literární časopis založený v roce 1964

František Cinger

KENTAURKY ANEB SKROMNÁ POCTA EMILU MACHÁLKOVI

S vědomím, že nemám takové filozofickohistorické zázemí jako Ludvíkův životní kamarád Emil - Méla Machálek, odvážil jsem se na editorovu výzvu dotknout tématu kentaurka, kentaurky, ovšem s publicistickým nadhledem.
Machálek před svým šokujícím odchodem prakticky ze dne na den nabídl čtenářům minulého čísla studii věnovanou tématu Kentauři v dějinách a umění. Jak skromně připomněl, po úspěšném cyklu věnovaném životu a dílu Williama Shakespeara pro Centrum celoživotního vzdělávání - Akademii volného času ing. D. Steinové - připravoval další cyklus zaměřený na problematiku evropské renesance.
Odtud přece pramení obnovovaný vztah k antice i důraz na svobodné myšlení a konání jednotlivce, které dalo smysl dalším stoletým snahám lidstva. Na které se s nedokonalostí sobě vlastní snaží navázat i naše generace.
Téma kentauři zdůvodnil společným zájmem svým i Ludvíka Hesse o zpodobnění koní v uměleckých dílech. A samozřejmě připomněl, že se kůň stal vděčným a věčným tématem, a to od jeskynních maleb pravěkých lidí přes antiku až po současnou dobu. Dodal, že je to práce na mnoho let i na tlustou knihu. Napadlo ho tedy pro časopis zaměřit se na mystické spojení člověka a koně do bytosti zvané kentaur – monstrum „napůl člověk, napůl kůň“. Odtud je jen na dohled další téma: kentaurka, „napůl žena, napůl kůň“.

Nemohu nabídnout úvahy na téma, jestli kentaur a kentaurka plodili další kentaury, případně kentaurky. Z dále zmíněného starořeckého sarkofágu je to však zřejmé. Fungovaly snad i u bohů zákony genetiky, které určují, zda půjde o klisnu nebo o hřebce? U mýtických osob nikdo neví. Když Zeus dokázal proniknout ke královské dceři Danaé v podobě zlatého deště, načež se zrodil Perseus? Byly to však dešťové kapky, jimiž u Danaé pokračoval? Neztratil se snad smysl události v překladu? Nicméně dovolím si nabídnout několik obrazů historicky či umělecky spojených s bytostí napůl žena, napůl kůň.

Vezměme za bernou minci úvod Machálkovy statě, že podle řeckého bájesloví jsou kentauři pokládáni přímo za syny Ixiona a Nefely, anebo za potomky Ixionova a Nefelina syna Kentaura a magnétských klisen. Možná že v tom byla ještě vyšší boží vůle. Vždyť Zeus byl na Ixiona rozzloben, protože se chtěl veden svou touhou zmocnit jeho Héry. Vše měl s nevolí sledovat a opilému Ixionovi nabídl nepravou Héru, stvořenou z mračen. Když se k nepravé bohově ženě nestoudně měl, byl Diem přistižen. Ten ho nechal zbičovat a svrhnout do propasti zvané Tartar, kde byl vpleten do kola, jež se stále otáčí. Čímž se připojil k populárním věčným trpitelům: Sisyfovi, Tantalovi, Prométheovi.
Připomínám to jen proto, abychom se dostali vlastně k mnou zvolenému prvnímu zpodobnění kentaurky. Samozřejmě antickému.
Připomeňme si, že synem „mnohoobročného“ Dia a jeho milenky Semely se stal Dionýsos. Bůh vína a bujarého veselí. Po svém putování světem se na ostrově Naxu oženil s další legendou, Ariadnou, dcerou krétského krále Mínoa. Sebevědomý Dionýsos poté usedl na Olympu po Diově pravici. Sestoupil do podsvětí, odkud vyvedl matku Semelu. Aby se na Olymp dostala, změnil jí jméno na Thyóné. Zeus nebyl žádná citlivka, takže byl nakonec rád. Synovi věnoval palác a nám už známá bohyně Héra se musela se status quo smířit. Není divu, že se kentaurka objevila po Dionýsově boku v okamžiku, kdy kentaur táhl jeho vůz. Kentaurka a kantauřátko přirozeně nemohli chybět.

Doprovod Dionýsova vozu s kojící kentaurkou, 220 n.l.

Ve Vatikánu je v úchvatné Gallerii dei candelabri dochován sarkofág datovaný kolem roku 220 n. l. Takže můžeme říci, že třeba prožíváme tisící osmisté výročí jeho vzniku. Ukazuje Dionýsa v doprovodu vozu taženém kentaury.
Nedochovaly se žádné zprávy o jeho původu. Píše o něm důkladně Dominika Salašová z Masarykovy univerzity ve své magisterské práci nazvané Římské sarkofágy s endymionovskou tematikou. Jde o díla spojená s postavou Endymióna, který je v řecké mytologii snad také synem samotného Dia. Jako k pohlednému pastýři se k němu z lásky z oblohy spouštěla bohyně měsíce Seléné. Snad každou noc k němu sestupovala, obdivně se na něho dívala, líbala ho, a i když ho nikdy nevyrušila z hlubokého spánku, porodila prý věčně mladému jinochovi padesát dcer.
Rohová postava stojící nymfy uzavírá reliéf z levé strany. Rukou ukazuje na skupinu před ní ležící kentaurky, která kojí své mládě. Spolu s kentaurkou táhl Dionýsův vůz o thyrsos se opírající kentaur. Thyrsos se nazývala hůl ovinutá břečťanem, která byla znakem a zbraní Dionýsa a jeho ctitelů. Kentaur otáčí hlavu směrem ke své partnerce a dítěti. Koňskou část kentaurčina těla zdobí girlanda. Na jejím hřbetě stál původně Erós, ze kterého zbyly jen nohy.
Za tělem kentaurky stojí dvě mainady, neboli bakchantky, obě v chitónech bez rukávů. Chitón byl starořecký plátěný spodní oděv. Pravá mainada hraje na dvojitou flétnu a levá tančí s oběma rukama zvednutýma nad hlavu.
Kdybychom viděli celý sarkofág, mohli bychom sledovat, jak mladistvý Dionýsos sestoupil z vozu, opírá se oběma rukama o vedle něj stojící satyry a dívá se na spící Ariadnu. Tu odhaluje Pán a otáčí se směrem k Dionýsovi. Za Ariadnou stojí satyr a dívka nesoucí liknon, neboli mělký proutěný koš. Je oblečená do vysoko přepásaného chitónu a pláště. Po Ariadnině pravé straně se o thyrsos opírá Silén. Není polonahý, jako je běžné u jiných sarkofágů, ale má na sobě chitón s polodlouhými rukávy, himation, to jest svrchní, obdélně střižený plášť, splývající v záhybech pod kolena, přehozený buď přes levé rameno, nebo zahalující celé tělo, a na nohou sandály s volnými prsty. Tento prvek pochází z ikonografického znázornění myslitelů a filozofů...
Kdo se chce zajímat dále, může. Pro naše téma ale je popis dostatečný.

Dostáváme se k další kentaurce a sice k ozdobě italského města Taormina.

Dvojnohá kentaurka na náměstí Piazza del Duomo městečka Taormina, 1635.

Přesuňme se ze starého Řecka do starého Říma, respektive do dnes sicilského městečka Taormina. Nachází se na hoře Monte Tauro, v nadmořské výšce 204 metrů. Umístění na skále nad Jónským mořem, s výhledem na pevninskou Itálii a Etnu z něj dělá vítané turistické centrum. Nejhezčí výhled na občas chrlící sopečnou Etnu je prý z Náměstí 9. dubna. Název připomíná den, kdy se v roce 1944 nedaleko Salerma začala vyloďovat americká 5. armáda. Snad se po vzoru dnešního přepisování dějin, kdy Osvětim prý neosvobodila Rudá armáda, ale „Spojenecká vojska“, nebudou Italové učit, že se tam vylodil někdo jiný...
Za zmínku prý stojí i rokokový kostel Chiesa San Giuseppe. Západní branou s orlojem z 12. století Porto di Mezzo e Torre dell´Orologio se lze dostat na náměstí Piazza del Duomo. Tam je barokní fontána z roku 1635 se sochou dvojnohé královské kentaurky. Není divu, že jde o symbol celého městečka.
Dodejme jen, že na vrchol hory Monte Tauro ve výšce 378 metrů vede samozřejmě že strmé schodiště.
Ejhle, kentaurka není jen bájným tématem, ale oslovila i barokního umělce. Abychom však pokročili k současnosti, uveďme si, že famózní Salvador Dalí vytvořil v roce 1950 k římskému provedení Božské komedie Dante Alighieriho sto akvarelových ilustrací.

Kentaur Salvadora Dalího, 1950.

Připomínáme si to proto, že kůň v mnoha podobách se stal Dalího velkým tématem. Vzpomeňme na jeho legendárního Jednorožce. Právě o kentaurovi a kentaurce však vypověděl ve své knize pojmenované Tajný život Salvadora Dalího. Nenechme se mýlit, že o sobě a o své tvorbě Mistr mluví ve třetí osobě. Můžeme si citovat:

„Díky Freudovi jsme poznali smysl symboliky plné přesně vymezeného erotického významu, která charakterizuje všechno, co se vztahuje k vzduchoplavectví a zejména k jeho původu... A jako jsme prostudovali ve vlastním polosnu hrůzný pád, jenž nás prudce probouzí – jako brutální připomínka přesného okamžiku našeho zrodu, tak objevíme v polosnu dneška skoky padákem, o nichž tvrdím bez obav z omylu, že to padá z nebe opravdový déšť nově zrozených dětí, vyvolaný válkou 1914.
Není to nic než pád všech lidí neschopných překonat hrůzné trauma svého zrodu, kteří se zoufale pokoušejí vrhnout se do prázdna s infantilním přáním narodit se za každou cenu znovu a „jakýmkoliv způsobem“, zatímco zůstávají viset na pupeční šňůře, která je upoutává k hedvábné placentě mateřského padáku. Válečná lest padáku je totožná s válečnou lstí vačnatců; klokaní kapsa slouží ve skutečnosti za nárazník při náhlém přechodu zrodu, který nás krutě vyhání z ráje.
I vačnaté kentaurky nedávno vymyšlené Salvadorem Dalím vyjadřovaly parašutismus zrození – parazrody – protože díky „dírám“, které mají kentaurky na břiše, mohou jejich synové vstupovat do svých matek, do svého ráje, a opouštět je podle vlastní vůle, takže si mohou na okolní realitu zvykat postupně a utěšovat se co nejúspěšněji podvědomou vzpomínkou vrytou v duši na zázračný ztracený prenatální ráj, který jim může částečně nahradit jenom smrt.
Vnější nebezpečí vyvolává a zvyšuje přeludy a představy z našich nitroděložních vzpomínek.
Když jsem byl malý a blížila se letní bouře, my malí jsme všichni najednou divoce běželi a schovali se pod stoly pokryté ubrusy, nebo jsme zase honem stavěli baráky ze židlí a přikrývek, které měly skrývat a chránit naše hry. Jaká to byla radost slyšet hromy a déšť venku! Jaká rozkošná vzpomínka na naše hry! Stočeni do klubíčka jsme zvlášť rádi jedli cukroví a pili teplou sladkou vodu a pokoušeli se uvěřit, že se náš život přenesl do jiného světa.
Nazval jsem tu hru při bouřlivém počasí „Hraním na dělání jeskyň“ nebo také „Hrou na Padre Patufeta“: Padre Patufet byl totiž odedávna nejoblíbenějším dětským katalánským hrdinou; byl tak malý, že se jednoho dne venku ztratil. Spolkl ho vůl, aby ho chránil. Jeho rodiče ho všude hledali a volali: „Patufete, Patufete! Kde jsi?“ A slyšeli, jak Patufetův hlas odpovídá: „Jsem ve volském břiše, kde nesněží a neprší!“
Právě v těchto umělých jeskyních volského břicha, postavených v elektrickém napětí bouřlivých dnů, mi má patufetovská představivost vyvolávala nejvíc obrazů, blízkých mým prenatálním vzpomínkám...“

Moderní podoba kentaurky spojená s fantasy literaturou.

Fantasy:
„Copak to nevidíš? Současné ženy nejsou jen obyčejné amazonky, ale amazonky křížené s kentaury! Bojovnice a kobyly v jednom. Jak mužně překonávají potíže a problémy – mnohem rázněji než muži! A jak zuřivě pracují?!
Jen tažné kobyly za sebou dokážou táhnout vůz, na nějž naložily děti, dům a nádavkem i muže. Jak to, že pro ně ten vůz není těžký? Podívej, jak nenávidí muže! Považují je pouze za nástroj k plození dětí. Kolik žen se vdává jen proto, že si přejí povít dítě? A když pak porodí, jako jejich mytické předchůdkyně se mužů zbavují.
Některé z nich přesně vědí, co dělají, ale většina jich nechápe, že se chovají tak, aby muže ze svého prostoru vystrnadily. Proč by to neměly být amazonky? Kolik mužů už fyzicky zničily? S tím nikdo nepočítal…
A přišlo 20. století, století současných amazonek. Jak jsou hrdé, když je označíš za mužské ženy. Představ si, že by o tobě někdo prohlašoval, jak jsi ženský! Jak bys to vnímal? A ženy jsou na sebe pyšné, že překonávají potíže jako muži. Dvacáté století se jistě stalo stoletím mužských žen a ženských mužů.“ (Ta)

Kentaurka Boris...

A další „fantasy“ komentář:
„Nepředstavujte si kentaura jako hodné zvířátko, co chodí po louce a hledí na oblohu. Jsou velmi hrdí na svůj rod. Zásadně nenechají svést nikoho na svém hřbetě (jsou i výjimky). Pokud nějakého potkáte a neznáte jej, radši hned zmizte. Někteří přímo nenávidí lidi a klidně je napadnou. I za bílého dne. Také si dávejte pozor na ty kentaury, kteří se vám zdají nafoukanější, hrdější a samolibější. Tito na vás hledí z patra. Bud vás nechají odkráčet v pokoji, nebo po vás hodí z legrace oštěpem. Mají pocit, že tu vládnou jen oni. Že jsou něco víc.
Pokud potkáte kentaurku nebo kentauří mládě (dítě) můžete být v klidu. Kentaurky mají smysl na první pohled určit, jací jste. Pokud ví, že jste špatní, ani se vám neukáže a radši zmizí. Mládě se drží matky, takže má podobný smysl jako ona. Nebojte se jich. Klidně je pohlaďte, hrajte si s nimi nebo je jen pozorujte.
Láska, přátelství a pomsta jsou u kentaurů věci, které stojí za zmínku.
Kentauří láska je nejsilnější pouto, jaké můžete s kentaury nevázat. Je to nepopsatelný pocit štěstí, míru, spokojenosti a zamilovanosti. Opravdu nevím, jak jej popsat. Pokud se do vás zamiloval kentaur, máte jistotu ochrany, kterou nad vámi drží. Pokud budete v nebezpečí, on vždy přijde a jako anděl strážný vám bude po boku stát. Trochu jiné to je, když vy jste člověk a zamilujete se vy do něho. On vás může považovat za tvora, co miluje dokonalou bytost nebo může vás soucitně považovat za přítele. Lásku mezi kentaury popisovat nemusím...“

Kentaurky z facebooku.

A trochu odlehčení z facebooku nakonec.

„Kolegyně Bílá vypravuje.
...Dneska přiběhla ze školy dcera (9 let) a hned ve dveřích hlásí:
„Mamííí, pan učitel dneska říkal, že je vidět, že jsem dítě kentaurky!“
„KENTAURKY?!“
Zprvu mě to docela urazilo, protože mě a mou prdel její třídní zná! Následně mi to přeci jen nedalo... a ptám se jí:
„Fakt řekl kentaurky? A nevíš, jak se to pozná?“
Dcerka přesvědčivě:
„Jo, něco takovýho říkal a prej se to pozná tak, že jsem hrozně upovídaná, pořád se hlásím, všechno vím a všechny pořád poučuju!“
Docvaklo mi!
„A neřekl spíš, že jsi dítě KANTORKY?!“
Dcerka:
„Jooo, to bude vono, to bude to slovo!“
Tak kentaurům a kentaurkám zdar!“
#kentauříLIFE

Tolik letem světem s kentaurkami a o nich. Od starého Řecka po současný „síťovaný“ svět.
Jedno je jasné. Kentaurky jsou důstojnými partnerkami kentaura.