na další stranu
Vladimír Stibor
SLZA VĚČNÉHO SVĚTLA
Z teakových mříží
odlamuje stotinky rzi -
a na kazatelně,
i když je vystlána bludnými kameny,
neodpočívá,
nehladí se po ňadrech
ani nedělá všechny ty nepopsatelné věci,
které ostatní přivádějí až k šílenství,
ale před krucifixem
a na podlaze z cihelné dlažby,
zanechává rty a proroctví
jediné noci nad ránem,
o níž se opřela zády,
nahými až k políbení.
Musí-li sestoupit,
roztáhne ruce,
letí.
CO JSEM NEŘEKL SVÉMU OTCI
Kdybys viděl,
jak obcházím stromy
čím dál z větší dálky,
možná bys zatajil dech.
Větve vrhají stín,
svírají má zápěstí,
vždycky nechají ostružinové trny
zaseknuté uprostřed odpovědí.
A mezitím loví plevelné stíny,
mrtvé úhoře,
které nechce ani samotný břeh.
Už by se mi chtělo říct:
Čekám na vítěze,
na poutníky běžící houfně kolem Makové hory
nedaleko vesničky Smolotely.
Pak se nadechnu,
ze strže se vynoří volavka popelavá
s breviářem rána.
Poklekne, začne-li předčítat.
Nemáte-li strach,
opakujte po mně alespoň chvíli
nejvášnivější slova,
než mě slunce stačí převléknout.
Kdybys viděl,
jak obcházím zástupy jejich ctitelů
a srdce,
mám-li nějaké,
se mi svírá.
VZPOMÍNKY NA ČERNOU INDII
Zeď lze natřít
pylovými mračny z černé Indie,
milované pro její přítmí
i vrcholky slov dálce.
Himaláj křižuje slunce
v její dlani.
|
