|
na další stranu
Adam El Chaar
SARDINSKÝ SPÁNEK V SASSARI A VLAK DO CAGLIARI
Spánek je nepříjemná potřeba, protože ho fakt miluju. Právě proto je to překážka ve svobodném pohybu. Potřebujeme se každý den někam odložit a nechat se upadnout do limbu, abychom dobili baterky. Musí to být někde v bezpečí, protože ve spánku jsme zranitelní a taky okraditelní. Spánek nás drží při zemi, snad právě proto, že při něm tak lítáme.
Na letišti v Bratislavě jsem se seznámil s Židovkou, která na Sardinii letěla včelařit na nějakou místní farmu. Ona se pak seznámila se Srbem, který měl z Alghera, kam jsme letěli, odvoz do Sassari, odkud měla ta holka druhý den odvoz do Ales, kde je ta farma. Já jsem měl na druhý den domluvený couchsurfing v Sassari, a tak jsem se Srba po přistání v Algheru zeptal, jestli bych se mohl svézt s nimi.
Původně jsem byl s Židovkou domluvený, že půjdeme z letiště pěšky asi devět kilometrů do centra Alghera. Přistáli jsme o půlnoci, to už busy nejezdí. Než jsme odletěli, prošli jsme se kolem letiště v Bratislavě. Na nebi byl půlměsíc. Byla moc milá a docela jsem se těšil, až se s ní budu dělit někde na pláži o spacák, protože ona neměla.
Na letišti v Algheru čekala přítelkyně Srba se svým sicilským kámošem, který řídil a v jedné zatáčce dostal na dálnici smyk a přejel do protisměru. Pak se všem vzletně omlouval, jako by jen přišel pozdě do divadla. Byl jsem nadšený z adrenalinu a z náhlé Itálie, teda Sardínie.
„Jak se liší Sardinie od Itálie?“ zeptal jsem se Siciliána.
„Sardinie je Itálie. Akorát je mezi nima moře,“ odpověděl zasvěceně.
Srbova přítelkyně nabídla Židovce nocleh. Mně řekla, že se omlouvá, ale už nemají postel. Měl jsem spacák a spokojil bych se s podlahou, ale v cestovní euforii jsem místo ponížené prosby řekl jen: „Jasné, v pohodě, dík za svezení.“
„Come with me!“ hlesl jsem na Židovku, když jsem se s nima přehnaně okázale loučil na nějaké sassarské ulici.
„I don´t have a sleeping bag,“ usmívala se omluvně.
„I´ll give you mine,“ ujistil jsem ji, ale nijak naléhavě. Docela jsem chápal, že je to pro ni ideální situace, když druhý den měla ze Sassari domluvený odvoz na tu farmu. Zato já jsem se ocitl v cizím městě úplně bez ničeho, jen s depkou z toho, že Židovka je v čudu. Uvědomil jsem si, že jsem se na naši procházku od letiště k moři a dobrodružnou noc těšil. Ale na cestě se všechno mění ze vteřiny na vteřinu.
V chaosu cestovatelského znovuzrození jsem procházel čtvrteční sassarská náměstí plná vymóděných Italů, procházel křivolaké uličky a nahlížel do oken s matnou představou, že mě třeba někdo pozve k sobě. Taková couschsurfingová psychóza. V jednom ospalém baru jsem si dal tonic a napsal té ženě, co jsem u ní měl spát druhý den, že už jsem tam, ale neodepsala. V baru zavírali, vyšel jsem zase ven a bezcílně chodil bez představy, kde budu spát. Na jednom minináměstíčku s pumpou jsem shodil bágl a vyčistil si zuby. Pumpa nefungovala, ale měl jsem nějakou vodu v petce. S vyčištěnýma zubama jsem našel nádraží, které mi předtím doporučil Srb.
Nádraží bylo na noc zamknuté, ač se v něm svítilo a bylo tam nepochybně teplo. Jako byste se hladoví dívali na dobroty ve výkladní skříni. Šel jsem hledat nějaký park, ale v tomhle městě žádné nebyly. Nějaký jsem našel, ale byl zamčený a ohraničený plotem z bodců. Každý temný kout byl zasviněný odpadky.
Vrátil jsem se na nádraží a zkusil si lehnout na mramorovou lavici. Byla ledová, bál jsem se o své ledviny. Zašel jsem vjezdem pro zásobování do nádraží. Byla tam nějaká opuštěná, otevřená budova. Uvnitř byly nasprejované nápisy jako třeba Ti amo Sandra, strašidelně rozteklé. Tam jsem se ustlat si neodvážil, zkusil jsem to před tou budovou, ale beton byl studený. Zprvu vlahá noc se ochladila.
Nemohl jsem ležet, nemohl jsem spát, nebylo kde a byl jsem samozřejmě těžce ospalý. To vše mi běželo hlavou, zatímco jsem ještě ležel, neschopen činu. Čekoval jsem minulost, co jsem měl udělat líp. Sehnat hostel, poprosit přítelkyni Srba, přemluvit Židovku, aby šla se mnou, aspoň by bylo o koho se zahřát. Byl jsem v tom ale sám. Chvíli jsem teda na betonu polosnil, ale od země šel chlad. Bál jsem se o své zdraví, a tak jsem spacák zase sroloval a sbalil do baťohu. Podíval jsem se blíž na zem. Byly na ní rezavé hřebíky, které mi trochu potrhaly spacák. Vyšel jsem z nádraží a zhroutil a zkroutil, zkormoutil jsem se na mramorovou lavici. Nikdo nikde, byl jsem tam jediný bezdomovec. Občas projelo auto vracející se z party, jinak ticho po pěšině.
Snažil jsem se nějak rozveselit, zpřítomnit, zlehčit, ale atakovala mě malomyslnost a taky jsem se užíral, proč jsem vůbec někam jezdil. Pak jsem si všiml, že uvnitř nádraží se rozsvítil nějaký nápis na tabuli. Bylo to jako posvátné poselství z lůna tmy. Šel jsem blíž. Cagliari 6:20. Cagliari je hlavní město Sardinie, kde jsem měl domluvený velmi ochotný couchsurfing, ale plánoval jsem tam dojet až později, protože to je úplně na jihu ostrova, zatímco Alghero a Sassari jsou úplně na severu. Chtěl jsem poznat ostrov, pláže, různá města, trampovat. Teď však bylo jasno. Pojedou rovnou do hlavního města.
Vidina teplého vlaku mě přiměla k rozhodnutí do něj nasednout, bylo to světlo na konci tunelu. Taky tam byla vidina teplé postele ochotné Italky. Pořád to ale bylo až za dvě hodiny. Byla mi zima, musel jsem se hýbat, a tak jsem se ještě prošel. O pár ulic dál jsem postával u lavičky. Ojedinělý opilý Ital prošel tak na palec kolem mě. Chystal jsem se na boj, ale on pokračoval v klátivé chůzi někam do jednoho z těch poetických bytečků. Nedošel jsem daleko, táhlo mě to zpátky na nádraží. Postával jsem kolem, čekal. Čas se vlekl, ale nakonec dovlekl k radostnému okamžiku, kdy asi o půl šesté otevřeli čekárnu. Nedůvěřivě jsem tam vplul a snažil se vypadat, že jsem na ten moment nečekal celou noc. Teplo.
Proč nebylo otevřené celou noc? Na to jsem teď nemyslel, byl jsem v absolutním teď touhy po okamžitém usnutí, a tak jsem ulehl na lavici a natočil si budík na těch šest dvacet. Samozřejmě jsem ho nepotřeboval. Časem se ochladilo, protože nechali na obou stranách rozglábené dveře a dovnitř začali proudit lidé. Jako ve snách jsem sledoval upravené Italy a Italky. Necítil jsem se jako člověk. Byl jsem bezdomovec bez intencí, ranní vlak na jih byl mou jedinou nadějí.
Pokusil jsem se koupit si lístek. Nemluvili anglicky, ale nějak jsem to zvládl. Ve vlaku jsem hledal, kde si ho orazit, chlápek naznačil, že venku. Tam jsem zase nevěděl jak. Stál tam černoch, který mi ho orazil. Konečně jsem seděl ve vlaku. Byla tam zima a nedalo se lehnout, byly to vagóny autobusového typu. Vytáhl jsem spacák, nasoukal se do něj a do čtyřsedadlového boxu, kde jsem si lehl do tvaru písmene L. V polospánku jsem slyšel na dalších zastávkách přistupující Italy, kteří se uchichtávali mému odevzdanému polehu.
Vzbudila mě průvodčí. Nechtěla lístek, ten jsem za celou cestu nepotřeboval. Chtěla, abych nezabíral tolik místa. „Zaplatil jste si jen jedno místo, tak nezabírejte čtyři,“ vysvětlovala mi italsky, což jsem pochopil z kontextu, ale na konci jejího monologu jsem přesto zívl: „English please.“ Vzala moje nohy a hodila je na podlahu.
Promnul jsem si oči a procitl v plném vagónu zalitém jižním sluncem a pohlédl na vyprahlou krajinu za oknem s těmi mediteránskými domky. Úžasná romantika. Byl jsem stále nasoukaný ve spacáku, vlasy rozčepýřené a styloví Italové, kteří se vloudili do mého ložiska nahlas konverzovali v tom činorodém jazyce. Ze sedadla v úhlopříčce sledoval můj rozespalý obličej s rudýma očima nějaký chlápek, ze sedadel nalevo se po mně usmívaly úžasné Italky, úžasné usměvavé Italky, kterých jsem měl tu čest potom potkat ještě několik a často jsem se nezmohl na víc, než: „Ty jo, ty Italky!“
Byli jsme v tom čtyřsedadlovém boxu sardinského vlaku namačkaní jak sardinky. Snažil jsem se vysoukat ze spacáku, abych se aspoň trošičku znenápadnil. Když si mi to podařilo, promptně jsem vagón opustil a přešel do druhého, který byl k mému údivu úplně prázdný. To jsou ti Italové tak blbí? Na oknech byly jen nalepené nějaké papírky reservation Cagliari. Co znamenaly, jsem pochopil, když na jedné zastávce nastoupil dav dětí prvního stupně základní školy. Ne tak ledajakých dětí, sardinských dětí, krásných usměvavých dětí, ale na můj vkus v ten okamžik příliš hlučných a početných
Průvodčí mě opět vykázala do patřičných mezí na kraj vagónu. Tam jsem, díky bohu, narazil alespoň na poslední volné, takové to sklápěcí sedadlo vedle záchodů. Sklopil jsem ho, sedl si, baťoh si dal na klín a čučel na sardinské holčičky, které na mě vzápětí začaly nebojácně dělat opičky a mávat, osvícené tím říjnovým žhavým sluncem. Usmál jsem se na ně, zamával a uvědomil si, že jsem na cestě a po těžký noci přišlo, přišlo hezký ráno. Jak prohlásil bezdomovec v bratislavském buse: "Od čoho sme ludia? Abysme dělali srandu, abysme pokračovali." Hlava mi klesla na baťoh, který jsem měl na klíně a já jsem v této krajně nevýhodné pozici pro moje záda ztratil vědomí.
POETTO BEACH A REAL FEEL
Po příjezdu do Cagliari jsem zašel na záchod se vyprázdnit, vyčistit si zuby, umýt si obličej a šup odpočívat na lavičku s výhledem na dvě luxusní Italky, které neměly nic lepšího na práci, než se malovat s ajfounem místo zrcátka, svačit a jen tak čilovat. Velmi příjemný vestibul nádraží s kapličkou a holičstvím. Ven jsem se podívat neodvážil. Zněl odtamtud čilý ruch italské ulice, nic pro mě v posttraumatickém stresu z problouděné noci.
Mít kde spát, mít domov, to je symbol vědomí, mít kde strávit intimní chvilku sám se sebou, toho všeho se mi nedostalo, ale aspoň jsem si uvědomil, jak je to všechno cenné. Doporučuji každému, stát se aspoň na noc bezdomovcem, aby si uvědomil, co je to za bohatství, mít kde složit hlavu, mít teplé a přiměřeně měkké místo, kam se člověk může na pár hodin denně uvést do horizontální polohy.
Napsal jsem Carole, která mi jako jediná na couchsurfingu odpověděla, že u ní můžu pobýt, aniž by specifikovala, jak dlouhou smím zůstat. Většinou se ptají, jak dlouho chceš zůstat, nebo rovnou napíšou, že to půjde na noc nebo na dvě. To moc nemusím. Carola napsala: „Přijeď, budeš mít vlastní pokoj.“ Neměla vůbec žádné reference a skoro žádné informace v profilu, jen jednu fotku a věk. Po vzkazech ale působila příjemně, ochotně a starostlivě. To jsem potřeboval. Napsal jsem jí tedy z nádraží esemesku, že jsem jako tu Sardinii přeskočil a jsem už v Cagliari, jestli by to teda šlo. Odepsala, že má zrovna nějaké problémy, ale že pro mě přijede.
Pozoroval jsem mladé, hravé Italky a trochu nervózně čekal, protože Carola měla v profilu uvedený věk padesát jedna let. Pak se objevila. Nepříliš módně oblečená ani nijak zvlášť zachovalá, ale opravdu příjemná. Naložila mě do bílého auta a už jsme to valili po Via Roma směrem ke Quartier del Sole. Mluvila jakoby mimochodem, pomalu a rozvláčně. Jako každý na Sardínii byla s angličtinou na štíru.
„Kolik lidí z couchsurfingu už u vás bylo?“ zeptal jsem se.
„Žádost mi psali mockrát, ale pozvala jsem až tebe.“
„Proč?“
„Líbilo se mi, cos tam napsal.“
Do popisu svého výletu jsem napsal, že chci jen plavat a poslouchat mořské vlny. Ukázala mi z auta, kudy na pláž a dovedla mě do svého bytu ve druhém patře menšího činžáku. Otevřela dveře.
„This your room.“
Dokonalý pokojíček s postelí, stolem, knihovnou a oknem. Vytáhl jsem z baťohu spacák, rozložil ho na stole a schoval do něj peníze a doklady. Provedla mě po bytě.
„Tohle je kuchyň, prádelna.“
Byt byl obehnaný prostorným balkónem s posezením.
„Dáš si něco k jídlu?“
„Dám si něco venku.“
„Jdeš na pláž?“
„Ó, ano.“
„Dobře, já musím za matkou.“
To byly ty problémy. Celou noc nespala, protože její matka se dostala do blíže nespecifikovaných zdravotních problémů, takže za ní každou chvíli jezdila do nemocnice. Vyjádřil jsem účast a vydal se na pláž. Bylo kolem poledne. Měl jsem kde být, v baťohu deku a opalovací krém, kterými mě Carola vybavila, lehko v duši. Šel jsem směrem, který mi vytyčila. Potkal jsem dodávku s vystaveným ovocem a zeleninou. Koupil jsem dvě kila rajčat a poklábosil s příjemným trhovcem a jeho zákaznicí. Umím francouzsky, takže chytám italská slova. Vacanza, a piedi. Popřáli mi pěknou dovolenou a nasolili mě sardinsky dobrou náladou.
Byl slunečný, horký den. Ujistil jsem se u nich směrem na pláž a šel dál. Na konci ulice mě ale čekalo zklamání. Takhle jsem si sardinské pláže nepředstavoval. Křovím prosvítala jakási změť jezírek. Žádné vlny, žádné ženy. Zmateně jsem pokračoval podél rušné silnice a došel k velkému parkovišti, které dávalo tušit blízkou, opravdovou pláž.
Byla tam. Zul jsem boty a po dvou letech spatřil a hlavně uslyšel nenapodobitelnou atmosféru moře. La Mer! Z jedné strany pláž s poetickým názvem Poetto ohraničoval útes ve tvaru vykotlaného zubu, na druhé straně pláž pokračovala do nedohledna zálivem lemovaným vzrostlými horami. Moře bylo klidňoučké jako zrcadlo a hrálo barvami od zelené přes modrou po tyrkysovou. Deku jsem si dal poblíž Italky, která se na mě usmála. Toužil jsem po společnosti, ale zároveň jsem byl unavený. Šel jsem se osvěžit, kolem nohou mi plavaly rybky. Chladná noc plná samoty a chmur mě správně připravila na euforický zážitek setkání s pohyblivou vodní masou.
Pláž měla pozvolný vstup do vody. Lidé místo plavání většinou ve dvojicích korzovali po kolena či pás ve vodě, někteří v ní běhali. Ponořil jsem se a šel zpátky. Když jsem uschl, namazal jsem se krémem, protože silné říjnové sardinské slunce pražilo do mojí neduživé kůže. Od Bratislavy jsem nejedl, takže jsem se pustil do rajčat, která byly trochu nahnilá. Ten pokec s trhovcem za to ale stál. Italka, která se na mě předtím usmála, šla do vody. Stála kousek od učitele windsurfingu, který hlasitě dirigoval nepříliš schopné Poláky.
„Once again, this time I want you to listen to me and do exactly what I say,“ artikuloval bezradně s americkým přízvukem. Připadalo mi, že je to Čech mluvící anglicky s americkým přízvukem. Taky když jsem slyšel Italy, vždycky mi ze začátku připadalo, že mluví česky. Dal jsem si do každé kapsy jedno rajče a vydal se do vody. Kroužil jsem nenápadně kolem Italky, která tam stála a jen tak lelkovala. Když se na mě podívala, napřáhl jsem ruku s rajčetem, jestli si nedá. Začala se smát. Dali jsme se do řeči.
Byla to rodilá Sardiňanka, Cagliaranka, dost výřečná. Pozvala mě na šlapadlo. V půjčovně zjistila, že se nedá platit kartou, takže jsem dvanáct eur cálnul já. Lákala mě předtím, že se vydáme k tomu útesu ve tvaru zubu, ale teď začala panikařit, že by se mohl obrátit vítr a vyhnat nás na širé moře. Zavelela vrátit se a snažila se šlapadlo připoutat záchranným kolem k bójce, což se jí nepodařilo. Šlapali jsme a naše ruce se občas setkaly na řídidle. Šla si lehnout na záď a prohlásila, že se cítí blbě, že si tam jen tak leží a já ne, tak jsem si lehl vedle ní. Pak se nějakou náhodou moje dlaň dostala na vnitřní stranu její paže a to to rozjelo. Měla třicet čtyři a příjemně hebkou pleť. Hladil jsem ji všude možně a ona říkala, že chce, aby to nikdy neskončilo.
Sluníčko hřálo, fén příjemně chladil a dotyky těl přidávaly k endorfinové euforii další salvy. Přímo hody serotoninu a vitaminu D. „Jak je to cestování proměnlivé,“ říkal jsem si. „Jednou jsi dole, jednou nahoře.“ Já jsem teď byl nahoře, ale ona mě zase shodila, že nás prý z pláže pozorují její známí, že ji tam všichni znají. Šlapali jsme zpátky ke břehu, přičemž jsem řízení šlapadla nechával na ní. Volnou ruku jsem položil do jejího rozkroku, řídil její rozkoš a sledoval, jak se odráží v její tváři se zavřenýma očima.
Loďku jsme vrátili s hodinovým zpožděním a vyrazili na autobus do centra, kde bydlela, ruku v ruce jako starý dobrý pár. Vystoupili jsme na Via Roma, kousek od nádraží.
„Máš doma kondomy?“ zeptal jsem se.
„Dobrá otázka, nemám.“
„Hm, taková romantická.“
Zrovna jsme šli kolem lékárny, takže jsem koupil Real Feel za deset eur. Stavili jsme se pak do obchodu, kde dlouho nakupovala a vybavovala se s prodavačkama. Konečně jsme došli k jejímu baráku. Byl červený, dvoupatrový. Prý tam bydlí s tetičkou, která ale nebyla doma. Doma byl jen Genardino, staré sympatické psisko, který se do schodů šoural po jednom.
„Chceš si dát sprchu?“ zeptala se.
„Nevím.“
„Chceš si dát společnou sprchu?“
Většinou se moc do nahoty neženu, ale za chvíli jsme v té sprše byli a navzájem se mydlili. Pak jsem ji mírně zatlačil k zemi.
„You want me to blow your dick?“ pochopila.
Trochu do toho pletla zuby, ale mlčel jsem. Bylo toho moc.
Po sprše šla něco vařit z toho nákupu a já jsem si lehl do přítmí její postele, na které ležel notebook. Otevřel jsem si mejl a pochlubil se kámošovi. Podíval jsem se na mobil a zjistil, že Carola mi píše, že mám dojít večer do restaurace na večeři s jejími přáteli. Odepsal jsem, že jsem v centru, ať mi pak napíše, kde budou, že jsem potkal kámošku a že mi řekne, kde to je. Kámoška přišla do postele a došlo na Real Feel.
„What just happened. Did I shout?“ ptala se, když bylo po všem.
Nic jsem neříkal a šel si dát další sprchu. Pak jsem vystoupal do druhého patra na jídlo. Byly to baklažány zapečené se sýrem a rajčaty. Moc jsem toho za čtyřiadvacet hodin nepojedl a baklažány mám fakt rád, takže jsem chválil o sto šest. Hájila se, že vůbec neumí vařit a jak to, že mi to může chutnat, jak se musím příšerně v té Praze stravovat. To měla pravdu. Řekl jsem jí o večeři s Carolou. Začala klopit pivo. Prej jestli jsem s ní spal. Prej jestli má jít se mnou.
„Jak chceš.“
„Ty nechceš, abych šla, že?“
„Klidně pojď.“
Moc jsem nechtěl, aby šla. Bylo to fakt zvláštní situace. Znali jsme se pár hodin a už takovéhle scény. Připadal jsem si divně rozpolcený, něco jako Ian Curtis. Jako by Carola byla moje matka a Marta, ta holka, moje holka, kterou jí mám zrovna představit, aniž bych ji pořádně znal, aniž bych znal ani jednu z nich. Divná projekce. Navíc mi připomínala Martu, jednu šílenou holku, do které jsem se kdysi zamiloval. Nejmenovala se Marta, ale Petra, Marta jsem ji jen pojmenoval v jedné povídce o ní. A teď tady byla Marta skutečná, jí podobná.
Carola mi napsala název té knajpy. Vyvenčili jsme Gerandina a vyrazili. Namalovala si rty na rudo a oblékla minisukni a halenku. V ruce nesla flašu piva. Vypadala strašidelně. Řekl jsem jí, že od té doby, co si přihla, se chová jinak. V tu chvíli flašu upustila, bylo to na malém náměstíčku.
„Jdeme dál,“ řekl jsem, ale z kavárny nad námi na mě volali, abych to uklidil, jak mi přeložila. Mysleli, že jsem to rozbil já. Odnesl jsem větší střepy do koše a šli jsme dál.
NOC V CAGLIARI
Na nádraží v Cagliari jsem kromě Caroly napsal taky čtyřiatřicetileté Stefanii, jestli nemá čas. Dotaz na ubytování jsem na couchsurfingu formuloval tak, že bych si rád zasurfoval, ale pokud to nejde, tak bych se klidně i jen potkal. Někteří lidé celkem pochopitelně preferují nejdřív se s potenciálním surfařem svého gauče seznámit. Stefanie mi v mejlu odepsala, že by se ráda setkala. V profilu měla jednu negativní referenci, ale taky spoustu pěkných fotek. Na esemesku z nádraží odepsala, že dnes nemůže, že se jí přihodila nějaká smutná událost, ale zítra by to šlo. Zatím jsem se ubytoval u Caroly a potkal žárlivou Martu.
Večeře proběhla celkem bez problémů. Martina výřečnost vyvolávala shovívavé úsměvy, ale bezprostředností si všechny získala, já zase vyklidněností. Připadal jsem si jako Jack Dawson na Titanicu na večeři se smetánkou. Kapela tam hrála písničku My way od Franka Sinatry. V jejím závěru jsem roztleskal celou restauraci. Při čekání na záchod jsem se seznámil s opilým švýcarským dentistou, který se plavil na lodi po Středozemí, ale porouchal se mu motor. Potom si k nám přisedl. Carolini kamarádi byli starší lidé, ale mladě otevření.
Dentista radil Martě s jejím chrupem. Napadlo mě, že v zájmu jistých činností by potřeboval trochu zbrousit. Potom jsme šli ještě do nějakého baru, kde Marta potkala kámoše Davida, vysokého Itala s hřejivým úsměvem a věčným cigárem v koutku. Carola pak jela domů a já jsem se k ní připojil. Ve hře bylo spaní u Marty, ale preferoval jsem klid vlastního lůžka a neintencionální společnost Caroly. Konečně se vyspat.
Vstal jsem ve dvanáct a na stole měl snídani. Mozarella, marmeláda, jogurt, sladký toustový chléb, meloun, čaj. Naplácal jsem se, a když jsem si čistil zuby, dorazila Carola od své matky. Zeptal jsem se, jak je na tom. Říkala, že v noci se zhoršila a ona musela ve čtyři ráno do nemocnice, ale teď je na tom trochu líp. That´s good. Vyrazil jsem na pláž, kde jsem si opět dal deku vedle nějaké pěkné ženy, ale už jsem v sobě neměl osamělý hlad jako včera. Domlouval jsem se po esemeskách se Stefanií, ale vůbec jsem se do toho nehrnul. Bylo to už na mě všechno moc společenské.
Pokračoval jsem na pláži ve spánku. Když jsem na chvíli procitl, zahlédl jsem, jak se na mě ta žena dívá. Když jsem procitl znova, už tam nebyla. Smyl jsem únavu v moři a čerstvý se vydal busem do města za nějakým novým dobrodružstvím. Ale táhlo mě to za Martou. Zavolal jsem jí. Dali jsme si sraz kousek od jejího bytu, a pak šli k ní. Blowjob, jídlo, internet. Cítil jsem se trochu stísněně, opakování aktu už příliš připomínalo vztah. Řekl jsem Martě, že se domlouvám se Stefanií. Zhrozila se. Že prej mám být buď s ní, nebo se mám domlouvat s jinýma, ale ne zároveň.
Řekl jsem jí, že jsem vždycky chtěl mít víc žen. A že se má starat radši o sebe, protože když mi nasazovala Real Feel, tak říkala, že to nikdy neumí nasadit správně, což taky neznělo zrovna romanticky. Cítil jsem se stísněně. Ale pak mě napadlo, že ta stísněnost je jen v mé hlavě, že budoucnost je otevřená. Koneckonců, s Martou byla sranda. Uvolnil jsem se, shodil chmury a vesele si s ní povídal. Stefanie mi navíc na couchsurfingu napsala tři zvláštní zprávy. „I know you are gay. I´m looking for a real man. I´ve nothing against gays but I like polite gays.“
Marta předtím mluvila o nějakém svém bývalém, že se jí hodně líbil, ale že pořád měla podezření, že je gay. Asi jde o nějaký sardinský syndrom. Stefanii jsem tedy pustil z hlavy. Ne, že bych byl urážlivý, ale v souvislosti s tou negativní referencí už to odrazovalo. Na couchsurfingu se často vyskytují divní jedinci.
Měl jsem hlad. Marta udělala pastu. Dojedl jsem taky zbytek šlichty ze včerejška. Pak jsme se dívali na nějaká videa, co mám na netu. „You´re so sweet, wouldn´t you just want to touch his lips?“ rozplývala se. Chtěla mi šahat na rty, uhnul jsem, tak šahala na moje rty na obrazovce. Cítil jsem se svobodně, nepředurčeně, na cestě. Hladil jsem starého Gerandina. Skrábal jsem ho na stehnu a on se extaticky třepal. Marta navrhla, abychom šli do kavárny za jejími přáteli. Zeptala se mě, jestli jsem už někdy měl v posteli dvě ženy naráz. Řekl jsem, že ne a ona na to, že to dneska možná zažiju, protože tam bude Giulia, která jí připadá sladká.
Nekonečně se připravovala, a pak jsme vyrazili. Pořád jsem měl skvělou náladu, na zalidněné ulici jsem zpíval Summer´s almost gone a Marta byla happy. Procházeli jsme se po hradbách, ze kterých šlo vidět celé město. Potkali jsme nějakého jejího kámoše tlouštíka, který včera v té restauraci hrál na piano, a šli s ním na nějaký festival elektronické hudby, který jsme ale nenašli. Tlouštík nás pak autem hodil na nějakou diskotéku, kam se mi ale nechtělo, chtěl jsem vidět město.
„You are a typical Czech, you check everything,“ smála se Marta, když jsem si stoupl na nějaký sloup, obhlížel dav a usmíval se na lidi, pohlcený usměvavou kulturou. Zdálo se to jako sen, všude lidi v družném přátelském hovoru, jako by nebyla krize, jako by nebylo proč se mračit. Člověk by se tam chtěl hned přestěhovat, ale je dost možné, že ta záliba v cizí zemi je podmíněná cestovatelským pocitem.
Cestování je největší droga, všude se to zdá úžasné, ale když se někde usadíte, zjistíte, že všude je to stejné, stejné problémy, stejné emoce a vlastně vám začne chybět domov. Když se pak vrátíte domů, zjistíte, že v cizině to bylo přece jen lepší, protože tam aspoň bylo, co poznávat. Domov je vědomí, mít kde spát, ale člověk se nesmí nechat spánkem ovládnout, protože spánek těší jen, když následuje po aktivitě.
Šli jsme s Martou za jejími přáteli a zpívali Bohemian Rhapsody od Queenů a kolemjdoucí se přidávali. „Bojím se, že až tam přijdeme, budou tam nějaké ženské, které mi tě odloudí,“ švitořila Marta. V kavárně seděli David, Fabrizio a Giulia. David se usmíval šarmantně jižanským nikotinovým úsměvem a chlapecký Fabrizio mi přátelsky potřásl rukou. Giulia byla taková oplácaná s ironickým úsměvem. Bavili se italsky. Marta mě pak zapojila a zeptala se, jestli si myslím, že masturbace způsobuje slepotu.
„Jsi slepý?“ zeptal se mě Fabrizio a všichni čekali, co odpovím.
„Masturbuju, ale slepý nejsem,“ odpověděl jsem klidně a prolomil ledy. Marta zatleskala.
Hned při příchodu jsem si všiml luxusní blondýny, která asociálně a monotónně tančila přímo před reprákem a na všechny se usmívala, ale tak nějak smutně. Zacítil jsem se stísněně, že jsem tam s Martou a nemůžu se s ní bavit. Blondýna pak přišla sama k našemu stolu, přičemž se o mě opírala holou rukou, což mě rozvzrušilo. Žila v Cagliari pět let, mluvila italsky, měla dvě děti, které jsem zahlídl na displeji jejího ajfounu.
„Where are you from? Sweeden?“ zeptal jsem se. Byla.
Zničehonic dala Martě pusu. „What are you doing? I hate this!“ vybuchla Marta.
Švédka udělala omluvné gesto.
„Come on, nothing happened,“ hasil jsem oheň. Bylo mi Švédky líto. Výmluvně jsem se na Martu zatvářil, že by se přece mohla hodit do té trojky.
„Go fuck yourself!“ ohradila se Marta.
Švédka šla k dalšímu stolu, kde upřela své unavené oči na nějaké Italy, kteří jí poručili drink. Pak se vrátila k našemu stolu a spontánně položila hlavu na moje rameno. Proběhla mezi náma nějaká zvláštní chemie, cítil jsem k ní velký zájem. Letím na tyhle asociální typy. Švédka byla taky Marta, Petra, ta holka, co jsem se do ní kdysi zamiloval, totální tahák pozornosti out of mind, out of home, out of vědomí, všem na očích. Zase odplula.
„I like her very much,“ řekl Fabrizio. „I would love to fuck her. But she likes you. Go to her.“ Nevěděl, že Marta a já... Rozhodli se, že půjdou do Mojita, baru opodál. Nezvedal jsem se. Marta vstala a čekala, až vstanu. Seděl jsem dál a řekl, že přijdu později. Tváří jí proběhla zlostná grimasa, stejně evidentní jako dříve grimasa rozkoše. Odešla za Davidem, který už byl na cestě, a znechuceně mu něco vysvětlovala.
„You´re leaving? I´m coming with you!“ spráskla ruce Švédka.
Takže jsem šel taky. Chtěla mě chytit za ruku, ale Marta se zepředu otáčela, takže jsem nechal ruce v kapsách. Cítil jsem se rozpolceně, ale směřoval jsem ke svobodě. Švédka se potácela na hranici pádu, Fabrizio jí pomáhal a já jsem tančil na rušném cagliarském bulváru, zenergetizovaný anarchopunkem lepé Skandinávky. Giulia vytryskla v smích, když mě viděla, jak šplhám na dopravní značku a houpu se na ní. Můj pocit svobody gradoval. Fabrizio se snažil Švédku udržet, aby šla s námi, ale byla to neřízená střela. Zaplula do nějaké postranní ulice. Rozloučil jsem se s ním a Giulií, že přijdu později, a dohnal Švédku. Marta s Davidem byli někde vepředu. Chytil jsem blondýnu za ruku.
„Jak se jmenuješ?“
„Carolina.“
Naše vnitřní souznění, které jsem předtím cítil, se hned projevilo. Začala brečet, že neví proč se tak ztrapňuje, že se hrozně stydí, že nemůže „find peace with myself“, že hrozně chlastá, ale v poslední době se to snaží držet o víkendech a že do toho ještě bere nějaké medicaments. To vše vysvětlovalo. Věšela se na mě vší vahou kypré krásky. Předpokládal jsem, že má ty děti s někým, tak jsem se zeptal, jestli jí to s přítelem nebo manželem klape. Odpověděla, že jo, všechno je v pořádku.
„A kde teď je?“
„Doma.“
Došli jsme ke schodišti vedoucímu na hradby. Shora duněla hudba.
„It sounds like there´s a fucking party up there. Let´s go,“ ožila Carolina. Vystoupali jsme po schodech, chvilkama jsem ji skoro nesl. Měla pravdu, byla tam party. Přímo na hradbě s výhledem na noční Cagliari, na spící moře a osvícené palmy. Hrál house. Přitáhla všechny pohledy ještě, než začala tančit, ale když začala tančit, přestalo vše kolem ní existovat. Ona si totiž vytáhla sukni nahoru, takže tančila jen v kalhotkách. Usmívala se na všechny kolem a občas přišla ke mně a objala mě. Já jsem se pohupoval jako bohorovný boyfriend a taky se usmíval, poněkud omluvně. Přišel za mnou nějaký Ital, že to není dobrý, že ji mám odvést.
„Já jsem ji před chvílí potkal, jsem tady s ní, ale nejsem její nic, takže jí nemůžu nic přikázat,“ zklidnil jsem ho. Byl tam prodavač růží. Koupil jsem od něj jednu za dvě eura, a když jsme tak za půl hodiny odcházeli, dal jsem ji Carolině.
„Oh, that´s very nice of you!“
Sestoupili jsme po schodech, ale po jiných, do nějakých křivolakých uliček. Párkrát spadla, ale měla štěstí opilého, takže se jí nic nestalo. Chvilkama jsem si říkal, co tam vlastně dělám s touhle disgrace. Její obluzené vědomí mě občas vůbec nevnímalo, ale když si mě zase všimla, byla ráda, že mě vidí. Byla to hodná holka. Došli jsme na náměstíčko s ostrůvkem trávy a palmou.
„What do you think. Should I pee here?“ zeptala se uličnicky.
„I don´t know.“
„But I really need to.“
„OK, pee here.“
Zrovna šel kolem nějaký pár, když si čapala.
„Where are you from? You can´t do this here. Police come,“ nazančoval Ital zkřížené ruce a želízka, ale to už Carolina čurala.
„There is no police,“ smála se na Itala a čurala. Neobtěžovala se otočit a všechno, dočista všechno bylo vidět – její znavená dívčí tvář a močící frnda. Byla to taková intimní chvilka mezi mnou, jí a tím párem. Vidím to jako dnes, měla toho na čurání fakt hodně. Když seshora přicházeli další lidi, rychle jsem ji zvedl. Rozběhla se za tím Italem a začala ho mlátit po hlavě růží, kterou jsem jí předtím dal. Ital rány mužně snášel, a pak řekl: „Let´s go drink.“
Carolina se otočila na ty přicházející lidi a houkla na ně: „No no no no no no no no no no no no there´s no limit, no no..“ Prošli jsme pár barů, všude stejné pohledy. Jak se Italové po sobě koukají a usmívají, odvrácenou stranou je, že dají klidně najevo i nelibost nebo dokonce odsudek. Carolina se hodně bavila s týpkama, kteří byli polichocení zájmem krásné ženy, ale zároveň vystrašení její předurčeností k brutální kocovině.
Prošli jsme pár barů, chtěla se bavit, oddalovala ten dopad, ale nakonec jsme dobloudili až na to náměstíčko pod hradbami, kde si mávla na taxík a já jsem mávl na ni a byla pryč, Švédka. Chtěl jsem najednou být s Martou. Svůj svobodný pud jsem ukojil a chtěl jsem se vrátit za ní a třeba u ní přespat, protože byly čtyři ráno a v noci busy do Quartier del Sole nejezdí. Byl jsem hladový, opuštěný a měl jsem výčitky svědomí.
Došel jsem k Mojitu. Bylo už zavřené. Ve vedlejším baru seděli Fabrizio a Giulia. Marta jela s Davidem na diskotéku. S radostí jsem jim povykládal, jak jsem se postaral o Švédku a co všechno dělala. Fabrizio mě pozval na drink a jídlo a nabídl mi, že mě hodí domů, i když bydlel na opačné straně města. Gracie. Carola nebyla doma, asi u matky v nemocnici. Vyčistil jsem si zuby, lehl na tu parádní postel a nechal myšlenky, aby se samy nějak utřídily.
SARDINSKÝ ZPŮSOB PLACENÍ A CHARITA
V horké cagliarské noci jsem vyměnil žárlivou Martu za ožralou Carolinu. S Martou jsem měl bezpečný pocit, rozuměli jsme si. Teď jsem byl zase sám. Další den jsem strávil na pláži. Moje myšlenky příjemně přehlušoval šum vln, které smývaly moje smíšené pocity. Procital jsem do přítomnosti. To je nedocenitelná služba moře – smývá hoře, je to symbol obnovy, neutuchající chrlení, které vás každý den přenese z deprese minulosti do reality toho, že přichází něco nového, čistého, že co se stalo, stalo se, a stane toho ještě mnoho. Teď je požehnané. Moře vás zprošťuje sebe sama, meditace u něj je zcela samozřejmá. To, co bylo, je zažehnané. Je to přírodní antidepresivum, proto to nevyprovokované přátelství všude kolem okořeněné zvídavým rozčilením slunce.
Večer jsem psal smutnou osamělou báseň na balkóně při měsíčku a při zběsilé Satrianiho verzi Hendrixova Red Housu, který Carola vohulila jako rozjívená mladice. Nacházel jsem se v sentimentální melancholii, ale ne v té rozptýlené, která je trýznivá. V té očištěné, katarzní, která je součástí ozdravného a tvůrčího procesu zase nového Já, když to předchozí se zdejchlo s nějakým člověkem. Nořil jsem se do svých slov a ve světle ztráty Marty jsem vnímal jejich stinný krov jako mrak, který zakryje horké slunce a umožní společensky unavenému turistovi konečně usnout. Carola přerušila tok mých myšlenek, když přišla na balkón.
„Adame, zrovna mi volala Marta.“ Volal jsem Carole z jejího mobilu, když jsme hledali tu první večeři s Carolinými přáteli. „Nemůže se ti dovolat. Tvoje číslo prý nefunguje.“
Tu informaci jsem přijal ambivalentně. Jako by mě někdo příjemně unaveného hrubě probudil. Na jednu stranu jsem byl rád, že se na mě Marta nezlobí, na druhou stranu jsem teď nemohl pokračovat v básni. Přišel jsem o blues. Moje svoboda se zrovna sjednocovala se svými negativními projevy, aby povstala z popela rozpolcenosti, připravená přijmout novou formu, případně shořet v nové iluzi, každopádně v jiné, než je Marta.
S Carolou jsme se zrovna chystali na večeři s jinými jejími přáteli. Už dříve jsem jí vylíčil historii předešlé noci – že se se mnou teď Marta nebaví.
„Je to škoda, rozuměli jsme si,“ zakončil jsem to.
„Řekla jsem jí, ať přijde na tu večeři taky,“ oznámila teď Carola.
„Super,“ odpověděl jsem. Správně měla být Marta uražená a já za ní dolejzat, ne ona za mnou. Tohle zavánělo tím, že se nemá ráda. To zavánělo stalkingem. Na druhou stranu to bylo všechno celkem zajímavé. Večeře se konala v té samé restauraci na hradbách s výhledem na město, kde o noc dříve Carolina trsala s vyhrnutou sukní. Carolini přátelé byli roztomilý pár. Žena byla o deset let mladší spolupracovnicí Caroly. Pracují na Úřadě práce, ale na nějakém vyšším postu, než je ten klasický konzultant. Carola, když nebyla u matky, pořád studovala nějaké soudní spisy a v knihovně měla kousky jako Codice Civile.
Anglicky uměli jen symbolicky, ale rychle jsem nasával italská slovíčka, což prolamovalo ledy. Po chvíli dorazila Marta. Uvedla se nějakým monologem v italštině, sedla si a rychle zapadla do konverzace. Na mě se moc nedívala, jen občas vrhla trpký úsměv. Objednal jsem si to nejlevnější, těstoviny za osm eur, ale při zúčtování jsem platil dvacet. Carola mi pak vysvětlila, že jde o sardinský způsob placení. Když se sejdou přátelé, neplatí každý za sebe, ale společný účet platí každý rovným dílem. Mírně jsem jí vytkl, že mě na to mohla upozornit. Dal bych si něco mírně dražšího. Po večeři jsme se šli projít po podhradí s palmovou alejí.
„I have a stomach ache,“ chytla se za břicho Marta.
„Why?“
„Because I´m mad at you. I didn´t sleep last night,“ řekla smířlivým tónem, asi aby mi dala prostor pro omluvu. Já jsem se ale kvůli tomu tónu ani neměl možnost cítit provinile. Nevytvořila gravitační pole sebevědomé ženy, která na nezájem nemůže reagovat ničím jiným, než nezájmem. Bylo vidět, že chce, abych ji zase hladil, ale já už jsem nechtěl. Byl jsem na dovolené a chtěl jsem se seznamovat s dalšími lidmi. Proto nemám přítelkyni. Abych se mohl seznamovat s dalšími lidmi. Kdykoli odběhnout a synchronizovaně s neuchopitelným během vesmíru se zaplétat do náhodných situací, ve kterých se mi odhaluje moje vlastní struktura. Být stále vnímavý k nevyhnutelným proměnám světa a sebe. Vystříhat se stagnace. Ustrnutí s někým je často víc, než láskou, pouhou leností. Být s někým má smysl jen, když nejde být bez něj.
Kromě té poznámky to ale Marta nehrotila. Odtrhli jsme se od Caroly a jejích přátel, povídali si, smáli se. Demonstroval jsem svou sebejistotu procházkou po zděném zábradlí nad desetimetrovou výškou. Marta byla vystrašená a každý můj krok byl dalším bezděčným pohrdnutím tím jejím strachem. To pohrdání bylo v ní, bylo to její pohrdání. Já jsem byl jen zrcadlem a nelíbilo se mi, co zrcadlím. Nechtěl jsem pohrdat.
Pohrdání a pohoda se svářily v její jižní tváři. Byla naštvaná. Naštvání bylo obranným mechanismem jejího strachu, úlevnou metodou jejího nevědomého šílenství. Styděla se za něco z minulosti, něco z předchozího vztahu. Dříve mi říkala, že jí někdo ublížil. Nejspíš se styděla za tu bolest. Ale bolest je kořen soucitu a soucit je právě to, co nás spojuje. Blok bolesti je mocný blok. Já jsem se ale bál taky. Bál jsem se, že jsem špatný, když na ni kašlu a že se mi to vrátí. Co je ale špatné? Možná to nejlepší, co jsem na její psí žárlivost mohl udělat, bylo zhasit ji pořádným plivancem. Můj strach ze zavržení Marty byl taky projekcí traumatu z minulého vztahu, které si nesu z jednoho do druhého jako potlačenou změť nočních můr. Trauma z toho, že nedokážu reagovat na lásku láskou. Moje láska je vlčí, nekultivovaná, šílená. Láska, kterou bych nechtěl. Tahle karma nás s Martou přitáhla.
Marta reagovala na mou nevěru v přítmí svého strachu z bolesti přízní k jejímu původci, kterým jsem se dočasně stal. Svou bolest potlačila. To potlačení potlačilo moje potlačení, mou bolest, mě. Moje potlačení zmizelo, Martino zůstalo. Já jsem zmizel, Marta zůstala. Možná, že primárně moje uvolnění způsobilo Martino potlačení. Byl jsem na cestě, programově uvolněný. Zažil jsem to v červenci se Sweedie, která u mě strávila na své cestě dvě noci a mě to nadlouho rozmrdalo. Chyběla mi a já jí ne, protože ona pokračovala dál v proudu, zatímco já jsem zůstal v kulisách naší hry, ve svém bytě, kam jsem ji dotáhl z chaosu města. Do toho bytu se Sweedie vtiskla. Zůstala v něm nepřítomná. Stejně tak jsem já zůstal v kulisách Martina bytu. Ulpěl jsem na zdech. Teču z kohoutku její sprchy. Nejdu vymýtit ani savem a pro mě to je jen matná vzpomínka. Cestování je proud, cestovatel je kometa, kterou si statista ještě dlouho pamatuje.
Ale i statista má možnost se zenergetizovat a stát se cestovatelem. A cestovateli hrozí, že zleniví a stane se statistou. Celé se to sepralo do stavu, kdy jsem k ní cítil už jen strach, že jsem špatný člověk, když na ni kašlu. Zároveň jsem se s každou další vlnou nedalekého moře tohoto strachu zprošťoval, což mi kouzlilo úsměv na tváři, úsměv, který v konfrontaci s Martou vyzníval buď jako výsměch, nebo nevidomá grimasa dítěte. Moje trauma mizelo jako pára nad hrncem. Svoboda byla zpět, jakkoli dočasná. V autě jsem to všechno vysvětloval Carole. Měl jsem předtím trochu strach, jaká byla její motivace mě u sebe zadarmo ubytovat. Možná proto jsem se jí intimně svěřoval, abych náš vztah uvedl do čistě mateřské roviny. Občas se na mě totiž trochu moc usmála a nikdy mi nic nevytkla. Byla až moc milá.
Bylo toho moc. Požádal jsem ji, aby mě hodila na pláž. Byl úplněk a nebe i moře klidné. Nikdo tam nebyl. Sedl jsem si do písku a zahleděl se napříč zálivem do světel přístavních vesnic. Nic nevyjádří klid krásy nočního moře, kdy měsíc nevzrušeně promlouvá jazykem decentních vln a na moři vytváří světelnou stezku, kterou k sobě láká. Jen vykročit. „Let´s swim to the moon, let´s climb throuch the tide. Penetrate the evening that the city sleeps to hide,“ zpíval jsem si a drtil písek v dlaních jako Jim v Rayově historce, jak vznikli Doors. Cítil jsem se čistý, ale něco tomu chybělo, něco tam pořád hlodalo, něco, co mohla zdolat jen nějaká droga, dočasně. Ta největší. Night swimming.
Shodil jsem šaty a nahý vstoupil do Středozemního bazénu. Měsíční svit se lámal skrz drobné vlnění a na písečném dně vytvářel tanec světla. Plaval jsem do dálky, ale rychle to otočil, když jsem se několikrát dotkl něčeho slizkého. Vždyť v noci vyrážejí žraloci. V noci se člověk bojí toho samého moře víc, než ve dne, má větší fantazii. Fantazie děsí, světlo uklidňuje. Byly to jen medúzy, nežahavé, nicméně nic příjemného. Zachoval jsem klid, ale držel se u břehu. Bláznil jsem, říkal ňáký slam a všechno bylo daleko jako linka obzoru, nekonečně daleko, všechno bylo ničím, jak má beat. Všechno zářilo příslibem budoucnosti, který gradoval druhý den na pláži. Přestal jsem cokoli organizovat ve své hlavě, užíval jsem si přítomnost moře, po níž jsem pár let prahl, a přesto ji nikdy nevyhledal, schovaný v bezpečí svého strachu. Sejde z očí, sejde z mysli, ale zase se objeví dřív nebo později, nevyhnutelně.
Čas ke mně přicházel v salvách vln vzbouřených silným větrem a zase mě s nimi opouštěl. Šel jsem podél moře a linka vln mí lízala kotníky. Rozběhl jsem se do těch vln, překonal jejich nárazy a dosáhl houpací sítě otevřeného moře. Plaval jsem daleko a necítil únavu. Vykotlaný zub Poetto Beach se výmluvně napřahoval k neposkvrněnému obzoru. Byl jsem se oproštěný od pozemských i citových statků, schopný čehokoli. Vrátil jsem se na pláž, dopadl nohama bezpečně na dno, jako bych doletěl. Strach, který jsem tam ve vlnách pociťoval, se teď zdál malicherný, neexistující. Neustále vystupujeme ze svého strachu, neustále ho cítíme. Slunce hřálo moji kůži skrz flitr vody. Hnědl jsem. Vozil jsem se po vlnách, které byly dnes tak velké, že mnou vždycky udělaly salto. Cítil jsem se jako v pračce.
Nějaká holčina po mně z písku házela vočko. Zpočátku toho dne jsem cítil, jak mi něco chybí. Ten věčný pocit. Nebyla to Marta. Nebo možná jo. Byla to ženská, věčně přicházející a odcházející. Lehl jsem si do žhavé pláže kousek od té holky a blaženě z toho všeho jsem se k ní díval a ona na mě, tak jsem šel za ní. Byla to Ruska, která posledních pár měsíců cestovala stopem z Moskvy po Evropě s přítelem Angličanem. Seznámila se s ním na škole v Moskvě, kde on byl na Erasmu. Cestovali spolu. Angličan se před třemi týdny vrátil do Anglie, a přestože jí to dříve sliboval, nepozval ji, aby jela s ním. Vykašlal se na ni a ona se topila zacyklená v křivdě, která ji zbavila svobody, udělala z ní stroj.
Cestování je svoboda a láska je svoboda. Dohromady je to extáze, ale taky iluze. Když skončí láska a zůstane cestování, je to smutná svoboda. Když skončí obojí, je to beznaděj. Ale Veronika to nevzdávala. Skrývala ten smutek úsměvem, který se jen tak nevidí, dívala se očima, které se taky jen tak nevidí. Cestování je možné jen, když má člověk domov.
Kouřila cigára i s filtrem. Byla přívětivá zraněným způsobem jako, že už dlouho nemá domov. Teď ještě ten Anglán ji poknil. Shání práci a je na mizině, přesto se se mnou podělila o jablko. Bylo nahnilé.
„Budu muset jít. Do opravny bot.“
„Kašli na to, nech to na zítra,“ chtěl jsem sdílet svůj klid, ale nebyla naladěná. Oscilovala kolem středu své křivdy.
„Ne, už to dlouho odkládám. Můžeme si dát sraz v centru. Můžeš se mnou jít na večeři na charitu. Je to zadarmo.“ V Itálii jsou v každém větším městě charitativní jídelny, kde dají každému zadarmo najíst. Zaštiťuje to papež.
„Tak jo.“
„Setkáme se před larinašente.“
„Před čím?“
„Larina šente. O půl sedmé. Zeptej se na Via Roma. Každý to zná. Ahoj.“
Osiřel jsem na pláži. Opodál hráli nějací erasmáci fotbal a vedle se povalovaly jejich spolužačky. Chtěl jsem si zahrát s nima, ale měl jsem čas jen tak na to jít si ještě jednou zaplavat. Můj svobodný pocit byl tak nějak v troskách, byl jsem zřetězený do další karmy, kde jsem na sebe měl mužně navléct obětní pozlátko projekce zhrzené milenky, která se nemůže odpoutat, a tak si pravděpodobně bude nějakou dobu z každého ochotného chlapa dělat boxovací pytel – přitahovat si ho a zase ho odkopávat.
Měl jsem její číslo, mohl jsem to odvolat a meditovat na pláži do západu slunce, nechat svou karmu vyčerpat a uschnout, zmoknout a vyhnít, usnout a vysnít, smýt večerním příbojem, protože večer vypadá záliv nejlíp, a pak čekat na dobro noci nebo se tiše vydat do světel velkoměsta a plout mezi situacemi jako tulák, který má kde spát, a tak si může užívat iluzi, že jeho jedinými domovem je jeho tělo, jako pták se vznášet a zkusit to ještě o něco výš, racek chechtavý, který plachtí a jedinou jeho reakcí na volání vln je smích, nedocenitelný symbol, který nejde napodobit, jde jen udělat, stát se jím.
Nechal jsem klid klidem, sedl na bus do města, vystoupil na Via Roma a zeptal se, kde je larinašente. Postarší Italové mi ochotně ukázali směr. Došel jsem k obchodnímu domu La Rinascente. Byl jsem tam asi o deset minut dřív. O půl sedmé jsem ji zahlídl, jak přichází. Telefonovala. Vyrazil jsem za ní.
„Zrovna ti volám,“ vpálila mi nervózně.
„Já vím, ale už jsem tě viděl, tak jsem to nezvedal. Co boty?“
„Řekli mi, že je musím vyhodit. Pojďme na zastávku.“
Na zastávce si zapálila. Dýchal jsem její dým. Zazvonil jí telefon.
„Ciao.“
Využil jsem jejího hovoru, vstal a opřel se o obchodňák. Když domluvila, otočila se na mě, ať jdu za ní. Udělal jsem gesto, že to nechcu čuchat.
„Oh, sorry,“ omluvila se, ale hulila dál.
Caritas stálo vedle kostela a ubytovny, kde se dá bydlet zadarmo. Veronika tam už třikrát žádala o azyl, ale berou tam prý jen Italy. Hned vedle ulice se otevírala rokle se zavřeným a zasviněným koloseem a výhled na přístav. Zapadalo slunce. Do jídelny se vcházelo ze dvora. Ve dvoře byl strom, světlo, smrad, několik desítek asociálů a na první pohled divočejší atmosféra, než před běžnou restaurací. Přede dveřma stál holohlavý týpek bez zubů typu pirát, který rozdával kupony s čísly a souběžně čísla vyvolával. Kapacita jídelny byla omezená.
Bylo tam hodně černochů jako na celé Sardinii. Někteří tam dopluli na bárkách z Afriky. Spousta jich chodí po Poetto Beach a nabízejí deky, šátky, náramky, baterky do mobilů, cigarety a další blbosti. Korzují tam jeden za druhým a Italové zdvořile odmítají, občas se s nimi zasmějí, někteří se i zakecají nebo si něco koupí. S nervozitou jsem se nesetkal, je to hodně tolerantní národ.
Veronika se důvěrně zapovídala s postarším Rusem. Chytal jsem pohledy existencí, v nichž se zračil vztek nebo rezignace. To spíš u bělochů. Černošské oči byly důstojné a tak nějak nad věcí. Byli to mladíci plní elánu do nového života, i když zatím asi nešel úplně podle představ. Bavili se svými černošskými jazyky – Senegal, Ghana a tak. Téměř výhradně to byli muži, ale taky jedna krásná holka ve společnosti elegantně oblečených týpků. Nebyla úplně černá, spíš kakaová stejně jako jeden z těch týpků, asi její bratr. Tipoval jsem je na Etiopii. Promised land.
Veronika pozorně hlídala, kdy nás nahlásí, protože propásnutí toho okamžiku by prý znamenalo ztrátu večeře a tedy věčný noční hlad. Pirát, který nám dal čísla, je zkontroloval. Uvnitř čekal další kontrolor, těžký mafián, který se nedíval do očí. Odevzdali jsme mu číslo a octli ve frontičce na jídlo. Vypadalo to tam jako v menze, akorát výdejci měli plastové rukavice. Z neznámých důvodů tam postávali ještě tři týpci před pultem. Výdejci stavěli plastové talířky na pult, plastové byly i příbory. Týpci talířky dávali strávníkům na tác a tvářili se důležitě.
Bral jsem si zelený quiche. „Is it vegetarian?“ ujišťoval jsem se.
„Vežetariano, si,“ potvrdila výdejkyně. Týpek přistoupil a chytil mě za loket, co je za problém. Všichni ti chudí jsou hodně netaktní a kontaktní. A srdeční. „Vežetariano, si,“ potvrdil a mrskl mi na talíř ještě salát. Sedli jsme si s Veronikou k nejbližšímu stolu, kde bylo místo. Mladý borec tam vedl samomluvu a schovával pečivo do tašky. Ve své rudé košili jsem přitahoval pohledy a taky tím, že jsem byl s tou mladou kočkou. Šla na záchod a jeden černoch za ní zvesela zvolal: „Bella.“
Zakousl jsem se do údajně vegetariánského quishe. V půlce jsem zjistil, že je tam maso. „Vaří se tu hrozně rychle, dávají do toho všechno možné,“ vysvětlila mi Nika. Byl jsem naštvaný, že mě na to neupozornila dřív, ale nedalo se nic dělat. S oficiální stížností bych asi neuspěl. Samomluvný týpek ochotně přijal zbytek mého quiche. Ze zdi se usmíval Papa Francesco.
Jinak to bylo výborné – pasta, smažený lilek, smažená cuketa, výborný dezert, hruška. Vztahy mezi hlídajícími týpky, pirátem a asociálními strávníky byly přes první dojem výborné. Na vkus nedotknutelného příslušníka střední třídy trochu moc bezprostřední, ale i tady panovala přátelská Sardinie. Veronika zničehonic zavolala k vedlejšímu stolu něco rusky na dva šikmooké týpky. Zamávali na ni a naznačili, že se po večeři setkají ve dvoře. Ta holka byla pěkně rozlítaná.
Ve dvoře sbalili jointa. Vydali jsme se pěšky dolů do města. Byli to její spolubydlící z Kyrgyzstánu. Bavili se rusky, což je tam druhý oficiální jazyk. Ten jeden byl velmi talkativní, ten druhý kompletně mutativní. Ten první mi vyprávěl, jak teď týden v kuse kalili. Nika mi předtím říkala, že je to s nimi někdy těžké. Držel mě za loket a vyprávěl, že pracuje za méně, než je minimální mzda
„Stačí to na život v Cagliari, ale je to málo na posílání peněz domů. Vydělám sedm set eur za měsíc. Byl jsem rok v USA. Pracoval jsem v Chicagu a New Yorku. Pokud vyjdou papíry, zase se tam vrátím,“ nenechal mě vydechnout. Nika šla opodál a mlčela s tím druhým. Dal jsem si záležet, abych byl na jejího kamaráda milý, ale ona nijak nesplňovala roli člověka, se kterým jsem se na večer domluvil a který by mi tedy měl dělat společnost. Přece jen jsem myslel, že se budu bavit s tou kočkou a ne s Kyrgyzstáncem. Ale takový už je život. Nastoupili jsme do busu. Uprostřed stál středoškolský pár namačkaný na sebe jako sardinky. Veřejné líbání je na Sardinii něčím běžnějším než smrkání. I ty páry jsou tam tak nějak přátelštější.
„I´m always sad when I see sweet scenes like this,“ promluvila Nika po dlouhé době.
„You´re heartbroken,“ otočil jsem se na ni.
„I think I am,“ usmála se na chvíli ze své strojenosti.
VLNY
Drobky slov se dotýkají úst, když vstupuje do vody, do moře, do okamžiku slávy, kde se pomatená najde nahá a ještě krásnější. Mokrá poplave mými vzpomínkami a vtiskne se do lávy mého srdce, která ztuhne jejím odchodem, odjezdem do končin, kde nemůžu spát, kde se ztrácím v pravdě epické nerozhodnosti a nechávám smutný písek téct skrz své extatické prsty, zproštěný viny, zhroucený ve stínu majáku, nepochopený ve velké jazykové bariéře, paběrkující v útěšné náruči rodícího se mraku, který se potmě chystá padnout na město a posvětit ho jejím úsměvem.
Vynořuje se z pološílených pórů hmoty jako nezlomné vlnobití dneška, jako každý další nápad, který chceš sdílet s novou naléhavostí v hlase, v nové nevědomosti, co je a co se jeví, co roste uvnitř ve slavnostních salvách a rozbíjí se o názor v neochvějném bujení ztopořené radosti, již toužíš vrazit do lůna věčnosti a luna je chladné oko, ve kterém vidíš, co chceš, protože není nuda. Děkuješ, děláš mír, zmítán vodním živlem. Věříš si. Děkuješ.
Robustní omítka tvých úst. Příboj smývá smítka štěstí, zmatené ornamenty bláznivě načmárané z nudy. Poselství vědomí, vzkazy ega. Vzdávám se do vody, rozrážím vlny nebo se jim klaním. Nikdy je nezastavím, nenapodobím pocit z jejich bohorovné reagrese, se kterou mě pohlavkují. Lámou se ve zběsilé extázi smrti. Fackují mě. „Geneze vln!“ křičím. Tříští se do všech forem a velikostí a jsou náhodné i osudové zároveň. Plavu proti nim, do budoucnosti adrenalinového neznáma hloubky, kam se nikdo jiný neodvažuje. Vlny mě vracejí zpátky ke břehu, do minulosti, do bezpečí.
Zapomínám na vlny, na čas i na to, že plavu. Překonávám pobřežní mělčinu a procitám v tmavozelené houpací síti. Na hloubce je klid. Slaná voda nadnáší, teplá houpá, uspává do polosna a za zavřenýma očima další vlny, vlny všude, vítr je silný sušák z Afriky, jinak ticho, na břehu palmy, nebe bez mraku, vzduch zamlžený sprchou, kterou vítr zvedá z vln a kropí horkou pláž. Plavu dál na otevřené moře, ještě kousek. Pak to otočím zpátky po proudu, zpátky k pobřeží. Člověk musí i spát.
Momenty euforie, momenty splínu ve vlnách smývají ornamenty horlivě iritujícího ega, které se snaží napodobit apersonální spontaneitu chrlení. Nad hory zrůžovělé západem slunce vychází měsíc. Jsou jako zkamenělé vlny, které rozpálené doběla hučí prapůvodní pravdu. Rozhádaný chodím po pláži sem a tam jako nespokojený metronom. Samotnému je mi smutno, přejíždím pohledem uleželé krasavy a nemůžu se soustředit na nic jiného než na svůj stín, který dělí linka vln na dvě zvláštně cizí půlky. Oslovím černou Pařížanku, pozvu ji na noční koupání, dotyky medúz a stříbrnou reflexi vlnění na dně Středozemního bazénu.
Láska bublavého pocitu proudu, past boje, hlad ega. Soutěska vlastních podobenství vede do pózy, oázy nesourodého ticha. Rodí se tu nekonečno forem, které koexistují v jednom neznámu, v konkrétním neznámu nemožné souvztažnosti prostoru a času, jmen a myslí. Záhadné vidiny rotujícího systému nesou banální vinětu, přesto stojí za to vidět tu paletu nadějí. Potajmu se plácáš usoužená v rotaci temně teplého ducha, chudá systematickým strachem na cestě centrálního jha. Jas a pád, pocit dna ustrne v momentální rýze času, již udržuješ na jiné své bázi a bohapustě na ní bazíruješ jako bojovnice za banalitu babylonu dnes a denně posvěcená démonem. Satriani hraje Red House, klíč nepasuje do zámku. Neznámé stromy se sklánějí ke svému středu v dojemné chvíli nepozornosti.
Nuda, jeden z dojemných dnů v poušti přesvědčení potřeštěného svědomí. Svatá se sváříš s teplými zvířaty na sklonku extrémního života, v absurdním šumu radosti se snoubí tvé sitáry s podzimní apatií rozjíveného moře a zase touha po něčem absolutním, třeba momentálním opojení stříbrné pěny v neexistující náruči, která kolektivně volá po spěšném vyvrcholení v jakékoli intenci. Absurdní citadela bez souvislostí je svět jako ztracený tón, znovu nalezený ve svém dozvuku a znovu ztracený v bezdůvodném tanci noci. Italové mluví na věčných náměstích ve vlhkém povlávajícím vzduchu. Noc na mě cení zuby, cenný úsměv. Loket se mi lepí na stůl.
Sklízí stoličky a z rohů hraje cool soul, hrdý a hřejivý jako osamělá bolest. Typická Italka v nastálém teple leští pult. Hraje Hit the road, Jack. What you say? Rozsvěcují, zavírají. Měsíc těsně před úplňkem má tvar oka, které oslňuje steskem. Hypnóza vln, vlnobití vln. Znovu se obnovující vědomí latentní litanie zaniká v písku, v někom jiném, kdo neodpovídá, kdo se objevil a napověděl na pláži v noci plné emocí, zmatku a chladu a čekání, pohladil blázna po hlavě a on jako vždy uhnul do své bezpředmětné noci vytí. Zpět pryč. Víra je představa a cíl, ze kterého není návratu. Ulehnu na kámen v mořských kulisách, zavřu oči. Vztáhnu dlaně k modrému nebi a přijímám energii.
|
