Jiří Kukaň

(1951)

Vydal sbírky:

Ráno jako nikdy (Jihočeské nakladatelství 1985)
Na druhé straně jablka (Jihočeské nakladatelství 1989)
Divoký jezdec na černém sarančeti (Dauphin a Protis 2007)
Až budu dospělý (Bibliofilský tisk 2009)

www.kukan.cz

Verše ze sbírky Přechody ztracených řek
Vydalo nakladatelství Dauphin 2009-03-28
Miroslav Huptych ilustroval 50 kolážemi

Ilustrace: Mirek Huptych

Znovu nás vteřina dělí

abychom všechno zapomněli
Kdy to už bude naposled?

Za každým ránem
ráno jiné
krajina vrství se na krajině

Až vzniknou nová moře
jezera na planině

Pak všechno bude trvat

Všechno, co mám od zvířecích předků

nezapřu
i když můj dům
je vědomím jiného domu

V řadě mých vidění jsi přišla
a moje duše otevřela oči

Přesto umím lhát pravdu
ještě dokážu nenávidět
přestože oheň v mém středu
je v jednotě s ním

Nikdo se, bože

po nich neohlíží
i úzkost mívá strach
když snímají noc s hnízdy
a zítra vyjdou v krajinách

Co s darem
skrytým do oběti
když jeho smrt
má tvůj prstoklad?

Uprostřed pouště
postavil jsem hrad
a byl jsem lovcem
leklých ryb
a vyslovil jsem ticho
budeš mu naslouchat
dokud to ticho
hrady nezboří

Přes pole běží kůň
v kopytech úzkost ozvěny

Tomu, kdo k tělu
kříž mu přikoval
děvčátko nosí
večer květiny

Na tělech stopy krysích válek

a v blátě smečky vzteklých psů
u cesty leží svatý pohan
shozený z hradeb
chtivým lvům

Na jaře v poli
rozkvetou vlčí máky
dětem do vlasů

Taková láska není

v žádné trpné noci
kdy má tak blízko k marnosti
k obrazu ze slonové kosti

Na něm si stíny hrají
s hadím popelem
Taková láska není
je jenom slovo
o tom obraze

Není čas budit zvony

když tvůj dům hoří
a pastýři čtou ovcím
novou genezi

Přešel bych vodu
nebýt dobrý a zlý
nehledat pravdu
v souměrnosti
a sebe slyšet nedýchat

V tom domě
zabili všechny hosty
a jejich kosti
jsou tvůj prach

Tvé ovce
ubil pastýř holí

Můj bratr nežil v milosti darů

neuměl létat, i když byl sokolem
tím druhým, v jehož stínu
tisíckrát dopadl jsem na zem

Z větrných proudů
vracel jsem se k němu
zdvihat mu křídla
k masivu skalních stěn

Ale on nikdy neodlétl
nezapřel čas nad korunami stromů
a řetěz kolem krku
obrůstal peřím
jemným a krutým
padajícím z hvězd

Tenkrát jsem poprvé obvinil boha
z lidského strachu
shodil ho ze skal
a vláčel proudem řek
ve slepé rovnosti těla a duše

To já jsem kladl okřídlené pasti
a vítr nehnal do křídel?

Dodnes to nevím
Vracím se k řece,
v pařátech dvouhlavé srdce

Stačí jen jeden po pravici

a nevíš jestli víno, nebo jed

V mém věku je život krátký
nedokázal jsem ani zastavit slunce
a najít druhý konec řeky
bez vyloučení moře

Cesta mi zarostla
do prasklin pat
živil jsem je solí
a kdejaký kopec
zasvětil hoře
za zlatý prach
za živou vodu

Dívám se zevnitř do plamene
slunce stojí

Nevstoupili jsme do stejného domu

plného hudby
padajících stěn
a za tou hudbou
na konci slepé chodby
stejný pták zpívá
přestože dávno uletěl

Jsou ozvěny
za nimiž nic není
a přesto se občas vrací
dávné a ztracené
pouštní karavany

Ti, co své oplakali
spálili šaty
a popel nosí lvům
pro lepší spaní
a věčnou přízeň u bohů

Taková přízeň možná není
ale když vyjdeš před dům
dokážeš se opřít
o padající list

Tady za řekou

přehnaly se všechny říše
a každá chtěla
řeku obeplout
urvat kus masa
a hrady stavět na víře
že tudy projdeš jenom jednou
jen jednou za život

Království není nad horami
a není žádný čas
a prostor je řeka
mezi námi
Co hledáš nad horami
je jenom v nás

A k prázdným očním důlkům
neskloní žádný živý tvář
jen mrtví pohřbívají mrtvé
Ale kam?