literární časopis založený v roce 1964

František Cinger

Na zahradě v Hájku 19. září 2004, aneb pocta Ludvíku Hessovi

Odbila čtvrtá a otevřené dveře prodloužené zdi zámku v Kolodějích u Prahy zvou do hájemství Ludvíka Hesse, samozvaného šéfredaktora internetového časopisu www.divokevino.cz. Koně pasoucí se klidně v okolí dávají najevo, jaká je jeho dnešní největší láska i aktivita (kromě ročního syna Matýska, samozřejmě).

Je 19. září 2004. Přesně před čtyřiceti lety vyšlo první číslo Divokého vína. Báječná a bláhová léta šedesátá…

Rozpaluje se dřevěné uhlí na grilu a svým žárem zpracovává kuřecí i vepřové maso, klobásky. Maličko stranou se na rožni otáčí selátko, které zanedlouho všichni ochutnají. U stolu už zasedl Méla Machálek, s Ludvíkem Hessem další spoluzakladatel a spolutvůrce tohoto poetického fenoménu šedesátých let, v němž i kolem něho létaly planety a planetky nadějných básníků a básnířek, o něž tehdejší literární elita moc nestála, ale oni chtěli říci svoje.

Po trávě se pohybují mladé a ještě mladší členky Hessovy početné rodiny a mile nabízejí tu plechovku piva, sklenku bílého i červeného, něco do volátka.

Tady sedí Jan Rosák, který s Ludvíkem Hessem na přeskáčku čítával verše na literárních večerech. Přichází Zdeněk Rytíř. Ten ze své poetické duše dokázal a stále dokáže poslat pozdrav i svým kamarádům zpěvákům. Z druhé strany kolodějského panství se vypravil Jaroslav Holoubek, dnes zednický pomocník takřka na plný úvazek. Jsou tu Václav Bárta, Ivana Šichtařová, Lubomír Brožek, Jiří Oulík, Helena Pěkná, Jan Novák… Když se všichni shromáždí k „rodinnému fotografování“ u vchodu do Ludvíkova sídla, postojí a posadí se patnáct veteránů… Pavel Verner, Petr Cincibuch, Jiří Žáček, Karel Sýs…

Co pro vás znamenalo Divoké víno? ptám se Ludvíka Hesse.

„Byl jsem mladej, chodili jsme s krásnejma básnířkama… Byli jsme mladý a nic nás nebolelo… Je to vzpomínka na mládí. Těžko hledám slova.“

Divokým vínem prošla celá jedna generace básníků. Kousek od kašny, v které zurčí voda, jen maličko stranou posedávají u jednoho stolu Václav Hrabě s Ladislavem Landou. Rty mají sevřené obdobným zážitkem, jejich verše promlouvají stále.

Na koho nejvíc vzpomínáte, samozvaný šéfredaktore?

„No na ty holky, na Helenu Pěknou, na Markétu Hejnou si vzpomínám, na Oldřišku Svobodovou. Na holky hlavně. Možná bych moh‘ jmenovat ještě nějakou…“

A co pro vás znamená Divoké víno dnes?

„Dneska je to návrat do mládí… Pravděpodobně se tím vracím do mládí, když si připomínám, jak šly ty básníčky po sobě a popisuju historky, které se kolem toho udály. Asi se snažím nějak omládnout…“

Co znamenalo Divoké víno pro vás, Zdeňku Rytíři?

„Naději? Tenkrát vlastně nebylo moc kde publikovat, publikovali osvědčení, no a tohleto byla platforma, jak se pěkně říká, která dávala určitou naději. Vycházely tam krásný věci a já jsem na to byl hrozně pyšnej. A dodneška jsem.“

A na koho vzpomínáváte?

„Nejvíc jsem byl ve styku s Ludvíkem Hessem. Hezky to popsal, jak jsme čekávali na holky před tou průmyslovkou na Žižkově. Na to jsem vzpomínal dost často. Jak jsme lepili obálky a kolportovali časopis. Ale na ty holky víc.“

Když děláte texty, bleskne vám, čím vším jste prošel?

„Jistě, samozřejmě. Začátky jsou pro každýho člověka vždycky nejpříjemnější. První věci, ať už jsou napsaný nebo publikovaný, ty jsou vždycky nejlepší. Na ty se nejlíp vzpomíná a určitě maj v sobě nejvíc. Pak už se to píše dokola v různých obměnách.“

A co dalo Divoké víno tobě, Karle Sýsi?

„Hlavně jsem věděl, že konečně někdo poslouchá lidi na venkově a v malých městech, když píšou básně. Literární časopisy o lidi, kteří se nově objevovali, nestály. I když samozřejmě tehdy vycházely, ale dostat se do nich bylo unikum, a to nemluvím o Literárkách atd. A najednou se tady objevil někdo bez předsudků a tisknul básně mladejm lidem.“

Na koho nejvíc vzpomínáš?

„Hlavně vzpomínám, jak jsem ho našel. Přišlo k nám v Písku do školy a já si umínil, že najdu v Praze tu redakci. Tak jsem šel do ulice Krejčího a tam na tom čísle samozřejmě redakce už nebyla. Nějaký člověk mi řekl: ,Dělali tady bordel, tak jsme je vyštvali.‘ Dopídil jsem se, že jsou v Karlíně a hned první den jsem se natrefil k tomu, že se odesílalo nový číslo. Tak jsme táhli káru s celým nákladem na poštu. Bylo to překrásný, svoje vlastní básně jsem vezl na poštu, samozřejmě s básněmi mnoha dalších lidí. Bylo to demokratický, pěkný.“

Co další lidi, Hrabě, Landa?

„To byla garda. Tam jsem se poprvé viděl s Cincibuchem, to jsou pak přátelství na celý život. A taky když si vezmeš, co z toho vyrostlo - celá jedna generace. Dneska už tady vidíme tváře, které ani neznáme, ale asi to bude taky nová generace, i když se může představit jen na internetu. Byly to krásný výtisky, které si schováváme.“

O generaci mladší je Petr Zemek, který přijel do Hájku z Brna, kam se pozdě večer zase vracel. Nejdřív nesměle posedával u stolu, ale přibývající čas a víno, pivo, maso, okurka lidi sbližovaly. Dorazil Štěpán Kučera a další „mladí“.

„Divoké víno? Když se řekne Divoké víno, tak si člověk představí šedesátá léta, Václava Hraběte a celou tu gardu, která tam začínala. Pro mě osobně znamená Divoké víno možnost kvalitně, na úrovni prezentovat sám sebe v nějakém celkem dobrém světle. I když je to „jen“ na internetu, chybí tomu krásná papírová forma. Ale Divoké víno nese pořád otisk slávy, kterou mělo v šedesátých letech. Té už nikdy nedosáhne…“

A co dnešní mladí? Koho máš rád, Petře Zemku?

„Z vrstevníků mě nejvíc oslovuje poezie Honzy Procházky. A z prózy bych patrně jmenoval svého učitele Štěpána Kučeru. A jinak bych ještě chtěl říci, že texty jsou tam… moc široké. Samozvaný šéfredaktor by v některých případech měl sáhnout k užšímu výběru, nechci používat slovo cenzura, ale v některých případech by se to hodilo. Přece jenom je to odkaz Divokého vína ze šedesátých let, což je pro mě něco skoro mýtického.“

Zní harmonika, Ivana Pokorná z orchestru opery Národního divadla rozeznívá struny harfy. Ludvík Hess se s Honzou Rosákem chystají na malé veřejné připomenutí svých lásek, Landy, Hraběte, Sýse. Jarda Holoubek i Pavel Verner se chystají k jedinečné prezentaci nových věcí. Takže ještě narychlo, abych nerušil.

Co znamená Divoké víno pro Jiřího Žáčka?

„Divoké víno pro mě znamená moje mládí a to pořád, až dodneška. A protože teď vychází nově, internetově, tak si myslím, že jsem pořád mladý stejně jako všichni, kdo k Divokému vínu patří.“

A na co nejčastěji vzpomínáš, řekněme s nostalgií?

„Není tak úplně pravda, co jsem ti před chvílí řekl, že bych se cítil opravdu tak mladej, a s radostí, to se snad ani vzpomínat nedá. Myslím, že je obrovská škoda, že se Václav Hrabě nedožil dneška, i když si člověk může říct, že měl šťastnej osud, protože básníci mají umírat mladí a ne sešlostí věkem. Ale mě by zajímalo, co by asi psal za ty léta dodneška. Nebo Ladislav Landa, stejnej osud, předčasné úmrtí, talentovaný člověk, toho je mi líto, že už tady nejsou.“

Sleduješ staronová čísla Divokého vína?

„Nové Divoké víno sleduju dost výjimečně, i když do každého čísla pošlu nové verše. Nejsem totiž napojenej na internet, takže když se někde nachomýtnu k někomu, kdo mi to pustí, tak ho prolítnu.“

Co říkáš mladým básníkům?

„Mladých básníků je naštěstí dost hodně a naštěstí jsou mezi nima velký talenty. Napadá mě třeba Radek Malý, který dostal Ortenovu cenu a na pět dalších bych si také vzpomněl. Jsou, no. Nikdy jich nebudou desítky, ale fakt je, že poezie nebo literatura není koníčkem starých pánů a dam, že je to pořád přitažlivá aktivita pro mladý lidi. Tak si říkám, že osud světa asi nebude tak špatnej, když jsou mladý čtenáři poezie a mladý autoři.“

(19. září 2004)