na další stranu
Vladimír Stibor

V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ
V příštím životě
budu žít hluboko na zemi
a také na stromě
v místech,
kde roste tma
a umírají rozsévači.
Nic jim hlavu nesetne,
ani dvojhlavý meč
ani bezpráví
ani trnová koruna
hořící na hranici z ostružinového listí.
V příštím životě
budu u tvých nohou hrst soli.
MÉ ČERNÉ LVICI
Ještě se za mnou ohlédni,
má lásko,
má černá lvice s mandlovýma očima,
má tisíckrát prokletá královno ze Sáby.
Bylo mi ale ctíSD
utírat pot z tvých stehen,
hlídat tvá ňadra mezi pomeranči,
vkládat dvě tři kostky cukru
do kávy.
Snídali jsme spolu
před každou trestnou výpravou.
O BOLESTI
Bolest připomíná starou vesnici;
přijde blíž,
dotkne se mých stínů.
Mrtvá slova se mezi sebou nehádají.
Pár stavení nakonec vždycky lehne popelem.
ale déšť políbí.
Všechny, co jsem miloval,
vezmu si domů.
|