostudu
že sotva supíš do tmy

Ptáš se a já ti vyprávím
Padá sníh a rozžnuté lucerny
po nábřeží dva milenci
do nich toužebně vzdychají
Zatímco já krájím tvrdý chleba
a starou smaženici
uprostřed hnoje ve stoje
potají
Odpovíš že jsi sama na útěku
Á hledá se hrdina pro útěchu

Za okny šumí déšť jako kdysi
vidím tě včerejší
s tvými havraními vlasy
a vzpomenu si
Máš jazyk na půl žerdi
zpvám ti operu jmenuji se Verdi
a celá Praha se ti boří do klína
Říkáš si Anestéze alias Marína
A jednou na refýži jsem ji viděl
vítěznou a topornou
jak Žižkův palcát
svůdně vodivou
hromosvod svého snění
lehce marnivou
tam jsem potkal svoji nemoc
bez které není uzdravení

***

Básník si velebí
ve své chmurné náladě
Bábi zmizla v zahradě
Ne že se teď vrátí!

Básník pouští obrazům
opratě od huby
a všechna slova píše naruby:

Ryba trpí
Těžkou zimnicí
Vlezla si ocasem do trouby
Otec ještě v opici
Zmizel ve vánici
Ostatní utekli štvanici
Na houby

Bábi spěchá ze zahrady
A básník rychle procitá
z chmurné nálady

***

Stroj času
hlásí staronové zvěsti
že svět je stále nad propastí
A já navzdory modré obloze
mluvím o koze
přitom něco rozplétá se v duši
a šeptám jméno jež ti sluší

***

A mraky se valí přes oblohu jako psi
A kočka do topolu vlezla si
A na cestě stopy v sněhu
Po těle stále tvoji něhu
V zimě mizím si

Je jaro

Oknem mě zasypalo
A než to zjistím
už si zuby čistím
podzimním listím

Srpnová noc

Na lžíci poslední ovesné vločky této noci
nad kotlíkem z lidí vlci
zuby šera
oblaka jež ve tmě zkameněla
neslyšný průvan perseid nad hlavami
endiaron a černé uhlí místo stravy
zčeřená pečeť měsíce
v kosmicky malé trafice
na hřebeni Končeto
Jen tváře svíčkou obarvené
tlukot plechových dvířek větrem hnané
nad Zemí zhasnuto

Praha

Město jak těsto
které si hnětu
do tvaru
navlhlého retu
do zmrzlé růže
do hada svlečeného z kůže
do malého zívnutí
do tvaru oblého klenutí

***

Hlava jako vesmír
A jeho oběžné dráhy
a černé díry
jsou naše paměti
Podívat se na ně
znamená spolykat
poštovní balík aspirinu
Visí tam astronomická mapa
a spojují se zvětvené řeky
a tíhnou staré tlusté knihy
a rezonují jiné vlny
a milovat v nich je podobné
doteku vody
k rtům
uprostřed kaktusů

***

Zpěněné řece
klouzají prameny
přes kameny
A v bliznách pomněnky
vyrostly ruměnky
a namísto kravých lívanců
talíře slaďounkých trhanců
Hladový jsi
no příteli zvykni si
nikde nic než mezi stvoly
slyšíš bučet voly

***

Doktoři nás sledují pod pletí
a odhalují ta naše skrytá prokletí
A ty chceš taky něco vidět
Tak zavři oči
a pak teprv uvidíš
jak kdo mlčí
a jak kdo mele
slova hloupá jako tele
jak kdo umí obalit
něhou třaskavý dynamit

***

Pět minut po půlnoci
Pět smutných duší této noci
Pět namířených cílů kamsi
Pět osudů z nichž jeden sám jsi
Pět mužů utíkajících od milenek
Pět pomatených magnetických střelek

Pět pohaslých hvězd
V hlavách med
A trn

Dvanáct variací na stejné téma

I. Leden
Ruce jak bílé severské břízy
les krásných bílých rukou
Prsa jak bílé březové koruny
té severské krajiny korunou

II. Únor
Směješ se a tvůj smích
je výzva k činu
Za okny taje sníh
a ztrácí se ze stínu
tvého klínu

III. Březen
Jsi řekou jejíž proudy kolem tekou
a já jsem stromem na tvém břehu
co kořeny pije tvoji něhu

IV. Duben
Její vlasy jsou beze sporu
značkou její krásy
A já do nich touhou asi
vpletu žitné klasy

V. Květen
Odlesk slunce v tvých očích
je úsměv nad stonky malých slunečnic
a tvoje pohupování v bocích
oslava ladných břišních tanečnic

VI. Červen
Voníš senem
Na místě utajeném
Voníš bezem
do nějž si vlezem

VII. Červenec
Na břehu moře
Ležela perla světa
Políbit ji znamenalo
Uprostřed noci
Z kalíšku pupečního
Propít se na dno
Pod souhvězdím Orion

VIII. Srpen
Psal jsem ti báseň
O tvém krásném krku
O ženskosti kterou mě svlékáš bez dotyku
Že jsi ženou pokory a hojnosti a renesance
Že na kusu oblohy jsi pro mě druhé slunce
Až jsem se odpoutal od tíže
A dokola opisoval vás kruté tvary oblosti a pokušení
a ležaté osmičky co kolem proplouvají
Na cestě k básni jsem pak doznal veliké potíže…

IX. Září
Nebreč prosím máš červená víčka docela
a já je nestačím foukat jak horký plamen
tak rychle jak ti vlasů pramen
klouže z ramen
do čela

X. Říjen
Neříkej žádná příště
tys postavila hřiště
a je na mě abych hrál
Když dám gól hrajeme dál

XI. Listopad
Zmoklý písek v ruce hnětu
Marně hledat teplou větu
Kapka za kapkou
Kouše do naděje
Bloudivé nitky potu
Po těle jež se zimou chvěje

XII. Prosinec
Ruce stále podél tvého těla
Vůně je tou rukou
Co mě ještě pohladila

Letní neděle

Na stole pod třešní
marmeláda obletovaná vosou
Nohy se mazlí s ledovou rosou
ze stromu se sypou bílé květy
A na stole voní čaj

Životy

Na stokrát přetržené provazy
Sladké větrníky
Hořké žlučníky
Do rukou vmalované obrazy

Večerní promítaní

Houpání ořechů pod pouliční lampou
promítáné jak němý film do stěn pokoje
Milióny malých nepatrných mžiků
stínoher co oživují unavenou ruku
víření pavích pér vlny bez příboje
včely co se hemží vprostřed roje
nekonečný děj v nekonečné hlavě
praskání dešťových bublin ve Vltavě

Srdce jižních Čech

Kostel tenký jako sirka
se zelenou bání
je kohout
co stojí pevně
nad šikem slepic
rozkročený
a hodinu po hodině
v ospalém kurníku
temně duní
jeho půltunového srdce
odbívání

Střepy z cest

I. San Isidro
Oči indiánek
pestíky rudé fuksie
hoří jak osmahlé tváře
z dálek
chladné Patagonie

II. Argentina
Vítr odfoukal bílé prsty mraků
a hvězdy ty dálniční lampy
dál po vlnách prašné pampy
ženou vehiculo do soumraku

III. Chiloé
Moře
a stařec v houpací síti
lodní siréna
delfínů vlnobití


IV. Festival jihoamerických dechovek
Žíznivě vyprahlá Atakama otevřela s nocí oči, aby tě při prvním zívnutí polkla. Pohlcený a zaprášený po uši zíráš na chladně modré hvězdy, než do San Pedra udeřily komety, od nichž chytly slaměné střechy. A zatím do kovových misek s maté se zubí kakaově snědí Bolivijci, když kolem se zdvihá z dunivých bas a řinčících trubek Atakamanů jak z pupíků sopek zvířený popel.