|
na další stranu
Michael Lorenc
BÝVALKY
Když město spí,
když duní detonace
z metra
a místo dívčí oddanosti
chytíš facku od lesby,
zjevují se nad tebou
a sestupují v shodě
po předehře antitezí
k vlastní epizodě.
DOSTUPNÁ DATA TMY
Kolem hran
kamenného dvora
rejdí močopudný dědek,
z ptačí perspektivy
pozoruji divy: chorál
vzedmutých píšťal
u varhan,
jsem zvědavý,
jak dědek
s hordou holých lebek
vymámí křišťál rána
z hejna vran.
MYS
Roh zahrady
vržený do ulice,
po které jdou v řadách
vojáci jak svíce,
mladé ženy v oknech
s odhalenou hrudí
čekají, až zmokne,
až se vulkán vzbudí,
z jakého posedu
viděl jsem ty lokty,
zaklíněné kly,
z jakého úhlu
uviděl jsem truhlu,
ke které mě zavlekly?
HÁČEK
Když si žena,
jako moucha,
sedá na kladivo,
muž,
generální klíč,
servis, oběživo,
zatlouká do zdi háček,
na který lze zavěsit
celý její život.
PULCI
Záškolák
a rozbořené zdi,
opadaná omítka,
nahé cihly,
student
a splašky z továren,
kyselina, moč,
chemické deriváty,
občan
a státem prověřený světec,
e-shop s nabídkou
gastro vybavení
na mobilní maso,
důchodce
a hluchá nadechnutí,
chraplavé výdechy,
hrobový klid.
Pulci života,
kteří hrajete bytové divadlo,
kteří nasloucháte
odsvěceným slovům,
kteří boříte svůj dům,
pasujte krásu,
to jediné, co vás ještě udržuje při životě,
pasujte ji na krásu
ad absurdum!
HLASY BEZ OZVĚN
Voda,
dítě mysli,
řeka,
spratek hor,
nad nimi vítězný
oblouk oblohy,
v podzemí hluboký
akord nerostů,
báseň,
která se zachytí na nervech,
zasténá,
ale nepronikne
k srdci.
PRAHA V NOCI
Památky
jak rumové pralinky
v bonboniéře starého města,
beztrestně
sedře pocestné z kůže
každý, kdo může,
čekání na světlo denní
je mnohdy jako
zmizet z kvelbu
bez placení.
ŠŤASTNÁ CHVÍLE
Má hlava po proudu
pravěké řeky,
má hlava hlavolam,
brunátný leknín,
má hlava v roztoku
světla a tmy,
má hlava hlavatka
háklivá na převleky,
_ _ _
ale i most,
pod kterým by neproletěl
ani jednoplošník,
fantaskní hlas z amplionu
seřaďovacího nádraží,
sošný komín lihovaru,
nebo rotační komín sladovny,
podílníci šťastné chvíle,
kdy sama cesta
je zároveň cílem…
_ _ _
Má hlava po proudu
pravěké řeky,
má hlava hlavolam,
brunátný leknín,
má hlava v roztoku
světla a tmy,
má hlava hlavatka
citlivá na doteky.
ZDI
Viděl jsem zdi,
za nimi telefonní centrály,
zasedací síně,
viděl jsem politiky,
kasaly,
naivky i svině,
a viděl jsem,
co mnozí neviděli,
vězeňskou kouli na noze
místo hlávky zelí,
viděl jsem zdi Kremlu,
arogantní moc
novodobých carů,
a viděl jsem
budovu Stasi v Berlíně,
brlení zazděných zdí,
slunovrat bez Vánoc,
a jako každý Čech,
slyšel jsem trávu růst,
když to, co zbylo z těla,
žuchlo na dlažbu
jak měch,
centrum událostí
bylo ale v kancelářích,
v kouři z cigaret,
v mramorových celách,
v očích likvidačních čet,
v separé,
mezi bustami,
kde činovníci
zacházeli s virgulí
bludů jako šamani,
moc není leták,
má těžké nohy
a vrací se v podobě
Gorgóny,
ulovit lovce lebek,
vymazat jimi spáry
nových Reichstágů,
vyvézt je na Kvildu
a poslat do Rakous
zároveň s dubovými kmeny?,
Budha se usmívá,
ale kulturní revoluce pokračuje,
hodina H,
číselný kód,
akce…
-Topíš se v přívalu
informací?
-Potápím se jako ptáci,
dokud nenarazím
na skálu.
ČERVENÝ KOBEREC
Na pěší zóně
rozvinuls červený koberec,
pózuji,
jsem filmová hvězda,
kupují si mě jako koně,
jsem pro ně
rozdvojená kolej
seřaďovacího nádraží,
jsem těch, kteří se odváží,
společnice spolků
a každý chce holku,
máš-li mé číslo,
volej.
INSTITUCE
Vládne justice,
v bílé paruce
soudí nešťastně
šťastné děti,
které se i v smrti
drží za ruce.
NA DOSTŘEL HOUFNIC
Rozsápán časoprostorem,
poletuju,
snové vichry v hlavě roztáčím,
ve tmě k sobě přicházejí barvy,
električtí úhoři,
neonovým ohněm září na moři,
v oknech,
které zasklil blesk,
kolem
homologovaných kolen
krouží bolen
a je to jenom
stesk.
PORYVY
Zdi
z opuky a pískovce,
drahých kamenů Prahy,
Praha,
ohrada pro ovce,
i já v ní pobíhám
stydlivý
a nahý.
VŠE PRO LIDI
Ten opěvovanec
heslem samozvanců
žene člověka,
tu nafintěnou věc,
od burlaků k psancům.
Mezní věci nezní,
o tom by vězni
mohli vyprávět.
Ticho produkuje hluk
po zuby
ozbrojených čet.
POCHOPENÁ NUTNOST
Ovál zálib,
čtverec povinností
oddělují plejády keřů
od smírčí zahrady,
pln odhodlání
otevíráš dveře zdání,
ve kterých se klaní
uvězněný věznitel:
tvá nesvoboda
uprostřed
Říše středu,
tvoje přání,
voda
uvězněná v ledu.
V KRUHU
V kruhu pohraničních vísek,
na dostřel houfnic,
v reji odalisek
otáčím se k světu,
kde se jen chytračí,
kde potkáš strom
a je to totem z letovisek,
pahýl novověku
v člověku.
ZVONÍK U MATKY BOŽÍ
Opravil jsem zvoničku
na soutoku polí,
rozhoupal jsem zvony,
které nehlaholí,
v metropoli ladím zvony
pod kupolí chrámu,
pod Zvonařkou, místo sobě,
jinému kopám jámu.
BEZÚHONNÝ
V transparentním výběrovém
řízení
vybral zaměřovač
pro noční vidění,
aby věděl,
o čem zvony zvoní,
aby viděl,
co všechno je zameteno
pod koberec veřejného
mínění.
JEŠTĚ NE
Ještě jsem teroristu nepotkal,
ještě jsem nepotkal člověka,
který by mě chtěl zabít
jen tak,
z radosti,
neboť víra je radost
z přítomnosti Boha,
který je všude a ve všem,
jenže slova,
co mu vkládají do úst,
vybral nějaký ajatolláh,
který svět soudí,
ale nespasí.
|
