literární časopis založený v roce 1964

František Cinger

DALŠÍ MYTOLOGICKÝ TVOR – VODNÍ KŮŇ

Ať se dotkneme jakéhokoliv bájného tvora, můžeme si být jisti, že vychází z antických pověstí či bájí, nebo si jeho dotek minimálně nenechaly ujít. Samozřejmě to platí i o další podobě ušlechtilého čtyřnohého přítele, jakým je vodní kůň, zvaný též hippocampus. Tvor shorní částí těla koňskou a spodní v podobě ryby. Však inspiruje umělce doposud.


Podoba vodního koně z naší doby.

Odborníci dávají dohromady informace o jeho původu v mytologii fénické, etruské, ve světě starověkých Piktů, keltských to předků z oblasti dnešního Skotska, nebo samozřejmě v řecké i římské.


Mince z města Týru s bohem Melqartem a vodním koněm, 4. století před naším letopočtem.

Za bernou minci lze vzít, že právě mince ražené ve městě Týru, ležícímu na pobřeží Středozemního moře blízko Bejrútu, novodobé město se jmenuje Súr, což znamená Skála, už kolem 4. století před naším letopočtem ukazovaly fénického boha Melqarta, partnera to Poseidóna, při jízdě na okřídleném vodním koni v doprovodu delfínů. Zlatý mořský kůň byl objeven i v pokladu v království Lýdie v Malé Asii, datovaném do 6. století před naším letopočtem. Šlo o území shodné zhruba s dnešními tureckými provinciemi Izmir a Manisa.


Vodní kůň v římských lázních v jižní Anglii, v prvních desetiletích našeho letopočtu.

Abychom se dostali přímo do časů antiky, hippocampus je zachycen v římské mozaice dlaždic v lázních Bath v jižní Anglii, které invazivní Římané věnovali bohyni jménem Sulis. Což znamená oko či vidění, pomáhala lidem s jejich fyzickou a psychickou stránkou. Oko je rovněž spojováno se sluncem, takže Sulis je známá i jako bohyně slunce, což je výjimečné, protože slunečními bohy jsou obvykle mužská božstva, zatímco ženská bývají spojována spíš s měsícem a hvězdami. Toto „solární“ spojení může vycházet ze vztahu Sulis k horkým pramenům, odtud i spojení s mořským koněm. Historik Tacitus píše v roce 80 našeho letopočtu o báječném vlivu těchto lázní na fýzis i psyché člověka.


Řecký bůh Poseidón s trojzubcem, symbolem své moci.

Zůstaneme-li u literárních svědectví, Homér v Iliadě popisuje jak Poseidón, bůh koně, zemětřesení a moře, jede na povrchu mořském ve voze taženém jak jinak mořskými koňmi. Což dosvědčuje opravdu božský původ tohoto tvora.
Poseidón, starořecký bůh moře a vodního živlu, Římané si ho nazvali Neptunem, byl synem Kronovým a Rheiny, ale hned po narození byl nezvedeným otcem pozřen, stejně jako jeho bratři a sestry, kromě nejmladšího Dia, který když dospěl, donutil otce všechny děti vyvrhnout. Když byl Poseidón bratrem Diem vysvobozen z otcových útrob, bojoval po jeho boku a se svými sourozenci proti Titánům o vládu nad Olympem. Při této příležitosti dostal od Kyklopů trojzubec, který se stal jeho symbolem a slouží mu k rozpoutání bouří a zemětřesení.
Při dělení světa mezi tři Kronovy syny – Dia, Poseidóna a Háda – mu pak připadla mořská říše, i když Homér se o něm zmiňuje jako o tom, „kdo otřásá zemí“. Pravda, je to bůh svárlivý a ctižádostivý. Jednou spřádal s Hérou pikle proti Diově všemohoucnosti. S pomocí téměř všech ostatních olympských bohů nejvyššího boha ve spánku svázali, ale Zeus se díky zásahu Thetidy a storukého obra Briarea osvobodil a tvrdě pak viníky ztrestal. Apollóna a Poseidóna odsoudil k roční otrocké službě u fryžského krále Láomedonta, pro něhož tito odsouzenci stavěli trójské hradby. Když jim ale pak král odmítl vyplatit stanovenou mzdu, pomstili se mu – Apollón seslal na jeho království pandemii moru a Poseidón způsobil, že z moře vyvstala nestvůra, která všude rozsévá zkázu. Jak asi vypadala?
Nicméně Poseidón obvykle sídlil ve zlatém paláci na dně Egejského moře. Po něm jezdil ve voze taženém mnoha zvířaty, která byla napůl koňmi a napůl hady, v doprovodu ryb, delfínů nebo i mořských božstev jako Néreoven, Tritónů (bytostí s vrchní částí těla lidskou a dolní rybí) nebo Prótea, hlídajícího Poseidónova stáda tuleňů. Jak by mohli chybět mořští koně?
Vše ale nekončí v časech antiky. Poseidónův syn Tritón, řecký bůh, posel moře, je obvykle zobrazován jako bytost, kterou tvoří v horní části těla člověk, a v dolní ocas ryby. Na fontáně di Trevi je zachycen s vodním koněm.
Fontána di Trevi je římská fontána, vybudovaná na Piazza di Trevi v letech 1732 až 1762 podle návrhu Nicoli Salviho v pozdně barokním stylu s přechodem ke klasicismu. Voda do ní přitéká z větší části podzemním kanálem Aqua Virgo, který nechal vybudovat římský konzul Marcus Vipsanius Agrippa v roce 19 př. n. l.


Řím, bůh Triton s vodním koněm ve fontáně di Trevi.

Vodní kůň ale nepatří jen k už zmíněným mytologiím. Staří Keltové, nakonec to jsou i naši předkové, říkali nadpřirozené bytosti beroucí na sebe podobu koně, který má od půlky těla rybí ocas, kelpie. Dokázala se přeměňovat i do čistě lidské podoby. Podle legend pobývá v řekách a jezerech Irska a Skotska. Původem jména těchto legendárních koní může být buď cailpeach nebo colpach ze skotské galštiny.


Kelpie, nadpřirozená bytost keltské mytologie.

Téměř každé větší jezero či řeka ve Skotsku jsou s kelpie spojovány, nejčastěji se tak děje s jezerem Loch Ness. Srovnávací kulturologové připomínají, že mezi podobné bytosti patří například slovanský vodník, vzpomeňme na K. J. Erbena, germánský vodní démon nixe nebo japonská kappa. Tito vodní duchové jsou však obvykle považováni za zlé a často se věnují lidojedství.


Třicetimetrové ocelové kelpie ve skotském Falkirku.

V anglosaské literatuře a umění žijí kelpie stále. Mezi mnohá vyobrazení patří i dvě třicetimetrové ocelové sochy ve skotském Falkirku. Dokončeny byly v říjnu 2013.
Americký folklorista Gary R. Varner, zabývající se historií kelpie, předpokládá, že se víra ve vodní koně, kteří pozřívali zejména děti, mohla zrodit z lidských obětí, které byly podstupovány vodním božstvům. Spojení s koňmi by mohlo pocházet z koňských obětí prováděných ve starověké Skandinávii. Příběhy o zlých vodních duších sloužily totiž k praktickému účelu – udržení dětí od nebezpečných vod a k varování dospívajících žen před přitažlivými cizími mládenci. Démoni a duchové byli také pokusem o logické vysvětlení toho, proč se utopili děti i dospělí, kteří omylem spadli do hlubokých, rychle tekoucích nebo rozbouřených vod.


Vodní kůň v irském Dublinu.

Historik a symbolog Charles Milton Smith předložil hypotézu, podle které vznikl mýtus o kelpie kvůli vodním smrštím, jež se někdy nad skotskými jezery objevují. Během svého pohybu totiž působí jako živé bytosti. Spisovatel Walter Scott naráží ve své epické básni Jezerní panna (1810) na podobné vysvětlení. V té souvislosti mě napadá, že je škoda, že se původem kelpie nezabýval náš Jára Cimrman, ale třeba jeho poznatky a názory pouze čekají na objevení…
Kdybychom se nechtěli držet jen v Evropě či ve Středozemním moři, vodní kůň se stal často základním popisem dalších jezerních příšer, jako je monstrum Ogo pogo v kanadském jezeře Okanaganském. Jezero Champlainské, rozprostírající se od nejsevernějšího bodu Kanady až po jih k Whitehall, New York, má zase příšeru jménem Champ. Mnoho lidí věří, že je domovem americké verze Lochnesské příšery.
Zkrátka jako je voda základem lidského těla i podmínkou naší existence, tak nás provázejí dějinami vodní koně. Kdo je nikdy nespatřil, může se kochat alespoň uměleckými artefakty.


Vodní kůň využitý ve středověkém heraldickém okně.