literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

SLOVO ÚVODEM

Datum 19. září, kdy vychází 109. internetové číslo Divokého vína, je zároveň dnem, kdy jsme vydali v roce 1964 vůbec první číslo. Počítám-li správně, je to před 56 lety. Spoluzakladatel Méla Machálek a já jsme byli studenty dnešního Gymnázia U Libeňského zámku, tehdy tzv. Střední všeobecně vzdělávací školy. Náš „ústav“, jak jej s oblibou pojmenovávala ředitelka Božena Dolanská, s vydáváním časopisu neměl nic společného, leč nebýt společného studia Mélova, mého, ale taky Michala Třeštíka, Jaromíra Fialy, Roberta Šmieda a spolužaček Aleny Háchové, Jiřiny Janovské, Marušky Dlouhé, Milady Mrňákové, jež byly naší inspirací k psaní milostných veršů, nikdy by k vydání časopisu nedošlo. Internet, počítače a mobily neexistovaly, zato básničky se nejen psaly, ale především četly. Knížky veršů vycházely v desetitisícových nákladech a my jsme byli jejich nadšenými čtenáři a recitátory. Tou dobou jsme objevili knížku, jejímž autorem byl polský básník Konstanty Ildefons Gałczyński, pod názvem Divoké víno (Dzikie wino). Název se nám tak líbil, že jsme podle něj pojmenovali vznikající časopis. Jaromír Fiala mi poslal fotografie zachycující chvíle z těch krásných a nezapomenutelných tří let, které jsme spolu prožili.

Jaromír Fiala a Ludvík Hess na vodě

Méla Machálek a Jaromír Fiala na chmelu

Pravidelní čtenáři opakovaně četli tuto moji vzpomínku, takže teď se jen opakuji. Divoké víno číslo jedna mělo 32 stran formátu 105x297, tedy A4 přeložené na výšku. I tím jsme se snažili být nestandardní. Kresbami pořízenými přímo na kovolisty časopis vyzdobil o něco starší grafik Karel Hruška. Tisk byl samozřejmě jednobarevný, černý. Obálka vytištěná jakousi světle fialovou barvou. Texty se psaly na psacím stroji přes speciální mastnou pásku přímo na kovolisty. Tisk se uskutečnil v malé žižkovské tiskárně – rozmnožovně, čítající tři zaměstnance, jimž jsme zaplatili celkem 600 Kčs. Náklad byl 1000 kusů a jedno číslo se prodávalo po dvou korunách. Distribuce vlastní a probíhala prostřednictvím posluchačů našeho divadla poezie, jež jsme provozovali ve dvou sklepních místnostech domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici. Na domě byla péčí přátel a z laskavosti obyvatel domu v roce 2017 připevněna deska připomínající vydání prvního čísla Divokého vína. Ten den jsme recitovali s Mélou Machálkem verše Michelangela Buonarroti, což muselo být obzvláště komické, protože dva sedmnáctiletí kluci, Méla a já, jsme přednášeli verše napsané mnohdy starým nebo až velmi starým sochařem. Jejich překladatelem byl Pavel Eisner, básník židovského původu, který nebyl v knize Titan a člověk, z níž jsme verše čerpali, vůbec uveden. Dlouho jsem se domníval, že překlad je dílem Jaroslava Vrchlického. Dokonalý překlad podle mého soudu jistě neudělal veršům sochaře ostudu, spíš si myslím, že je dovedl k vrcholné dokonalosti.
Když jsme se v posledních letech scházeli s Mélou, často jsme se zdravili Michelangelovými verši:
„Ty víš, že vím, že víš, můj drahý pane,
že jdu jen, abych u tebe se zhříval.
A víš, že vím, že víš, jsem, jak jsem býval.“
Verše napsal Michelagelo jistě pro některého svého milence, určitě ne pro milenku, ale my jsme v těch letech byli s Mélou tak duševně propojeni, že slova na nás pasovala jako ulitá.
Jako obdivovatelé sochařství mě dodnes vzrušují slova jiné básně:
„Buď Mistrem nad Mistry,
přec tvaru není, jenž uchován by nebyl v kvádru pod hlatí…“
Nedávno jsem tyto verše recitoval sochaři Petru Novákovi z Jaroměře a on okamžitě poznal, že se jedná o text Michelangela. Velice mě tím potěšil. Petra Nováka, sochaře koní a žen, jsem navštívil v jeho ateliéru a galerii v pevnosti Josefov a rozepíšu se o něm v následujícím článku.
V Divokém víně číslo 109, jehož hlavním výtvarníkem je fotograf Jiří Hanzel, představující seriál cikánské slavnosti pod názvem Romský festival, najdete kromě básní vám známých, ale i nových autorů, studii Olgy Nytrové a Františky Vrbenské o mytických koních. Tématu se v samostatném článku věnuje také František Cinger. Nepřehlédněte recenzi Milana Nakonečného na knihu Martina Hilského Shakespeare a jeviště svět. Protože je Milan Nakonečný nejen můj bývalý vysokoškolský profesor a doživotní přítel, respektuji Milanův požadavek publikovat článek se „s“ všude tam, kde se dnes běžně píše „z“.

Mí přátelé fotografové mě v minulosti opakovaně ujistili, že fotografovat cikány, je vděčné téma. Jako fotograf amatér jsem mnohokrát měl nutkání otočit objektiv svého fotoaparátu taky na cikány. Nevzpomínám si, že bych to kdy udělal, přece jen jsem měl asi zábrany, které ztrácím při focení holek, nejlépe nahých. Jiří Hanzel si dopřál cikánského – romského tématu dle libosti a má úspěch.

Já sám jsem si užíval pohledů na cikánské – romské obyvatele pevnosti Josefov při návštěvě sochaře Petra Nováka z Jaroměře. Úmyslně jej představuji celým jménem, které sám používá, když se představuje třeba do telefonu.

PETR NOVÁK Z JAROMĚŘE

Sochař má svůj ateliér a galerie v bastionu IV, Okružní 242, Josefov. Bastion je pojmenování pevnostního stavebního prvku, který obsadili s Petrem Novákem další umělci. Je to jakási umělecká kolonie obklopená vysokými cihlovými hradbami. V pevnosti, kterou postavil císař Josef II. v letech 1780-1787 na obranu proti pruské armádě, se nikdy nebojovalo. Prusové pevnost v roce 1866 prostě obešli a neuznali za vhodné ji dobývat. S rakouskými vojáky se utkali na několika bojištích, mimo jiné také u Střezetic. Sochař Petr Novák z Jaroměře věnoval vojákům, ale především dvěma tisícovkám koní, kteří padli v jezdecké bitvě u Střezetic, bronzový pomník znázorňující umírajícího koně a vojáka, jenž mu stojí u hlavy. Bronzové sousoší má majestátní velikost a je umístěno na poli na okraji obce. Přestože jsem byl z domova vybaven z internetu vytištěnými mapami, trvalo mi dost dlouho, než jsem sousoší našel, je na něm vyčísleno, kolik vojáků v bitvě padlo, leč domnívám se, že sochař jej věnoval především koním.

Petr Novák je autorem jezdecké sochy prezidenta Masaryka umístěné od roku 2007 v Lánech, jíž jsem se už ve svých předchozích článcích věnoval.
Bastion číslo IV obývají kromě výtvarníků především dva koně, kteří jsou ustájeni v hradbách. Petru Novákovi slouží jako modely, ale také na nich jezdí, zdá se, že bez sedla a bez uzdečky. Dokonce bych řekl, že k otěžím má negativní vztah. Na svých sochách je totiž buď vynechá úplně, nebo jen naznačuje. Nepřehlédnutelnými obyvateli bastionu IV jsou dvě desítky pávů. Během mé návštěvy se kupodivu neprojevovali křikem. Vyfotografovat Petra Nováka s koňmi nebyl problém, rádi k němu přišli, s pávy to bylo horší, ale aspoň se dvěma se to podařilo. Volně žijícího králíka jsem na fotce nezachytil.

Petr Novák je velmi pilný sochař a předvedl mi svoje dvě galerie umístěné přímo v bastionu. V přízemní klenuté chodbě, jež zřejmě sloužila k zásobování vojska, mi předvedl desítky soch koní a o něco menší počet aktů žen. V tom smyslu bychom si snadno rozuměli.
V prvním patře bastionu je druhá galerie, kde převažují koně. Střídá se kámen, mramor, pískovec, bronz, dřevo.

Zeptal jsem se sochaře, jaké je jeho nejoblíbenější téma.
Mým nejoblíbenějším námětem jsou koně. Jednak proto, že jsou to nádherné katedrály v pohybu a také pro jejich řeč těla, která je plná výrazu a upřímnosti. Kůň je také symbolem vzestupu lidské civilizace i osobní touhy pro dobývání dálek a dobrodružství. Žena jako námět vystupuje v mé práci často, ale bývá spojena se stromem, nebo je alegorií nějakého živlu, případně se zjevuje jako jezdkyně nebo přítelkyně koní, od kterých pak přejímá upřímnost výrazu.
Na otázku, zda je mu bližší kámen nebo bronz, odpověděl.
Můj nejmilejší materiál je kámen, ať už je to sediment, metamorfit nebo vyvřelina, vždy je to partner, který se podílí na výrazu sochy. Podobný vztah mám ke dřevu, které už za svého života bylo někým, takže když má svým původním tělem vyjádřit novou myšlenku, je třeba zacházet s ním vlídně a s pochopením.
Zeptal jsem se, kterou svoji sochu má nejraději.
Na tom moc nezáleží, kterou sochu já sám považuji za významnou, skutečný význam má taková, která má smysl pro lidi a je pro ně potřebná. Pro mne osobně jsou významné ty, které mi pomohly v hledání vlastního přirozeného výrazu, a přiblížily se hudbě.
Jaká díla máte v hlavě a v duši teď?
V současné době pracuji na sedmi zakázkách a třech vlastních nápadech, které chci realizovat jen pro sebe. Tak, jak se práce vyvíjí, nejdříve asi přijde na svět Nebe, což je dívka v záklonu pozorující oblaka na pasoucím se koni, která bude provedena z vyhnánovského pískovce a bude osazena v soukromé zahradě ve Slatiňanech.
Do kdy máte pronajatý od města Jaroměř bastion č. IV?
Přál jsem si, aby mě město Jaroměř nechalo doživotně pracovat v ateliéru na bastionu IV a věnoval jsem mu zatím 24 soch s úmyslem, že po mé smrti zde zůstane celá galerie. Nakonec jsme sepsali smlouvu, ve které městu navíc prodávám mramorovou sochu Jabloň, která byla odhadcem oceněna na 299 000 Kč. Místo honoráře se z ceny sochy odepisuje obvyklá cena nájemného a mé doživotí tak skončí 1. června 2047.
To je i pro mne významný rok, dožiju se sta let! Čeká vás ještě nějaké významné dílo?
Jestli je nějaké vrcholné dílo ještě přede mnou, to neví nikdo. Pokud by tomu osud chtěl, byla by přede mnou ještě dvě významná díla. Jednak jezdecká socha Albrechta z Valdštejna na náměstí v Jičíně a jezdecká socha královny Elišky Rejčky na náměstí v Hradci Králové.
Odjížděje váhal jsem, jak by se asi vyjímala moje jezdecká socha na zahradě v Hájku.

Ludvík Hess