literární časopis založený v roce 1964

František Cinger

JEDNOROŽEC, BYTOST BÁJNÁ, BA PŘÍMO BIBLICKÁ

V seriálu inspirovaném úvodní, vlastně uměleckohistorickou esejí Emila-Mély Machálka věnované kentaurům se dostáváme v podobě více publicistické k další bájné podobě koně. A sice k jednorožci. Jakkoliv by se zdálo, že jednorožec jeden jest, musíme se smířit s tím, že se nejen odborná biologická veřejnost, ale i filozoficko-biblická, natož archeologická pře, kdo to vlastně byl, tedy je.
Držme se tedy té podle mého nejkrásnější podoby koně s rohem na čele, která od pradávných časů až podnes inspiruje nejen k výtvarné tvorbě, ale i k lásce, vnitřní čistotě, k mravnosti. A třeba mistra Salvadora Dalího vedla nejen k malbám s názvem Happy Unicorn/Šťastný jednorožec, ale i k vytvoření bronzového sochy s prostým názvem Unicorn/Jednorožec. Zahlédl jsem ji v katalogu jedné jeho výstavy a nabízím ji jako první ilustraci.

Unicorn/Jednorožec Salvadora Dalího, 57 cm vysoká a 48 cm široká bronzová, částečně zlacená socha, vytvořená v roce 1984.

Dá se říci, že ho oslovilo tradiční pojetí jednorožce jako symbolu dravosti, ale i čistoty. Předpokládá se totiž, že jeho roh byl – je schopen neutralizovat jakýkoliv jed. Odtud možná pramenila představa spojující čistotu a zároveň panenství. Od samého počátku byla s vnímáním tohoto koně spojena divokost a nezkrotnost. Chytit nebo dokonce zabít jednorožce totiž nebylo v silách žádného lovce. Pokud ovšem nepoužil speciální návnadu. Tou musela být nevinná panna, která by mu zkřížila cestu.
Jednorožci prý měli na nedotčenost žen zvlášť vyvinutý cit. Jakmile se ukázalo, že dotyčná je opravdu pannou, nechal se jí jednorožec velmi ochotně zkrotit. Bujné zvíře, poklidně spící v jejím náručí, bylo už bezbranné a pro lovce se stávalo snadno dostupnou kořistí.
Některé ilustrace však dokazují, že mnoha mladým ženám nebyl smutný osud jejich kořisti lhostejný… O tom, jakou roli v úspěšnosti lovu hrála nahota lákadla, se lze pouze dohadovat. Možná, že pokus o sání z dívčina prsu zvyšoval pravděpodobnost, že divoký jednorožec byl i bude opravdu neškodný.
Pomiňme v tuto chvíli, že se jednorožec mohl zdát ideálním představitelem „dokonalého“ rytíře. V některých legendách to dotáhl až na symbol mužnosti. Možná i tato vize Dalího ovlivnila. Proto se rozhodl vykreslit jednorožce jako falický symbol, jehož roh proniká kamennou zeď otvorem ve tvaru srdce. Z vrcholu rohu klesá snad kapka či kapky krve. Odhalená žena ležící v popředí před kopyty bájného koně, zahalující si tvář, jen zdůrazňuje smyslnou povahu celého díla. A předává poselství věčné inspirace vnitřní síly koně, muže, ženy, lásky, přírody.

Bronzovou sochu Salvadora Dalího Unicorn/Jednorožec najdeme v Chateau de Pommard v Burgundsku nebo jako v tomto případě během výstavy v Marseille.

Historici připomínají, že se koně s rohem uprostřed čela objevovali v uměleckých dílech rané Mezopotámie, ale i ve starých indických a čínských bajkách. Jako první v řecké literatuře je popsal historik a lékař Ktésias jako zvíře velikosti koně s bílým tělem, fialovou hlavou, modrýma očima a 45 cm dlouhým rohem, který měl červený konec, černý střed a bílý základ. Ti, kteří se z rohu napili, byli chráněni před žaludečními problémy, epilepsií i jedem. Už tehdy uváděl, že jednorožci rychle běhali a bylo těžké je chytit. Pravděpodobně šlo „jen“ o nosorožce indického, jak si řekneme dále, ale obrázek jednorožce byl na světě.

Detail bývalé podlahové mozaiky jednorožce i křesťanského symbolu ryb z kostela sv. Jana Evangelisty v Ravenně.

Uveďme si jako ilustraci mozaiku v kostele sv. Jana Evangelisty v Ravenně, která ukazuje dobovou představu jednorožce. Kostel nechala postavit v 5. století císařovna Galla Placidia jako poděkování za to, že přežila výlet po moři a že její syn Valentinian byl jmenován západořímským císařem. Prý něco takového božstvu přislíbila v roce 424 během mořské bouře při plavbě z Cařihradu do Ravenny. Předpokládá se, že stavba byla zahájena v roce 425 a dokončena po necelých deseti letech, tedy roku 434.
Kostel je vlastně replikou, protože byl v roce 1944 vážně poškozen při anglo-americkém leteckém útoku. Přesto bylo možné v sousedství mozaiky jednorožce najít třeba mozaiku ryb. Vnímaných tehdy a vlastně stále jako raně křesťanský symbol. Tento často používaný symbol odkazoval svým řeckým zněním ICHTHYS na počáteční písmena základní christologické formule Iésús Christos THeú (H) YosSótér – Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel. Podobně jako monogram IHS nebo JHS jako první tři písmena řecké podoby jména Ježíš – ΙΗΣΟΥΣ (IHSOYS). Později se v latině tato zkratka začala vykládat i jako první písmena latinské fráze Iesus Hominum Salvator – Ježíš spasitel lidí. Spojení čistoty jednorožce i Ježíše Krista nebylo také řídkým jevem.

To jsme se však dostali k základnímu tématu – problému, zda jednorožec vůbec byl, či nebyl.
Vraťme se z ciziny na chvíli jakoby domů a ocitujme si z Bible kralické, podle posledního vydání zroku 1613, část Job 39, 8-11: „8. To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá. 9. Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval? 10. Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou? 11. Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?...“
Takže jaképak pochyby? O jednorožci pojednává samotná Bible! Jenže to je ten problém. V hebrejské Bibli se mluví o tvoru jménem „re'em“. Nejstarší řecký překlad této Bible – Septuaginta přeložila „re'em“ jako μονόκερως–monokeros, neboli „jeden rohatý“. Což byl důvod, proč ho základní anglická verze Bible krále Jakuba převedla slovem jednorožec, z latinského „uni“ ve smyslu „jeden“ a cornu, což znamená „roh“. Tedy unicorn. A to pomiňme případy, kdy další texty hovoří sice o čtyřnohém tvoru, ovšem se dvěma rohy – znázorňovaném jako gazela či bůvol, například.
Uveďme si ještě v této souvislosti, že R. Dovid Kimche (1160-1235) se svém slovníku hebrejského jazyka zvaném Sefer Hashorashim napsal, že „re'em“ má pouze jeden roh. Ale Abraham Jagel, (1553-1623), italský rabín a biblista, se zmínil, že „jedno-rohatý re'em“ byl zajat a vezen do Portugalska. A sice z Indie, kde byl chycen, a poté po moři směřoval do Evropy. Jak vypadal? „Je větší než slon a jeho váhy, pokrytu má všechnu svou kůži. Má roh na nose, který používá v bojích se slonem a dalšími tvory...“ Což nás přivádí opět ke stopě jednorožce – nosorožce.
Takže není divu, že současný britský rabína biblista Natan Slifkin poukazuje na to, podobně jako Jagel, že popisované zvíře byl ve skutečnosti opravdu nosorožec. Indický guvernér Alfonso de Albuquerque, představující na přelomu 15. a 16. století hlavu tehdy portugalské kolonie, zaslal do Evropy prvního nosorožce, a to od dob římských.
Další bibličtí učenci jako rabín Solomona David Kimchi věří, že slovo „re'em“ pochází z רוֹם (ROM), což znamená „výška“, „výšce“, a to opět odkazuje na roh. Jak je vidět, prapůvodní význam onoho základního slova z hebrejské Bible je stále předmětem vášnivých debat. Připomíná se, že ve středověku „jednorožec“ byl synonymem pro „nosorožec“ a podobně. Podle sv. Řehoře „re'em má roh na nose“. Vulgata, pozdně antický latinský překlad bible, překládá někdy toto slovo jako „unicornis“ a někdy jako „nosorožec“…
Abychom se z připomenutí více i méně reálné historie dostali do bájných dob, hebrejské pohádky a pověsti uvádějí, že těsně před povodní bylo k Noemu přivedeno mužem jménem Ogono zvíře „re'em“. Přestože bylo velmi mladé, bylo příliš velké, než že by se vešlo na spásonosný koráb. Proto Noe svázal jeho roh s lanem k lodi, což umožnilo, aby „re'em“ plavalo spolu s ní. Pouze špičkou svého nosu se vešlo nad hladinu, ale i to stačilo, aby zvíře mohlo dýchat a být krmeno…

Muž jménem Og přežil s Noem biblickou záplavu tím, že seděl na zádech tvora jménem „re'em“.

Vzhledem k biblickým nejasnostem kolem tvora s podivným jménem ho ve středověku někteří spisovatelé přirovnávali k samotnému Kristu, který pozvedl roh spasení lidstva a pobýval v lůně Panny Marie.
Nebylo divu, že právě ve středověku kvetl obchod s poháry z jednorožčích rohů. Jak už jsme si uvedli, mělo se za to, že ochrání proti jedu v nápojích, a paranoidní vládci je skupovali jako o život. Hon na tato zvířata je tak často zobrazen na malbách nejen z Evropy, ale i z Číny nebo islámských zemí. Takové rohy pocházely od nosorožců nebo narvalů. Nebylo těžké kupce obalamutit, jen málo lidí totiž tato zvířata žijící v arktických vodách skutečně vidělo. V Grónsku roh narvala čas od času vyplavilo moře na pláž a postupem doby se z něho stal ceněný vývozní artikl.
Během časů renesance ale skeptici léčivé či zázračné účinky rohů z jednorožců zpochybňovali. Třeba chirurg Ambroise Paré, lékař čtyř francouzských králů, v 16. století medicínské výhody rohu zcela vyvrátil. Zlatým časům kupeckých dobrodruhů, jejichž barbarský zájem se dodnes soustředil spíš na slony, sice odzvonilo. Přesto na tyto zločinné aktivity doplatil nosorožec bílý… O jehož současnou i budoucí záchranu se pokoušela a nadále pokouší ZOO Dvůr Králové. To jsme se dostali opravdu od tématu daleko.
Ale i samotný Marco Polo se jím nechal unést, a když v Asii na cestách viděl nosorožce, myslel si, že to jsou jednorožci. Byl dost zklamaný, protože nebyli bílí a jejich roh byl krátký a tlustý…
Byl tedy jednorožec podobný koni, koze nebo slonu? Snad měl od každého něco: z koně tělo, ze slona nohy, z kozy ocas. Mnohem méně neškodnosti však jednorožec prokazoval vůči slonům. V boji se slonem býval prý pravidelným vítězem díky své nejsilnější zbrani – rohu, kterého užíval jako kopí: ostrý hrot tři až čtyři stopy dlouhý si dokázal poradit i se silnou sloní kůží.
Záznamy o nenávisti jednorožců vůči slonům prozrazují leccos o tom, které reálně existující zvíře mohlo posloužit jako podklad pro vznik legend o koňském jednorožci. Už starověcí cestovatelé podnikali výpravy do Indie, kde měli možnost setkat se s velkým živočichem, „jenž nosí na hlavě roh“. Řeč je samozřejmě o nosorožci, který svým exotickým vzhledem a útočností při podráždění fascinoval už obyvatele antického Říma natolik, že se stával jedním ze smutných hrdinů gladiátorských klání.
Významný raně středověký učenec Isidor ze Sevilly nazýval ve svém díle jednorožce jménem rhinoceros; tento název dodnes přežil ve vědeckém pojmenování nosorožce indického.
Lidské fantazii pak stačilo málo, aby stvořila zvíře, jež se díky své nezkrotitelnosti stalo symbolem Kristovy odolnosti vůči svodům ďábla i zosobněním neposkvrněné čistoty. Tato pověst se prostřednictvím moderních děl na mytologická nebo fantasy témata donesla až k nám.

Idylický pohled na koňského jednorožce. Dokonce s křídly.

To jsme se ale od bájné inspirace koněm s rohem vyrůstajícím z čela dostali opět hodně daleko. Přiznejme, že v dobových pojednáních o přírodě se v jeho souvislosti vyskytují hned dva pojmy, které by se daly přeložit jako „jednorožec“: monoceros a unicorn. A proto nastal zmatek, tak typický pro přírodovědeckou systematiku jakékoliv doby, kdy jeden tvrdí, že oba názvy označují jednoho a téhož tvora, a druhý zase trvá na svém, že jde o dvě různá stvoření. Všechny rukopisy však svorně zdůrazňují jeden výrazný znak, podle něhož dostala bytost své jméno – dlouhý, ostrý roh, trčící ze středu jednorožcova čela.

Výtvarná rekonstrukce tvora jménem jednorožec sibiřský.

Zmatky s pojmy skončeme soudobým poznáním ruských paleontologů, kteří upravili fakta o nosorožci jednorohém, jemuž se přezdívá i jednorožec sibiřský. Donedávna se myslelo, že poslední toto zvíře vyhynulo před 350 tisíci lety. Nyní vědci přišli s tím, že se tomuto druhu podařilo přežít mnohem déle, a to do doby před 29 tisíci lety. A mohl se tedy potkat s „lidmi“, jak vyplývá ze zprávy serveru Science Alert z roku 2016.
Nově nalezená fosílie z oblasti Pavlodar v Kazachstánu vrhla na celý osud bájných jednorožců jiné světlo. Objevená lebka druhu Elasmotherium sibiricum patřila podle výzkumníků staršímu samci a díky jejímu dobrému stavu bylo možno zjistit, z jaké doby pocházejí tehdejší jednorožci. Zvíře ale svými rozměry nepřipomíná bájného elegantního koně z legend. Tento jednorožec byl obří tvor pokrytý hustou srstí připomínající dnešní nosorožce. Měřil 183 centimetrů na výšku a byl dlouhý 4,5 metru. Vážil kolem čtyř tun. Mezi očima mu vyrůstal dlouhý a mohutný roh. Tělo bylo pokryté huňatou srstí. Jakým způsobem toto skutečné zvíře uhynulo, se neví.
„S největší pravděpodobností byl pro ně útočištěm jihozápad Sibiře, kde nosorožci vytrvali nejdéle ve srovnání se zbytkem svého druhu. Existuje ještě další možnost, mohli migrovat a na chvíli přebývat v jižnějších oblastech,“ řekla paleontoložka Andreja Shpanski (v anglické transkripci) z univerzity v Tomsku. Vědci doufají, že díky výzkumu jednorožce sibiřského zabrání vyhynutí některých zvířat. „Pochopení minulosti nám umožňuje přesnější předpovědi přirozených procesů v blízké budoucnosti,“ vysvětlila Shpanskiserveru Science Alert.

Skelet tvora Elasmotherium caucasicum v Muzeu – rezervaci Azovské historie, archeologie a paleontologie.

Pokračujme však v legendě koně s ostrým rohem, která oslovila i astrology. Málo nápadné souhvězdí s jeho jménem se nachází jižně od nebeského rovníku, severně od hvězdy Siriusa východně od souhvězdí Orionu. Nepatří mezi souhvězdí známá už ve starověku a obecně se soudí, že je popsal a pojmenoval až vlámský kartograf a teolog Petrus Palncius na svém globu z roku 1612 a do hvězdných map ho zanesl německý astronom Jakob Bartsch, narozený v Lužici, ve svém díle Usus astronomicusplanisphaeriistellati z roku 1624.

Jednorožec inspiroval i astrology.

Jednorožec tedy ve vědomí lidí i celých společností přežil a připomíná se v mnoha podobách. Je to národní zvíře Skotska. Vybrali si ho pro jeho hrdou povahu. Raději by zemřel, než by byl chycen, stejně jako Skoti, kteří bojovali o nezávislost. Za dob skotského krále Jakuba III. měla země dvě zlaté mince, známé jako jeden jednorožec a půl jednorožce.
Když chtěl Čingischán vtrhnout do Indie, postavil se proti němu prý jednorožec a sklonil před ním hlavu. Dobyvatel to bral jako vzkaz od mrtvého otce a s armádou odtáhl. Ve znaku ho má i několik českých měst, třeba Jeníkov, Prasklice, Třešť nebo Vamberk. I mnohé české rody si jednorožce brali do erbu, např. páni z Hory, Smíškové z Vrchovišť nebo Jeníšci z Újezda. A to nemluvíme o tom, že v dnešní době jsou jednorožci v kurzu coby plyšáci. Najdeme jeho ovšem zpotvořenou podobu na pyžamech, papučích i třeba v ne moc povedených pohádkách.
My se však držme oné bájné podoby sličného, hrdého, vzpurného, vnitřně čistého koně brázdícího oblohu s rohem, rozeznávajícím jed či jinou nepravost.

Jednorožec ve znaku města Vamberku.