literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

LEHKOST BOLESTI

Když cítíš bolest, vytváří ji tvé vědomí. Dává ti tak zprávu o tvém stavu. Je to způsob, jakým se chápeš. Ego je ale proti. Chce vědomí bolesti potlačit frenetickou rekonstrukcí okolností, za jakých vznikla.
„Nemělo se to stát, nemá tady být,“ hudruje ego. Vědomí se vzepře přetlaku jeho iracionální kontroly. „Nejde změnit minulost,“ brání se. Když to nepomáhá, s ironickou lehkostí se z ega vymaní. Přitaká v běhu světa znova právě tomu, co se podle ega nemělo stát. Vědomí se bezelstně manifestuje jako lehkost, svoboda, ten, kdo udává rytmus, podobně jako všemi obdivovaná dívka, kterou bezdůvodná žárlivost milence vžene do náručí prvního pokušitele, i když přísahá, že to nechtěla.
Ego na bolest obrátilo všechnu pozornost. Zahradilo se s ní v myšlenkovém víru marné snahy změnit čas. Obrátilo se samo proti sobě. Donutilo tak vědomí vrhnout se do dalšího zranění. V extaticky lehkém momentu uvolnění opustí vtíravý rozum, aby si uchovalo svou identitu, kterou je svoboda. Musí se vzdát rozumu se vším všudy, i se sebekontrolou. Vědomí vězněné vzdorovitým a ustrašeným egem se demonstruje v (sebe)destruktivním aktu, aby opět prokázalo svou převahu. Může to tak jít donekonečna, pokud ego znova zaujme stejný postoj, třeba až k úplnému zničení. V nové a větší bolesti pro něj bude čím dál těžší přiznat chybu.
K revoltě proti svému vědomí ho dohání strach z něčeho tam venku, špatně zpracovaný a obrácený do sebe. Ego se snaží ztotožnit se svým vědomím a spolu s ním vládnout. Ego je ale jen prázdnou reprezentací vědomí. Když se snaží o ztotožnění se svým vědomím, ztotožňuje se jen samo se sebou. Tím se odřezává od svého zdroje a uvězňuje se v okamžiku. Vyjádření „se svým vědomím“ tady má symbolický význam. Nejde o jeho vědomí, ono patří vědomí.
Ego se falešně ztotožnilo samo se sebou, je mimo hru, stojí před zrcadlem. Vědomí se teď může zaměřit na jiná ega a ztotožňovat se s nimi. Nechat se jimi řídit za další zoufalé lamentace svého ega, které jim pak klade za vinu svoje činy a další bolest. Dovnitř je ale pustilo samo.
Když chce ego být jen samo sebou, znamená to, že se ztotožňuje s něčím vnějším, s obrazem. Vědomí pak může zaujmout postoj i k něčemu jinému, než ke svému egu, třeba k jinému egu. Brání se proti němu nebo ho naopak pochtívá. Může dělat i obojí najednou, přičemž jeden z přístupů bývá latentní. Nelogičnost falešného ztotožnění, kvůli kterému nemůže být vědomí ve svém egu realizováno, může ego obrátit proti sobě, proti svému ztracenému vědomí. Je třeba chápat, že vědomí a ego jsou součástí jedné věci - subjektu, člověka. Obrácení ega proti vědomí se projeví tím, že vědomí se obrátí proti subjektu. Unikne zpod dusivé pokličky ega a bezmyšlenkovitě jedná.
Ego je chyceno do pasti, kterou jiní zkušeně obcházejí. Zoufale pendluje mezi sebou a externím egem, se kterým se zatím potajmu ztotožnilo vědomí. Jeho zájem o něj postrádá opodstatnění, není schopné ho vysvětlit. Spočívá často v nějaké dialektické zápletce, v jednom slově, v absurdním nedorozumění, v příliš horlivém uposlechnutí, v něčem nevyřčeném, ve známosti z minulého života, nebo je výrazem nepochopení světa a jeho vztahů.
Ego ignoruje mělkost vody a vrhá se do ní po hlavě. Proskakuje výplní oken, jako by sklo bylo něčím nemorálním. Neúspěch ho nutí akci opakovat. Působením na svůj svět nemůže externí ego proměnit na sebe, sebe na něj taky ne. V blízkosti externího ega tedy začne naše zbloudilé ego konat rituály, jimiž se od něj má osvobodit. Snaží se o to vytvořením konsenzu, v němž by s ním splynulo tak, že by se od něj odpoutalo, takříkajíc by jím proskočilo na druhou stranu. Externí ego ale nemá zájem o takovou intimitu. Naše ego se obrací na sebe, místo aby přeneslo pozornost na svět jako celek a osvobodilo v něm své vědomí. Propadá se do svých kořenů a snaží se tam najít vadu, která znemožňuje záměr. Ztrácí se v regresi, resuscituje minulost. Restituuje budoucnost, která zatím bez jeho přítomnosti nekontrolovatelně vzniká. Je to nestvůrná spontaneita, ve které se řítí do nejistoty jako vášnivý šofér v namrzlých nočních horských serpentinách.
Ego je teď naprosto nepozorné, snaží se stát se svým vědomím, být egem vědomí místo vědomím ega, být svým zdrojem. Ze svého zdroje, ze svého vědomí zatím čerpá zcela chaoticky a nemůže ničeho dosáhnout. Domnělá výšina jeho velení je ve skutečnosti teatrální povrchností. Snaží se docílit věcí na základě pouhého dojmu, který udělá na druhé a na sebe, realita ho nezajímá. Je celým světem se všemi jeho chybami, které mu chladně a zároveň hystericky vyčítá. Jak bylo zmíněno, stojí před zrcadlem. Chce být samo sebou, ne jen prázdným, prchavým, proměnlivým zástupcem svého vědomí. Vědomí odmítá, bojuje s ním.
Důvodem je falešné ztotožnění. Fungovalo do té doby, než přišlo zranění a vědomí bolesti se s drtivou neodvratností přihlásilo o slovo. Jak se zachovalo ego? Vyhlásilo bolesti válku, čímž ji vyhlásilo i svému vědomí, čímž ji vyhlásilo taky sobě a předmětu svého falešného ztotožnění. Chce se magicky zachránit. Když nepůjde změnit bolest, změní sebe. Ve své emoci se bude bořit hloub do své bezmoci, vyčerpá se ve svých stížnostech, až vyhasne. Ztrýzněné vědomí se vynoří v aktu nestvůrné spontaneity směřující přímo proti záchranným akcím ega. Bude chtít ego zabít. Spolkne-li jednu pilulku, po které se mu udělá k smrti špatně, zlepší to tím, že spolkne další. Když si nenapravitelně ublíží, napraví to tím, že si ublíží víc. Získá tak nad svou újmou imaginární kontrolu a učiní ji běžnou věcí nehodnou pozornosti.
Bolest není zrádce, ale rádce. V dojmu, že jde o zrádce, jí subjekt oplácí stejnou mincí. Zapomene, že ona a on jsou jedno. On a předmět falešného ztotožnění jsou jedno, prázdné pojmy. Ta spousta gest byla jen vycpávka, chuchvalce mlhy po ránu, přes které neviděl na cestu. Uvědomí si to na chvíli, na dvě chvíle uvidí cestu. Ví, že ten vid zase skončí, že zase začne tma, protože spolu se svobodou pohledu se vynoří skoro nepřekonatelná úzkost ze života, který promrhal a promrhá, bude planout jeho póry jako déšť v poušti, spatří tu zmatenou lehkost spontaneity na její půdě, teď nevinnou jako nažraná lvice. Spatřil ji jen díky intenzitě svojí katastrofy, jako když noční můra probudí spáče.
Je to úzkost z jeho vlastní moci, když se vzdá prázdných vysvětlení, která plení vědomí a plní ho konvenční konfekcí. Nesmírná, dávivá svoboda širého vesmíru v něm, bolest, samota, deziluze, ten mix teď nedovoluje vrátit se do hry ega, kterým si vědomí samo sebe zastírá v soptivé tvořivosti. Na moment je jen teď a vpřed, žádná příčina, žádná vina. Heroicky vyndané grandiózní girlandy ega prahnou po glorifikaci. Zmocňuje se moci sobě svěřené, pohlcuje centra nesíly, zatímco tyhle řádky hoří. Tyhle řádky ho těší a šíří. Skrz ně se zpřítomnilo, dostalo křídla. Tohle je jeho hra. Zoufalství nad bolestí. Vyčerpání z falešného ztotožnění. Spontaneita vědomí. Ego odpočívá. Tady je to jeho, intenzivně trpí, bičuje se, aby přežilo. Hlídá se, aby nezhaslo. Nechává stopy. Stále tiše dýchá a káže.
Ego je zmatek vědomí, iluze mysli, která zešílela společností. Ego je náhodná soustava spřátelených, vzájemně se vyživujících entit, zběsile trvajících a trsajících v hypnotickém rytmu, až zapomeneš, že to tikáš ty. Biješ na poplach, že život utíká, že utíkáš, že jsi čas, čistá čest zčazená mocnou iluzí těla, mocnou chimérou chápání, šálivým souzněním, vzrušenou šarvátkou. Nechceš říct už nic, protože by to mohlo být chápáno tak, že už to nebolí.

MNICH

Co je psáno, není dáno. Je to jen v těch očích a v úsměvu, který uhýbá a zároveň útočí. Jako vlny někde na Srí Lance. Jako kreativní Krišna, musíš všechno udělat tady a teď, v jednom vrhu, v jednom spýdu. Je všude, kam přijdu. Ležím na koberci a ona je na stropě. Blíží se blíž a já buď spím, nebo se usmívám. Na chvíli se mi podařilo na ni nemyslet. Aniž bych na ni zapomněl. Je tu, jen ne ve formě poznání, ale vědomí. Je to děsně zajímavé a trochu srandovní. Myslet na ni bez myšlenek. Už ji nepotřebuju kontaktovat, cítím ji u sebe. Ale je to nahnuté, jako zadržený dech. Vzduch je taky slast. "Můj shluk atomů myslí jenom na ten Tvůj," napíšu jí. Ale ne nutkavě. Schválně. Jako by schválně. Sním tři zmrzliny v šeru deštivého soumraku dvacátého třetího února a jdu plavat. Vezu se s myšlenkama, ale ne v nich. Vedle nich. Jsem vedle. Jsem mnich. Míchám tu spoustu spoutané vody, v hlavě chaos láskovědy. Spousta pastí, ale mimo mě. Vnímám je jen mimoděk jako vlastní. Strašně zvláštní myšlenky. Nechci se s nimi potkat, jsou moc vtíravé. Nakonec se zjeví samy, úplně nevinné. Jen jsem je zaklínal svým strachem. Jsem divný. Kdo jsem? Kdo bych měl být, abych mohl být? To je asi jedno. Je to jedno? Láska. Nepřetržitý pohyb, vlna. Nepřežitý život, teď. Nemám ho k čemu přirovnat, ztratil jsem všechny návody. Nitě se zašmodrchaly. Je to jen kapalná směs nepředstavitelných pocitů. Poznám se v hlase. To jsem já. Jak je krásné být! Chci mluvit. Jako dítě, které se to zrovna naučilo. Nechci jít spát, ale být tady pro ni. Čekat na její rozkazy, být dočista zotročený. Chci, aby byla zlá. Protože jsem sám zlý. Chci očistit zlo, aby celý svět byl úžasný. Chci, aby zlo bylo dobro. Aby čas byl tebou. Actually, Gandhi meant the time. Be the time, be on time with your body, your booodyyy. Your face in the mirror. Your love so far away, in a big city with a lot of lights, a lot of ways, cars, crossroads of dispair, unheard messages, blind people, pieces of meat lying on the streets. Peace to the world from people that are dying on TV. Can you stand by and watch the pictures burn? Něžná, nevinná, zranitelná, zpupná. Vidím ji a ona vidí mě. Takže můj výsměch vychází naprázdno. Ano, jsem trochu nepřátelský. Je to nezbytný trénink na spontaneitu, která mi nevyšla. Nejspíš je všechno tak, jak má být. Ten pocit dostávám ve sprše. Přehluší všechny starosti a stesky. Bezpochyby. Je mi hezky, je to osvícení. Jak se to pozná? Nesmí na tom záležet. Vítám bolest, její předvoj i závoj, klady i zápory, vybírám si ji. Cítím čas, usínám. "Co to dělám? Kdo to jsem?" Vším zahlcen. "Čím chci být?" Měl bych chtít jediné - aby všichni byli šťastní. Možná je ten pád do spánku podobný smrti. Šťastný bývám nejvíc, když odcházím, oslnivě se loučím. Konec je největší droga. Jen nesmí být definitivní. Smrt právě není definitivní. Nikdo to nepotvrdil. Zase jsem sklouzl ke smrti. Smrt jako vysvobození z chaosu lásky, z nesnesitelné lehkosti pohybu k polibku. Políbit na ulici, tady a teď, jak je psáno v příručce balení, jak říká gengstr strejda. Klade mi to na srdce na zahradě v Nice u našeho prvního jointu hašiše. Jdeme hrát petang s jeho kámoši. Snažím se před ním vypadat, že nejsem zhulený. Přitom mě zhulil on. Ale to sem nepatří. Nebo jo? Všechno sem patří. Patří se jít rovnou za nosem. Jsem cynický býk. Být kladen za vzor sám sebou je ta nejhorší volba. Vlastní bytí, řežba vlastního srdce. Měkce lehl bych si do klína. To je to jediné, co jsem si vysnil a proč už ani neopouštím svůj kutloch a jen žiju extatickou představou a každých pár minut propukám v smích, natáčím se na mobil s různými projevy. Křičím na celý dům, ztrácím vůli k úniku, protože selhala, žalostně, žalostně, žalostně, žalostně. To zní tak francouzsky. K něčemu to bylo jako všechno. Vůle vymete cestičku lásce. Nebo spíš vzdání se lásce, protože vůle je tak vyčerpávající a neudržitelná a jen láska se vždycky vrátí, všechno zhatí, zvítězí nad vůlí, nad egem, láska, vědomí. Není to dobře ani špatně. Je to prostě tak. Život je to, co se ti stane, zatímco jsi zaneprázdněný děláním jiných plánů, zpívá Johnny Lennon. Láska tě absurdně pokoří, aniž by ti zkřivila vlásek. Šílené způsoby lásek. Buď se jí bráníš, nebo po ní prahneš. Ona se prostě stane. Tak si zase klidně lehni a spi. Možná ti to dojde aspoň ve snu. Že je tady, všude kolem. Mluví k tobě, tak přestaň fňukat. Nemá to být náboženství.